Současné české holubářství (16) Pražský rejdič krátkozobý
Mám na mysli pražského rejdiče krátkozobého (dále PRK), který se ve skupině rejdičů vyznačuje při drobném těle výraznou hlavou, s velmi širokým, dosti vysokým čelem, dvojicí předních čelních hrbolků a týlním hrbolkem, u převážně rozšířených rázů nádhernými tříkruhovými obočnicemi a také mimořádně široce nasazeným, krátkým zobákem. Všechny tyto lákavé atributy, spolu s výborným zastoupením barevných rázů, vedou k přesvědčení, které nemám pouze já, ale věřím, že většina našich chovatelů, že PRK je nejmalebnějším z krátkozobých rejdičů chovaných po celém světě, vycházející z původní letově vedené formy, dnes doveden na vrcholnou estetickou výši, na samou úroveň jednoho z králů v nejobsáhlejší holubářské skupině – mezi rejdiči.
Historie
Pražský rejdič patří do nejstaršího jádra českých plemen holubů, proto nemůžeme mít detailnější informace o jeho vzniku. Bohužel ani naše literatura z 19. století není v tomto ohledu velkou pomocnicí. Bauše v díle Drůbež v roce 1898 přebírá tezi Friedricha a uvádí, že: „Letáci (rejdiči) evropských holubníků nemají rodokmen prastarý, jako jiní holubi. Pokud lze z popisů starších přírodovědců souditi, zdomácněli u nás asi před 300 roky. Za to v Persii, Indii, též v Itálii jsou přes 1 800 let známi, jak z Plinia se dočítáme.“ Dle většiny zdrojů byl PRK chován v Praze nejméně od poloviny 17. století, přičemž byl nazýván purclík nebo též pražský indián. Pravděpodobně vznikal několika cestami, přičemž vedle blíže nezjištěných rejdičů jeho zevnějšek zásadně ovlivnilo nakřížení indiánů, alespoň u části holubů, které chovatelé označili pracovně jako „malované“. Vzniklý „pražský indiánek“ byl větší postavy a měl výrazné bradavičnaté ozdoby, proto trvalo několik let, až desítek let, než došlo k ustálení plemene ve velikosti rejdiče, se zachovanými bradavičnatými přednostmi, světlozobostí, výtečnou šířkou hlavy i zobáku. Pražští rejdiči byli z počátku chováni v podhradí a přilehlých čtvrtích staré Prahy, později se od „starých částí“ jejich chovy rozšiřovaly v „kruzích“ dál a dál, až se dostaly na pražskou periferii a do okolí Prahy, odkud byl jen krůček k rozšíření na území celé Československé republiky i do zahraničí. Chovatelé se věnovali letovému sportu se svými rejdiči, který dál blíže popíši. S rozvojem výstavnictví se stále více ke slovu hlásila snaha o dosažení dokonalého výstavního jedince, k čemuž jsou krátkozobí rejdiči přímo předurčeni. Na holubnících tak nastala malá revoluce a chovatelé část osazenstva přestali k letům používat, nechávali je uzavřené ve voliérách, aby o ně nepřišli během sice uchvacujících, ale zdaleka ne vždy bezpečných letů. Časem výstavní využití převládlo nad letovým, o jehož znovuoživení se v posledních letech pokouší skupinka našich nadšených chovatelů.
Ortodoxní chovatelé PRK stáli u zrodu českého organizovaného holubářství na počátku 20. století. Z iniciativy na setkáních v pražském Ungeltu vzešel „První sportovní klub pěstitelů holubů pro Prahu a okolí“, který byl založen 11. ledna 1903. Mnoho chovatelů PRK bylo již tehdy členy Spolku pro chov drůbeže a ochranu ptactva v království českém se sídlem v Praze II, někteří již od osmdesátých let 19. století. Za zmínku stojí, že roku 1907 se účastnili už 23. všeobecné výstavy ptactva, králíků, odborných potřeb a pomůcek, která byla součástí Hospodářské výstavy v Praze. Cesta k hlubší práci na sbližování plemenných znaků PRK byla otevřena v roce 1911, kdy byl vypracován a schválen standard plemene. V nadcházejícím roce byla „U Reduty“ uspořádána první Speciální výstava krátkozobých rejdičů v Praze. Mezi lety 1912 až 1927 rostly jako houby po dešti spolky chovatelů PRK v jednotlivých částech Prahy, přičemž na činnost nejaktivnějšího a největšího z nich, spolku nuselského, založeného dne 30. 3. 1912, navázal později Klub chovatelů pražských rejdičů krátkozobých, který vznikl v roce 1957 a funguje velmi dobře dosud. Zajímavostí je, že nejméně do roku 1918 užívali chovatelé pro označení různých barevných rázů, ale vlastně všech dalších věcí kolem PRK svéráznou „poněmčelou“ holubářskou hantýrku. Snaha po soustředění všech chovatelů vyústila v založení Ústřední jednoty klubů pěstitelů pražských krátkozobých rejdičů pro ČSR v Praze v roce 1929. Na chovy PRK měly velmi negativní vliv obě světové války, ale vůbec nejhorší situace vznikla v posledních několika desetiletích, kdy se změnily možnosti k chovu holubů, zvláště letově vedených plemen, v návaznosti na sociokulturní stav celé společnosti.
Krása letového sportu
Téměř bez výjimky byli holubi v celé skupině rejdičů původně chováni pro letové využití, ve kterém svými projevy, u mnoha plemen jedinečnými, dosahovali neskutečného bohatství a velké obliby mezi chovateli i laickou veřejností. Staří pražští holubáři chovali velká hejna rejdičů, z nichž u mnohých se během letu projevovalo tzv. kotrmelcování, kdy jedinci metali kotrmelce nazad a poté pokračovali v původním směru letu, případně se i krátce propadli při více přemetech. Postupně takový způsob letu přestal být žádoucí a holubi byli ceněni pro krouživý let bez přemetů. PRK se vykrystalizoval do vysokoletce, který již v holouběcím věku vydržel létat bez přestávky 1,5 až 2 hodiny vytrvalostního letu ve střední výšce (několika set metrů), do vzdálenosti asi pěti kilometrů. Seidl v této souvislosti zmiňuje: „Na různých prostranstvích byl využíván každý vhodný plácek, kde se chovatelé scházívali ke sledování létajících hejn. Navzájem hodnotili, jak se která míchají, trhají, případně jak hejno vzdoruje při napadení dravcem, což bývalo na denním pořádku. Tak se každý den v brzkých ranních hodinách vznášela nad Prahou nesčetná pestrá hejna rejdičů. Ti byli pravidelně cvičeni v letu již od mládí. Dokázali se s cizími hejny zamíchat a opět se správně rozdělit – roztrhat.“ Mezi létavými holuby se mohli vyskytnout i vitálnější holubi středozobí, kteří sloužili nejen jako vynikající letci a vodiči hejna, ale také jako chůvy ke krátkozobým příbuzným. Později byli uznáni jako samostatné plemeno, jako pražští rejdiči středozobí. Velmi dobře popisuje letový sport a trénink Josef Hořejší v knize České holubářství z roku 1940: „Pražský rejdič byl od mládí trénován k letu ve vysokých výškách a k obratům, tzv. ‘překládání’ které je velice líbivé a viditelné i ve vysokých výškách, sehrané hejno se pohybuje, jako by bruslař jezdil obloučky. Nad Prahou létala malá hejnka, ale i 200 a vícehlavá. Způsob letového sportu byl nazván honěním. Provádí se tak, že vyháníme rejdiče výletem a nutíme je určitou dobu kroužit. Vypuštěné hejno má v několika minutách vystoupat, čili vytáhnout. Liknavému hejnu pomáhá holubář strašákem, tedy kusem látky upevněné na bambusovém prutu. Je-li třeba hejno přivolat na střechu, vypustí se vábník. Je to buď nejlínější leták, který dvakrát či třikrát zakrouží a sedne na klec, nebo je to jedinec méně letově dovedného plemene.“ Hořejší uvádí k pocitům holubáře během letu jeho svěřenců ústy básníka: „Jakoby idylické pocity radosti z vypuštěných holoubků se v nás mísí s okrášlenými představami návratu milých stěhovaných ptáků. Zachvácení bezstarostným vzletem myšlenek do nedozírných výšek a na dálku do ztracena, připjati očima ke krásným barvám oblohy a hře slunečních paprsků, splýváme, pozbývajíce takřka tělesného vztahu k holubníku a k zemi, se svým hejnkem v oblacích. Zapomínáme všeho kolem sebe, dáváme se unášeti na odhmotňujících nás perutích v závratných výšinách podivuhodným rejem svých holoubků. Jsme jakoby na palubě aeroplánu. Prožíváme scény a vzrušení jakýchsi sázkových závodů vypuštěného letadla s ptáky neznámého rodu. Skutečnost s fantasií se úchvatně snoubí na bílém a měňavém obláčku našeho houfku rejdičů … Ať již schopnost navracet se do mateřského holubníku vysvětlujeme výborným zrakem, vlastnostmi orientačními, místní pamětí vyvinutou každodenním cvikem, magnetickými vlnami nebo neochvějnou láskou k rodnému místu, stojíme přece jen před pozoruhodnou kulturou rejdiče, již vědomě a záměrně udržovati na výši pokroku je chovatelským, pěstitelským a vychovatelským uměním holubářovým … Nejdramatičtější fáze honění je při míchání, což značí sražení dvou nebo i více hejn ve vzduchu, kdy dochází k jejich promíchání. Je to přímo bitva. S rozechvěním čeká holubář, jak se jeho houfek odtrhne, zda najednou nebo po kusech, kolik cizích holubů utrhne s sebou, a co se bude dít sta metrů vysoko i daleko ve vzduchu.“
Plemenné znaky
Pražský rejdič se vyskytuje ve dvou skupinách, které by v řadě jiných zemí daly vzniknout nejméně dvěma plemenům. Naši chovatelé nikdy neměli pro zbytečné tříštění chovatelských aktivit pochopení, a tak se o nějakém dělení vůbec neuvažuje. První skupinou jsou bělouši, druhou malovaní (tzv. barevní). Starší skupinou by měli být malovaní, k jejichž vyšlechtění přispělo některé plemeno indiánů. Proto byli dříve rozměrnějších těl, obočnice a zobáky měli mnohem větší. Běloušů se užívalo jako typických letounů, bývali vždy velmi širokých hlav, silných, ale delších zobáků, ovšem bez typických hrbolků na hlavě. Přechodem mezi malovanými a bělouši jsou tygříci. Malovaní i bělouši mají společný tvar hlavy s typickými dvěma hrbolky vpředu, jedním vzadu a důlkem na temeni. Mají stejně nasazený i klopený zobák a podobný celkový typ. Malovaní mají dobře vyvinuté obočnice, korálové až karmínové červené barvy, složené ze tří prstenců, přičemž prostřední bývá nejsilnější. Stářím se obočnice přirozeně zvětšují, stávají se hrubšími a zachovávají si talířovitý tvar. Maximálního rozvoje je dosaženo ve stáří kolem tří, někdy čtyř let, kdy se bradavičnaté znaky mohou objevit též v podobě malých bradaviček v koutcích zobáku a pod dolní čelistí v naznačený podbradek. Podobně jako u indiánů, je i u PRK požadavek na kulatý tvar obočnic, s tolerovaným větším rozvojem nad a před očima. Obočnice u žlutopruhých včetně běloušů a žlutých vlaštováků jsou narůžovělé, u modrých a červeně plavých úzké a černošedé. Zobák je u nasazení velmi široký, silný, v délce jen do 10 mm, tupý, klínovitý, široce nasazený (šířka nasazení převyšuje délku), horní a dolní čelist jsou stejně silné. Osa zobáku směřuje do středu očí. Tmavý až černý zobák mají modří černopruzí, bělopruzí a vlaštováci černí a modří, bělouši černohrotí, černopruzí, červenopruzí a černí tygříci; tmavě rohový mají červeně plaví. Všechny ostatní rázy mají zobák světlý až narůžovělý, což také znamená, že z indiánů se podařilo přenést smoky faktor vyvolávající atraktivní světlozobost. Ozobí je pěkně vyvinuté a krášlí hlavu, zasahuje až do poloviny zobáku. U všech rázů je jemné a hladké, mírně vyvinutější ozobí mají jednobarevní, bělohrotí, sedlatí a starší holubi. U těch bývá znatelný i malý podbradek. U žádného jiného uznaného plemene ze skupiny rejdičů nejsou tyto partie tak prošlechtěny, pomineme-li ovšem aktivity slovenské, které v posledních letech krystalizují k sultánkovi či bratislavskému krátkozobému rejdiči, kteří by měli mít bradavičnaté znaky ještě extrémnější. Oči charakterizujeme jako velké, mírně vypouklé, s tmavou zorničkou a duhovkou perlově zbarvenou. Sedlatí a bílí mají duhovku tmavou. Hlava je přiměřeně velká, kostkovitá, v profilu naznačuje čtverec. Šířka, délka a výška hlavy jsou přibližně rozměrově shodné. Čelo je široké, vysoké a vyklenuté poněkud dopředu. Tvoří nejvyšší bod hlavy, v horní části je ukončeno dvěma tupými nadočnicovými hrbolky, které jsou vyšší než zadní třetí hrbolek, který ukončuje zadní část hlavy. Temeno mezi nimi je mírně propadlé, zátylí je strmé.
Drobná a jemná postava vyniká díky hrdě vypjaté a široké, přitom dobře zakulacené, hrudi. Od přední hrudi ke konci ocasu činí délka holuba 22 cm. Krk je přiměřeně dlouhý, široce nasazený, kratší, kolmo nesený a jen v týlu mírně prohnutý vzad. Křídla jsou kratší, pevně přitažená, letky široké, nezkřížené, spočívají lehce na ocasu. Za vnitřními loketními letkami je skupina čtyř per mírně pozdvižených a vytvářejících tzv. štítky, které jsou důležitým plemenným znakem. Významnou a v mnohém zásadní oblast, často narušující exteriér a celkový dojem, vytváří ocas, který by měl být kratší a dobře složený, ovšem opak bývá nezřídka pravdou. Když se k tomu přidají ještě příliš krátké nohy a postoj, který je málo široký a nedostatečně vzpřímený, pak vyznívá celkový dojem do ztracena. Typickým znakem plemene je našlapování na konce prstů při vzrušení.
Barevné a kresebné rázy
Zásadní důraz na prošlechtěnost všech plemenných znaků hlavy výrazně limituje naše požadavky na kvalitu barvy a kresby, které by měly být i přesto rovnoměrně rozložené po všech barevných částech s odpovídajícím leskem a svitem, kresby pravidelné a s příslušným uspořádáním u všech rázů. Nejmladší skupinou rázů jsou zřejmě bělouši, kterých se původně používalo jen jako výborných letounů. Jejich plemenný typ odrážejí i některé „příbuzné“ rázy. K původním starým skupinám rázů řadíme tzv. malované, kteří zahrnují plnobarevné, bělohroté, bělopruhé a sedlaté. Vzácně k vidění jsou bílí, které dostáváme i v chovech některých sedlatých, zvláště pak od stříbrných sedlatých, dále černí a šedohnědí, hnědí a hnědožlutí, červení recesivní a žlutí recesivní. Plemenné znaky těchto jednobarevných vykazují i modří a stříbřití v kresbě sedlaté. Zmínění holubi mohou být i bělopruzí či bělohrotí, mají pak krajní ruční letky v počtu 5 až 8 bílé, se shodným počtem v obou křídlech. Ideál je 6×6. Malá bílá skvrna na kloace do 2 cm je u nich tolerována. Sedlatí se vyskytují v rázech černém, šedohnědém, hnědém, hnědožlutém, modrém, modrém kapratém, červeném recesivním, žlutém recesivním, červeně a žlutě plavém a též jako velmi oblíbení stříbrní (červeně popelaví). Mají bílou hlavu, záhlaví, náprsenku, břicho až k podocasníku, záda a křídla. Barevné je sedlo, zadní část krku až do týlu, přední část hrudi a ocas s podocasníkem. Do barevnopruhých řadíme modré, stříbřité, červeně a žlutě plavé. Tygříci černí, šedohnědí, červení recesivní nebo žlutí recesivní mají barevnou hruď od ohbí křídel dolů, spodní část těla, ruční letky, ocas s podocasníkem a lýtka. Hlava a krk jsou bílé a pravidelně a jemně stříkané barevnými pírky; štíty křídel jsou bílé. Vlaštováci černí, šedohnědí, modří, modří mramorovaní (bělouši), červení recesivní či žlutí recesivní jsou chováni zřídka. Hruď od ohbí křídel dolů, spodní část těla až k podocasníku a lýtka mají zbarveny bíle. Štíty, křídla, hlava, krk, záda a ocas jsou barevné. Faktor grizzle tvoří u heterozygotních pruhových běloušů v rázech modrém, stříbřitém, červeně plavém a žlutě plavém pravidelné mramorování. Vzniká tmavý bělouš, který má pravidelně žíhané probělení po celém těle, na krku a vzorcích nejtmavší. Světlí bělouši jsou homozygotní, probělení je po celém těle, v modré řadě mohou mít lehce stříkanou hlavu a krk barevnými pírky s kresbou tmavohrotou a barevným ocasem, případně pruhovou tmavohrotou s barevným ocasem, u červené řady jen pruhovou, letky i ocas jsou plavé, vizuálně bílé. Vzácně se mohou vyskytnout další kombinace barev a kreseb, rozhodující pro jejich posouzení jsou především hlavní exteriérové znaky – tvar hlavy a postavy.
Způsob chovu
Na pražských rejdičích obdivujeme nejen exteriér, ale také četné projevy temperamentu. Jedná se o velmi čilé, vitální a neposedné plemeno, které dovede být opravdu vděčným chovancem. Krátkozobost limituje možnost krmení velkými zrninami, které tak podáváme výhradně drcené. Základem krmné směsi je pšenice, čirok, proso, drobný hrášek, vikev a další komodity z dnes neomezeného spektra nabízených produktů. Až na výjimky jsou k odchovu využívány chůvky z řad středozobých rejdičů. Někteří specialisté praktikují umělý odchov mladých, podobně jako chovatelé některých racků, a to s výborným úspěchem.
Pražský rejdič je natolik populárním holubem, že o jeho budoucnost dnes pečují hned tři chovatelské kluby. V první řadě je to Klub pražských krátkozobých rejdičů, který vede vynikající chovatel ing. Petr Jabůrek z Hostivic. Oblíbenou klubovou akcí je komorní zimní setkání v klubovně v Michli, kde se sjedou chovatelé z celé republiky, někdy i ze zahraničí. Ve zdejším areálu bývá předvedeno kolem 100 PRK v počtu kolem 20 rázů. Vzorné péče se mu dostává také v Klubu chovatelů rejdičů a racků, který pořádá vyhlášené výstavy v chovatelském areálu v Libčicích nad Vltavou. Teprve nedávno vznikl Klub chovatelů českých plemen rejdičů, který sdružuje mimo jiných i chovatele tohoto našeho národního plemene.
Občas se můžete setkat se zkomoleninou názvu tohoto plemene na pražský rejdič krátkodobý. Je tak rozšířená, že považuji za vhodné se o tomto nešvaru zmínit a varovat před ním.
Mimořádnou osobností chovu pražských rejdičů krátkozobých byl Oldřich Svoboda. Byl nejvýznamnějším propagátorem i úspěšným chovatelem, který se zásadní měrou zasloužil o znovuoživení vyhynulých barevných rázů vlaštováků modrých a černých nebo nakřížení indiánů do barevných holubů. Díky jeho malířskému umění dodnes můžeme obdivovat desítky kreseb těchto nádherných rejdičů na siluetách pražských střech. Jeho nádherné obrazy zdobí vlastenecké až dojemné nápisy „Pražští fešáci“, „My jsme chlouba Prahy“, „Výkvět Prahy“ či „My jsme v Praze zrozeni“.
