Kůň v pohodě, Díl 39.: Práce podle zákona
Zákon na ochranu zvířat proti týrání přímo říká, že týrání je:
• nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly;
• podrobit zvíře výcviku nebo veřejnému vystoupení aj., je-li toto pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením, zraněním nebo jiným poškozením …;
• podávat zvířeti dopingové látky a jiné látky poškozující organismus s cílem změnit jeho výkon nebo vzhled;
• vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů …;
• zacházet se zvířetem … způsobem, který vyvolává nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání.
Stejný zákon mimo jiné říká, že každý pořadatel veřejného vystoupení (kam lze zařadit jezdecké oficiální i hobby závody a veřejné tréninky, výstavy, show apod.) musí vyhotovit řád ochrany zvířat při veřejném vystoupení, který podléhá schválení a který je pro pořadatele a účastníky veřejného vystoupení závazný. Díky tomu může skutečně rozumný pořadatel významně omezit nekorektní zacházení s koňmi a tím zlepšit jejich pohodu – a sobě samotnému prestiž!
Nezapomíná ale ani na další velmi důležitý aspekt manipulace a využívání koní: na přepravu. Popisuje obecně technické parametry přepravníků pro zvířata, vyžaduje přítomnost odborně způsobilých osob, přikazuje přepravovat pouze zdravá a způsobilá zvířata (s výjimkou cesty na kliniku) a chovateli nařizuje zajistit odpovídající napojení a nakrmení, odpočinek ve vhodných intervalech, první pomoc a veterinární ošetření zraněnému nebo nemocnému zvířeti během přepravy. Doslova zakazuje přepravovat zvířata, která:
• se bez bolesti nebo pomoci nemohou sama pohybovat,
• mají velké otevřené rány nebo výhřezy,
• jsou vysoce březí (90 % či více očekávané doby březosti) nebo porodila v předcházejícím týdnu,
• novorozená zvířata, která ještě nemají úplně zahojený pupek,
• nebyla odstavena od matky nebo dosud nepřivykla samostatnému přijímání potravy a tekutin, pokud nejsou přepravována společně s matkou.
Odhlédnu nyní od jasných prohřešků proti tomuto zákonu, kterými jsou (obvykle nesmyslné) bití a zraňování koní, cílené tvrdé používání otěží (cukání za hubu) nebo ostruh (kopání ostruhami), používání ostrých a zraňujících udidel či jiných podobných udělátek (například tzv. serrety, což jsou kovové pilovité nánosníky bezudidlových uzdeček), používání nepovolených látek (léky či chirurgické úkony potlačující bolest, aby kůň mohl dále pracovat, nebo naopak přípravky bolest způsobující, například aby kůň zvedal výš končetiny, apod.) nebo postupů (různé vyvazování a svazování koní za účelem tvarování krku, podřezávání ocasů, přibíjení speciálních těžkých podkov aj.), a podíváme se na jednání, které se také rovná týrání, přestože je velmi běžně používáno a lidé na něj často vůbec nepohlížejí jako na něco nepatřičného, nebo dokonce škodlivého. Na mysli mám především nevhodné výcvikové nebo výchovné postupy a různé donucovací prostředky; bez ohledu na to, zda je používají lidé ze své nevědomosti nebo bezohlednosti.
Práce a stres
O korektní práci s koňmi se toho napsalo už hodně, a to i ve Fauně. O tom, že s koněm je nutno jednat velmi čitelně, srozumitelně, rozložit každý nový požadavek doslova na prvočinitele a postupovat krok po krůčku od jednoduchých základů postavených na přirozených reflexech koně až po požadavky těžší, které již vyžadují u koně získané zkušenosti, koordinaci těla a schopnost spojovat si podněty do celku. Píše se mnohde i o tom, že pokud se tato základní pravidla ze strany člověka nedodrží, výsledkem je nesmírná zmatenost koně a frustrace často končící jeho odmítáním poslušnosti, v extrémních případech i nervovým „zhroucením“ (lidé to mnohdy vidí tak, že z koně se stala nebezpečná potvora). Právě tyto chyby jsou nejčastějším zdrojem utrpení koně – psychického, ale mnohdy i fyzického, protože poškozená psychika je u koní provázená ztuhlostí a ta může vést ke svalovým spazmům, blokádám, metabolickým a hormonálním změnám a předčasnému opotřebovávání celého těla. V zákoně se sice nikde nepíše, že koně nelze mást a dávat jim nesmyslné příkazy, nicméně pokud je taková práce s ním dlouhodobá, zcela jistě se může jednat o vyvolávání stresu; člověk, který nedokáže se svým koněm korektně pracovat, vyvolává u něho stres, často hodně nepřiměřený a vlastně bezdůvodný, což už zákonu odporuje. V této souvislosti nemůžu nezmínit mnohdy velmi nesmyslné honění koní v kruhových ohradách ve jménu „napojování“. Tento postup je nejenže ve většině případů naprosto zbytečný, ale bohužel často představuje nesmyslný a velký nátlak a pro koně je nesmírně stresující. Dosáhnout spolupráce se dá totiž i jinak – pro koně mnohem příjemněji!
Z hlediska stresu a naopak pohody má ve výcviku rozhodující slovo motivace. Negativní motivace spočívá v tom, že koně za to, co neudělá dobře, „trestám“, jakmile na můj povel zareaguje správně, „trestat“ přestanu. Například učím ze země couvání na dotyk na prsa: dotýkám se ho, až tlačím na něho zepředu, dokud bude uhýbat do různých stran nebo stát, ale jakmile naznačím couvnutí, ihned tlačit přestanu. Pokud však použiju pozitivní motivaci, pak na to, že kůň zareagoval špatně, nijak nereaguji, ale jakmile zareaguje správně, dostane odměnu, z níž bude mít radost nebo nějaký požitek. Negativní motivace koně stresuje, pokud je dohnaná do krajnosti, pozitivní motivace naopak vzbuzuje velmi příjemné pocity (kůň se ničeho nebojí, naopak se těší na to, že „to“ udělá dobře a dostane odměnu). Negativní motivace učí koně být velmi poslušný, ale způsobuje, že se začne bát hledat nová řešení na nové požadavky (protože ví, že když zareaguje špatně, bude „trestán“). Naopak u pozitivní motivace se kůň podporuje v myšlení a hledání nových řešení, na druhou stranu způsobí, že kůň pracuje pouze tehdy, když „se mu chce“, protože vlastně nezná trest za špatnou reakci. Pro korektní výcvik koně je vždy třeba obě motivace kombinovat. Přesto by měl spočívat převážně na motivacích pozitivních a negativní by měly zůstat pouze coby zálohy na ty chvíle, kdy se koni „nechce“. Příliš negativisticky vedený výcvik je stresující a s pohodou koně nemá nic společného.
Když práce bolí
Dalším velmi závažným bodem výcviku a vůbec manipulace s koňmi je používání různých pomocných (rozuměj donucovacích) prostředků – ať už mechanických udělátek nebo výcvikových postupů – , kterými chce člověk „natvarovat“ koně dle svých představ; především pak jeho držení krku. O co tady jde?
Ideálem a cílem většiny jezdců (trenérů, majitelů …) je, aby kůň chodil s pěkně vyklenutým krkem a sníženou hlavou „na kolmici“, ve westernu pak jde především o sníženou hlavu a krk. Takové jsou požadavky soutěží, taková je obecná představa „krásy“ koní. Nic špatného, dokonce se dá říct, že se jedná o žádoucí držení těla, které podporuje rozvoj nosné schopnosti hřbetu a zlepšuje také jemnou ovladatelnost koně. Problém je v tom, jak se k tomuto držení těla dopracovat. Správný postup je zcela jasný, bohužel trvá déle a vyžaduje od jezdce a trenéra cit, empatii, zkušenosti, znalosti a samozřejmě trpělivost. Postupným naučením koně na jednotlivé pomůcky a systematickým používáním cviků, díky kterým si bude procvičovat své tělo pod jezdcem, dojde k tomu, že kůň začne používat své tělo „jinak“, začne více pracovat zádí, nadzvedne hřbet a kohoutek a krk z něho vytáhne (nahoru a) dopředu a hlavu už jen jako na jeřábu nechat viset uvolněně spuštěnou dolů. Tak jako se baletka vhodným procvičováním postupně naučí krásnému držení těla s úsměvem, byť by tancovala na špičce jedné nohy.
Bohužel mnoho lidí, často i ti, kteří si to nepřipouští a považují se za „správné jezdce“, na to jde jinak: snaží se koně, který ještě není na určité držení těla připraven svou rovnováhou a svalovou silou, přimět k tomu, aby snížil hlavu, popřípadě ji dal na kolmici. Provádějí to tak, že mu ji dolů prostě táhnou; rukama (otěžemi), pomocnými otěžemi (vyvazování). Výsledek je jasný: kůň ztrácí rovnováhu, protože na toto držení těla není připravený, aby však mohl pod jezdcem (nebo na lonži) nadále pracovat, ztuhne a používá svaly jinak, než by správně měl. Výsledkem je nedokrvení svalů, blokády, spazmy – bolestivé stavy, které mohou časem vést k nevratným změnám svalové tkáně. Přestože stále ještě nemluvíme o extrému tohoto počínání, kterým je zcela jistě „drezurní“ nebo „westernový“ rollkur, už i jeho napodobování v sobě obsahuje doušku týrání dle zákona: nucení k výkonům, na které kůň momentálně nemá, způsobování bolesti a zdravotního poškození. Prohřešuje se každý, kdo na mladé nebo nezkušené koně nasazuje vyvazovací otěže či průvlečky, kdo tyto otěže příliš zkracuje, kdo je na koni nechává déle, než je možné (což někdy znamená i pár desítek sekund!), kdo používá pákové nebo jiné speciální udidlo za účelem přemoct koně a udržet mu hlavu na kolmici, kdo koni nedává dostatečně často (to může znamenat i každých několik kroků!) přestávky na protažení a uvolnění, a samozřejmě také ten, kdo koni utahuje nánosníky a jezdí stylem „pobídnout zezadu a podržet vepředu“.
Neznamená to, že teď všichni musí hned zahodit udidla, páky, ostruhy, pokud možno i otěže, pomocné otěže … kdepak. Všechny tyto pomůcky mají svoji funkci a své oprávnění i v citlivém a ke koni ohleduplném výcviku. Jenže je nutné je použít jako pomůcky, nikoli jako donucení. Nic z toho nesmí koni táhnout hlavu dolů, omezovat jeho pohyblivost a rovnováhu; může mu pouze poskytnout oporu a zdůraznit nebo zpřesnit pomůcky jezdce. Hlavním pomocníkem člověka však musí být dostatečná znalost koně, způsobů učení, principů gymnastiky a atletiky; a to je nutné se řádně naučit! V současné době lze i v češtině sehnat několik velmi dobrých knih, které v tomto duchu čtenáře vzdělávají a informují. Je však škoda, že je příliš málo dobrých a korektních učitelů, od nichž by ohleduplní koňáci mohli čerpat i praktické poznatky; to stejné platí i o školách a institucích vychovávajících budoucí jezdce a trenéry a zajišťujících jejich další vzdělávání. Nelze se pak divit, že i přesto, že zákon staví zmíněné praktiky do špatného světla, není žalobce a ani soudce. Kdo by dosvědčil, že pravidelné vyvazování tříletého koně s hlavou u země a za kolmicí a honění ho takto půl hodiny dokola na lonži je vlastně právoplatné týrání, když to tak dělají i uznávané osobnosti?
Je třeba se vzdělávat, číst různé zdroje a názory, přemýšlet, srovnávat, nebát si vše vyzkoušet na sobě nebo si představit sebe v dané situaci. Pouze tak je šance, že koně budou i při své práci v pohodě! Doufám, že vám tento seriál v tomto životním pohledu aspoň trochu pomohl.
