Rehek domácí evropský - Phoenicurus ochruros gibraltariensi

Tento drobný zpěvný pták patří u nás k ptákům všeobecně známým. Po vrabci, kosovi a vlaštovce je snad opravdu nejznámější. Jenže. Je nám opravdu znám? A co o něm skutečně víme? Známe jej tak nějak podvědomě, ale většinou nijak do hloubky. Spíš jeho existenci v naší blízkosti tušíme, než o něm opravdu víme. Přitom dovedně využívá přítomnosti lidí ke svému prospěchu a musíme mu přiznat, že to opravdu dovede. Často hnízdí i uvnitř budov, právě tak jako to dělá vlaštovka, ale oproti ní není zase tak nápadný. Velké množství lidí jej pak zná spíše pod jiným jménem a ve světle takových poznatků musíme přistupovat k názvosloví ptáků velmi opatrně už když takovou problematiku začínáme studovat. A což teprve potom, když nás nějaká neznámá vnitřní síla nutí v tomto oboru cosi napravovat, měnit. Můžeme si o tom i něco povědět. Rehek domácí je totiž nádherným příkladem.

Alias Čermák

Otevřel jsem si tedy překlad slavného Brehmova života zvířat, který vyšel nesčíslněkrát v mnoha různých podobách i u nás. Mám jeho podobu, která se jmenuje Malý Brehm. V první větě jeho popisu se říká: K rodu rehků patří nejprve náš rehek domácí (ruticilla titys). Vidíme, že ani jeho vědecké pojmenování se neshoduje a nejsou ještě dodržovány pozdější zásady, tedy, že jméno rodové se píše vždy s velkým písmenem, kurzívou a s připojeným jménem autora prvotního popisu. Současné vědecké jméno máme správně napsané v titulku článku, ale ani toto pojmenování nemusí být podle současných zásad na věčné časy. Pták může být zařazen do jiného rodu než dnes, třeba právě do rodu Ruticilla, ale jméno druhové, tedy ochruros, musí zůstat zachováno. To jsem si oddychnul. Hned vám budu vyprávět proč.

Jezdil jsem ještě nedávno dosti často na Ledečsko, na venkov, no a tam si vás lidé hnedka všimnou, když děláte něco neobvyklého. Třeba když sedíte hodiny v prapodivném stanu u šípku na mezi. Copak to tady děláte panáčku? Ale snažím se vyfotit ty ptáky co tady maj hnízdo, matko. Já jsem si všimla, že tady nějak lítaj vokolo a tak se jdu podívat. A přišla i s krávou co pásla, takže s focením byl definitivní konec. Ale jinak byla vstřícná a asi jí to opravdu zajímalo, protože za nějakej čas mě čekal v hospodě vzkaz, že maj na zápraží, v koňským chomoutu, co tam visel ještě po dědečkovi, nějaký hnízdo. A copak je to za ptáky? Asi nějakej čermák! Tu máš čerte kropáč! Vidíte to? V současné době se čermákem žádný pták v češtině nenazývá. Ale opravdu tam bylo krásné hnízdo rehka domácího, jenže se mi to nepovedlo. Šel jsem tam na ně hned druhý den brzy ráno, ale bylo pozdě. Mláďata se již vydala do světa. Teprve později jsem se začal obdivovat síle toho jména. Čermák. Dobře sto let se ten pták, jak se dnes říká oficielně, jmenuje rehek a přesto si jméno čermák žije dál svým vlastním životem, nikde netištěno, nikde vědecky nezmiňováno. Až na jednu výjimku, kterou byl Zdeněk Klůz. Jeho jméno a práce jsou pro českou ornitologii pojmem. Nejznámější jsou jeho ornitologické tabulky. Méně známá je pak jeho knížka Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii. Jde vlastně o slovník synonym. Musela to bejt práce jako na kostele, klobouk dolů. O dnešním rehkovi domácím se dozvíme, že se také mohl jmenovat i rehek horský, anebo, řazeno abecedně také třeba Brožek, Čančořík, Čermáček, Čermáček kominíček, Čermák, Červáček, Červenka, Červenochvostek, Fojtík, Foltík, Hviždžák, Chojtík, Chvistek, Chvístek černý, Chvojtík, Chvost, Kominárek, Kominářík, Kominářka, Kominíček, Kominík, Kroník, Krovník, Lejsek, Makolauš, Muchač, Muchař, Muchálek, Muchárek, Muchárek kominář, Muchárek kominářka, Pecuška, Pleskač, Rehek, Rehek horský, Relík, Řeháček, Řehák, Řehek domácí, Skalniček, Slavík čermáček, Strachopouz, Střasáček, Střasák, Střecháč, Třasáček, Třasák domácí, Třasíchvost, Třaslák, Třasořejk, Třasořejtka, Třasořitka, Visánek. To je jmen. Ještě že se v tom udělal pořádek. Stejně však je obdivuhodné, jak některá taková jména mají tu svoji sílu a život, ještě dnes je jich plný třeba telefonní seznam.

Určení podle siluety

Ale vraťme se zpět k našemu rehkovi domácímu. Je to drobný pták, kterého můžeme s vysokou pravděpodobností správně určit již podle jeho siluety. Většinou vidíme ptáky proti světlu, ať je to již přímo slunce v nepříznivém úhlu nebo jen světlá obloha, černobíle. Modernější knihy o ptácích mají již obvykle tyto charakteristické černobílé siluety nakreslené. Rehek má postavu štíhlou, ocas prostředně dlouhý, ani krátký ani dlouhý, nohy delší. Charakteristické jsou jeho pohyby tělem. Dělá časté podřepy a třese ocasem. Často jej uvidíme někde na hřebenu střechy nebo na komíně. Potravu však loví s oblibou i na zemi. Nejčastěji jsou to housenky spadlé odněkud ze stromů nebo živící se na nízkých rostlinách. Rehek vyrazí, zmocní se kořisti a hned zase zmizí někde v keři. Hnízdí nejčastěji v nějakých výklencích budov, pod trámy, ale i uvnitř budov na chodbách nebo i v místnostech. Hnízdo s vejci na našem snímku postavili hned vedle vypínače, kterým se zapínala rámová pila, zvaná spíše katr. Rámus nevadil a rovněž i dvoučlenná obsluha patřila k prostředí, takže mohli k vypínači, aniž by je samice sedící na vejcích brala v úvahu. Seděla nehnutě dál. Fotograf byl bohužel cizí vetřelec, takže okamžitě zmizela. Snímek hnízda v rourách má také svoji historii. Pracoval jsem onehdá jako zásobovač a dodal do skladu požadované umělohmotné roury, když se přiřítil stavbyvedoucí a hned, že potřebuje sofort ty roury. Dyť je máš ve skladu! Nejdou použít! Cože? Je tam hnízdo! Podařilo se mi to znovu sehnat rychle a vzal jsem si dovolenou, abych si to mohl vyfotit. Nebylo to jednoduchý. Pořád někdo něco chtěl, sežeň tohle nebo támhleto. Mám dovolenou! Dokonce i vedoucí. Sám si mi podepisoval dovolenou, nejsem tady. Zejtra! Ale docela se to podařilo i vyfotit.

Charakteristický zpěv

Charakteristický je i jeho zpěv a málokdo si jej dokáže splést, to nejde. I při popisu jeho zpěvu se může projevit jiný přístup doby. Zatímco Brehm říká: Jeho zpěv za mnoho nestojí, vyznačuje se zvláštním rachotem, skládá se ze dvou nebo tří sloh zvuků dílem hvízdavých, dílem skuhravých a křehotavých. Ale vábivý hlas jeho, jenž zní jako >fid tek tek<, jest příjemný. Mně připomíná jeho zpěv ze všeho nejvíc ranní kašel silného kuřáka. Nejdřív si zkusí hvízdnout v radosti nad krásným ránem, ale hned na něj vlítne ten kašel. Tohle jsem slyšel mockrát, jak dole na ulici, tak i nahoře na střeše.

Snadný chov

Jsou to ptáci přizpůsobiví, v dnešní době se nechají docela dobře chovat v klecích, protože dobře přijímají suché krmné směsi pro hmyzožravé ptáky. To je základ. Samozřejmě berou i moučné červy. V létě je pro ně zpestřením smýkaný hmyz. Proto na velkých výstavách vždy vidíme nějaké ty odchované rehky. Bývají ve výstavních klecích klidní a v dobré kondici. Jeho snadnější chov signalizuje již i jeho chování v přírodě. Ačkoliv je rehek u nás ptákem tažným, nezimuje příliš daleko. Létají jen do Středomoří. Ve Španělsku jižně od Pyrenejí je již ptákem stálým. Jako stálý je značen i v nejzápadnější části Francie a v jižní části Anglie. Ostatně i u nás, vcelku pravidelně, můžeme někde na příhodných místech potkat rehka domácího i v zimě. Nejspíše někde na skládkách nebo v opuštěných továrních halách nebo ruinách na periferii města. Doktor Mlíkovský odhaduje jeho zimní populaci sice jen asi na 5–10 kusů, ale asi to bude více, soudě podle toho, že sám vídám v zimě vždy někde nějakého rehka. Ostatně rehek domácí se vrací ze zimovišť již opravdu záhy na jaře, pravidelně již koncem března a to potravní nabídka rozhodně nebývá nijak pestrá. Ptáci pak odlétají dosti pozdě, až někdy koncem října, ale ještě začátkem prosince můžeme vidět pravidelně různé opozdilce. Hnízdí asi od poloviny dubna, hlavní doba hnízdění spadá však do doby až o měsíc později. Hnízdění dvakrát až třikrát ročně. Popisováno je 7 zeměpisných forem. Celá historie jeho popisu může být asi zajímavá. Soudě podle toho, že nominální forma Phoenicurus ochruros ochruros (česky rehek domácí kavkazský) je popisována z Kavkazu Gmelinem z roku 1784, tedy až o 10 let později než rehek domácí evropský (gibraltariensis). Ovšem na jihu a jihozápadě Pyrenejského ostrova žije rehek domácí španělský – P. o. aterrimus. Samec tohoto typu je malován jako mnohem černější a s výrazným bílým zrcátkem v křídlech, které je tvořeno bílými vnějšími prapory, převážně letek ramenních. Tuto problematiku jsem blíže nestudoval, ovšem poněkud mě zaráží, že i u nás můžeme vidět jak samce rehků domácích, kteří jsou velmi černí, tak i rehky s bílými zrcátky, ale také bez nich. Tvrdí se sice, že samec rehka je, čím starší, tím i černější, ale jak je to s bílými zrcátky rehků u nás, prý ještě nikdo nestudoval. Buď není dostatek srovnávacího materiálu, anebo to asi ještě ani nikoho nenapadlo.

A tak se vracím zase na začátek. Opravdu známe tohoto našeho téměř spolubydlícího dobře? Spíše vůbec ne!