Latam vlaštovčí mýty a fakta o jeho chovu

Latam vlaštovčí je krásný, pestře zbarvený papoušek původem z Austrálie, který však nikdy nedosáhl tak masového rozšíření a obliby mezi chovateli jako ostatní „Austrálie“ – rozely, korely a jiní. Podle mého názoru je však chovateli opovrhován zcela neprávem. Tyto ptáky chovám již několik let a ráda bych se čtenářům Fauny pokusila na následujících řádcích vyvrátit nebo alespoň objasnit několik nejčastějších mýtů, které se tradují o jejich chovu.

1. Krmení

Nejčastější důvod, proč se chovatelé latamů „obávají“ a vyhýbají se jim. Kdysi tradovaný názor, že jejich krmení je podobně složité a náročné jako u loriů, je dnes už překonaný. V podstatě lze říci, že krmení je identické jako u jiných australských papoušků. I rozelám přece dopřejeme ovoce, zelené krmivo, vaječnou směs, klíčené zrní, větvičky na okus, popřípadě jiné laskominy, jako je nezralé obilí, klasy kukuřice nebo podzimní bobuloviny. Stejně tak u latamů je základem krmné dávky zrní s doplňkem již zmíněných pochutin.

Snad jedinou výjimečností latamů je jejich obliba sladkých kašiček, se kterými budeme mít pravděpodobně velký úspěch. Možností je spousta. Já osobně preferuji průmyslově vyráběnou kaši pro lorie, která obsahuje celou řadu vitaminů a minerálů a kterou v době hnízdění podávám denně, jinak během roku postačí jednou či dvakrát týdně v malém množství – asi jedna malá lžička na dospělého papouška. Z doslechu vím, že velký úspěch mají i ovocné dětské přesnídávky (případně ředěné vodou), pribináčky, piškoty máčené v ovocném džusu nebo jednoduše med rozředěný ve vodě. Znám však i chovatele, kteří tyto kašičky nepodávají, a pokud jsou ptáci jinak krmeni pestrou stravou, myslím, že jim nic scházet nebude.

A ještě jedné zvláštnosti jsem si všimla – zatímco během roku jsou latamové skutečně živi převážně ze zrní, jakmile mají v budkách mladé, jejich stravovací návyky se radikálně mění. Spotřeba zrní klesá, naopak stoupá spotřeba veškerého měkkého krmení, zvláště vaječné míchanice a kašiček. V době, kdy je růst mláďat nejintenzivnější, tj. okolo 2–4 týdnů stáří, prakticky nestačím tyto pochutiny do voliéry dodávat, vaječnou směs jsem musela doplňovat dvakrát, někdy i třikrát denně. Mimořádně oblíbené je v té době i zelené krmení. Jeden rok, kdy se na dně voliéry udržel přirozený trávník, bylo vidět, jak moc jím jsou mláďata krmena, volátka byla plná zelených kousků.

Pestrá a bohatá strava se příznivě projeví na velikosti a zbarvení odchovaných mláďat. Latamové na rozdíl od jiných papoušků nebývají konzervativní ve výběru potravy, takže většinou zkonzumují vše, co jim předložíme, a je opravdu radost je krmit.

2. Rozlišení pohlaví

První a nejdůležitější krok při sestavování chovných párů je u latamů skutečným oříškem. U zcela dospělých ptáků, alespoň jeden rok starých, je určení pohlaví relativně snadné, všímáme si několika znaků. Samec má mnohem pestřeji zbarvenou hlavu, zejména červené znaky kolem zobáku a pod zobákem jsou jasně, zářivě červené a červeně zbarvené plochy jsou větší, obvykle také tvoří jakousi „podkovu“, která zasahuje kolem hlavy do stran. Někteří mimořádně pěkní samci mívají i červené peří na hrudi a břiše. Dost spolehlivým znakem je jasně červené zbarvení na spodní straně ocasu. Samec také nemá na spodní straně křídla příčný bílý proužek, letky jsou zespodu jednolitě černé. U samice to tedy platí naopak – červené a modré znaky na hlavě jsou méně výrazné a zabírají menší plochu, zvláště červená pod zobákem většinou není jasně červená, ale spíš narůžovělá až někdy i bílá. Spodní strana ocasu je u některých samic pouze světle zelená či bělavá, některé samice mají spodní ocasní pera červeně žíhaná, což může být matoucí, ale skutečně jsou jen červeně žíhaná, nikoliv jednolitě červená jako u samců. Lépe patrné je to na přiložených fotografiích. Proužek na spodní straně křídla by měl být patrný, ale také to není pravidlem, některé samice ho mají jen naznačený několika bílými nesouvislými skvrnkami. Celkově vzato, variabilita ve zbarvení je u těchto ptáků skutečně obrovská a vždy se najde nějaká výjimka potvrzující pravidlo.

Tvar hlavy není tak směrodatný jako třeba u rozel, osobně jsem nějaké větší rozdíly mezi samcem a samicí neshledala. Stejně tak zvukový projev je u obou pohlaví stejný – zpívají i ověřené stoprocentní samičky, kdykoliv se cítí spokojeně a v klidu.

Rozlišení pohlaví u nepřepeřených mláďat je prakticky nemožné. Samečka obyčejně vybereme – už od mládí se pěkní silní samci vyznačují pestřejším zbarvením a mohutnou postavou. Naopak pták, který jeví všechny typické znaky samičky – nevýrazné zbarvení, drobnější postava, výrazný proužek naspodu křídla – může po několika měsících přepeřit rovněž na samečka. Opět viz fotografie. Větší šanci na správné určení pohlaví budeme mít, pokud budeme moci vybírat z několika mláďat z jednoho hnízda přímo doma u chovatele, kde máme aspoň trochu možnost srovnávat. Z osobní zkušenosti mohu říct, že naše šance jsou prakticky nulové, pokud budeme ptáky nakupovat po jednom náhodně na burzách. Takto se mi podařilo nakoupit šest krásných samců namísto zamýšlených tří párů …

 

 

3. Potřebují vyhřívané nebo alespoň zateplené zimoviště

Opět další mýtus. Jako všichni ptáci samozřejmě i latamové potřebují nějaký úkryt před průvanem, větrem, deštěm a sněhem v jakékoliv podobě, postačuje i jednoduchý dřevěný přístřešek. Jakmile ho mají, bez problémů zde přežijí i velké mrazy bez újmy na zdraví.

Před zimou doporučuji vyměnit bidla ve voliéře za silnější, taková, která ptáci nemohou zcela obejmout prsty – tím zajistíme, aby si mohli prsty schovat pod peří, a zabráníme případným omrzlým drápkům. To je ovšem opět pravidlo, které platí obecně u všech papoušků chovaných ve venkovních voliérách.

4. Neničí zeleň ve voliérách

Také omyl. Latamové sice možná nejsou tak destruktivní jako papoušci s větším zobákem, ale oštipování vegetace milují. Postupně jsem ve voliéře zkoušela vysadit břízu, smrk, habr, popínavé „psí víno“, všem rostlinám latamové tak dlouho oštipovali pupeny a listy, až rostlina uhynula. Jediné, co se udrželo, byly vzrostlé, asi jeden a půl metru vysoké túje, těm však alespoň oštípali mladé výhonky na vrcholcích, takže túje nyní nerostou do výšky, ale do šířky.

5. Jsou snášenliví s jinými ptáky

Platí pouze částečně. Během let jsem vyzkoušela různé kombinace a došla jsem k následujícím závěrům. Dospělým ptákům jiných druhů neubližují, ani těm menším a slabším. Pokud však chceme od ostatních ptáků odchovávat mladé, nemá smysl s latamy chovat ptáky hnízdící na otevřených hnízdech – tj. holuby a holoubky, kanáry a ostatní zpěvné ptactvo, astrildovité. Latamové jsou velmi zvědaví a spolehlivě vypátrají všechna cizí hnízda, ze kterých pak vyhážou vejce, popř. i již vylíhlá mláďata. Platí i ve velkých voliérách s množstvím vegetace a úkrytů.

Naopak společný chov s ptáky hnízdícími v budkách, např. s jinými papoušky, možný je, cizí budky latamové zpravidla nenavštěvují.

6. Jsou snášenliví mezi sebou

Ano, jsou. Pokud mají dostatek prostoru, každý pár si hledí svého hnízda a cizích si nevšímá. Společný chov může být i výhodný, pokud některý pár např. nekrmí mladé, jednoduše je můžeme podložit do hnízda jiného páru. Na kontroly a manipulace s budkou nejsou latamové citliví.

7. Potřebují velkou voliéru

To je i není pravda. Latamové jsou mimořádně aktivní papoušci, kteří perfektně, rádi a často létají a jsou téměř stále v pohybu. Velkou voliéru tedy ocení a vzhledem k tomu, že můžeme chovat více párů pohromadě, bude voliéra i řádně využita. Osobně chovám tři páry ve voliéře 6×3 metry, kam byly přestěhovány z původní obvyklé třímetrové voliéry. Teprve ve velkém prostoru však vynikla skutečná krása, temperament a osobnost těchto ptáků.

Na druhou stranu, latamové jsou již dostatečně domestikováni na to, aby mohli žít i odchovávat mladé v prostorách přiměřených jejich malé postavě. Znám dokonce chovatele, kterému opakovaně odchovávají mladé i v bednových klecích o přibližné délce jeden metr.

Záleží tedy na každém, jak moc bude chtít a do jaké míry bude schopen svým svěřencům dopřát to nejlepší. Po svých zkušenostech se však osobně přimlouvám za voliéru co možná největší …