Měkkožraví chovanci našich voliér Zoborožci 4
Zoborožec bělovlasatý
(Tropicranus albocristatus)
Stejně jako je ho v chovech jako šafránu, tak ani informace o něm nejsou prakticky k nalezení. V minulosti (někdy také dodnes) byl řazen do rodu Tockus a stejně jako zoborožci tohoto rodu obývá tropickou Afriku, kde jej najdeme ve vlhkých pralesích. Konkrétně Angolu, Benin, Kamerun, Středoafrickou republiku, Kongo, Demokratickou republiku Kongo, Pobřeží slonoviny, Rovníkovou Guineu, Gabon, Ghanu, Guineu, Guineu-Bissau, Libérii, Nigérii, Sierru Leone, Togo a Ugandu.
Vytváří tři poddruhy, těmi jsou:
T. a. albocristatus z oblasti od Guiney po Pobřeží slonoviny.
T. a. cassini, která se vyskytuje od Nigérie východně po Ugandu a jižně po Angolu.
T. a. macrourus, jenž obývá Pobřeží slonoviny a Ghanu.
Jednotlivé poddruhy se od sebe liší především rozsahem bílé chocholky a přítomností či nepřítomností bílých skvrn na křídelních krovkách.
Z evropských zoo je chová jen jedna instituce, a to naše Zoo Lešná. Zde je chován poddruh T. a. albocristatus.
Zoborožec malajský
(Anthracoceros malayanus)
O tomto druhu zoborožce je k nalezení také jen velice málo informací. Je dlouhý 76 cm a je u něj vyvinut poměrně silný pohlavní dimorfismus. Samec je zbarven černě, má bílé konečky vnějších ocasních letek, černou holou kůži na hlavě a žluto–bílý zobák a přilbici. Samice má naproti tomu zobák s přilbicí menší a především černavě zbarvený a holá kůže okolo a pod okem je zbarvena růžově.
Výskytem je omezen na nížiny Thajska, Malajsie, Sumatry, Bornea, Indonésii a Bruneje. Víceméně ve všech oblastech je vzácný a jeho početnost, především kvůli úbytku přirozeného prostředí, se snižuje. Například v Thajsku je již na pokraji vyhubení.
V místech výskytu obývá primární stálezelené lesy pod 200 m n. m. Méně se pak vyskytuje také v galeriových a lužních lesích a sekundárních porostech.
V naší republice jej taktéž najdeme pouze v Zoo Zlín–Lešná.
Dvojzoborožec žlutozobý
(Buceros bicornis)
Jedná se o, stejně jako ostatní z rodu Buceros, jednoho z největších druhů zoborožců vůbec. Jeho délka činí 95 až 120 cm, rozpětí křídel má 152 cm a váží zhruba 2,15 až 4 kg, je tedy nejtěžší ze všech asijských zoborožců. Je také dlouhověký, a v lidské péči se dožil i padesáti let. Popisovat zbarvení tohoto, myslím, všeobecně známého ptáka je asi zbytečné. Na první pohled zaujme především obrovský zobák s přilbicí, která má na příčném řezu tvar U. Pohlavní dimorfismus není příliš výrazný, přesto lze pohlaví velice snadno odlišit. První rozdíl se týká očí. Ty mají samice modro-bílé, zatímco samci červené. Také orbitální kůže samic je narůžovělá, kůže samce je černá. Mláďata mají oči jasně modře zbarvené. Druhým znakem je pak zbarvení přilbice. Samice má na zadním konci načervenalé zbarvení a přední konec přilbice je pak žlutý jako její zbytek. Samci mají vzadu jen černou barvu a především přední konec je zbarven černě.
Obvykle nejsou subspecie uznávány, ale občas se setkáme s dělením na poddruh B. b. cavatus z indického pohoří Západní Ghát, nominátní B. b. bicornis ze sub–himálajských lesů bývá někdy označován jako B. b. homrai. Poddruh ze Sumatry pak bývá uváděn jako B. b. cristatus. V poslední době se však od poddruhů u tohoto druhu upouští. Rozdíly jsou především ve velikosti, ptáci ze sub–himálajských oblastí bývají větší než ptáci z jihu.
Je rozšířen v jižní a jihovýchodní Asii, ale tato oblast rozšíření je dosti fragmentovaná. V Indii se vyskytuje v lesích jihozápadního pohoří Západní Gháty a v lesích z jihu obklopujících Himálaje. Odtud se dále jihovýchodně vyskytuje v Thajsku, Barmě, Malajsii a na Sumatře. Zde obývá staré, neporušené lesy v horských oblastech. Podle dosavadních poznatků je tento druh více závislý na rozloze lesů než ostatní druhy.
V Thajsku bylo vypozorováno, že teritorium samce v hnízdním období činí 3,7 km2 a v období mimohnízdním pak až 14,7 km2.
Obvykle jsou v přírodě pozorováni v malých skupinách, avšak u příhodného zdroje potravy se může vytvořit i dosti velké hejno. V jihovýchodním Bhútánu bylo pozorováno hejno čítající 150 až 200 jedinců.
Živí se především plody. Hlavní složku pak tvoří plody fíkovníků. Významnou složkou jsou ale také plody drnku (Vitex altissima). Pojídají také plody bohaté na lipidy, jako jsou především plody čeledí vavřínovitých (Lauraceae) a muškátovníkovitých (Myristicaceae) rostlin. Z těchto berou nejčastěji plody avokáda (Persea), Alseodaphne a muškátovníků (Myristica). Tyto plody obsahují dostatek vody, takže dvojzoborožci jiným způsobem vodu nezískávají. Díky své plodožravosti jsou tak důležitými roznašeči semen mnoha lesních stromů. Živí se však také malými savci, ptáky, malými plazy a bezobratlými.
Potravu loví především na větvích. Při skákavém pohybu hledají hmyz, ptačí holata, malé ještěry a prohledávají kůru stromů. V jeho potravě tak byla zaznamenána vzácná poletucha Petinomys fuscocapillus a v Západních Ghátech se v jeho stravě objevuje Výreček indický (Otus bakkamoena), kulíšek džunglový (Glaucidium radiatum) a holub pompadur (Treron pompadora).
Během období rozmnožování se stávají velice hlasitými a předvádějí hlasité duety. K hnízdění preferují starší lesy s vysokými, starými stromy. Je monogamní a páry žijí ve skupinkách o 2 až 40 jedincích. Společné pak bývají také námluvy. Snůška čítá jedno až dvě vejce, která samice inkubuje 38 až 40 dní. Mladí ptáci pak samozřejmě postrádají přilbici, jejíž vývoj trvá pět let.
Kvůli úbytku přirozeného prostředí a lovu se dostal v databázi IUCN do kategorie „Blízko ohrožení“. V CITES úmluvě je pak samozřejmě řazen do kategorie I. Velkým problémem je bohužel jejich značná obliba v domorodém šamanství a léčitelství. Zobák a hlava bývají používány v magii a tělu jsou pak přisuzovány léčebné schopnosti. Domorodci ze severovýchodní Indie a Bornea používají jeho peří na ozdobu hlavy a jako dekorace je často používána i lebka. Lidé indického kmene Naga nepovažují jeho maso za jedlé, protože věří, že u lidí vytváří na nohou stejné šupiny, jako najdeme u ptáků. Tanec s peřím tohoto druhu je pak považován za pojistku vzniku těchto „boláků“. Ochranářské společnosti se tedy zaměřují na dodávky peří ptáků z lidské péče a keramických přilbic do kmenů, kde dvojzoborožec žlutozobý hraje svou roli.
V Nepálu má lidové jméno „homrai“ (podle kterého dostala název i subspecie) a „banko“. Obě jména znamenají totéž a jsou překládána jako „Král lesa“. Tento název dobře chápu, protože na vlastní oči se jedná o skutečně impozantního ptáka a vstoupit k němu do voliéry už chce špetku odvahy. Ze zobáku jde skutečně respekt, a jak nám bylo sděleno majitelem, jedna rána zobákem do spánku – a již nejsme na tomto světě.
V ČR je tedy najdeme i u soukromého chovatele a ze zoologických zahrad pak v Zoo Lešná a Praha.
Dvojzoborožec hnědavý
(Buceros hydrocorax)
Je dalším druhem rodu Buceros. Vyskytuje se endemitně na Filipínách, kde obývá primární, vzrostlé sekundární, ale i porušené lesní porosty až do výšky 2 100 m n. m. Obývá zde větší počet ostrovů, kterými jsou Luzon, Marinduque, Samar, Leyte, Bohol, Panaon, Biliran, Calicoan, Dinigat, Siargao, Mindanao a Basilan.
V místech svého výskytu je, na rozdíl od předchozího druhu, stále poměrně běžný (zejména na luzonském pohoří Seirra Madre), ale jeho stavy kvůli lovu a stále se rozšiřujícímu úbytku prostředí klesají.
Vytváří tři poddruhy lišící se především barvou zobáku. Nominátní B. h. hydrocorax má celý zobák i přilbici červené. Vyskytuje se na ostrovech Luzon a Marinduque. Druhým poddruhem je B. h. samigaleatus z ostrovů Samar, Leyte, Bohol, Panaon, Biliran a Calicoan má, stejně jako poddruh B. h. mindanensis obývající zbylé ostrovy, má světle žlutou přední polovinu zobáku.
Měří přibližně 94 cm, a je tedy menší než dvojzoborožec indický. I tak se ale jedná o impozantního ptáka. Na fotografii můžete vidět to, co dokáže údery svého zobáku udělat s opravdu silným bodovaným pletivem.
V naší vlasti je chová zřejmě jen jeden soukromý chovatel, a nejinak je tomu i u zoologických zahrad – má jej pouze Zoo Liberec.
Dvojzoborožec velký
(Buceros rhinoceros silvestris)
Také patří mezi největší zoborožce vůbec. Dosahuje délky 91až 122 cm a váhy 2 až 3 kg.
Samec se od samice liší, podobně jako u d. žlutozobého, barvou očí. Ta je u samce červená nebo oranžová, u samice pak bělavá. Mladí ptáci mají oči jasně modré a přilbice, která u tohoto druhu skutečně vypadá jako druhý zobák, je rovná. U dospělých ptáků je její přední konec zakřiven nahoru, což je vysvětlením pro jeho další české, ale i např. anglické jméno – dvojzoborožec nosorožčí.
V lidské péči se dožil nejvíce 35 let.
Vyskytuje se v Malajsii, Singapuru, na Sumatře, Jávě a Borneu. Zde obývá tuholisté stálezelené lesy do nadmořské výšky 1 220 m. Žije především v párech nebo malých skupinách, příležitostně v hejnech o počtu až 25 ptáků.
Vytváří tři poddruhy. B. r. rhinoceros ze severního Thajska, Malajsie a Sumatry. B. r. borneoensis obývající Borneo, a třetím je B. r. silvestris z Jávy.
Živí se plody (především fíky), bezobratlými, malými plazy, hlodavci a menšími ptáky. Například v Zoo Denver je krmen krájenými jablky, ořechy, banány, batátami, hroznovým vínem, granulemi pro plodožravé ptáky, stravou pro dravce a myšmi.
Stejně jako d. žlutozobý má i on své místo v náboženství domorodých kmenů. Lidé kmene Dayak, pocházející z Bornea, jej tak ztotožňují s bohem války jménem Singalang Burong.
Jeho stavy v přírodě klesají. Například na Jávě přežívá méně než 500 jedinců a na Borneu dnes žije přibližně 2 500 jedinců.
V ČR je dle mých informací chován pouze v jediné instituci, a to v Zoo Praha.
