Amaranti – 5. část (Amarant tmavý - Lagonosticta rubricata)

Anglický název: African Fire Finch. Německý název: Dunkelroteramarant. Velikost: délka 100–115 cm, křídlo 45–50 mm, ocas 42–47 mm. Výskyt: druh vytváří v areálu svého rozšíření řadu zeměpisných forem (5–9), z nichž některé jsou dnes řazeny jako samostatné druhy (L. virata a landanae).

Zeměpisné formy

1. Lagonosticta rubricata rubricata
Samec má šedý vršek hlavy a zadní krk. Záda a křídla hnědá. Uzdička, hrdlo, prsa, boky a horní břicho červené. Spodní břicho, ocasní pera černá. Kostřec červený. Horní zobák šedočerný, spodní masové barvy s šedočernou špičkou. Na bocích několik bílých teček (někdy i chybí).
Samice je zbarvena podobně, ale barvy jsou matné a mají slabší odstíny. Břicho je šedohnědé.
Mláďata jsou celkově hnědá s tmavšími zády a křídly, mají červený kostřec a černý (šedočerný) zobák
Výskyt: Jižní Afrika, j. Mozambik.

2. Lagonosticta rubricata polionota
Samec je zbarven podobně jako u předchozí subspecie, ale barvy jsou tmavší, především na zádech a křídlech. Zobák je černošedý.
Samice je zbarvena podobně jako u předchozího poddruhu, ale má černošedý zobák.
Výskyt: Sierra Leone, Liberia, Guinea, Togo, Ghana.

3. Lagonosticta rubricata haematocephala
Samec má na rozdíl od předcházejících dvou subspecií vrch hlavy, temeno, týl a zadní krk hnědočervený. Křídla a záda hnědá, kostřec červený. Ocas a spodní břicho černé. Jinak je vybarven stejně jako předchozí. Zobák černošedý.
Samice zbarvena prakticky jako samec, barvy matné, nevýrazné, spodní břicho šedohnědé. Na temeni více hnědé barvy.
Výskyt: Zambie, j. Zair, j. Tanzanie, sev. Mozambik.
U dalších subspecií (poddruhů) uvedu již pouze jejich výskyt, protože se dovážejí jenom ojediněle.

4. Lagonosticta rubricata ugandae
Výskyt: Etiopie, Súdán, Uganda, Keňa, sev. Tanzanie, Zair, Středoafrická republika.

5. Lagonosticta rubricata congica
Výskyt: Kongo, Gabun, Zair, s.v. Angola, Rwanda, Burundi, záp. Tanzanie.

Výskyt a charakteristika

Protože v ČR jsou v rozhodující míře dováženi ptáci subspecie polionota, uvedu informace týkající se především tohoto poddruhu. Případné zájemce o podrobnější data odkazuji na publikaci FINCHES and SPARROW (str. 356, 357).
Amarant tmavý se vyskytuje ve stepním biotopu, jak na východoafrických savanách, tak i v aridních stepích subsaharského pásma. Jde o typický druh suchých stepí. V rozsáhlém areálu svého výskytu vytváří mnoho zeměpisných forem (subpsecií), které jsou převážně velmi špatně odlišitelné, hlavně samice.
Základ potravy tvoří, podobně jako u většiny druhů amarantů, drobná semena trav a bylin a drobný hmyz. V době hnízdění žije v párech, po vyhnízdění vytváří hejna společně s ostatními druhy amarantů, ale i s dalšími astrildy a snovači. Tato hejna pak migrují za vodou a potravou i na poměrně velké vzdálenosti. Hnízdo staví na zemi nebo v trsech trav či v křovinách nízko nad zemí. Hnízdo je kulovitého tvaru, celkem upravené. Snůška činí 3–6 vajíček, inkubační doba 10–13 dnů a po 15–18 dnech mláďata opouštějí hnízdo. Krátce nato začínají přepeřovat a plně vybarvena jsou ve stáří 3–4 měsíců, kdy jsou i pohlavně dospělá.
Ve starší literatuře (Robiller) je ještě uváděn jako druh, který se dováží pouze vzácně. Dnes je to jeden z nejběžněji dovážených druhů amarantů. Nejčastěji k nám přicházejí ptáci poddruhu polinota, méně často pak haematocephala a vzácně rubricata. O dovozech dalších poddruhů mi není celkem nic známo, ale to zdaleka neznamená, že do ČR nemohou docházet.
Osobně mám nejvíce zkušeností právě se západoafrickým poddruhem polionota. Ptáci přicházejí z Guiney, občas z Mali nebo Senegalu. Z druhů, které ze západu Afriky přicházejí (amarantů) je amarant tmavý nejodolnější a přichází také v nejlepším stavu. Jenom některé importy trpí poruchami trávicího ústrojí v důsledku stresu, jak jsem o tom psal u předchozího druhu. Zotavují se ale velmi rychle a ztráty jsou například proti amarantům černobřichým celkem zanedbatelné. I tento druh má dobrou vnímavost pro invazní tracheobronchytidu, ale není velký problém odstranit ji. Horší je opět poměr samec / samice, který, i když je lepší než u předchozího druhu, je stále 3–5 / 1. Také bílkovinný deficit u tohoto druhu nebývá tak častý a také ne v takovém rozsahu, jako u předchozího druhu. Celkově se dá říci, že ptáci přicházejí (na amaranty) ve velmi dobrém stavu.

Dovoz a aklimatizace

Také je u nich velkou výhodou jejich zvědavost, i když zůstávají plašší, než-li amaranti černobřišší. Prakticky ihned po importu přijímají většinu nabídnutých semen. Preferují však drobná, žlutá semena – mohár, senegal a lesknici. Později berou dobře i ostatní zrno. Příjem živé potravy nedělá ptákům žádný problém, ale je zde nutná určitá opatrnost. Velmi rádi přijímají později i mravenčí kukly a drobný smýkaný hmyz. Na suché vaječné směsi přivykají postupně. Po adaptaci mají v oblibě i zelené krmivo (ptačinec) a předklíčené zrno. Jejich zábavou je, když se mohou „vrtat“ v lesní hrabance, substrátu apod.
Pro jejich úspěšný chov je nutné stabilně dotovat vitamíny, minerální látky (vápník, jód, selen apod.) i když ne ve velkých dávkách, ale pravidelně. Řada chovatelů se mylně domnívá, že vitamínové preparáty je nejvhodnější podávat pouze občas (1× za týden, měsíc) třeba i ve vyšší dávce. To ale není vhodná aplikace. Organismus se chová trochu jinak. Pokud má přísun biokatalyzátorů (vitamíny, minerální látky) nastaven na určité množství, chová se podle tohoto programu. Pokud tedy podáme 1× týdně multivitamínový preparát, vezme si pouze naprogramované množství jednotlivých účinných látek a zbytek vyloučí. Aby došlo ke změně uvedeného programu, je nutné podávat tyto látky v malých dávkách, ale stabilně po delší dobu. Tím se nastaví onen „program“, protože potřeba je uspokojována a vyloučené množství je opravdu přebytečné a stabilní. Přechod na nižší dotaci vitaminů musí být také pozvolný.
Zde může vzniknout řada problémů například při nákupu dovozových ptáků, kdy importér většinou bohatě dotuje vitamíny a minerálie. Po příchodu k chovateli jsou ptáci náhle těchto dotovaných zdrojů zbaveni. Vznikají pak časté komplikace, které mnohdy vedou až k úhynu. Právě u amarantů je stabilní dotování vitaminů a minerálií nutností.
Na teplotu mají amaranti tmaví prakticky stejné nároky, jako předešlý druh, pouze její snižování může být rychlejší, takže koncem karanténování jsou přizpůsobeni na teplotu 20–22 °C. Teplota okolo 20 °C je pak optimální i pro jejich dlouhodobější chov. Za minimální hranici pro dlouhodobější pobyt považuji 18 °C. S teplotou, tedy s její výší, mají chovatelé také často problémy. Ptáci jsou schopni akceptovat velké, ale pouze krátkodobé rozdíly teplot, mimo období snůšky a odchovu mláďat. I v jejich domovině teplota klesá krátkodobě (noc) i o 30 °C, ale opět rychle vzrůstá. To vše se děje při velmi nízké relativní vlhkosti. Takový výkyv ptáci snesou bez problémů. Amarantům (všeobecně) velmi vadí dlouhodobější pokles teploty pod uvedených 18 °C, při současné vyšší vlhkosti (nad 60 % r). Amaranty tmavé lze doporučit i pro sezónní chov ve venkovních voliérách, ale s přihlédnutím k možným rizikům u samiček ve snůšce a u vylíhnutých mláďat.
Jejich chov lze realizovat ve voliérách stejně jako v klecích. Ve voliérách musíme sledovat jejich chování a také dobře zvolit osazení voliéry. Samci bývají někdy agresivnější, především k ptákům s červeným zbarvením. Není to pravidlem, ale je zde na místě určitá opatrnost.

Chov a odchov

Moje zkušenosti s jejich chovem jsou vcelku dobré. Choval jsem několik párů počátkem 90. let minulého století. Jednalo se převážně o poddruh rubricata (pravděpodobně z Jižní Afriky – ptáky jsem měl z Německa). Jejich chov jsem realizoval v klecích asi 80 (d)×60 (š)×60 (v) cm. Po počátečních peripetiích se mi později i dařilo. Ptáci se většinu dne zdržují na zemi, kde z větší části probíhá i tok. Zájem o hnízdění lze vyvolat v podstatě kdykoli. Že se něco děje poznáme podle zvýšené hlasové intenzity samečka. Vlastní tok je celkem zajímavý. Samec za intenzivního pozpěvování poskakuje kolem samice, většinou se stéblem v zobáku. Ta sedí a jakoby pozoruje samcovo počínání. Ten spouští křídla, roztahuje ocas a postupně, v jakési spirále, se přibližuje k samici, až dochází ke kopulaci. Celkově je tok podobný toku vločkovníků. K vlastnímu spáření dochází velmi často na zemi, ale výjimkou není ani kopulace na bidélku. Hnízdo postaví na zemi nebo nízko nad ní, volné nebo v košíčku, ale i v budce. V mém chovu stavěli samci hnízdo nejčastěji v krabičce, vyrobené ze dvou prkének asi 12×12 cm, která byla z bočních stran a poloviny přední strany spojena sololitovými pásky asi 12–15 cm dlouhými asi s centimetrovými mezerami mezi nimi. Krabičku jsem postavil do rohu klece a zakryl nejčastěji dubovou větvičkou. Stavební materiál tvořilo jemné seno (lipnice), sisálová a kokosová vlákna. Místo pro hnízdo vybírá samec, který se snaží do něj nalákat samičku. Pokud se mu to podaří a samice souhlasí s jeho umístěním, pouští se ptáci do vlastní stavby. Té se účastní oba partneři. Samec většinou obstarává donášku stavebního materiálu, který samice v hnízdě zpracovává. Hrubá stavba trvá 2–3 dny, úpravy 3–4 dny. Hnízdo mívá kulovitý tvar nebo alespoň jeho náznak. To pokud je chovatel „lakomější“ jako já a ptáci nemají dostatek stavebního materiálu.
Samice snáší v intervalu 24 hodin. Nejčastější snůška byla 4 vajíčka. Inkubační doba je 11–12 dnů. Na snůšce sedí převážně samička, samec podstatně méně, ale neustále hlídá v okolí hnízda. Mláďata jsou po vylíhnutí tmavě šedá se světlým ochmýřením, které ale velmi rychle tmavne. Po 3–4 dnech jsou z hnízda slyšet velmi typické žebravé zvuky. Po 6–7 dnech vyráží mláďatům první opeření.
Ptáci zahnízdí velmi ochotně, ale s odchovem mohou být problémy. Zpočátku jsem se také nevyhnul nezdarům. Prvním je překrmování živou potravou. Staří krmili 5 dnů a dost. Samec začal znovu tokat a bylo po odchovu. Časem jsem si vytvořil určitý scénář, jak postupovat. Šlo především o tom, jak ptáčkům (především samci) ztížit shánění živé potravy. Přímo jsem tedy podával pouze malé množství kukel lučních mravenců a larvy plesnivců (asi 10 kusů) jsem nasypal do větších misek s lesní hrabankou, odkud je sameček musel vylovit. Tím se zabavil a byl celkem pokoj. Za důležité období lze považovat 4.–6. den, kdy začíná více krmit i samec. Pokud odchov přečká toto období, je téměř jistý úspěch odchovu. Pamatuji si, že u jednoho páru jsem vždy 5. den odlovil samce a hnízdění proběhlo v klidu, i když krmila jenom samice. Technologie jejich chovu ve voliéře může být ovšem značně rozdílná.
Dobře krmená mláďata opouštějí hnízdo po 15–18 dnech. Při jejich vylétnutí často samice již sedí na nové snůšce. Výhodou klecového chovu je celkem stabilní teplota. Mladí ptáci často opustí hnízdo i dříve, pokud je umístěno na zemi a pro jejich nedostatečné opeření jim hrozí podchlazení.

Krmení

Tyto amaranty jsem krmil běžnou směsí pro astrildy (PRESTIGE, DUFKY apod.) v suchém i předklíčeném stavu. V době krmení mláďat vzrůstá i spotřeba máčeného zrna. Občas jsem podával senegal v klasech. Pravidelně suchou vaječnou míchanici (QUIKO, VALMAN, CHEMIVIT) 1× týdně vlhčenou zeleným krmivem, strouhanou mrkví nebo předklíčeným zrnem. Ze zeleného krmení jsem podával ptačinec, čínské zelí, smetánku. V zimě jsem si v miskách za oknem zasel pšenici a ječmen a 3–5 cm vzrostlé osení jsem i s miskou dával ptákům.
Jako doplněk písek s dřevěným uhlím, drcené skořápky. 3× týdně multivitamín do vody (v době 1 měsíc před hnízděním, při odchovu a při přepeřování denně), 1× týdně kalcium a 1–2× měsíčně kalium iodati.
Živé krmení jsem podával 2× týdně, nejčastěji larvy plesnivců (asi 5–6 ks na hlavu), v době odchovu častěji. Za dobu asi tří let se podařil odchov od více párů několikrát. Lze říci, že obtížnost odchovu je srovnatelná s amarantem malým. Důležitým prvkem je samovolný výběr partnerů z většího množství. Lze říci, že tento druh je vhodným i pro začínající chovatele.

(pokračování příště.)