Český stavák tygr

U českých staváků patří kresba tygra k nejstarším původním kresbám. Jejich původní teritorium rozšíření bylo na severní Moravě, ve Slezsku a zasahovalo až do východních Čech.

O tygrech

Tygrům věnoval pozornost už Severin Flora ve své monografii o stavácích „Český holub stavěcí“ z roku 1921. Zde přisoudil černým tygrům zásluhu na přenesení bohatého lesku opeření na původní černé a červené bělohroté staváky. V té době měl černý tygr ještě zcela černý zobák, což mohlo být také pozdějším zdrojem potíží s čistozobostí u černých bělohrotých. Jako začínající holubář jsem v mém rodišti ve Vsetíně na Valašsku, počátkem padesátých let, chodil obdivovat původní černozobé tygry k chovateli Baďurovi. Měli ustálenou kresbu a hlavně byli vynikajícími letci. Naposledy jsem narazil na původní černozobé tygry někdy okolo roku 1980, když jsem posuzoval celoslovenskou speciálku staváků v Bratislavě, šlo o pozůstatek dávných dob, který se dochoval na slovenském venkově.
Černozobost černých tygrů toleroval ještě vzorník z roku 1949 a také V. Mrštík ve své monografii „Český stavák“ z roku 1946 považuje černozobost černých tygrů za „překážku, zatím nepřekonatelnou, kterou zvládne teprve čas“. Chovatelé tygrů se však s touto „překážkou“ vyrovnali masivním křížením s černými lysými staváky už na přelomu padesátých a šedesátých let.
V minulosti, kam až historická paměť sahá, co do počtu chovaných i vystavovaných tygrů vždy dominovali černí. Tento stav trval až do počátku osmdesátých let, kdy začala stoupat obliba červených tygrů, kteří v posledních 15 letech předstihli černé počtem i kvalitou.
Nesrovnatelně horší to bylo s rozšířením žlutých. Těmi se až v posledních dvou desetiletích začalo zabývat několik předních chovatelů, kteří je dostali na dnešní poměrně dobrou úroveň.

Modří tygři

Nejhůře na tom byli vždy modří tygři, které ještě ani neuvádí vzorník z roku 1936 a také V. Mrštím ve své monografii z roku 1946 (Český stavák) se o nich ještě nezmiňuje. Průkopníkem novošlechtění modrých tygrů byl vynikající chovatel a posuzovatel žlutých staváků Bohumil Kratochvíl, který je choval a vystavoval už po roce 1950. Šlechtění modrých tygrů zkomplikovalo, že po roce 1960 vymizeli modří bezpruzí staváci, kteří byli pro toto křížení neobyčejně vhodní. Na druhé straně se však ukazuje, že pokud se kresba modrých omezí jen na sedlo a ramínka („tmavý tygr“), nebudou černé křídelní pruhy esteticky na závadu.

Kresba tygrů

Kresba tygrů u českých staváků se už od prvního vzorníku rozlišovala na světlou a tmavou. „Tmavou“ kresbu tvoří pravidelně bíle stříkaná hlava a horní třetina volete, dále sedlo a „ramínka“ asi do horní třetiny štítů křídel. Ostatní části těla včetně letek a ocasu jsou barevná. Zde nebyl nikdy žádný problém a tato definice platí do dnešních dnů. Tmaví tygři získali už v minulosti u chovatelů větší oblibu a dnes tvoří minimálně 85 % populace všech tygrů u nás.
Zatímco kresba tmavého tygra je desítky let konstantní, o kresbě světlého tygra vznikly někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nejasnosti. Řada tehdejších posuzovatelů i na speciálkách, bez jakýchkoliv zjevných důvodů, začala trestat stále platnou kresbu štítů křídel a požadovala čistě bílý štít. To však vedlo k neochotě chovatelů světlé tygry vystavovat, zejména v těch případech, kdy kresba štítů nešla upravit. Proto klub vyřešil tuto nejasnost oficiálně ve svém výkladu vzorníku z roku 1997 tím, že legalizoval běloštítnou kresbu tygra při zachování tradičních dvou kreseb tmavého a světlého tygra.
Světlí tygři mají mnohem více bíle „prokvetlé“ vole oproti tmavým a celé štíty křídel jsou prokvetlé bílým a žíhaným peřím.
Běloštítní tygři mají kresbu shodnou se světlými. Jen štíty křídel jsou čistě bílé, až po letky druhého řádu. Bílá záda u běloštítných tygrů nejsou považována za vadu. U světlých rázů tygra se mnohem obtížněji dosahuje dobré probarvení letek a ocasu.
Ve výše uvedeném výkladu vzorníku z r. 1997 jsou vady, které jsou měřitelné nebo přesně vymezitelné, vyjádřeny bodovou sazbou, která by měla být pro posuzovatele závazná. Chybí-li u kresby tygra kresba hlavy a volete, jde o hrubou vadu (6 bodů), za chybějící kresbu sedla štítů křídel je srážka 5 bodů.
Za vady hrubé, případně až výlukové jsou považován bílá pera v letkách obou řádů a v ocase, silné záběly v ocase a v letkách, větší souvislé bílé plochy, výrazně bílou barvou prokvetlá spodní část volete a spodní části těla.
Za malé vady považujeme menší záběly v křídlech (letkách) a ocase, nepravidelná kropenatost, ojedinělé bílé peří ve spodní části volete, spodní části trupu a v podocasníku, zcela tmavá záda u světlých a běloštítných tygrů a ojedinělé bílé peří okolo patních kloubů („kalhoty“).
Většina předválečných autorů, jako Flora, Urbánek, Fikr, Valenta a Mrštík, se shodují, že tygři se pravděpodobně rozšířili ze Slezska a Hané do ostatních částí českých zemí. Zajímavostí je, že Vojtěch Mrštík s v r. 1925 v článku o tygrech ve Zvířeně zmiňuje, že za modré tygry byli v té době mnohde považováni „baboráci“, tj. modří mramorovaní staváci.
V. Vácha ve svých vzpomínkách uvádí, že před vznikem jednotného vzorníku českého staváka, existovala v jižních Čechách krajová záliba v některých odchylkách v kresbě tygrů, například jen s kresbou hlavy („makaková hlava“), nebo jen s kresbou v sedle a ramínkách.

Vznik a historie chovu tygrů

Na vznik a historii chovu tygrů se v minulosti názory dost rozcházely podle jednotlivých oblastí. Tak například výše uvedený významný chovatel tygrů z Tábora Václav Vácha publikoval v roce 1956 názor, že tygři pocházeli z Budějovicka a Táborska a odtud se šířili dál. Dává to do souvislosti s existencí této kresby u německých staváků v sousedním Bavorsku. V Německu ovšem převládá (u nás neexistující) kresba „straka“ a to převážně jen v černé a červené barvě, což je holub nepravidelně stříkaný bílou barvou po celém těle. Naše klasická kresba tygra se v SRN vyskytuje a jen vzácně.
Málokterý ráz českého staváka prodělal ve 2. polovině dvacátého století takový pozitivní vývoj, jako černý tygr. Z původního černozobého holuba s načernalou obočnicí a nažloutlým okem, s poměrně nízkou nohou, se stal po křížení s černými lysými staváky krasavec s čistým světlým zobákem, perlovým okem a červenou obočnicí. Také zahnědlá „tupá“ barva je už dávno minulostí. Na tomto přerodu se podílela celá plejáda vynikajících chovatelů několika generací, z nichž většina už není mezi námi. Vyjmenuji alespoň nejvýznamnější v abecedním pořadí: Drápalík, Fikr, Fořt, Hašek, Jabůrek, Jindra, Karda, Kučírka, Maršík, Mejdrech, Římek, Škrkánek, Urbánek, Vácha, Vávra a další.
Poslední speciální výstavy ukázaly, že chov černých a červených tygrů je na vysoké úrovni a špičkoví holubi jsou v barvě i lesku srovnatelní s ostatními prošlechtěnými rázy. Žlutí, i přes poměrně úzkou chovatelskou základnu, dosahují také velmi dobré úrovně. Všechny rázy tygrů lze s úspěchem použít k regeneraci lysých a celobarevných staváků.
Je úkolem klubu, aby tento krásný ráz zachoval i pro příští generace chovatelů.