Slatiňany – domov ušlechtilých vraníků

Jestlipak víte, kde se natáčel dnes již legendární seriál Jiřího Hubače Dobrá Voda, který vypráví o strastech a slastech chovatelů koní? Nevíte? Ani když napovím starokladrubskými vraníky? Přeci ve Slatiňanech, v hřebčíně, kde se tito ušlechtilí koně chovají od roku 1945.

Na pokraji vyhynutí

Starokladrubští vraníci byli kdysi chováni (stejně jako jejich bílí kolegové) u císařského dvora, ale sloužili k poněkud jiným účelům. Jejich výsostným úkolem byla doprava vysokých církevních hodnostářů a také měli nezastupitelnou úlohu při pohřebních ceremoniálech. Nebyli sice tak ušlechtilí jako jejich bílé protějšky a nebyli tak často spatřováni při velkých slavnostech, ale své nezastupitelné místo měli. Když zrovna nebyli využíváni církví, zastali mnoho práce přímo ve městě nebo na poli při zemědělských pracích a jejich tvrdost, vytrvalost, dlouhověkost a výborný pracovní charakter jim vysloužily respekt u všech koňařů. Obecně však byli považováni za méně ušlechtilé, projevoval se u nich vliv norické krve, mívali střechovité zádi a někdy se u těžší hlavy objevoval neobvykle velký klabonos. Přesto se na císařském dvoře až do roku 1918 udržovalo 18 bílých hřebců pro císaře a 18 vraných hřebců pro ceremoniál církevní. Když však vzniklo samostatné Československo, nenávist ke všemu habsburskému se odrazila i v postojích mnoha lidí vůči starokladrubským koním. Jestliže se shodou šťastných náhod podařilo zachovat stádo běloušů, pak vraníci takové štěstí neměli. V roce 1924 byl poslán plemeník Napoleone Sola v plné životní síle na jatka a zbytek koní byl buď rozprodán nebo utracen. Historie chovu, která sahá až do roku 1579, byla náhle násilně přervána, v roce 1931 byl pak chov vraníků už téměř zcela zlikvidován. Kdyby nebylo vynikajícího zoologa MUDr. et PhDr. Františka Bílka, viděli bychom dnes vraníky už jen na dobových obrazech …

Záchrana pět minut po dvanácté

Profesor Bílek se nemínil jen tak vzdát a nečinně přihlížet, jak si vlastními silami ničíme jedinečné plemeno. Proto se pokusil doslova o zázrak a začal toto v podstatě zaniklé plemeno znovu regenerovat. Vzal na sebe velice těžký úkol, protože se mu podařilo shromáždit jen deset vraníků – tři hřebce (šlo o syny hřebce Sacramoso XXIX) a sedm klisen, z nichž však jen dvě byly čistokrevné! Proto musel zařadit do chovu i další plemena – lipické klisny a lipického vraného hřebec Siglavi Pakru, starokladrubské bělky, které měly mezi předky vraníky, a později také fríského vraníka Romkeho. Regenerace byla započata v roce 1939 v Průhonicích u Prahy a později stádečko přešlo po kopytě do stájí ve Slatiňanech, kde byl založen „Státní pokusný hřebčín“. Regenerace pokračovala až do roku 1973, postupně byly vyšlechtěny čtyři linie vraníků – dvě původní byly Sacramoso a Solo (Solo vznikla odštěpením linie od Sacramoso), další dvě jsou Siglavi Pakra a Romke. V práci profesora Bílka pak pokračovali další genetikové a tento nevídaný a úspěšný počin je dodnes vysoce ceněn vědci u nás i v zahraničí. V současné době chová hřebčín Slatiňany přibližně 250 koní, hříbata jsou odchovávána v hříbárně ve Slavicích. Vraníci nacházejí uplatnění při závodech spřežení i pod sedlem, krásně se vyjímají i pod dámským sedlem, ale stále malinko zůstávají ve stínu běloušů.

Hřebčín, zámek a park

Slatiňanský hřebčín vznikl z původních dostihových stájí šlechtické rodiny Auerspergů, kterým náležel i nedaleký zámek, ve kterém najdeme jedinečné Hipologické muzeum. A opět narazíme na jméno profesora Františka Bílka, protože právě on stál u zrodu této jedinečné památky. Muzeum založil v roce 1947 a jeho sbírky uspořádal tak, aby si každý návštěvník uvědomil, co kůň znamenal pro člověka v průběhu dějin. Nejprve se návštěvníci mohou seznámit s mnoha preparáty a exponáty, které znázorňují historický vývoj koně. Následuje bohatá sbírka obrazů či kopií obrazů vynikajících malířských děl (mimo jiné např. Velazqueze), grafické listy, ale také např. hračky malých šlechticů a šlechtičen, kteří měli k dispozici nádherně zhotovené několikaspřeží houpacích koníků! Neméně zajímavé jsou ukázky historických postrojů a sedel nebo sbírka porcelánu. Silný dojem zanechá i sál, ve kterém jsou zastoupeny památky na našeho vynikajícího dostihového jezdce kpt. Rudolfa Poplera, který se zabil v rámcovém dostihu na pardubickém závodišti. (Právě na jeho počest byla pojmenována překážka pardubického závodiště, který se mu stala osudnou.) Dále jsou zde vystavené také předměty, které souvisí s dalším velikánem našeho jezdeckého sportu – kpt. Františkem Venturou, naším dosud jediným olympijským vítězem v parkurovém skákání. Raritou je malá ohrada před zámkem s několika koňmi Převalskými, jedinými dosud žijícími divokými koňmi, kteří jsou zde umístěni od roku 1993. Ten, kdo raději dává přednost přírodě, jistě ocení nádherný anglický park navazující na zámek. Obdiv vyvolává zejména v době, když kvetou vzrostlé rododendrony. Dětem se zase určitě bude líbit výlet na nedaleký Kočičí hrádek, kde si dříve hrály šlechtické děti, a zcela jistě si vychutnáte procházku kolem pastvin, kde se pod rozložitými staletými stromy popásají vrané klisny s hříbátky.

Jezdecké dny

Tradiční Velké jezdecké dny jsou pořádány jedenkrát za dva roky v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem a to pouze v roky sudé, protože takováto akce vyžaduje mnoho času a klade velké nároky na všechny účinkující i organizátory. Aby ale nebyli návštěvníci ochuzeni o pěknou podívanou, v roky liché přebírá tuto štafetu Hřebčín Slatiňany. Předloni se tato akce konala přímo v zámeckém parku na tzv. „póloplacu“ a nádherný park vytvořil ušlechtilým koním dokonalou kulisu. Protože starokladrubští koně jsou především koně kočároví, nesměly ani zde chybět různé zápřeže. Velikou pozornost budilo zřídka vídané pětispřeží a sedmispřeží vraníků a také zápřež zvaná postilion, jehož přední pár řídila ze sedla D. Bláhová a zadní pár V. Zoul. Takto totiž byla spřežení dříve řízena a od toho je odvozeno názvosloví koní v kočáře - náruční je ten, který se vede na ruce (vpravo) a podsední ten, na kterém se sedí (vlevo). Divácky velice atraktivní bylo i vystoupení jízdní policie, která již několik let úspěšně využívá starokladrubáky. Koně jsou po náročném výcviku schopni obstát v nejrůznějších vypjatých situacích, s přehledem zvládají nejen dým, hluk, ale i střelbu a jsou nepostradatelnými členy policejního sboru. Do doby dávno minulé nás na několik okamžiků přenesla působivá čtverylka vraníků a běloušů, pánové ve fracích a dámy v historických šatech, s koňmi nasedlanými dámskými sedly. Protože mezi předky starokladrubáků patří koně španělští, zaměřil se na španělské ježdění ing. Karel Dvořák a s hřebcem Siglavi P Basilika VIII předváděl velice atraktivní vystoupení s garochou. Garochu (dlouhou tyč) používají honáci dobytka na Iberském poloostrově a bravurně s ní zvládají usměrňovat i značně nevrlé býky. Kůň musí bleskurychle reagovat na jezdcovy pobídky a dělat rychlé obraty či úhybné manévry, aby unikl z dosahu rohů býka. Z této práce se vyvinul druh ježdění – doma vaquera, která je pro našince velmi netradiční podívanou. Pokud k tomu ještě přidáte výbornou tanečnici a podmalujete vše flamencem, je o úspěch postaráno! Tradicí jsou taktéž křtiny hříbat, roztomilému cupkání malých nožek nikdo neodolá a všichni se rádi pokochají pohledem na koňský potěr. Zkrátka ve Slatiňanech si před dvěma roky nasadili laťku hodně vysoko a bude zajímavé sledovat, zda se ji podaří udržet v této výšce nebo dokonce ještě o stupínek nahoru posunout. Letos se jezdecký den koná v sobotu 27. června a máte-li chuť se podívat na naši národní kulturní živoucí památku, naplánujte si cestu do Slatiňan!