Holubi z Čeljabinska

Dnes se vydáme do překrásné části Ruska, do Čeljabinské oblasti. I zde máme mezi chovateli několik velice dobrých přátel a díky jednomu z nich můžeme čtenářům nabídnout zajímavé informace o některých místních plemenech holubů i samotných chovatelích.
Takovou různorodost holubích plemen, jako je mezi chovateli v Čeljabinsku, nenajdeme v žádné jiné oblasti Ruska. Členové Čeljabinského klubu chovatelů holubů popsali 14 původních plemen. Mnohá z nich jsou již chována jak za hranicemi této oblasti, tak i samotného Ruska. S uralskými mnichy se setkáme v Minsku, Omsku i v Moskvě, modré kadeřavé spatříme létat v Litvě, čeljabinské černokřídle a běloocasé najdeme hodně daleko za hranicemi země. Naopak s jinými plemeny se nesetkáme nikde jinde na světě. Přesto dochází stále častěji k tomu, že se některé barevné rázy postupně vytrácí z chovů, stávající se neznámými, nebo dokonce zcela zanikají a o některých plemenech se ví už jen z vyprávění nejstarších pamětníků. Ubývá chovatelů, kteří by se specializovali na vybraná plemena. Dnes najdeme chovy holubů, kde je zastoupeno mnoho různých plemen, ale jen v minimálních počtech, někdy jen po jednom či dvou párech. Z holubů, kteří dříve překypovali energií a vynikali letovými vlastnostmi se dnes staly většinou jen překrásné figurky, posedávající na sedačkách voliér. A tak se může stát, že navždy zmizí i taková plemena holubů, kterých bylo v minulosti neuvěřitelné množství v neskutečných barevných kombinacích a především ve vynikající kvalitě. Ojediněle a velice vzácně se dnes například můžeme setkat s čeljabinskými běloocasými modrými či žlutými.

• Čeljabiský červený běloocasý – holub z chovu Nikolaje Ivanovice Chudjakova z Čeljabinska.

Čeljabinská oblast se rozprostírá v Rusku, na křižovatce obchodních cest. Po jejím území v minulosti procházela Velká Hedvábná Stezka a město Troick bylo od pradávna jejím obchodním centrem. V Čeljabinsku, Zlatoustě a jiných městech byly budovány gigantické závody a továrny a žilo zde proto mnoho přistěhovalců. Byli mezi nimi i bohatí kupci a přisídlenci, kteří byli současně i milovníky holubů, které si s sebou přivezli do této oblasti. Například současný čeljabinský běloocasý má předky v místním běloocasém holubovi, dále orlovském bradatém a smolenském havranu- grači, (doposud se objevují v ocase černá péra ), kazaňské třasokrčce, (pravidelně se vyskytují bílá péra v krajních ručních letkách). V průběhu války se dokonce používalo přílivu krve indiánů (červené oko a velmi výrazná obočnice). V padesátých létech se objevil výraz pro červené zbarvení očí čeljabinských holubů a místní chovatelé říkávali, že holubi mají oči jako červené lucerničky.
Od roku 1930 do roku 1958 choval čeljabinské běloocasé různých barev Nikolaj Nikolajevič Kuzněcov, který přijel stavět závod na výrobu traktorů a přivezl s sebou z Rjazaně smolenské grače a orlovské bradaté ve vynikající kvalitě. Ty pak křížil s místními středozobými běloocasými holuby. Po roce 1932, když do Čeljabinska přijel Alfej Andrejevič Skutin z Kazaně a dovezl více jak 50 kusů kazaňských třasokrček, mnozí zdejší holubáři použili „třasokrčky“ pro zlepšení kvality čeljabinských běloocasých. Ještě v šedesátých létech bylo možno u čistokrevných běloocasých v mnoha chovech spatřit velké množství holubů, kteří byli „strakatí“ a měli v každém křídle 3 až 5 krajních letek bílých a tak se chovatelé soustředili na odstranění této vady u čeljabinských běloocasých. Holubi velice dobře létali ve středních výškách, stejně tak se spolehlivě orientovali, ale za posledních 20- 30 let se stali bohužel, voliérovými ptáky, jak již bylo zmíněno. Kvalitní běloocasé červené a černé chová v současné době I.A.Govin, taky V.I.Sorokun, I.N.Chudjakov, S.J.Solodkov, I.S.Gach aj. Setkat se s nimi můžeme i u jiných chovatelů, opět jen v minimálním počtu jednoho či dvou párů.

• Čeljabinský bílý – holub z chovu Valerije Ivanoviče Kononychina z Čeljabinska.

Originální čeljabinský bílý, je malý holoubek s krátkým zobákem a hustě opeřenýma nohama. Na krku má krásnou, kadeřavou náprsenku. Na Urale jsou tito holubi chováni dlouhá staletí, přesto se nyní objevuje problém v udržení čistokrevných linií. Na jejich formování se podíleli společně s místními bílými rousnými i racci a orlovští bílí. I dnes se setkáváme s křížením čeljabinských bílých s orlovskými za účelem zlepšení výšky a šířky hlavy a zmenšení zobáku. Čeljabinské bílé chovají: I.V.Kononychin, I.V.Sorokun, I.N.Chudjakov, I.S.Gach, K.V.Valekžanin aj. Bohužel, i zde se však stalo pravidlem, že čeljabinští bílí jsou chování pouze ve voliérách, ať už z důvodů obav o vzácné jedince, či z daných možností pro chov.
Kvalitní čeljabinské černokřídlé ve velkém množství chovali N.I.Babičev (zemřel v roce 1989) a I.N.Babičev (zemřel v roce 1968). Každý z nich měl 30 párů. Jejich holubi dobře létali 3 až 4 hodiny ve střední výšce. Kruhový let se vyznačoval semknutím hejna. Byl prostý, jednoduchý a krásný.
Stejným letem se vyznačovali „čeljabinské lebedi“ chovatele A.A.Alechina. Patřil mezi skromné lidi, neúčastnil se výstav a své holuby ani neprodával. V současnosti se tímto plemenem zabývají velice seriózně N.M.Sochlikov, B.V.Sčipkov a A.J.Zolotuchin.

• Čeljabinský černokřídlý – holub z chovu Jurije Alexejeviče Zolotuchina z Čeljabinska.

V období konce války a těsně po ní bylo možno místy vidět létat „pestroprsé“ holuby, jež byli nazývaní „strašnými“. Pojmenování vzniklo od rodného jména holubáře z Kopejska S.Straškova (zemřel 1942). Jeho holubi výborně létali ve velké výšce 5 až 6 hodin. Rád a ochotně je přenechával jiným chovatelům a to do všech oblastí Ruska. Bohužel se postupně do obliby dostávala jiná plemena jako racci, nikolajevští vysokoletci, různí tleskači a původní holubi se stali velice vzácnými. Zachráněni byli chovateli v městě Troick a okolních vesnic na jihu oblasti.
V Troicku, bývalém kupeckém městě, chovali holuby vždy a ve velkém množství. Už koncem 19. století vyšlechtili „svá“ plemena- bělokrké žuky běloocasé (taky někdy nazývané cigany), bělokrké kavky, strakaté aj. Všichni velice dobře létali. Po revoluci byli držení ve velkém množství, na některých holubárnách bylo i 200 holubů. Vypráví se a vzpomíná na V.M.Tretjakova, který žil na Petrovské Příčné a ten choval v cihlových holubnících současně na 500 párů. V poválečném období se zasadili o vzkříšení a obnovení těchto plemen holubů chovatelé Rozanov, Speluch, Naumov, Redkozubov, Melnikov aj.
V posledních létech došlo ke snížení počtu těchto plemen vlivem rozvoje tleskačů a taky díky vývozu místních plemen. Holubi jsou z větší části, jak bylo již zmíněno, jen voliérovými ptáky. Zmizely tak některé barevné rázy, holubi pozbyli původní krásu zářivých barev a částečně i eleganci. Pro záchranu, regeneraci a vzkříšení těchto původních holubích plemen byla v roce 1986 sestavená skupina chovatelů, do které vstoupily známé autority- jako Rubanov, Lapajev, Sineok, Kisilev, Šadymov, Bajbara, Vasilčenko, Nazarenko aj.

• Permský vysokoletec (Hrivuň) – holubi z chovu Nikolaje Dmitrijeviče Kirillova z Čeljabinska. Tito holubi vydrží létat 9 až 12 hodin nepřetržitě.

Nastala dlouhá léta tvrdé a náročné práce na regeneraci pro dosažení zašlé slávy holubů. Povedlo se popsat troická plemena holubů, ale především, holubi už byli vystaveni v roce 1996 na výstavě holubích plemen Ruska v Čeljabinsku a v roce 1997 i na Mezinárodní výstavě holubů v Moskvě, kde měli velký úspěch. V následujícím období bylo možné se kochat krásným a vysokým letem „čubarych“ V.A.Lapajeva, vyrovnaným kontrastem bílé a černé barvy u běloocasých žuků J.G.Kiseljeva či bělokrkých kavek M.I.Sineoka.
Uralský mnich a uralský kadeřavý modrý jsou velmi mladá plemena, která se objevila před 50- 60 ti léty a přesto jsou populární jak u chovatelů Čeljabinské oblasti, tak i daleko za jejími hranicemi. Původ a vznik uralských mnichů není zcela jasný, víme jen, že byla použita plemena tulský mnich a bílý tleskač s velkými rousy. Vznikly však pochybnosti, stejně jako nyní. Pro nedostatek chovného materiálu jsou pářena tato plemena mezi sebou a chovatelé dosahují dobrých výsledků. I dříve, v 50- 60 létech měli tmavé oči, kulatou hlavu a poměrně krátký zobák, což hovoří o podílu tulských mnichů. Dobré uralské mnichy dnes chová B.G.Šikunov.
Na vzniku uralských modrých (šedých) kadeřavých se podílel činský racek, který byl křížen s místními rousnými holuby. V 50.- 60. létech byli vyšlechtěni v barvě bílé, následně to byli červení a žlutí štítníci, ale velmi brzy zmizeli a v současné době se s nimi setkat je velkou vzácností. A modří (šedí), resp. světle modří (šedí) se stali populárními nejen u obyvatel Čeljabinské oblastí, ale i mimo ni.
Úspěchů je však možno docílit jen tehdy, budeme-li se zabývat chovem a šlechtěním jednoho až dvou plemen v jedné až dvou barvách či kresbách.
Zájem chovatelů přitahují i jiná plemena holubů jako tleskači, postavoví rejdiči, nikolajevští a permští vysokoletci, sverdlovští černozobí aj. Bucharské bubláky a severokavkazské tleskače rousné chová A.F.Mysljajev. Ve dvou holubnících má bílé, červené, žluté a černé bucharské bubláky, odděleně severokavkazské tleskače. Vynikající postavové chová A.V.Osipov, A.E.Degtjarenko, V.P.Kostromin, S.F.Micukov aj.

• Permský vysokoletec - houbi z chovu Nikolaje Dmitrijeviče Kirillova z Čeljabinska. Jeho holubi na snímku létají 6 až 7 hodin v nedohledné výšce.

V.N.Sidorenko, I.V.Korobkov mají velice kvalitní anglické pávíky a parukáře. Jednoznačně, v Čeljabinské oblasti mají chovatelé takové množství holubích plemen, že mohou zorganizovat velkou výstavu a nemusí pozvat chovatele z jiných oblastí, aby naplnili výstavní klece.
Samostatnou skupinu tvoří chovatelé poštovních holubů. Jsou rovněž organizováni a pracují dobře mnoho let. Patří mezi nejlepší v Rusku. Čeljabinský klub chovatelů poštovních holubů má asi 40 členů a jejich holubi létají na tratích od 200 do 1300km. Holubi jsou vypouštěni v Moskvě, Volgogradu, Rostově na Donu i jinde. K významným poštovním holubářům patří již mnoho let V.I.Kljuka, V.P.Prjachin, S.A.Kljagin, S.V.Gorbačov, V.M.Jusupov a další.
Nikdo z tamních holubářů není jen chovatelem místních a původních plemen, i když početnost chovů těchto holubů a plemenné zastoupení je většinové. Setkáme se také s plemeny z celého Ruska a okolí i z celého světa. Výborné permské vysokoletce má ve svém chovu pan Kirillov, jehož holubi dokáží létat v nedohledné výšce 6 až 7 hodin. Pěkní postavoví lentoví rejdiči patří panu A.V.Osepovi, chovu sverdlovských vysokoletců se věnuje I.G.Starikov aj. Samozřejmě nechybí parukáři a pávíci, různí racci aj., v menší míře jsou zastoupeni voláči.
Na závěr bychom chtěli poděkovat příteli Nikolaji Kirillovi z Čeljabinska za poskytnuté fotografie a materiály.