Skřivan ouškatý - Eremophila alpestris

Když člověk navštíví nějakou velkou zahraniční výstavu, světový šampionát nebo národní mistrovství, nestačí se divit, jaké všelijaké druhy ptáků lidé chovají a nejen to, ale také je v zajetí rozmnožují. Některé druhy jsou zdánlivě v zajetí neudržitelné, vidíte-li pak jejich odchov, jste přímo u vytržení. Ptáci jsou ovšem tvorové veskrz pragmatičtí a na rozdíl od lidí si dovedou vážit dobrého bydla, přesto častokrát ani nedovedete pochopit, jak bylo nějakého takového zvláštního odchovu dosaženo. Na druhé straně jsou však i takové druhy ptáků, které v zajetí téměř neuvidíte a přitom mají již z přírody pro chov všechny předpoklady. Velikost, otužilost, potravní nároky. Jedním takovým druhem je i skřivan ouškatý.

Popis

Skřivan ouškatý – Eremophila alpestris je u nás prakticky neznámým ptákem. Je přitom započítáván i mezi naši avifaunu, protože se může i u nás čas od času v zimních měsících objevit. Dr. Mlíkovský ve svých ornitologických tabulkách uvádí, že se mohou u nás vyskytovat od listopadu do března a početnost takové zimní populace odhaduje na 100–200 kusů. Sám jsem jednou viděl takové hejno o početnosti asi 30–ti kusů počátkem devadesátých let u obce Jedlá na Ledečsku. Protože právě v té době měl bratr jeden pár těchto ptáků pocházejících z Ruska doma, měl jsem je v „oku“ a okamžitě je poznal. Celé hejno bylo na silnici před autem. Šlápnul jsem na brzdy, asi polovina hejna popolétla na lehce zasněžené strniště opodál, ostatní dále čile pobíhali na silnici. Chvíli jsem je pozoroval dalekohledem. Když jsem se rozjel, nabrali výšku a odletěli daleko. Až kam jsem je mohl vidět v dalekohledu, jen jako tečky, nepřistáli.

Různé druhy skřivanů

Různé druhy skřivanů byly v dřívějších dobách často drženy v klecích, především jako zpěváci. Na pražských výstavách ptáků konaných okolo roku 1880 byl například nejvýše ceněným exponátem skřivan „bělák“, tedy rarita, uváděný s poznámkou: již přes rok v kleci. Vzpomínám si, že v jedné básni Jan Neruda vypráví o chocholouši, kterého si exulanti vzali sebou do ciziny jako vzpomínku na vlast a on za mrzký obrok jim dlouho krásně zpíval. Ve Střední Asii, v Uzbekistánu, v Kazachstánu kočovníci brali sebou skřivany kalandry zpěvné, které měli ve zvláštních, z měkkého materiálu pletených klíckách, umístěných na vysoké tyči, odkud jim po celý den zněl jejich melodický zpěv. Jednu takovou klícku si bratr přivezl z Taškentu jako suvenýr, kromě nezbytné národní pokrývky hlavy, čtverhranné, skládací čepice zvané tubetějka. Z dřívějších dob je tedy více než zřejmé, že různé druhy skřivanů jsou ptáci pro chov v klecích vhodní. Některé druhy jsou i docela atraktivně zbarvení ptáci, třeba právě skřivan ouškatý nebo někteří skřivani z Afriky. Přesto je na výstavách obvykle nevidíte.
Skřivan ouškatý je pták, který volí k životu spíše nehostinné kraje. Tedy nehostinné pro člověka a proto s ním přichází do styku zřídka. Přitom je to pták, který je rozšířen na ohromných prostorách. Žije a hnízdí jak na vysokém severu, od hor Skandinávie, přes celé území tundry až po Kolymu a hory východní Sibiře na východě a dále na celém severu Severní Ameriky až po ostrovy severní Kanady, ale i v pouštních, vyprahlých oblastech od Maroka (Atlas) a přes horské pouštní oblasti až po Mandžurii. V Severní Americe žijí prakticky ve všech pohořích od severu až k jihu a v zimě se mohou objevit kdekoliv, ale vyskytují se až v horách Kolumbie, což je Amerika Jižní. Vzhledem k ohromné rozloze rozšíření nijak nepřekvapuje, že i jeho odlišnost je velká a je tedy popsáno velké množství různých zeměpisných forem. Hudec, Fauna čSSR říká, že v Americe je známo na 25 různých subspecií, v Palearktidě nejméně 14, to je dohromady 39 různých forem. Protože některé z těchto forem mají dokonce i česká pojmenování, budeme se muset u této problematiky zastavit. Vůbec to není jednoduché a sestavit třeba i jednoduchý klíč k jejich rozlišování by byla práce na několik let. Proto ani nejsem schopen určit formu ptáků na fotografiích. Je jen jisté, že ptáci na našich obrázcích nejsou ptáky ze severu Evropy, ale jde nejspíše o nějakou formu ze Střední Asie. A to ještě existuje na pouštích severní Afriky zřejmě nedávno odštěpený druh, řečeno slovy Dr. Hudce, Eremophila bilopha (Temminck, 1823). česky je pojmenován skřivan růžkatý. Od skřivana ouškatého se liší jen minimálně, soudě podle fotografie (J. Gooders, 1975) a podle malovaných ilustrací (Nik Borrow, Ron Demey, 2004). Proč je u těchto severoafrických ptáků uvažováno o samostatném druhu, to tedy bohužel nevím. Protože je tedy situace komplikovaná, začneme od začátku a pokusíme se pomocí vylučovací metody zjistit nějaké základy, kterých by se mohl v budoucnosti případný luštitel držet, pokud by snad chtěl v této otázce postoupit hlouběji.

Linné, 1758

Skřivana ouškatého popsal Linné roku 1758 ve svém díle Systema Naturae, edice X, strana 166. Jelikož Linné, jak známo byl Švéd, dalo by se předpokládat, že ptáky znal a popsal je podle nějakého vzorku ze Skandinavie. Ale ono tomu tak není. Linné ptáky popsal jako Alauda alpestris podle vzorku, který pocházel z Ameriky, z území dnešního státu Carolina, USA. To je zajímavá skutečnost. Je docela dobře možné, že Linné ptáky z Evropy vůbec neznal a skutečně některé prameny uvádějí, že do skandinávských tunder pronikl tento skřivan snad až po roce 1800. Jisté je, že v dnešní době žije na severu Evropy, odkud se sporadicky zatoulá v zimě až k nám, forma Eremophila alpestris flava – skřivan ouškatý tundrový. Tato forma byla původně popsána v roce 1789 Gmelinem jako samostatný druh Alauda flava. Vzorek pocházel z území ústí Jeniseje. Tato forma je rozeznatelná, protože má nadoční proužek, čelo, zadní tváře a bradu sírově žluté. Ptáci na našem snímku mají tyto partie těla, jak je vidět, bílé. Rovněž i skřivan růžkatý je na těchto částech těla bílý. Existuje fotografie ptáků z USA (bohužel bez určení formy) a tito ptáci jsou rovněž bílí, jen na bradě mají malou žlutou skvrnu.

Zeměpisné formy

Počet zeměpisných forem se u různých autorů někdy i výrazně liší. Systém použitý pro nové české názvosloví uvádí celkem 41 různých zeměpisných forem. Jejich jména neuvádí. Dr. Hudec uvádí celkový počet zeměpisných forem číslem 39, avšak s poznámkou, že jde minimálně o tento počet. Wolters pak uvádí pouze 29 různých subspecií. Uvádí jen celkové rozšíření druhu, ne však rozšíření jednotlivých forem. Abychom se dopátrali alespoo dílčího výsledku a mohli si jednotlivé formy rozdělit alespoo na eurasijské a americké, musíme dále nějakou literaturu srovnávat. Tato otázka bude již v nejnovější literatuře asi rozřešena, ale taková kniha přijde nejméně na 5 tisíc českých. Ale dá se srovnat Wolters s Bjemem a jeho knihou Ptáci hor jižní Palearktiky. Takové srovnání sice nevyřeší naši otázku komplexně, některé formy se však dají vyloučit. Pokud si oba autory porovnám, zjistím některé zaručené formy starého světa, které dále uvedu tučně. Wolters uvádí tyto formy: incl. nigrifrons, khamensis, elwesi, teleschowi, longirostris, albigula, bicornis, penicillata, balcanica, atlas (pochází ze severní Afriky), brandti, przewalskii, flava (o této formě víme, že pochází ze severu Eurazie a Bjeme ji pochopitelně neuvádí), arcticola, hoyti, alpestris, leucolaema, praticola, strigata, merrilli, rubca, leucansiptila, occidentalis, adusta, giraudi, chrysolaema, oaxacae, peregrina. Bjeme pak uvádí ještě další formy, které jsou jednoznačně asijské a proto je uvádím rovněž tučně: parvexi, montana, diluta, argalea. částečné jasno pro rozlišení asijských forem může přinést Hans Bub v knížce Lerchen und Schwalben, která kdysi vyšla v NDR v edici Die neue Brehm – Bücherei. Dělí tyto skřivany na čtyři skupiny podle černé barvy na hlavě a podle žluté barvy na hrdle, zadních tvářích a pásku nad okem.

1. Jihoevropská a západoasijská skupina penicillata. Má více černé barvy na hlavě, takže černý pásek na lících je spojen s černým půlměsícem na voleti. Forma balcanica má v kresbě sytě žlutou barvu, na zádech je čistě šedá a je opravdu malá. Přechodná forma penicillata má žlutou barvu světlejší, na zádech narudlý tón, je větší. Východní varianta, forma albicula je na hlavě bílá, místo žlutá a horní stranu těla má pískově hnědou. Extrémní varianta, forma diluta má opět bílou barvu, horní stranu těla bledší, je velmi velká (křídlo 116–124).

2. Středoasijská skupina elwesi má rovněž více černé barvy, přeci jenom je černá barva koncentrovaná více na vršek hlavy, u formy teleschowi je pak celý vršek hlavy černý.

3. Severní skupina flava má méně černé barvy, když skvrna na voleti je oddělena od černé barvy na lících žlutou páskou. Na horní straně hlavy je jen málo černé barvy. Skupina je tvořena zřejmě jen jednou formou flava, jejíž rozšíření sahá od Skandinávie po Kolymu, na jihu po Bajkal.

4. Nepojmenovaná jihosibiřská skupina je podobná severní skupině flava, především kresbou na hlavě, žlutá barva je však nahrazena bílou barvou. Z tohoto vyplývá, že ptáci na našich fotografiích zřejmě příslušejí k této skupině a mohou tedy být některou z následujících forem: brandti, altaica nebo parvexi. Pokud ovšem pocházejí skutečně z Ruska, odkud byli dovezeni. Mohl je však nakonec nějaký námořník přivést třeba z Aljašky. Vzhled amerických forem je podle jedné fotografie téměř shodný. Na tomto snímku má pták stejnou kresbu jako ptáci severní skupiny, strany hlavy bílé, jen na bradě je lehce žlutý. Pojmenování formy však není uvedeno. česká jména pak mají tyto formy:

flava = tundrový,
balcanica = balkánský,
penicillata = kavkazský,
brandti = středoasijský.

Závěr

Věřím, že jste touto četbou již dostatečně unaveni, proto pokračovat nebudu.Proč jsou skřivani ptáky vhodnými pro chov v zajetí? Protože jsou nejméně z 50-ti procent požírači různých drobných semen a zelených částí rostlin. Mladé však krmí hmyzem. Způsob, jakým krmí svoje mláiata hmyzem se však od čistých hmyzožroutů poněkud liší. Jakmile mláiata prohlédnou, staří ptáci již nezasouvají úlovek přímo do jejich zobáku, tak jako to dělají třeba pěnice nebo ?uhýci, ale potravu jim jen přidrží v blízkosti zobáku a mláiata si ji berou sama. Od tohoto stadia přináší staří ptáci i kousky míchanice, kterou mláiata krmí. To jsem viděl na vlastní oči u chocholoušů. Tím jsou pro odchovy v zajetí přizpůsobivější než ostatní druhy ptáků, kteří krmí svoje mláiata rovněž hmyzem.

Nejméně u zeměpisné formy na našich snímcích se dá samec od samice rozeznat, což je dobře viditelné. Samice je vpředu a je méně sytě vybarvena. V případě, když je na snímku jen jeden pták, je to samec.