Mutace rosely pestré

Rosela pestrá (Platycercus eximius) patří k barevně nejkrásnějším australským ploskoocasým papouškům. Je pro ni charakteristické, že má čtyři střední ocasní pera stejně dlouhá a vnější ocasní pera odstupňovaná. Šupinatá kresba na zádech vykazuje na peří černé střední pole, které je obklopené žlutým nebo zeleným lemem. Tato kresba se nevyskytuje u žádného jiného druhu ploskoocasých papoušků. Původně žili tito papoušci v otevřených krajinách a mají proto charakteristické vlastnosti stepních ptáků. Křídla mají kulatá a široká, let vlnovitý. Je rozšířená ve východní jihovýchodní části Austrálie, a to na jihu Queenslandu, Novém Jižním Walesu, Viktorii a také na ostrově Tasmánii. Podle nejnovějších zpráv pronikly rosely pestré již také do městských parků v Brisbane, Sydney, hlavního města Canberra, Melbourne, Adelaide a Hobart.
Rozeznáváme tři poddruhy lišící se zbarvením a velikostí. Nejznámější je bezesporu rosela pestrá (Platycercus eximius eximius) Shaw. Překrásný pták je Rosela nádherná (P. e. ceciliae) Mathews, někdy také nazývaná žlutoplášťová. Její hlava je zářivě červená a břicho včetně zádové partie jsou zlatožlutě lemované, bez červených středů. Vyskytuje se ve vnitrozemí Nového Jižního Walesu a jižní části Queenslandu. Rosela tasmánská (P. e. diemensis) má větší lícní skvrny, červená barva sahá níže na hruď. Již před mnoha lety uskutečnili ornitologové ve spolupráci s vědci nejprve odchyt a následně testy DNA. Výsledky byly pečlivě zaznamenány. Protože rosely nádherné migrují směrem k pobřeží a rosely tasmánské přelétávají z Tasmánie přes Bassův průliv na australský kontinent, dochází k promíšení všech tří poddruhů. Nové testy DNA, pořízené v roce 2003 to jasně prokázaly. Jedinci vzniklí z tohoto promíšení jsou intermediární. Ve své australské vlasti obývají tito papoušci různé otevřené oblasti, t. j. lesostep, buš, savanové dřeviny, stromy lemující vodní toky, zemědělskou a ornou půdu, ovocné zahrady a parky. Paseky měly a také v současnosti mají za následek neustálé rozšiřování rosel.

Nejprve si všimněme podmínek, ve kterých žijí tito ploskoocasí papoušci ve své domovině. V přímořských oblastech se pravidelně střídá období dešťů (ve kterém se vegetace rychle zazelená, vykvete a nasadí na semena) s obdobím sucha (v němž vegetace odumře a většina vodních zdrojů vyschne). V těchto oblastech hnízdí ptáci většinou jednou, a to v období dešťů nebo na začátku období sucha, dříve než vegetace odumře. (Jih Austrálie je nejchladnější, sever se svými tropickými pralesy nejteplejší). V přímořských oblastech je potravy i vody dostatečné množství, proto jsou zde papoušci usazeni trvale. V krajích vzdálených několik set kilometrů od pobřeží, v eukalyptových savanách a suchých lesích, rosely se spojují po vyhnízdění ve velká hejna a hledají po kraji potravu. Na hnízdění se však vracejí na totéž místo.
Potravou těchto papoušků jsou semena v různém stupni zralosti, zejména travní. V zemědělských oblastech ovšem také plevelová semena a obilí. Rosely zalétají k malé radosti farmářů pravidelně na pšeničná pole a lány kukuřice, ale také do ovocných sadů na hrušky a jablka. Na ovocných stromech však také sbírá larvy škodlivého hmyzu, termity, housenky, ovocné mušky, mšice a zobonosky lískové (Apoderus coryli). Podle vyšetření volete se potrava skládá z travních semen, ovsa, jetele, pšenice, hvozdíku, štovíku, žabince-ptačince, kakostu – čapího nůsku, pryšce, pryskyřníku, vojtěšky a bodláku. Potravu si mohou přidržovat nohou. Farmáři nejsou v názoru na roselu jednotní. Rosela se mezitím stala nejen ptákem zemědělských oblastí, ale po vzoru naší straky vnikla až do středu měst a hnízdí v městských sadech. Ornitologové jsou přesvědčeni o tom, že tento ptačí druh nahradí škody na obilí a ovoci sběrem nežádoucího hmyzu a semen plevelů. Za velmi chladného počasí, t. j. v mimohnízdní době, se rosely sdružují do hejna čítajícího více než sto kusů. Občas se k nim přidají také papoušci zpěvaví. Obvykle je můžeme spatřit brzy zrána nebo k večeru, jak vyhledávají travní semena na zemi. Ve vrcholcích stromů okusují květy, semena a plody nejrůznějších druhů. Nejteplejší část dne prosedí v hustých větvích eukalyptů, kde si často probírají peří na těle a křídlech. Jsou to výborní letci. Přeletují však většinou jen na krátké vzdálenosti zvláštním rychlým vlnitým letem, který tvoří obrácený oblouk. Slétají-li k zemi, ještě se zvednou, než dosednou na větve stromů. Podnikají-li dlouhý let přes otevřené savany, létají ve velkých výškách a jejich let je mírně vlnitý. Před dosednutím rozevírají ocasní pera. Za letu se ozývají charakteristickým tříslabičným voláním, které má stoupající tóninu. Zřídkakdy se ozývají kovovým hrdelním hvizdem. Při hledání potravy štebetají.
Rodičovské páry se pohybují stále spolu. Hnízdí od září do ledna. Hnízda si staví v odumřelých dutých stromech, v opuštěných dutinách vlh a někdy dokonce i v norách divokých králíků. V hnízdech se často nachází velké množství housenek mola (Nessiosynoeca agnosta), které se živí trusem mláďat. Samička snáší 4 až 9 vajec s bílou skořápkou. Pokud zahnízdí jen jednou, výletci zůstávají dlouhé měsíce společně s rodiči. Za příznivých životních podmínkách zahnízdí i dvakrát. Vajíčka mají zpravidla rozměry 27×22 mm. Samice má v době zahřívání vajíček obvykle vyšší teplotu a řídký trus. Celkový zdravotní stav si upraví po přísunu třísloviny taninu. Výstelku hnízda tvoří zpráchnivělé dřevo, hnízdní dutiny jsou různě hluboké, někdy až jeden metr.
Rosely pestré se poprvé objevily v Evropě roku 1861 v Barceloně a o dva roky později, t. j. 1863 se je podařilo odchovat. Původ jména rosela není vysvětlován jednotně. Mohlo však vzniknout ze jména Rosetta, což byla manželka komisaře pro osidlování Jižní Austrálie George Fife Andase. V protokole se schůze „Zoologické společnosti v Londýně“ z 9. 9. 1839 jsou tito papoušci nazýváni Rosetta Parrots.

Začínající chovatelé často nakupují rosely pestré na trzích pořádaných v zahraničí při příležitosti konání velké výstavy. Do České republiky přivezou většinou čtyři krásně vybarvené jedince a očekávají ještě krásnější odchovy. Již mnohokrát se stalo, že po uplynutí dvou chovných sezón ptáci vůbec nezahnízdili. Teprve proto tito začátečníci požádali zkušeného chovatele a posuzovatele, aby je navštívil a snažil se najít příčinu nezdaru. Posuzovatelé totiž uvádějí na bodovací (oceňovací) lístky pohlaví dospělých a plně vybarvených ptáků. Ve všech případech se jednalo o tom, že byli dovezeni čtyři samci, kteří jak známo vajíčka nesnášejí. Na přiložených fotografiích zřetelně vidíte rozdíly mezi samcem a samicí. Nejspolehlivějším znakem samice je hnědošedé peří v okolí oka. Vyskytují se samice, které mají docela neopeřený kroužek okolo oka a chybí i chmýří. Naopak sameček má toto zbarvení vždy červené a je opeřené až po oční víčko. Toto rozlišení se samozřejmě týká také všech mutačních jedinců. Hlava samice je kulatější, jemnější a zobák tenčí. Dalším spolehlivým znakem je zelenější zbarvení týlu u samic a čistě červené u samců. Samec má hlavu větší a hrubší, hranatější, zobák silnější a širší. Je obvykle intenzivněji zbarven než samice, což ale platí pouze u stejně starých ptáků, chovaných ve stejných podmínkách a ještě má toto pravidlo četné výjimky. Pohlaví lze rozlišit podle světlého pásku na spodní straně roztaženého křídla, a to na 7–8 letkách. Pásek mají všechna mláďata. Po přepeření (asi ve 12–15 měsících) jej samečci ztratí, naopak samičkám zůstane a ještě zintenzivní. Snadněji rozeznáme pohlaví, sedí-li oba ptáci vedle sebe, než u jednotlivého ptáka. Máme-li ptáka v ruce (papoušky chytáme pouze v nutných případech, neboť je to pro ně vždy otřes, ze kterého se někdy zotavují delší dobu), můžeme zjistit vzdálenost pánevních kostí. Samice, zejména po snesení vejce, má kosti vzdálenější, naopak samec více u sebe. Většinou i nohy při klidném sezení na bidélku má samec blíže u sebe než samice. Samec, často již jako mládě, dělá tzv.imponující postoj se vztyčeným tělem a vzpřímenou hlavou, který pozorovateli, znajícímu dobře všechny projevy papoušků, neujde. Samec v toku se ovšem svojí aktivitou od samičky liší na první pohled. Svatební tance, spojené nejčastěji s rychlým běháním po bidélku, ukláněním a dávícími pohyby před krmením samičky, jsou výrazným projevem samce. Typickým znakem pro určení pohlaví u všech druhů rosel je také jejich povaha. Samice je živější, temperamentnější, neustále létá nebo běhá po větvích v rychlém rytmu. Samci naopak většinou vysedávají a pospávají. Jsou-li donuceni k pohybu, jejich chůze je pomalá, postoj majestátný se vzpřímenou hlavou. Začátečníci nakupují na trzích, výstavách a u zkušených chovatelů ptáky se „zaříznutou“, tj. přesnou kresbou na hrudi v přesvědčení, že také potomstvo bude mít požadovanou vlastnost. Většinou jsou však zklamáni tím, že odchov má po přepeření nepřesnou kresbu.
Přesnou kresbu na hrudi rosely pestré dosáhneme pečlivým výběrem teprve po několika generacích. Velkou módou jsou v současné době různé barevné mutace. Při výběru ptáků do chovu je zapotřebí dbát na velikost a tvar těla. Za povšimnutí stojí červená mutace, kde někteří jedinci připomínají trpaslíky. Takoví ptáci nejsou vhodní na výstavu, ani do dalšího chovu. Nově získané ptáky nejprve umístíme do karanténní klece, která v případě nouze může posloužit také jako odchovná. Bude alespoň 2 metry dlouhá, 60 centimetrů široká a 1 metr vysoká. Každý pár rosel je nutno chovat odděleně. V době toku a hnízdění má totiž každý svůj hnízdní okrsek, z něhož především samec zahání všechny ostatní příbuzné nebo je i zabije. Drobných ptáků si však většinou rosely nevšímají. Bidélka umístíme do klece nejméně dvě, první s kruhovým, druhé se čtvercovým průřezem a sraženými hranami rozměrů 20–22 mm. Ke stěně klece upevníme bidlo pouze na jednom konci a při dosednutí rosely bude opačný konec pružit. Na ptačí klouby a prsty včetně kostí to bude mít příznivý vliv. Hranaté a kulaté bidélko umožní roselám měnit polohu prstů. Páření probíhá na bidélku a samec při něm roztahuje křídla. Při nedostatku prostoru se vyskytují neoplozená vejce.
Rosela pestrá je typickým představitelem zrnožravých papoušků. Za základní zrniny pro rosely považujeme čirok, ječmen, kardi, lesknici, neloupaný oves, niger, proso, pšenici, semenec a slunečnici. Všechna tato semena budeme ptákům předkládat také v naklíčeném stavu. Klíček nesmí přesáhnout délku dvou milimetrů, protože když je delší, ztrácíme důležité vitamíny řady B a E, včetně stopových prvků. S oblibou vybírají zrníčka z klasů senegalského prosa. Úplnou lahůdkou je pro ně kukuřice v mléčné zralosti a dozrávající slunečnice v terčích (koláčích). Zkušení chovatelé si v létě nasbírají dostatečné množství klasů prosa a pšenice v mléčné zralosti do zásoby, uloží je do mrazáku a v následujících dvanácti měsících je ptákům předkládají každý den. U pšeničných klasů si musíme být jisti, že před sběrem nebyly ošetřeny chemickým postřikem. Suché zrniny si moji ptáci odebírají z automatického krmítka.
Když kupujeme rosely pestré, na první pohled se nám jeví jako naprosto zdravé, ale změna životního prostředí má za následek, že se u některých jedinců objeví zdravotní potíže. Příčinou jsou škrkavky (Ascaridia) a vlasovci (Capillaris). Z tohoto důvodu je nutné jim v karanténní kleci dávat do pitné vody přípravek zakoupený ve veterinární lékárně, který je těchto cizopasníků zbaví. Pokud se po uplynutí čtyř týdnů jeví vše v pořádku, můžeme rosely přemístit do voliéry. Tam budou mít v automatické napáječce pitnou vodu zbarvenou modře od přípravku Cholesol. Na dno klece či voliéry položíme misku naplněnou pískem pro trávení a zažívání, jemně rozdrcené skořápky z vařených slepičích vajec, dřevěné uhlí, starou zvětralou omítku a jodovou kostku. Na boční část klece připevníme sépiovou kost. K ozobávání jim dáme slabé vrbové proutky a na jaře větvičku ovocných stromů s rašícími pupeny. Každý den dostanou rozkrojenou štavnatou mrkev, obden jablko. Obvykle je voliéra vysoká 2 m, široká 1,5 m a dlouhá 3–6 m a přiléhá ke zděnému domku s výškou 2 m, šířkou 1,5 m a hloubkou 2 m.
Ve zděném domku budou rosely trávit noc, hnízdit a přečkají v něm především sychravé počasí. Ve voliéře se mohou ptáci celý den pohybovat na čerstvém vzduchu. Působí na ně sluneční záření, které je velice důležité. Ultrafialové paprsky umožní v ptačím těle vznik vitaminu D3. Protože se rosely rády koupají, neuškodí jim ani krátkodobý déšť. Čím delší prolet ptákům umožníme, tím lépe pro jejich zdraví. Venkovní voliéra je výhodná i co do krmení. Můžeme tam totiž zasít směs trav, jejichž semena rosely rády pojídají a také jimi krmí mláďata. Zasadíme do ní i okrasné keře a pořídíme mělký bazének na vodu. V zimním období ptákům zpestříme jídelníček brokolicí, čínským a pekingským zelím, hrozny jeřabin a šípky, které jsme měli zmražené. Od jara do podzimu budeme roselám předkládat jitrocel kopinatý s kláskem, kokošku pastuší tobolku, kopřivu dvoudomou, ptačinec-žabinec, řebříček obecný, smetánku lékařskou, špenát a vojtěšku.
K odchytu ptáků použijeme nástroj podobný síťce na motýly. V žádném případě nesmí být síťka nahrazena neprůhlednou látkou. Pták by se dostal do šoku a mohlo by dojít až k zástavě jeho srdeční činnosti. V mém chovu se osvědčilo sestavování chovného páru tím způsobem, že samec umístěný v první kleci měl možnost se zobákem dotýkat skrz dráty (pletivo) samice v druhé kleci. Jakmile se samec pokouší krmit samici, je vše na dobré cestě. Protože samec považuje svoji klec (voliéru) za hnízdní okrsek, bude ji bránit proti kterémukoliv vetřelci. Z tohoto důvodu přemístím samce k samici a k potížím nedochází. Na začátku chovné sezony zavěsíme na stěnu klece nebo voliéry hnízdní budku tak, aby byla ve stínu, vstupním otvorem směřovala na jihovýchod nebo jih a nad horním víkem měla dostatek místa pro pobyt samce. Na kleci bude upevněna budka vyrobená z prkének, ve voliéře může být také z vykotlaného kmene. Minimální velikost budky z prkének bude se základnou 250×250 mm, výškou 350 mm a průměrem vletového otvoru 80 mm. Lepší jsou budky hlubší, kolem 800 mm, protože i v přírodě jsou přirozené dutiny značně hluboké. V umělých budkách však musíme na vnitřní straně, kde je vletový otvor, připevnit jakýsi žebříček, aby po něm ptáci mohli snadněji vylézat. U hlubších budek je vhodné na jedné straně při dnu udělat malá dvířka, kterými lze hnízdo kontrolovat. Dvířka však musí těsně doléhat, aby do hnízdní kotlinky nepronikalo světlo. Také stříška se musí dát otevírat. Do dna budky provrtáme několik malých otvůrků a podstrčíme misku s vodou nebo mokrou rašelinu, protože to zaručuje vlhkost v hnízdě, zvláště v létě za teplých dnů. Hnízdní budku zavěsíme vně klece, aby ptákům nezabírala vnitřní prostor. Protože vletový otvor budky ústí přímo do klece, zhotovíme pro tento úcel zasouvací dvířka. Pokud se rozhodneme umístit do voliéry budku vyrobenou z prkének, obložíme ji kůrou z listnatých a jehličnatých stromů, která obsahuje tříslo. Samice má totiž v době zahřívání vajíček zpravidla vyšší teplotu a řídký trus. Celkový zdravotní stav se upraví po přísunu třísloviny taninu. Z kmene stříbrné vrby je možné na podzim odříznout pahýl dlouhý asi 1 m o vnějším průměru 400 mm a vydlabat z něho budku o vnitřním průměru 300 mm.
Osvědčilo se vložit na dno budky rozměrů 250×250 mm silnostěnnou folii z PVC s rozměry 300×300 mm, která pokryje nejen dno, ale částečně také boční stěny. Teprve potom dáme na folii vrstvu navlhčených hoblovaček a pilin, které posypeme suchými pilinami. Silná fólie má za úkol udržet vlhkost v hnízdě především v době parných dnů. Samice si zde před snesením prvního vejce vyhrabe důlek sama. Vrstva hnízdního materiálu bude vysoká asi 50 mm. Do budky vydlabané z přírodního kmene dávám několik hrstí ztrouchnivělého dřeva, které samice rozdrtí zobákem na jemné třísky. Ve voliéře je vhodné mít pro jeden chovný pár dvě budky. Stává se totiž, že mláďata jsou dosud v budce a samice chce znovu snášet vejce. Potom využije druhou budku a samec se postará o nakrmení mláďat. Určitě se vyplatí zavěsit budky ještě před vpuštěním ptáků do voliéry. Jinak by samice mohla snášet vejce s bidla na podlahu a hrozilo by jejich rozbití. Bývá zvykem mít voliéru zastřešenou asi ze 2/3 tabulemi čirého drátěného skla, které mimo jiné chrání i hnízdní budky. Do chovu zařazujeme ptáky zcela přepeřené ve stáří 12 až 18 měsíců. Počátek hnízdění se snažíme posunout na duben, ačkoliv někteří papoušci tokají již v lednu a únoru. Aby ptáci byli na jaře v dobré chovné kondici, nesmíme krmit kvalitativně hůře. Biologicky správné je po dokončeném pelichání až do konce února dávat tzv. záchovnou dávku, tj. základní semena a zelené krmivo. Od počátku března dáváme již chovnou dávku, abychom ptáky přivedli do chovné kondice. Aby netrpěli v této kritické době nedostatkem vitamínů, dáváme jim především čerstvé větve vrby, břízy, lístky černého bezu, popřípadě po průklestu větve ovocných stromů. Papoušci budou ožírat pupeny i kůru, takže sotva stačí dodávat stále nové. Dbáme na to, aby se na větvích nenacházel chemický postřik. Pupeny jsou i pro mnoho ptáků v zimě nejdůležitější složkou potravy. Stejně důležitá je během chovného období i před ním potrava obsahující bílkoviny živočišného původu. Někteří papoušci žerou moučné červy, většina vaječné krmivo. Máme-li sušené jepice, smísíme je večer se strouhanou mrkví, aby navlhly, a teprve ráno přidáme vejce a strouhanku. Kromě suchého zrní krmíme také zrnem máčeným, klíčeným, popřípadě vyrostlým dozelena. Největší význam má klíčené zrní: slunečnice, kukuřice, oves, pšenice, ječmen, vikev, čočka, hrách, střídavě nebo směs těchto druhů. Semenec dáváme pouze v malém množství těsně před tokem a hubeným ptákům v rekonvalescenci. Totéž platí o přípravku Beta-karoten. Mám zkušenost, kdy samec byl ve voliéře po podávání semence a Beta-karotenu vůči samici tak aktivní, že ji uhonil málem až k smrti. Nezbylo mi proto nic jiného, než si připravit dobře nabroušené nůžky, samce odchytit a na jednom křídle mu zkrátit několik ručních letek. Samec již nemohl létat tak rychle jako samice, zklidnil se a tok probíhal jako obvykle. Pohyb je velmi důležitý pro udržení dobrého zdravotního stavu. I ve velkých voliérách ptáci před začátkem toku většinu dne sedí nehybně na bidélku a právě v této době si z nudy často osvojí zlozvyk škubat si vlastní peří. Pravidelný přísun čerstvých větví ptáky zaměstná a nutí je k pohybu i v menších voliérách. Vitamíny jsou před započetím chovné sezóny naprosto nezbytné. Na jaře často hynou cenné samičky při snášení vajec zejména z nedostatku vitamínu D. Ani při chladném počasí nemusí k těmto ztrátám dojít, budeme-li správně krmit. Rybí tuk důkladně promícháme do zrní, jednu kávovou lžičku na 1 kg zrna.
Papoušci sice zrní loupají, avšak stopy rybího tuku přece spolknou. Nesmíme však současně zkrmovat stejné zrní suché – dali by mu přednost. Nejlépe je celý den krmit pouze zrním smíchaným s rybím tukem. Chutná-li našim ptákům měkké krmivo, dáme raději dvakrát týdně několik kapek rybího tuku do misky s touto směsí a velmi důkladně promícháme. Vitamínové preparáty podáváme podle návodu, stejně jako minerální přísady. Vaječné krmivo, které svým vysokým obsahem proteinu nahrazuje papouškům příležitostný sběr hmyzu, jedí papoušci pouze, když krmí mláďata. Alespoň v malém množství ho dáváme v zimních měsících i dospělým ptákům s moučkou ze sušené vojtěšky, kopřiv nebo řas, budou lépe připraveni na chovné období. Sameček se v době toku ozývá melodickým a vábivým hlasem, přitom zaujímá impozantní postavení, pobíhá po větvi sem a tam, nepravidelně roztahuje ocas a křídla, občas ocasem do stran zatřepe. Rychlé tóny gi-gi jsou doprovázeny kýváním hlavou. Některé samice se dožadují nakrmení cvrčivým hlasem. Poté, co došlo k pojímání, samec provede inspekci hnízdní budky. Prsty s drápky se přichytí okraje vletového otvoru, ocasem se opře o budku tak, aby na sebe upozornil samici. Teprve potom si smí budku prohlédnout samice. Je to právě ona, která rozhodne, zda budku přijme, či nikoliv. První vajíčko s bílou skořápkou spatříme v hnízdní budce asi za 7 až 14 dní. Průměrná snůška je 5 až 9 vajíček, která jsou snášena obden, většinou v ranních hodinách. Někteří chovatelé tvrdí, že jejich rosely pestré snášejí vejce k večeru, tj. mezi 16 až 18 hodinou. Samice pevně zasedá na snůšku od třetího vejce. Pokud samička nemůže snést vajíčko za chladného počasí, přemístíme ji do teplé místnosti. Následně jí nakapeme stolní olej do kloaky, tělo lehce masírujeme směrem k ocasu a svalstvo se uvolní. Tímto způsobem se podařilo zachránit mnoho samiček. Počet snesených vajec můžeme ovlivnit celoročním podáváním štavnaté mrkve, ve které se nachází důležitý provitamín A. Mrkev podélně rozkrojíme, zastrčíme ji do oka pletiva a ptáci ji bezezbytku spotřebují. Nedostatek vitamínu A má za následek snížení plodnosti, líhnivosti a také malý počet snesených vajec. Jakmile samička započne se snůškou, děláme ve voliéře pouze nezbytné zákroky a i v okolí se snažíme udržet klid. Po pevném zasednutí na snůšku zůstává již samička v budce, kterou opouští obvykle jedenkrát až dvakrát denně, aby se vyprázdnila, vykoupala a napila. Mokrým peřím zvlhčuje vejce. Nejdůležitější na vodě k pití a ke koupání je, aby byla stále čistá a nepromíšená s trusem, protože znečištěná v sobě skrývá stálé nebezpečí zavlečení infekce. Od počátku hnízdění bude samice krmena téměř výlučně samcem. Mláďata se líhnou v závislosti na okolní teplotě za 18 až 24 dní a jsou pokryta bílým chmýřím. Trus mláďat staří ptáci z hnízda nevynášejí. Při kontrole hnízda musíme být velice obezřetní. Již se stalo, že mladá a nezkušená samice se odmítla vrátit do hnízda a chovateli nastaly velké starosti. Po vylíhnutí mláděte se někdy stane, že polovina skořápky se navleče na vejce, což má za následek udušení plně vyvinutého embrya. Z tohoto důvodu skořápky pravidelně odstraňujeme.

Prvních deset dní krmí mláďata většinou pouze samička. Samičku často krmí sameček, mláďata tudíž dostávají v této době potravu, která prošla volátky obou rodičů. V horkých letních dnech dáváme vaječné krmivo jen v malých dávkách vícekrát denně, neboť se velmi brzy kazí. V obchodě si můžeme koupit hotové „Odchovné směsi“, které se po navlhčení mohou ihned krmit. Většinou v takovém krmivu bývá v sušeném a drceném stavu včelí med, tvaroh nebo sýr, žloutek, hmyz, suchary, lesní semena, plody, vápno, fosfor, vitamíny atd., někdy také sušené podmáslí, dětská výživná moučka, sojová mouka, bílkovinná moučka, obilní klíčky, sušené řasy aj. Obsahuje-li tato hotová směs také sušenou mrkev, navlhčí se pouze vodou, v opačném případě se zvlhčuje strouhanou mrkví. Vždy však musíme k takovému krmivu dávat zvlášť čerstvé ovoce a zelené krmivo. Když jsou mláďata asi dva týdny stará, jsou krmena přímo samcem. Samice se nyní zdržuje v hnízdě jen při chladném počasí a v noci. Nyní je vhodná příležitost ke kontrole hnízda, přičemž mláďata křičí, syčí a klovají vás do ruky. Opeřují asi sedmý den života. Kroužkujeme je uzavřeným kroužkem o vnitřním průměru 5,5 mm. Je na něm označení státu CZ, ročník 06, pořadové číslo 001-X, číslo chovatele a název (zkratka) chovatelského klubu.
Ze suchých semen rodiče nejraději přijímají lesknici a senegalské proso v klasech, které si umně přidržují nohou. Můžeme-li dávat semena slunečnice, kukuřice, ovsa, pšenice, ječmene, prosa a různých druhů trav v mléčné zralosti, je to ze všeho nejlepší, potom již nejsou nutná klíčená semena. Čerstvé bobule, zejména jeřabin, jsou také prospěšným přídavným krmivem, máme-li ještě koncem léta mláďata v budkách. Výletci opouštějí hnízdo vyspělí a plně opeření asi za 25 až 35 dní, na hlavě mají šedavé chmýří a na šedobílém hrdle a lících se občas objevují modrá pírka, která nejpozději ve čtvrtém měsíci života zmizí. Oslněni denním světlem špatne vidí a zpočátku narážejí nejen na pletivo, ale i na různé překážky ve voliéře. Doporučuji připevnit k pletivu větve borovice nebo černého bezu. O výletky ve voliéře se stará již jen sameček, který je krmí asi 2 až 4 týdny. Po uplynutí této doby jsou již mladí ptáci zcela samostatní a od rodičů je oddělíme. Mezi samicemi rosely pestré se občas vyskytne rekordmanka, která snese 30 vajíček, z nichž je většina oplozených. Dvacet vajec potom musíme podložit některému jinému druhu papoušků, jehož samice sedí dobře. Mohou to být například korely. Musíme však dát pozor, aby po vyvedení mláďat rosel samec korely nezabil třeba jen z toho důvodu, že samice korely hned zase započne s novou snůškou. Samec pak odhání a pronásleduje všechna mláďata, takže je lepší hned po vyvedení rosel budku korelám vzít. Někdy zabíjejí někteří samci korel mláďata rosel jen proto, že jsou odlišně zbarvena.
Rosely pestré zahnízdí v jedné sezóně často i dvakrát. Potřetí je hnízdit už nenecháme a po vyvedení druhých mláďat odstraníme hnízdní budku. Výletci se ve voliéře nesmí nudit. Z tohoto důvodu jim každý den předložíme čerstvé březové, lískové, topolové a vrbové větve. Čerstvé dřevo je nepostradatelná součást výživy papoušků (na což mnoho chovatelů zapomíná), neboť obsahuje kromě celulózy důležité látky: cukr, tuky, bílkoviny, tanin, kyselinu salicylovou, fosfor, magnézium, železo, měď a jód. Proto je tak důležité, aby měli stále čerstvé větve, které doslova rozmělní. Je to zároveň zdravé zaměstnání a užitečná práce pro zobák. Výletky v prvním roce života přezimujeme v místnosti. Teprve druhým rokem mohou již přezimovat venku. V zimním období dáváme na pletivo voliéry slaměné rohože, aby neprofukoval mrazivý vítr. Jihoaustralští papoušci jsou vystaveni značným rozdílům teploty a zažijí ve své domovině i sníh. Peří mají tvrdé a rovné s hustou a pevnou podsadou a ve spánku jim překrývá nohy, takže nenamrznou. Těmito vlastnostmi se podobají našim ptákům. Mohou tedy přezimovat venku i v naší zimě, mají-li dostatek pohybu, suché závětří a jsou-li správně krmeni. Při přezimování papoušků v zahradní voliéře nesmíme zapomenout, že spotřeba krmiva je mnohem vyšší než v létě, aby ptáci měli dostatek „spalovacího materiálu“, který přeměňují v tepelnou energii. Samozřejmě, že přezimovat venku mohou jen zdraví a silní jedinci. Papoušci nedávno dovezení, churaví, zranění, nedostatečně přepelichaní nebo v rekonvalescenci musí zůstat v teple. Dvouletí a starší ptáci v perfektní kondici snadno přečkají mrazy i kolem 20 °C, jenom průvan jim škodí. V místech, kde spí, musí být závětří a stříška. Jsou známy případy, kdy rosely pestré jsou plodné ještě ve věku 30 roků.
Chovatele vždy zajímají ptáci s odlišným zbarvením. Německý chovatel Norbert Thielek z obce Schwaan oznámil, že jeho kamarádovi se podařilo odchovat roselu pestrou, která má již od roku 1981 ruční letky v obou křídlech bílé a většinu ocasních per žlutých. Je si jistý tím, že rodiče nepocházejí z Kříženců. V Evropě se následně objevili ptáci žlutohlaví u obou pohlaví. Potom přišla pastelová mutace, která byla omylem označována jako skořicová. V Belgii odchovali bělokřídlou mutaci a v Německu červenou. Velký rozruch nastal v roce 1982, kdy německý chovatel Achim Richter z městečka Bad Duben představil dva výletky modré mutace. Ptáci vznikli ze spojení matka×syn. V časopise Australien Bird Keeper byl uveřejněn článek od R. Marschalla, který popisuje černou mutaci. Černý samec žil ve voliéře jedné soukromé zoologické zahrady na severním pobřeží Nového Jižního Walesu. Byl spářen s normálně zbarvenou samicí a veškerý odchov měl barvu a kresbu jako jejich matka. Podařilo se mu koupit nejen chovný pár, ale také všechny výletky. V následujícím roce spářil výletky mezi sebou. Ukázalo se, že jsou štepitelní a z pěti mláďat byla tři černá. Přitom tři týdny po vylíhnutí měla všechna mláďata stejné chmýří a barvu kůže. Černé zbarvení na prsou mají jen samci a je možné je určit již u mláďat v budce. Ocasní pera u obou pohlaví jsou na vrchní straně zelená a na spodní straně černá. V roce 1988 se podařilo černé výletky spářit se zaručeně nepříbuznými partnery. Černé rosely pestré dědí recesivně. Přírodně zbarvení ptáci patří do výstavní třídy P II/9. Rosela pestrá nepatří mezi zvlášť nadané mluvící papoušky, ale někteří jedinci se přesto naučí vyslovovat jednotlivá slova nebo zahvízdat krátkou melodii. Tito ptáci se rovněž osvědčili jako chůvy vzácnějších druhů.
Vášnivým chovatelem papoušků rodu Platycercus (rosel) byl Rudolf Machulda z Prahy. Snažil se mít ve svých klecích a voliérách všechny existující druhy. Nejvíce se však věnoval mutačním ptákům. Záleželo mu na tom, aby chov rosel v České republice se posunul na vyšší kvalitativní úroven. Chtěl se stát zakládajícím členem speciálního klubu, jehož jádro by tvořili ti nejschopnější chovatelé. Žádal mě, abych v nově vzniklém klubu zastával funkci „Poradce chovu“ a posuzoval na speciální výstavě. Jeho přání a tužby se však neuskutečnily, protože vážně onemocněl a zemřel ve věku 70. let.
V Evropě se první odchov podařil roku 1863 v Barceloně a za uplynulé 143 roky si rosela pestrá udržuje mezi chovateli stále velkou oblibu.

text a foto: Antonín Vítek junior