Začínáme s holubářstvím – 6. díl, Nemoci holubů

Má-li nás holubářství bavit, musí být naši svěřenci zdraví a odchov mladých harmonický. Dosažení a udržení dlouhodobě stabilního kondičně–zdravotního stavu je přáním každého chovatele, ale docílit tohoto stavu není vždy snadné. Projevy nemocí se totiž velmi často příliš neliší a bez odborné pomoci bývá velmi nesnadné určit, o jaké onemocnění se vlastně jedná.

Jsou důležité pro zdraví holubů vlastní podmínky chovu?

Někdy zásadně. Chov provozujeme téměř bez výjimek v omezeném prostoru, při vyšší koncentraci, často bez možnosti volného proletu nebo s jeho omezením, zdravotní rizika zvyšují nově nakoupení jedinci, účast na výstavách a jiných formách sportovního vyžití. Prostředí chovu sehrává v této oblasti výjimečné postavení. Zejména vlhko a stín, průvan, přítomnost volně žijících ptáků a hlodavců, podávání nečistých až zaplísněných krmiv, vody, která není chráněna před znečištěním trusem a která není každý den měněna, to vše jsou faktory, které mohou být spouštěčem zdravotních komplikací. Důležitý prvek hrají karanténní opatření, bez kterých bychom neměli začleňovat nové jedince do chovu. Výskyt řady onemocnění omezují plastové či kovové rošty v holubníku a případně i voliéře. Obecně je velmi nesprávně interpretováno nebezpečí holubů jako přenašečů nemocí a parazitů na člověka. Holubi jsou ptáci, a proto mají naprostou většinu chorob i parazitů, které nejsou na člověka, jakožto savce, přenosné. Při domácím chovu čistokrevných holubů dokonce neznám jediný případ přenosu onemocnění z holuba na člověka. Také virus ptačí chřipky označený H5N1, nebezpečný i pro lidi, se vyskytuje vzácně u vodních ptáků, ale nikoliv u holubů.

Jak postupovat při zařazení nových holubů do chovu?

Přístup každého chovatele se v detailech liší, neboť vychází z konkrétních možností chovatelského zařízení a vlastních zkušeností, ale v podstatě u všech zůstávají zachovány obecné mechanismy. Nového jedince umístíme do karanténní klece a nabídneme mu zprvu krmnou dávku podobnou, jakou měl na původním holubníku. Do krmení nebo do pitné vody přidáme vitamíny. Nejpozději druhý den provedeme vakcinaci proti paramyxoviróze (pseudomoru) některou z inaktitovaných vakcín, a to i tehdy, když se původní chovatel zapřísahá, že tuto vakcinaci udělal. U plemen s pravděpodobným častějším výskytem salmonelózy, kam patří např. těžká nebo rousná plemena, provedeme aplikaci bivalentní vakcíny kombinované s látkami proti salmonelóze. U plemen, která „trpí“ na onemocnění dechového aparátu, což bývají zejména menší a ozdobná plemena, pak volíme kombinaci s vakcínou proti herpesviróze. Vakcinací vytvoříme pevný základ pro další opatření preventivního charakteru. Nově zakoupený holub přijde do holubníku, kde bude zprvu ve stresovém prostředí, proto již v době karantény provedeme preventivní utlumení tří základních holubích nemocí. Jedná se o opatření proti trichomoniádě, kokcidióze a parazitům. Proti parazitům je vhodné již do vakcíny přidat 1 ml injekčního invermektinu. Prevenci proti trichomoniádě a kokcidióze provedeme buď společně (je-li to možné), nebo postupně. Karanténní opatření by měla trvat nejméně 14 dní, během kterých pozorujeme zdravotně–kondiční stav holubů, zejména si všímáme trusu holubů, jejich osvalení, vitality a průchodnosti horních cest dýchacích. Holuby ve špatné kondici nikdy nezačleňujeme do chovu. Ani při provedení všech karanténních opatření není vždy vyhráno, neboť nakoupený jedinec může být skrytým přenašečem onemocnění, které se projeví někdy až na jaře, při oteplení a odchovu mladých.

Liší se nemoci mladých holubů od nemocí dospělých?

V zásadě se neliší nemoci jako takové, ale u mladých holubů bývá průběh onemocnění rychlý a při neléčení často s fatálními následky, zatímco u dospělých holubů dochází ke ztrátám spíše zřídka. Každodenní kontrola zdravotního stavu a individuální péče je nezbytná. Odumření plodu ve vejci nebo velmi špatné líhnutí s následným úhynem mají na svědomí zejména salmonely. Špatné líhnutí způsobuje též paramyxovirus. Mezi 7. a 14. dnem stáří jsou holoubata ohrožena nejvíce invazí trichomonád. Pozorujeme nestejnoměrný vývin mláďat, kdy jedno je o poznání menší, v zobáčku se tvoří žlutý odstranitelný povlak. Proto v době kolem 7 dnů stáří podávám některé z tabletových léčiv proti trichomoniáze (Ronidazol, Trichobion či Entizol), zpravidla čtvrt tablety. Při stejnoměrném růstu holoubat postačuje tato prevence, při příznacích nemoci léčbu rozložím na více dní. V této době působí na vynikající rozvoj holoubat podpůrné podání vitamínových, kvasnicových, česnekových, bylinkových či jiných tablet, například obsahujících med a mateří kašičku, kdy jejich výběr záleží na možnostech chovatele a intenzitě chovatelské péče. V dalším období, tedy mezi 2. a 3. týdnem věku holoubat, může naplno propuknout kokcidióza. Holoubata mají průjem, jsou apatická, sedí s načepýřeným peřím. Zde je nejlepší přeléčit celý chov sulfonamidy či jinými léčivy. Zpravidla mezi 2. až 4. týdnem věku se mohou objevovat příznaky rýmy, které lze léčit jak individuálně (např. tabletami s obsahem doxycyklinu), nebo celý chov. Přibližně ve věku 14 dní aplikuji holoubatům na kůži na šíji jednu kapku antiparazitika s účinnou látkou invermektinem. V době před opuštěním hnízda provádím první vakcinaci. Základem je vakcinace proti pseudomoru, ale doporučuji též proti herpesviru, bivalentní vakcínou. U všech větších plemen a mnohých dalších, též při společném chovu více plemen, je vhodná vakcinace proti salmonele. Proti mykoplazmóze vyvolávající infekční rýmu lze použít Gallivak nebo jinou obdobnou vakcínu. Jestliže holoubě opustí ve výborné kondici hnízdo, ještě nemá chovatel zcela vyhráno. V období mezi 1. až 3. měsícem stáří totiž může nastoupit několik viróz, které mohou mít fatální následky. Jedná se zejména o adenovirózu a cirkovirózu, ale možných viróz je více. U dospělých holubů zůstává trvale největším rizikem pseudomor, proto se musí každý rok poctivě vakcinovat, zpravidla v půlročním cyklu (např. březen a září).

Jaké jsou „základní“ nemoci holubů?

Dá se říci, že všichni navenek zdraví holubi trvale žijí v rovnováze s původci tří až čtyř základních onemocnění, která při běžném stavu nevyžadují léčebnou péči. Jedná se o trichomoniázu, dále kokcidiózu, endoparazitózy a často se udává i infekční rýma. Aby nedocházelo k propuknutí výše uvedených onemocnění, provádí holubář dlouhodobé preventivně–hygienické opatření a snaží se na minimum potlačovat stres. Počet choroboplodných zárodků v prostředí holubníku zmírní jeho čištění v intervalu nejméně jednou týdně, potom by měla následovat dezinfekce, nejlépe oxidačními dezinfekčními prostředky. Dále asi dvakrát až třikrát týdně můžeme do pitné vody přidávat okyselovací prostředky, jako je Acidomid, Ph–Control a jiné. Jakéhokoliv z nemoci podezřelého holuba ihned oddělujeme od ostatních a dále ho pozorujeme v karanténní části. Trichomoniáza je onemocnění vázané na čeleď měkkozobých ptáků a krůt, vyvolané bičíkovcem, který se přenáší na mláďata již při krmení holubím mlékem. Nemoc se projevuje nejčastěji ve formě slizniční, kde na sliznici dutiny zobáku nebo jícnu (skrytě i volete) dochází k zarudnutí a tvorbě žlutavých, tvarohovitých útvarů, které lze odstranit. Holubi hůře dýchají, špatně přijímají zrní a jsou malátní. Méně známou, ale o to více nebezpečnou formou je forma orgánová, kdy napadeny bývají nejvíce játra, na kterých dochází ke vzniku ložisek, která způsobují odumření tkáně. Holub má průjem, žízeň, snížený zájem o krmivo a hubne. Při pupeční formě dochází k invazi bičenek u mláďat do ještě neuzavřeného pupečního otvoru, jehož okolí ztvrdne. Při zjištění uvedených příznaků již nestačí preventivní léčba, ale nastupuje léčebná kúra, která trvá až 9 dní, dle typu léčiva. V chovné sezóně lze potlačit množení bičenek preventivními dvou– až třídenními kúrami, které neoslabují chovné holuby během hnízdění. Používáme léčiva, jako je Ronidazol, Metrozol či Trinidazol, přičemž je dobré je jednou za čas obměnit. Boj s trichomonádami je prioritou též ve velkochovech drůbeže. Druhým nejčastějším onemocněním, se kterým se potýkají rovněž chovatelé drůbeže či králíků, je kokcidióza. Vyvolávají ji jednobuněčné organismy žijící ve střevech. Holub vylučuje oocysty těchto prvoků spolu s trusem. Z vnějšího prostředí se dostávají znovu do jeho zažívacího traktu a chov promořují. Dochází k narušení střev a vzniku průjmů. Zpočátku je trus jen trochu vodnatý, později přechází v hlenovito–vodnatý, holubi mají žízeň a rychle hubnou. Průkaz onemocnění poskytne mikroskopické vyšetření trusu, které určí, kolik je vylučováno oocyst, tedy jak silná je invaze. Léčba je prováděna buď sulfonamidy nebo sulfacloziny (Sulfacox, Sulfadimidin, ESB3, Klozanit, 3 dny léčby, 3 dny klid a 3 dny doléčení) nebo toltrazurilem (Baycox – dostačuje dvou– až třídenní léčba). Dalším rizikem jsou parazitózy, zvláště endoparazitózy, které vyvolávají zejména kapilárie a škrkavky. Jejich výskyt a množství určuje veterinární lékař dle počtu jejich vajíček pomocí koprologického vyšetření trusu. Jedná se o červy cizopasící v tenkém střevě, kde delší škrkavky oslabují organismus a toxickými produkty látkové výměny narušují nervový systém, zatímco mnohem menší kapilárie se zavrtávají do sliznice střeva, kterou poškozují a odnímají tělní šťávy a krev a způsobují tak chudokrevnost. I ony vylučují toxiny. Napadení holubi jsou skleslí, načepýření, vyhublí a zesláblí. Léčíme nejčastěji Chemisolem, Nilvermem, Helmirazinem, Biovermem nebo jinými přípravky. Některá léčiva jsou v podobě tablet a slouží k individuálnímu podání, jiná jsou určena k hromadnému použití. Některými odborníky je řazena mezi nejrozšířenější onemocnění též infekční rýma. Toto onemocnění je zpravidla polyfaktoriálního rázu, přičemž na jeho propuknutí má velký význam nezvládnutí situace při kontrole některé z předchozích tří invazí. Někdy stačí zahájit léčbu např. trichomonád a imunitní systém holuba si s infekční rýmou poradí. Jaké tyto příznaky jsou? Pozorujeme zprvu vodnatý, poté hlenohnisavý výtok z nosu. Sliznice zobáku je výrazně načervenalá a zanícená, přičemž na kořenu jazyka vidíme tuhý průhledný hlen a cítíme silný zápach. Při stlačení ozobí vytéká z nosních dírek sekret, někdy dochází k úplnému ucpání nosních dírek, kdy se vytvoří tuhá ucpávka a holub dýchá pootevřeným zobákem. V počátcích propuknutí onemocnění zjišťujeme původce v noci, kdy během klidu na holubníku snadno určíme jedince, který sípe nebo chrčí. U bílých holubů se objevuje žluté zabarvení peří pod zobákem nebo v jeho koutcích. Holubi jsou skleslí, vyhublí a trpí na přidružená onemocnění. Infekční rýma se může objevit i spolu s ornitózou, která zpravidla způsobuje zánět na oční spojivce, kdy dochází až k úplnému zavírání jednoho nebo obou víček. Tady mám praktickou radu. Posypte postižené oko práškovým cukrem a za chvíli slepení očí zmizí a většinou se již neobnoví. Infekční rýmu způsobují zpravidla mykoplazmata, ale původců je mnohem více, z nich nejznámější je bezpochyby herpesvirus. Nejoblíbenějším způsobem léčby je podání antibiotik. Citlivost může určit veterinární laboratoř na základě provedení výtěru z patra nemocného holuba. Vyšetření určí účinnost antibiotik z vybraného okruhu. Většinou se v první fázi dávají léky širokospektrální tetracyklinové řady s účinnou látkou doxycyklin, které mají vhodné farmakokinetické parametry s antimikrobiálními účinky. Výborné jsou i tylosiny, ale doporučují se též spiramyciny, lincomyciny nebo spectinomyciny. Většina z léčiv s těmito účinnými látkami je cenově dostupná. U rým způsobených virózami je podání antibiotik převážně neúčinné, má pouze podpůrný efekt na přidružená onemocnění. Proti mykoplazmózám byly vyvinuty již také vakcíny. Dostupný je Gallivak, což je živá lyofilizovaná vakcína, jejíž vakcinační schéma zasahuje do prvního, sedmého a dvacátého osmého dne života holuba.

Platí, že při boji s mnohem zrádnějšími virózami a bakteriálními onemocněními dochází k sekundární infekci některou nebo více ze základních onemocnění, která pak způsobují mnoho škod. Jejich potlačení tedy provádíme při léčbě většiny jiných onemocnění. Důležitá je též forma aplikace. V minulosti se dávaly léky převážně do vody. Dnes převážila forma rozpuštění léčiva v malém množství vody, které se zapraví do zrní. Po asi 15 minutách, kdy je vsáknuto do krmiva, se toto předloží holubům. Odpadají tak dřívější potíže s rozpuštěním prášků ve vodě, kdy se poté držely účinné látky v napáječce u dna a také se na rozdíl od krmení míra zkonzumované vody velmi mění, v závislosti na formě nemoci a teplotě okolního prostředí.

Jaké je nejčastější onemocnění bakteriálního původu?

Jedná se o salmonelózu, která způsobuje zejména u mladých holubů vážné ztráty. Největšími přenašeči jsou hlodavci, onemocnění si lze donést s nakoupenými holuby, znečištěným krmivem či vodou nebo divokými ptáky. Probíhá v několika formách. Střevní se projevuje průjmy se zeleným, vodnatým trusem, pokrytým hlenem nebo i krví. Mláďata rychle hubnou, nepřijímají potravu a mají načepýřené opeření. Typické jsou otoky kloubů a zejména dolních končetin. Kloubní forma se projevuje na pohmat měkkými otoky kloubů, převážně na křídlech a v patním kloubu. Křídlo je pak svěšené, postižená noha bývá odlehčená. Orgánová forma napadá hlavně ledviny a játra, kde vytváří různě velké uzlíky. Při napadení vaječníků u holubic může nastat neplodnost. Známá je i nervová forma, která přináší poruchy rovnováhy, případně ochrnutí horních i dolních končetin. Léčba je poměrně zdlouhavá. V prvé řadě doporučuji amoxycykliny, nikoliv doxycykliny. Podáváme raději 7 dní. V případě, že amoxycykliny nebo jiná antibiotika (např. Tiamutin) nejsou účinné, lze využít spolehlivých služeb chemoterapeutik s účinnou látkou enrofloxacinum. I proti salmonelóze byly vyvinuty vakcíny. Oblíbený je slovenský Salmovac, ale k dostání je i polský Salmovir, který je bivalentní vakcínou (též proti pseudomoru). Po léčbě je vždy žádoucí podat probiotika a vitamíny, což platí také u ostatních antibiotik a jiných léčiv. Během kúry některými antibiotiky musíme odstranit z holubníku grity, dle předpisu výrobce.

Proč je léčba viróz tak složitá?

Neboť proti jejich původcům současné prostředky nejsou účinné. Antibiotika likvidují nemoci bakteriálního původu, ale proti virům neúčinkují. Nejznámější virózou je paramyxoviróza, označovaná též jako pseudomor, holubí mor nebo newcastelská choroba, podle příbuzného onemocnění drůbeže. Onemocnění se šíří přímo lavinovitě kapénkovou infekcí a jinými cestami, přičemž v krátké době napadá centrální nervový systém. Zprvu jsme však svědky intenzivního vodnatého průjmu nazelenalé barvy, holubi jsou zcela apatičtí. Nervové příznaky se projeví u určité části postižených, část během krátké doby hyne. Postižený jedinec kroutí hlavou a ztrácí rovnováhu, někdy až stočený leží na zemi. U silného průběhu vůbec nepřijímá krmivo a vodu, a tak musí být krmen a napájen chovatelem. Při slabším průběhu je zapotřebí umístit krmivo ve vyšší vrstvě, neboť holubi pro nervové potíže nemohou sezobnout zrní, a když se jim to po více pokusech podaří, velmi často ho ztrácí před polknutím. Tyto nervové příznaky u jedinců, kteří přežijí, trvají různou dobu. Někdy velmi rychle odezní, jindy přetrvávají celý život, postižený holub není schopen letu nebo dává třeba hlavu ke straně. Podpůrně mohou být podána antibiotika amoxycilinové řady, neboť se často přidruženě projevuje i salmonelóza. Z chovatelské praxe se ozývají hlasy, že po prvních příznacích nemoci lze aplikovat inaktivovanou vakcínu proti pseudomoru, která průběh nemoci velmi zmírní nebo zcela překoná. Žádoucí je podání rehydratačních roztoků kvůli obrovské ztrátě tekutin. Ochranu poskytuje pouze vakcinace. Osobně používám bivalentní vakcínu Pharmavac – Columbi 2 (kombinace s ochranou proti herpesviru), obdobou je Colinak NH, přičemž je k dispozici též Nobivac–Paramyxo (pouze proti pseudomoru) nebo Salmovir (též proti salmonelóze). Očkování mladých holubů je nutno provádět v době odstavu a pak asi za tři týdny revakcinovat. Díky tomu, že vakcínu můžeme uchovávat v ledničce a je inaktivovaná, lze její aplikaci provádět postupně. Revakcinaci celého chovu je nutno provést před výstavním obdobím, tedy zpravidla na konci září. Další revakcinaci je dobré udělat před hnízdní sezónou a to zejména u bivalentních vakcín proti herpesviróze. Tato další viróza se projevuje po „zimním spánku“ zpravidla krátce po jarním oteplení. U holubů, kteří do té doby byli bezpříznakovými nosiči, vidíme nazelenalý, soustředěný, mazlavý trus, který zapáchá. Jestliže ani v této době neprovedeme vakcinaci proti herpesviru (již uvedena výše, spojena s ochranou proti pseudomoru), máme zaděláno na pěkné potíže. Virus se rychle pomnoží a holoubata hnízda opouštějí s „rýmovými“ příznaky, výtokem z nosních dírek a někdy i z očí, sliznice zobáku je zahleněná. Vzhledem k virovému původu je léčba převážně neúčinná a ke stabilizaci chovu pomůže zase a pouze vakcinace. I okrasní holubi trpí na onemocnění neštovicemi, které je šířeno zpravidla bodavým hmyzem nebo volně létajícím ptactvem. Říká se, že když je hodně komárů, mohou přijít neštovice. Kožní forma je typická tvorbou bledých puchýřků velikosti čiroku, vyskytujících se na neopeřených nebo méně opeřených částech holuba, tedy zpravidla kolem zobáku nebo na hlavě, v okolí kloaky nebo na končetinách. Slizniční forma postihuje převážně dýchací ústrojí tvorbou pablán, které mají sýrovitou konzistenci a jsou pevně přimknuté k sliznici. Při odstranění krvácí. Velmi ztěžují příjem potravy a někdy i dýchání. Při smíšené formě probíhá nemoc oběma způsoby současně. U starších holubů zpravidla nemá těžší průběh, zvláště u kožní formy. Uzlíčky za nějakou dobu odpadnou a holub získává doživotní imunitu. U mladých jedinců a zvláště u slizniční formy mohou vést neštovice až k úhynu. Velmi často vyžadují nemocní holubi krmení i napájení. Účinnou ochranou jsou vakcíny, např. Ovodifterin či Diftopharm, nanášené do folikulů na kůži stehen po vytržení několika pírek. V posledních několika letech se vyskytly prokazatelně v našich chovech závažné virózy napadající zejména výletky. Jedná se o adenovirózu, která je někdy nazývána jako nemoc mladých holubů. Dále jde o cirkovirózu, která napadá imunitní systém. Holubi náhle zvrací a mají průjem, rychle chřadnou nebo (u cirkovirózy) mají příznaky podobné infekční rýmě či jinému onemocnění v důsledku selhání imunity, holubi jsou neteční a nelétají. Přidávají se k tomu komplikace způsobené sekundárními onemocněními. Preventivně lze podat některé ze širokospektrých antibiotik, případně vícesložkových speciálních produktů, jako je známý 4 v 1 nebo 6 v 1. Výsledek je ovšem i přesto nejistý. Je dobré reagovat na vzniklou zdravotní situaci velmi včasně. Nemocnost může být značná a u některých chovů i úmrtnost, přičemž obě virózy se velmi snadno a rychle šíří. Každý holubář by měl mít doma k dispozici alespoň malou zásobu léčiv, neboť čas hraje výrazně proti nám.

Kde naleznu informace o léčení nemocí?

Kromě většiny odborných holubářských publikací bývají informace tohoto zaměření nedílnou součástí časopisů (Fauna, iFauna, Chovatel), kde tyto příspěvky mají výhodu v aktuálnosti a přehlednosti. I v České republice byla vydána původem německá kniha s názvem Zdraví holubi (Schrag, 1995). Jednotlivé nemoci jsou zde fotograficky zdokumentovány, ovšem léčebné postupy jsou již překonány. Výborným zdrojem informací jsou internetové stránky. Většina holubářů vám doporučí www.holubi-polasek.estranky.cz, ale odkazů je možno najít mnohem více, též v zahraničí. Zdrojem vysoce kvalitních informací jsou veterinární časopisy, kde zejména brněnské prostředí vychovalo několik předních odborníků v této oblasti. Docházíme k samotným veterinárním lékařům, které každý holubář dříve či později vyhledá. Je výhodné najít takového veterinárního lékaře, který má pro oblast okrasného holubářství nejen dostatek vědomostí a snahy se něco „navíc“ přiučit, ale také dostatek empatie. Jestliže veterinární lékař nerozpozná třeba neštovice, těžko vám bude kvalifikovaně radit při léčbě závažnějších chorob. Léčení holubů má své zvláštní postupy, z nichž malou část jsem se pokusil v tomto pojednání představit. Základem všech opatření zůstává poctivá vakcinace a kontrola základních nemocí. Karanténa a každodenní kontrola zdravotního stavu by měly být další samozřejmostí.