Texani se zabydleli v České republice
Úspěch texanů z českého chovu na poslední Evropské výstavě v Nitře (L. Brňák), rostoucí počet chovatelů i barevných rázů a vůbec české zapojení do aktivní mezinárodní spolupráce v tomto plemeni naznačuje, že texanům u nás začaly zlaté časy. Plemeno oslovuje nejen mimořádně působivým typem, na kterém vyniká zmasilá postava ve tvaru kvádru, ale také neobvyklým zbarvením způsobeným účinkem rodobarvého faktoru, který umožňuje okamžité rozpoznání pohlaví od narození po celý život těchto holubů, což velmi usnadňuje výběr i plemenitbu. Jakým způsobem genetika texanů vlastně funguje, z čeho vychází a jak vypadá moderní typ tohoto plemene, se pokusí zodpovědět následující pojednání, shromažďující zejména poznatky z americké, italské, francouzské a slovenské oblasti.
Rodobarvý faktor "faded"
Rodobarvý faktor nezbytně přítomný pouze u texanů je označován v anglickém názvosloví jako faded (mizící, vybledlá - genetický symbol Stf). U holubů je přítomen celá staletí a založen je na velmi rozšířeném vybělujícím účinku, který je v jiném uspořádání přítomen u řady dalších mutací. Rodobarvý faktor patří do komplexu almond (mandlové zbarvení – symbol St), ke kterému má alela faded recesivní vztah. Do komplexu almond dále patří alely sandy (písková – StSa), Qualmond (StQ) a Hickory (StH), kterými se blíže nebudeme zabývat. Důležité je, že čistokrevní faded nemají žádné problémy s očima nebo životaschopností, na rozdíl od čistokrevných mandlových, proto můžeme tento faktor směle používat i v čistě užitkovém chovu. Mandlový faktor a odlišnost s faded zkoumali ve třicátých letech 20. století přední odborníci na genetiku Wendel Levi, W. F. Hollander a W. H. Bernshouse, ale první dokonalejší popis této mutace zpřístupnil až Dr. H. W. Feldman z univerzity v Michiganu v roce 1933. V jeho práci pokračoval již zmíněný přední genetik Dr. Hollander, který převzal od Feldmana celý zkušební chovný kmen. Právě Hollanderova studie prokázala, že vloha faded je použitelná pro rozpoznání pohlaví (autosexing) okamžitě po vylíhnutí holoubat, kde podle délky a hustoty chmýří (u samců krátké a velmi řídké, u samic delší a hustější) na první pohled a bez nutnosti nějakého zásahu rozpoznáte zaručeně obě pohlaví. Čím je vlastně rodobarvost podmíněna? Ničím jiným než umístěním v genovém řetězci! Faktor faded leží na pohlavním chromozomu Z a jeho účinek je podobný jako u pohlavně vázaných znaků, kdy holubi mají pro tento faktor dva aktivní pohlavní chromozomy, zatímco holubice jen jeden. Protože jsou samci čistokrevní pro (vybělující) gen faded, jsou téměř bílí, zatímco holubice mající jen jeden gen (jsou tedy heterozygoti) si zachovávají svoje původní zbarvení, které je jen zesvětlené a bez známek stříkanosti. Někdy je podobně prosvětlené jako u mramorování (srovnej s grizzly). Holubice se mohou vyskytovat ve všech základních řadách i jejich barevných modifikacích. U samců je nejzřetelnější alelický vztah rodobarvosti k alelám almond (mandlová) a sandy (písková). Samci jsou zpravidla téměř bílí, jen s nepatrným pískovým nádechem v oblasti, kde by měli ocasní pruh a na koncích letek a zejména pak na krku, případně i voleti. Někdy mají načervenalé či jiné nepatrně vybledlé skvrny na krku a pak jsou v této oblasti k nerozeznání od klasické mandlové. Samci založení na černém plnobarevném zbarvení jsou stříkaní nejen na krku a voleti, ale velmi často i po těle, a vytváří tak velmi působivou černě stříkanou (srovnejte analogii s plnobarevnou mandlovou), zatímco jejich holubice jsou našedle černé. V poslední době se stále více setkáváme se samci, kteří jsou označováni někde jako růžoví, jinde jako žlutí. Takto zbarvené samce vytváří účinek červené recesivní, která maskuje pohlavně vázané mutace, jako je vybledlá (faded). U holubic zachovávají červenou recesivní jen mírně zesvětlenou. I zde jsou samci po vylíhnutí téměř holí, zatímco holubice mají husté chmýří. Dominantně červený samec má světlý zobák, v černé pigmentaci tmavý nebo stříkaný zobák. Stříkaný nebo lehce rohový zobák mají samci štěpitelní na dominantně červenou a černou. Počet barevných rázů texanů se každým rokem zvyšuje u chovatelů po celém světě. V současné době máme u samců čtyři základní barevné varianty, ačkoliv ve standardu hovoříme o třech. Nazýváme je rodobarvými tmavými a rodobarvými světlými, přičemž do této skupiny patří také černí stříkaní (rodobarví na černém zbarvení) a kvarteto uzavírají samci recesivně červení (tzv. žlutí). U holubic původně zastoupená dominantně červená je vytlačována novými barvami. Dnes chované holubice bývají nezřídka černé, modré pruhové a kapraté, červené recesivní, ale zůstává i široká škála dominantně červené, včetně plnobarevného stupně, který je označován v mnoha zemích jako levandulová. Protože termín levandulová je používán nejvíce pro světle modrou barvu způsobenou plnobarevnou mléčnou, zkoumal jsem, zda je možné tento termín použít i pro popelavě červenou, kdy ve Sborníku vzorníků holubů z roku 1993 mi tuto alternativu potvrzuje autor této části Ing. Havlín, CSc. Rejstřík rázů nejvíce zvětšují francouzští chovatelé, kteří nám opakovaně dokazují, že holubice texanů se mohou vyskytovat ve všech základních řadách i jejich barevných modifikacích, třebas jako indigo kapraté.
Gen Faded mají také někteří syrští lalůčkoví holubi, je vlastní durýnskému jednobarevnému a vyskytuje se též vzácně u poštovních holubů, kteří zejména ve Spojených státech patří k významnému rezervoáru genetických faktorů moderního holubářství.
Vznik plemene
Projekt vyšlechtění autosexingového plemene začal v Houstonu v Texasu v roce 1953 u Delwina V. Jamese. Jeho snahou bylo získat nejlepšího holuba na jatečné využití, kterému by byly zachovány výborné reprodukční schopnosti při velké váze holoubat. Tito „Texan Pioneers“ měli mít rychlé růstové schopnosti, dobře krmit mladé, neměli být příliš objemní, měli vykazovat vysokou rezistenci proti nemocem a zachovat si dobré reprodukční schopnosti až do vysokého věku. Výsledkem byl holub s obrovskou hrudí, ale malou hlavou a poměrně nízkými nohami, utaženým opeřením a zkrácenou zadní partií. Výchozí křížení bylo poměrně jednoduché, neboť se ho zúčastnila jen dvě plemena. Byli to užitkový rodobarvý king a (francouzský) mondén, přičemž výsledný hybrid měl být ze 3/8 king a z 5/8 mondén. Projekt se v 50. letech 20. století podařil zdárně ukončit a plemeno začalo být hojně využíváno ve farmových chovech, ale prakticky ihned se jeho líbivý vzhled promítl i v plnohodnotném začlenění mezi ostatní okrasná plemena holubů určená též k výstavnictví. Dodnes si i v okrasném chovu zachovává výbornou produkci holoubat, která však nedosahuje takového objemu jako u čistě užitkového směru chovu. Texan Pioneer byl uznán The National Pigeon Association v roce 1961. The Texan Pioneer Association byla založena v roce 1963. První vzorník texanů byl uveřejněn v roce 1964, poslední mně dostupná revize je z roku 1993 v rámci organizace The National Pigeon Association.
Současné rozšíření plemene
Z faremních chovů v Americe toto plemeno téměř zcela vytlačili kalifornští holubi a ani mezi běžnými chovateli není příliš rozšířen, zato v Evropě se setkáváme s velkými počty texanů v mnoha zemích, z nichž významná část je zaměřena také na výstavní využití. Největší chovy v Evropě se nachází ve Francii, Německu a v Itálii, dále pak v Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku, Dánsku, Nizozemsku a v České republice. Zastoupení mají také v jiných evropských zemích, přičemž lze odhadnout, že každým rokem se v Evropě narodí přes 100 000 mláďat texanů. V Evropě je nejaktivnějším francouzský klub. Připomeňme si, že plemeno vzniklo z francouzského mondéna a chov masných plemen ve Francii má masivní a tradiční oporu. Francouzský typ lze označit za „lehčí“, určitým způsobem směřující k mondénovi, s poměrně bujným, avšak s krásně utaženým opeřením. V Evropě se dále vyskytuje sportovnější italský typ, který je nepatrně větší, výborně osvalený a jeho opeření je poněkud utaženější. Masivní oblibu si texani vysloužili v Německu, což je pro mne velkým překvapením. Jen na Evropské výstavě v Lipsku bylo k vidění 324 texanů. Vysokou oblibu si texani uchovávají na sousedním Slovensku, kde jejich počet na tamních národních výstavách pravidelně přesahuje stovku. Právě ze Slovenska, Německa a Itálie k nám míří texané nejčastěji.
Typ
US vzorník neklade žádné požadavky na barvu, případně kresbu texanů, která tedy není předmětem posuzování. Stejně neřeší zbarvení očí, zatímco náš vzorník barvu očí vymezuje jako oranžovou, u samců světlejší. Toto omezení na nedůležitém znaku není příliš pokrokové, zvláště za situace, kdy francouzský vzorník vymezuje oči texanů jako perlové nebo oranžové a to stejné v podstatě platí i pro vzorníky maďarský a slovenský, které shodně uvádějí to, že texan může mít oči jakékoliv, jen ne vikvové (hnědé). Ideální výška i délka těla texana (ve Francii) je 26,5 cm. Vysoce nesená a hrdě vypnutá prsa přesahují asi o 2 cm pomyslnou kolmici spuštěnou od zobáku holuba. Hlavním charakteristickým znakem texana je jeho kvadratický tvar těla. Kvádr musí být zřetelný z boku, zezadu i zepředu. Spodní strana kvádru kopíruje linii břicha od prsou k nohám, horní delší strana kopíruje linii zad. Úzce složený ocas je nesený rovnoběžně, křídla končí asi 3 cm před koncem ocasu. Pro posouzení je velice důležitá jemná proporcionální hlava holuba, dříve označovaná jednoduše jako co nejmenší. Dnes však jsme opatrnější a hovoříme o hlavě proporcionální k tělu. Nejdůležitějšími znaky pro posuzování jsou postava, hlava, krk, křídla, ocas a nohy.
O chovu
Chovní texani by měli vážit mezi 28 až 34 uncemi (800 až 950 g, u italského směru s horní hranicí kolem 1 000 g) a měli by produkovat 24 uncí (680 gramů) vážící holoubata ve stáří 30 dní, s čistou jatečnou hmotností mezi 450 až 500 g. Texani nemají problémy s výchovou mladých nebo oplozeností vajec. Jediným úskalím chovu může být rozbití vejcí při zahřívání, proto je vhodné provádět kontrolu výstelky hnízd a chybějící materiál doplnit. Texani jsou využíváni převážně ve voliérovém chovu, a i když mají možnost volného chovu, nikam nezalétají a zpravidla se drží na zemi v okolí holubníku. Jejich líbivý současný typ, větší spektrum barevných rázů a možnosti rodobarvého faktoru je předurčují k dalšímu setrvání mezi chovateli v České republice, kde v posledních několika letech zaznamenali nebývalé zvětšení kvality.
