Nejznámější holubi 2 Indián
Historie
Indián různých směrů šlechtění byl předmětem popisu již v první dochované literatuře s tematikou okrasných holubů a bez nadsázky patří mezi nejstarší známá plemena. Robert Eder ve sborníku informací o nejstarší holubářské literatuře nazvaném „Povídání o plemenech holubů“ (1889) uvádí polského holuba, který má „velmi tlustý krátký zobák, kolem oka široký červený pás (obočnici) a krátké nohy.“ Darwin tohoto holuba nazývá berber, indický holub nebo polák. Moore je nazývá numidicejský holub, berber nebo berberský holub. Pravděpodobně již Aldrovandi počátkem 17. století tohoto holuba vyobrazil pod názvem indický holub. V popisu plemene se objevuje velmi typické černé zbarvení a krátký zobák, ale také opeřené nohy. Bohumil Bauše v knize Drůbež (1898) nazývá indiány berberským či polským holubem (Columba d. barbarica, polonica), ale jako další, alternativní označení připouští holub cyperský nebo dnešní indián. „Pocházejí prý z Berberska a byli již za starých časů obchodem rozšířeni do Holandska, Belgie, Francie, Anglie aj. Velikost má obyčejného holuba, spíše menší, nízký a pěkného držení těla. Hlava jest hladká, bez chocholky, ač najdou se též chocholatí do špičky i s mušlovou čepičkou (lasturovitou chocholkou), jest velmi široká, hranatá, temeno ploché, čelo nízké, krátké, zobák 12,5 mm dlouhý, 10 mm široký. Barva zobáku má být světle masová, což se zvláště cení. Hrbol zobákový (ozobí) vysoko umístěný jest 20 mm a 10 mm dlouhý, za mlada červenavý, později bíle okoratěný. Oko jest veliké, barva duhovky bílá. Víčka oční jsou tlustá, obklíčená krásným, někdy až 25 mm v průměru majícím, živě červeným zbarveným, tlustým, jemně bradavičnatým kruhem očním, jenž však teprve v 3. až 4. roce úplně se vyvine. Jest třeba tuto okolnost si vštípiti, aby přítel těchto holubů nebyl netrpěliv, když bradavky (obočnice) hned v 1. roce jsou nezřetelné, později přečnívají i temeno.“ O anglickém typu indiána píše jako o anglickém holubu indiánském, přičemž upozorňuje na skutečnost, že toto plemeno je ještě prošlechtěnější: „Hlava jest silnější, zakřivený zobák kratší a tlustší, veliká bradavice oční jest uprostřed rozdělena, červený kruh kolem očí (obočnice) tvoří značnou desku, v které oko jako na talíři sedí. Francouzský holub indián je o něco větší nežli německý i anglický holub berberský, více podobá se anglickému, avšak hlava jest masivnější.“ Další autor Antonín Jeřábek v knize Chov holubů pro užitek i sport (1910) popisuje indiána čili berberského holuba tak, že se „do západní Evropy dostal Polskem, odtud francouzské pojmenování – pigeon polonais. V Anglii se chová již 300 let a byl tam zdokonalen. V Evropě byl znám ve století XVI. V Sasku a Čechách pěstovala se nejmenší odrůda indiánů. Hlava indiána a oční bradavky (obočnice) jsou dokonale vyvinuty teprve ve 3.–4. roce. Třeba velké trpělivosti a vytrvalosti v chovu jako u carrierů.“ Zajímavá poznámka Jeřábka patří výskytu indiánů u nás: „Hojně pěstují se na Moravě, zvláště v Nákle.“
Z těchto a dalších kusých informací lze usoudit, že předci indiánů byli chováni nejdříve v Indii, odkud se přes země Orientu rozšířili pod označením perský holub do severní Afriky a na Kypr. Jejich import do Evropy je zdokumentován z děl vydávaných na pomezí 16. a 17. století, přičemž pravděpodobně první evropskou zemí, kde zdomácněli, bylo Polsko. Již tehdy vznikaly lokální typy indiánů a část holubů byla i chocholatá. Ve Francii dávali přednost statnějším a delším jedincům, což souvisí s užitkovým zaměřením tamějších chovů, v Sasku a rovněž u nás se dařilo velmi malým indiánům, kteří se vyznačovali poněkud delší zadní partií. Zde je možno nalézt původ nádherných obočnic pražských krátkozobých rejdičů, ale také tendenci k delší zadní partii některých jeho rázů. Největšího zušlechtění dosáhli v Anglii, která až do současnosti rozhoduje o vývoji standardu plemene, jenž se však takřka nezměnil. V Anglii byl indián popsán již za časů Shakespeara, následně o 100 let později Willoughbym. Doložený je import z jihu Francie v roce 1850, a tak nás nepřekvapí, že chovatelský klub byl založen již v roce 1885. V Anglii vznikl typ menšího holuba s výbornými obočnicemi, kulatou hlavou, krátkým zobákem a výborně vyvinutým ozobím, který nebyl nikdy později překonán. Do malé skupiny podobných plemen v dnešní době patří španělský „jahodový“ holub, který je velikostí blízký s rejdičem při celkem uspokojivé kvalitě bradavičnatých znaků na hlavě. Na bázi přechodu k rejdičům je i polský indiánek. Nejvíce diskutovaný je mohutnější německý indián, jehož problematika by vydala na samostatný článek. V krátkosti lze konstatovat, že ještě Schatzbabel v německém sborníku vzorníků v roce 1925 zmiňuje pouze indiány anglické a krátce hovoří o indiánech saských, kteří byli dlouzí jen 30–32 cm, zatímco angličtí 36–38 cm. Od těchto holubů jsou dnešní němečtí indiáni na hony vzdáleni. Mají jakoby lehčí konstituci těla díky prodlouženým nohám a krku, méně rozvinuté obočnice a ozobí, na první pohled nápadně delší zobák s výraznou dolní čelistí. Typem připomínají dřívější NVH. Ačkoliv tito indiáni mají s anglickými indiány jen málo společného, Němci tyto holuby nazývají jednoduše indián, a přestože pracují s textem vzorníku v podstatě odpovídajícím anglickému pojetí, dokážou nalézat nadšené chovatele. Saský indiánek v původním pojetí dnes v Evropě chován není, ačkoliv jsou někteří malí indiáni tímto přívlastkem ochotně označováni.
Chovy indiánů v Evropě utrpěly velké ztráty zejména v období 2. světové války, v současnosti je jejich rozšíření největší v Srbsku, České republice, Švédsku, Belgii a Velké Británii. Ojedinělé chovy jsou k vidění třeba v USA či ve Francii a také v některých dalších zemích. Původní forma plemene se chová též v zemích Orientu, ale tato problematika nebyla dosud blíže prozkoumána.
Chov v Srbsku
Nestorem chovu anglických indiánů v Srbsku byl Andija Karba ze Somboru. V tomto městě dosud žije „žák“ Kamby Josip Pekanovič, významný autor holubářských děl, kterého jsem před pár lety s jihomoravskými chovateli indiánů měl možnost navštívit. Indiáni v Srbsku jsou výrazně krátkozobí, snad s výjimkou nově šlechtěných plavých rázů. Indiáni byli dříve opravdu vynikající letci a používali se k přenášení zpráv v holubí poště. Josip Pekanovič mi sdělil, že odchov, který prodal do Německa a který měl následně volný prolet, byl schopen vrátit se domů až ze vzdálenosti 20 km od holubníku, což značí, že orientační schopnosti indiánů jsou dosud zachovány. Chovy, které jsme zhlédli, byly ovšem trvale voliérované, což se někdy negativně odráželo na probarvení obočnic, kterým chyběla červená barva a mnohdy byly až zcela světlé, zejména u starších jedinců. Z hlediska obočnic jsme v Srbsku zaznamenali stejný nešvar, se kterým se potkáváme i v našich chovech. Je jím spuštěná vnitřní obočnice pod očima u nejlepších jedinců. Mimořádný byl rozvoj dolního i spodního ozobí (až do nepříliš líbivého laloku). Překvapilo nás množství žádoucích světlých zobáků u širšího spektra tmavých rázů, včetně nejnáročnějších holubů černých. Josip zavzpomínal, že na Evropské výstavě v Mnichově v roce 1975 spoluzakládal Evropský klub chovatelů indiánů a stal se jeho předsedou. Členů klubu bylo brzy kolem dvou stovek. Rekrutovali se nejen z Velké Británie, ale též z dvanácti dalších zemí, mezi kterými nechybělo Československo, ale též třeba Švédsko. Bohužel činnost klubu ležela zejména na jeho bedrech a v posledních letech je v podstatě utlumena. Josip chová indiány také v mnoha plavých rázech. Zajímaví jsou stříbřití pruhoví, žlutopruzí či hnědopruzí. Získal je křížením s polským indiánkem a německým indiánem v příslušných rázech. Z dalších atraktivních rázů nelze opomenout stříbrné (popelavě červené plnobarevné). Tito holubi jsou menší, užší, s poněkud protáhlou linií hlavy, ale do budoucna jsou příslibem, neboť indiáni se všude ve světě chovají převážně jako jednobarevní a jen občas je k vidění modrý pruhový jedinec. Indiáni v Srbsku krmí své mladé maximálně do dvou až tří let věku, pak péči již musí přebírat chůvky, neboť ozobí a obočnice příliš zmohutní. Rizikové je období kolem 7 dnů věku holoubat, kdy mladí přechází z kašovité stravy (holubí mléko) na nabobtnalé zrní. Do této doby mohou zůstat pod vlastními rodiči, ale pak je zapotřebí je podsadit středozobým chůvkám. Josip Pekanovič uvedl, že důležitý je široce nasazený zobák, kde je dostatek místa pro rozvoj ozobí. Důležité horní ozobí doplňuje spodní ozobí sestávající ze tří bradaviček. Všechny bradavičnaté útvary se s věkem zvětšují. Zobák je poměrně krátký, ale ne až natolik, aby nezůstal prostor pro rozvoj horního a dolního ozobí. Obočnice jsou velmi široké a musí být rubínově červené. Toho bohužel množství holubů nedosahuje. Doplňuji, že jeho holubník s voliérou jsou umístěny z větší části ve stínu a to může mít podstatný vliv na kvalitu tohoto znaku. Plaví u tmavých rázů mohou mít tmavý zobák i drápky, ale ostatní holubi jsou světlozobí. K docílení tohoto znaku si pomáhá křížením intenzivních rázů s rozředěnými nebo s recesivně červenými. Kdyby se dávali černí na sebe, tmavý zobák by se již za tři generace na dlouhou dobu utužil. Proto jsou pro Josipa tak cenní žlutí, hnědožlutí či šedohnědí jedinci. Samotná barva peří nehraje při posuzování žádnou roli. Délka těla by měla být spíše kratší. Světovou raritou je velmi rozšířený chov chocholatých, kteří byli naposledy ozdobou Evropské výstavy Lipsko 2012. Znovu je vyšlechtil právě Josip Pekanovič poté, co od chovatele Henryho Hanssona ze Švédska dovezl pár jedinců, byť hladkohlavých. V jejich genotypu byly ukryty vlohy pro chocholku, stejně tak byly skrytě přítomny v linii srbské, kdy vzájemným prokřížením došlo ke šťastnému spojení vloh a chocholatí indiáni, vždy s lasturovitou chocholkou, byli znovu na světě. Holubi ze Švédska byli přínosem i díky extrémnímu rozvoji bradavičnatých útvarů. Aktivní je asi desítka chovatelů, což odpovídá oblibě plemene v České republice.
Chov u nás
Na legendárního chovatele Viléma Šmída z Olomouce navázal František Kršek z Hodonína. Kromě př. Šmída měli výborné indiány v minulosti př. Krušina z Českých Budějovic nebo Cibulka z Ostravy – Mariánských Hor. Několik indiánů bylo importováno dokonce z USA. Indiánům se věnoval vynikající chovatel norimberských a francouzských bagdet Jožka Filip a choval je už Hoření, známý autor holubářských článků a knih, i otec a syn Sucháčovi na Slovensku. V 80. letech se povedl Františku Krškovi import až z Afghánistánu. Vyskytují se dvě hlavní linie. První je v rozvoji bradavičnatých ozdob vyspělá již druhým rokem, ovšem brzy zestárne a trpí na žluté obočnice. Druhá linie vypadá zpočátku jako podprůměr, ale s věkem se jednotlivé znaky významně zlepšují. Třetím rokem máte při troše štěstí pěkného výstavního jedince, který si uchová kvalitu poměrně dlouho. S věkem se nevyvíjí jen ozobí a obočnice, ale holub se rozšiřuje i v hrudi, v hlavě a opticky se zkracuje. U starších holubů dochází k zesvětlení a spouštění obočnic, proto lze počítat s výstavním využitím maximálně na dvě až tři sezony, což předpokládá dostatečný počet holubů, kteří „dospívají“ k výstavnímu využití. Ozobí má připomínat jeden velký ořech. Indiáni z Čech jsou velmi často delší a užší, což zřejmě souvisí s typem holubů importovaných z USA, zatímco moravští holubi jsou kratší a širší. Do křížení, které bylo zapotřebí pro zúženou genetickou základnu, se nejlépe osvědčili rackové, ale využito bylo i plemeno gigant a bohužel také německý indián. Vkrevnění plemen s delším zobákem se projevilo v zajímavém efektu. Naši indiáni jsou schopni reprodukce bez chův, přičemž je však vždy lepší do páru dávat staršího jedince s mladším, kdy teprve takto vytvořený pár nemá žádné problémy s vykrmením mladých. Objevují se tu holubi hnědí, ale není jich mnoho. Indiáni jsou u nás k vidění v největším počtu na Speciální výstavě bradavičnatých plemen v Holicích nebo na podzimní přehlídce v Hodoníně. Největším nešvarem českých indiánů je tmavý zobák u příslušných rázů, již zmíněné spuštěné vnitřní obočnice, ale také poněkud protáhlejší a méně široká horní linie hlavy. I oči zasluhují zvláštní pozornosti. Ideální jsou perlové a co nejméně prokrvené a právě s prokrvením naše chovy zápasí někdy dost neúspěšně. U hnědého rázu by vlivem genetického založení nemělo docházet ke změnám v barvě očí, ale z pozorování takto zbarvených holubů je vidět, že i jejich oči jsou poněkud pozměněny. U hnědých je vhodné být shovívavější.
Chov v Belgii
V loňském roce jsme navštívili Jefa Janssense ve městě Turnhout, který je přes svůj mladý věk zřejmě největším znalcem evropských chovů indiánů; sám shromáždil vynikající jedince ze všech koutů Evropy a provedl zušlechťovací křížení přes afrického racka. Tento racek má nejkulatější tvar hlavy, což odpovídá kresbám indiánů ze staré holubářské literatury. Jefovi se během pěti generací křížení podařilo dosáhnout vynikající šířky hlavy, ale také uchovat postavu indiánů ve střední velikosti, což se při pohledu na miniaturní africké racky zdá téměř nemožné. Také plemenný typ doznal po tomto křížení nápadně ušlechtilejších tvarů, se zkrácením zadní partie, zvednutím hrudi, vylepšila se barva a struktura opeření. Samozřejmě určitá práce čeká Jefa na vylepšení bradavičnatých znaků, ale co je důležité, zdá se, že jeho linie netrpí na spuštěnou vnitřní obočnici a tvar obočnic je velmi pravidelný. Právě to mu nejvíce vadilo na anglických indiánech, když s nimi v 18 letech začínal. V Nizozemsku a Belgii byly linie indiánů s velmi výraznými obočnicemi, které však u holubů ve věku 3 až 4 let, tedy na vrcholu kvality, začaly slzet, spouštěly se pod očima a nepůsobily harmonicky. Bylo to tím, že v Belgii, Nizozemsku i v jediném chovu v Německu přikřížili do anglických linií německého indiána a tím se narušily nejen obočnice, ale též tvar hlavy a zobáku.
Přikřížení afrického racka se projevilo pozitivně na líbivějším postoji, hrdějším nesení hrudi, zkrátila se zadní partie a tvar hlavy dostal mnohem širší a kulatější, výrazně kratší formu, i zobák se zkrátil a rozšířil. Nečekaně se zlepšilo i zbarvení a kvalita opeření, které je utažené, husté, přiléhavé, zkrátka mnohem lepší než u původních linií. Bradavičnaté znaky po této regeneraci bylo zapotřebí vylepšit, neboť se s věkem zvětšovaly příliš pomalu, a k tomu pomohli holubi z Dánska. Jejich výhodou bylo to, že do nich nebyl vůbec nakřížen německý indián a jsou to vůbec nejstarší a nejpůvodnější linie. Obočnice jsou u nich výrazné, červené a drží dlouho správný tvar. Bohužel typ těchto holubů není úplně nejlíbivější a také byla potíž je zavést do plemenitby. Dánští chovatelé totiž provádí odchovy až od jedinců, u kterých vědí, na čem jsou. Do chovu tak zařazují až tříleté nebo čtyřleté hotové indiány a u tak starých „prvorodičů“ pak nefunguje úplně vše zcela přirozeně, holubice špatně sedí na vejcích, ochota vykrmit mladé také není vždy nejlepší.
Chov indiánů jinde ve světě
Ve Velké Británii je dnes již pouze jediný chovatel Andrew Emerson, jenž chová původní anglické indiány, kteří dlouhou dobu šířili slávu anglického holubářství. Bohužel na žádoucí rozvoj bradavičnatých ozdob tento chovatel čeká dost dlouho a na výstavách předvádí klidně osmileté až desetileté holuby. Do té doby jsou bradavičnaté znaky málo vyvinuté. Nevýrazné jsou i hlavy, které jsou znatelně užší, než by měly být, i v postavě jsou spíše užší a delší. Pozitivem jsou prvotřídní obočnice. Jeden podprůměrný, spíše farmářský chov můžete objevit v Německu, jeden chov je v Nizozemsku. Někteří indiáni se teprve nedávno úspěšně rozšířili do Francie, kde v Klubu bradavičnatých holubů jsou dnes čtyři členové, kteří se jim věnují. V Dánsku zůstávají dva velmi staří chovatelé, v USA indiány chovají jen John Heppner, prezident Americké holubářské asociace (NPA), a dále Brian Lee, mající však indiány ze stejné krevní linie.
Důležité plemenné znaky
Anglický standard největší dotaci bodů přiděluje obočnicím (26), dále tvaru hlavy (18), zobáku (13), ozobí (12), postavě (12) a kondici (10). Jen čtyřmi body oceňuje důležitost barvy a pěti body perlové zbarvení očí. Zobák je silný v nasazení a masivní, se shodně silnými čelistmi a beze skvrn, vždy světlý, jen u černých může být potemnělý. Ozobí je velmi plné, velké, zaoblené a vysoce nasazené. Musí být jemné, nevrásčité, symetrické a s pěkným bílým popraškem, který poskytuje kontrast intenzivně červeným obočnicím. U starších holubů z pohledu zepředu vyplňuje ozobí „obličejovou“ část. Čím dále ke špičce zobáku je prodlouženo ozobí u mladých holubů, tím je indián cennější, neboť na delším prostoru získává postupně rostoucí ozobí potřebný prostor pro svůj rozvoj. Dobře tvarované ozobí nenarušuje, ale naopak spoluvytváří zaoblenou linii vedoucí ze záhlaví až na špičku zobáku. Hlava by měla být stejně široká vpředu, vzadu i mezi obočnicemi. Při pohledu zepředu se zdá temeno téměř ploché, ale při pohledu z profilu vidíme dobré zaoblení hlavy. Žádoucí je hlava masivní, ale nikoliv až příliš hrubá. Dostatečná šíře a masivnost hlavy vytváří dobrý dojem již u mladých holubů. Nejkvalitnější jedinci mají mezi obočnicemi a ozobím volný prostor, a obě tyto ozdoby tak nesplývají v jednu. Při pohledu shora připomíná hlava protáhlejší klubko bavlny. Obočnice jsou velké, dobře vyvinuté a poměrně silné a vrásčité na vnějším okruží, zatímco vnitřní kruh je výhodnější poměrně tenký. Obočnice jsou svítivé, korálově červené a pěkně ohraničené. Oči jsou již u mladých holubů poměrně velké a mírně vypouklé, takže postupně se rozvíjející obočnice je nechávají pěkně otevřené. Běžnými vadami jsou obočnice narušující oční linii, spuštěná obočnice nebo nadměrně vyvinutá v horní a přední části. Bradavičky vytvářející dolní ozobí jsou celkem tři. Dvě menší rostou po obou stranách zobáku a třetí, největší vyrůstá pod dolní čelistí. Správné bradavičky dotváří tvar ozobí do tzv. ořechu. Příliš vyvinuté spodní ozobí přechází až v lalok. Další části anglický vzorník popisuje jako krk, tělo a nohy. Krk je krátký, silný, do ramenou se zužující a mírně prohnutý dozadu, s dobře vykrojeným hrdlem. Postava by měla být kompaktní, hruď plná a hluboká, letky a ocas střední délky. Nohy by měly být široce nasazené, prsty jsou poměrně silné, přípustné je drobné zapeření běháků. Uznané barevné rázy jsou černí, červení, žlutí, šedohnědí, bílí a modří. Takto stručný je anglický standard, který by již bezpochyby potřeboval modernizaci, ale v popisu stěžejních znaků je výstižný a dosti přesný. Při debatě s Karlem Šulákem, chovatelem plemene z Dubňan, jsem si ověřil, že nejrovnější temeno při pohledu zepředu mají takoví indiáni, kteří nemají zcela zakulacenou hlavu, ale jakoby vyšší čelo, zatímco u holubů s žádoucí dokonale zaoblenou hlavou při pohledu z boku je i jejich temeno mírně po stranách se snižující. Při modernizaci vzorníků by neměla být opomenuta dlouhodobě chovaná barevná škála, zahrnující také holuby hnědé, hnědožluté, stříbrné a jedince v plavých rázech základních barev. Oficiálně uznána by měla být též varianta s lasturovitou chocholkou, jejímuž popisu se anglický standard bohužel nevěnuje, ačkoliv tuto variantu uvádí jako jednu z původních.
Způsob chovu
Je velmi rozmanitý a do určité míry souvisí se značnou variabilitou ve stupni prošlechtění indiánů ve světě. Tam, kde byli použiti němečtí indiáni, lze provozovat chov i bez chův. U některých linií vyžadují chůvky až dvouletí či tříletí holubi, u jiných chovů se osvědčila kombinace mladého partnera se starším, ale někdy je chov započat až s jedinci zcela nebo aspoň částečně vyspělými mezi druhým až čtvrtým rokem, tedy v době, kdy chovatel již ví, na čem je. Indiáni jsou holubi velmi temperamentní. Naši a srbští chovatelé využívají budníků s uzavřenou přední stěnou, kde se nachází jen menší vstup, zatímco v Belgii se osvědčily budníky s otevřenou přední stěnou, jakož i boxový systém. Je možné provozovat volný i voliérový chov. Pohyb indiánů na větru a slunci má vynikající podpůrný vliv na žádoucí červené zbarvení obočnic. Kdo může indiánům poskytnout jen holubník s otevřenou přední stěnou nebo s voliérou, měl by dbát na to, aby na otevřenou část svítilo slunce a bylo zajištěno též dobré proudění vzduchu. Doporučitelné je dokrmování mláďat krátkozobých indiánů směsí pro papoušky prostřednictvím systému velikostně odlišených stříkaček s gumovými násadami. Dokrmování sice není nezbytné, ale osvědčilo se, neboť holoubátka jsou pak vyspělejší a lépe prospívají. U linií s delšími zobáky se provádí jen výjimečně.
O anglických indiánech se dnes říká, že je to nejohroženější z nejstarších plemen holubů. V minulosti byl spolu s indiánem nejoblíbenějším bradavičnatým zástupcem turecký holub, který se v Evropě v podstatě nechová. Stejně jako indián ale své plemenné znaky a barevnost předal mnoha plemenům, která z nich těží až do současnosti. V českém holubářství indián ovlivnil nejvíce českou bagdetu a pražského rejdiče krátkozobého a díky nestoru Františku Krškovi zde máme i jednu z největších skupin chovatelů anglických indiánů na světě.
