Nejznámější holubi 17 Americký výstavní
Historie
Poštovní holub není jen výkonnostní holub s vynikajícími orientačními a letovými schopnostmi i vynikajícím opeřením, ale též velmi spolehlivý rodič. Mimo holubník je velmi ostražitý, ale v domácím prostředí se jedná o mimořádně klidného a důvěřivého chovance, který ztrácí ostych z chovatele. Není divu, že tyto a mnohé další jeho cenné vlastnosti lákaly šlechtitele celé řady modernějších plemen k přebírání. Z našich plemen byl využit poštovní holub při vzniku ostravské bagdety či benešovského holuba, ze zahraničních je známý jeho podíl na vzniku kinga a nabízí se celá řada dalších příkladů. Šlechtitelé využili v těchto případech jen některých atributů poštovního holuba a vzhled výsledných okrasných plemen se mu velmi vzdaloval. Na druhou stranu vždy existovali i nadšenci, které oslovil právě vzhled poštovního holuba, a ti nechtěli, aby se mu nově šlechtěné plemeno příliš vzdalovalo. Vznikla tak skupina homerů, kterou původně tvořila šlechtitelsky náročná výstavní plemena (Velká Británie – anglický, antverpský, exhibiční a ryzí výstavní, Německo – německý výstavní), později byli v Severní Americe vyšlechtěni těžší homeři s možným užitkovým využitím (gigant a show racer). V posledních letech v různých zemích kontinentální Evropy rostou jak houby po dešti iniciativy vedoucí ke standardizaci plemen, která se od poštovního holuba liší spíše v detailech, jako jsou zbarvení, přídavek pernatých ozdob či mírně zvětšená velikost (polský, maďarský, rumunský výstavní a plemena zemí Beneluxu). Všechna plemena homerů vycházejí převážně z tzv. poštovního zbarvení, mají utažené opeření, výborné osvalení, liší se velikostí, držením těla, postojem a zejména tvarem plemenných znaků na hlavě. Samotná historie show racera spadá do první poloviny 20. století do Spojených států amerických, kde chovatelé začali pracovat s poštovními holuby většího tělesného rámce. Důraz kladli na vzpřímené držení těla a protáhlejší klenbu hlavy, jejíž konstituce se dá přirovnat ke známějšímu gigantovi. Poprvé bylo plemeno vystaveno v roce 1923 pod názvem show pen racer. Speciální klub funguje od roku 1952 pod názvem American Show Racer Association (ASR asociace). V poslední době je ASRA rozdělena na východní a západní region, přičemž v každém se nachází po čtyřech pobočkách (tzv. district), které mají samostatné ředitele. Výborné zastoupení američtí výstavní získali v Austrálii, Kanadě, Jihoafrické republice, ale též třeba ve Velké Británii. Do kontinentální Evropy pronikli poměrně pozdě a nejvíce chovatelů našli v Dánsku a zejména v Německu, kde brzy vytvořili po tamních německých výstavních vůbec nejoblíbenější plemeno homerů. O jejich neočekávaný boom se zasloužil Friedel Bossmeyer, který je v současnosti čestným předsedou klubu, jenž byl založen roku 1996. Zajímavé je, že předsedkyní klubu je žena – Luzia Mouris – což je v holubářství opravdu vzácné. Obrovské nadšení F. Bossmeyera a jeho neustálá propagace show racerů mezi německými holubáři vedly až k tomu, že kolem let 2007–2008 na speciálních klubových výstavách počet holubů narostl k tisícovce. Na letošní lednové speciálce bylo vystaveno „jen“ 600 amerických výstavních a za zmínku stojí i obeslání Evropské výstavy drobných ušlechtilých zvířat Lipsko 2012 více než 400 jedinci. Základem úspěšného chovu show racerů v Německu byl importovaný mohutný samec Goliáš a líbivá holubice nazvaná Lady. Němečtí chovatelé vycházeli zejména z amerického, ale dokonce i z australského materiálu.
Americký výstavní v České republice
Na našich celostátních výstavách jsou pravidelně k vidění až od roku 2003, kdy je začal propagovat František Novák. Chovatele plemene sdružuje Klub chovatelů holubů gigantů a ostatních výstavních holubů vzniklých na bázi holuba poštovního, fungující od roku 2002 pod předsednictvím Ing. Františka Leifra a jednatelstvím Ondřeje Matouše. Klub pravidelně pořádá v říjnu celostátní výstavu výletků v Újezdě u Brna a hlavní celostátní výstavu v lednu na výstavišti v Lysé nad Labem. Letos organizoval dokonce evropskou výstavu gigantů a dalších homerů, přičemž náš chovatel J. Kohout na této akci získal v konkurenci německých a polských chovatelů titul Evropského šampiona na show racera modrého kapratého. Dalším naším známým chovatelem je Vlastimil Hornoch, který pravidelně vystavuje zejména stříbrné a andaluské. Show raceři se objevují na výstavách různých stupňů, ale dosud u nás patří k raritnějším plemenům, jež čekají na zapálené chovatele, kteří by pro jejich zušlechťování byli ochotni mnohé obětovat.
Plemenné znaky
Američtí výstavní dosahují pouze 2/3 hmotnosti giganta, s jehož méně prošlechtěnými, a tudíž i lehčími jedinci je mohou návštěvníci výstav snadno zaměnit. Hmotnost se pohybuje kolem 650 gramů, se stropem na 750 gramech. Dalším odlišovacím znakem je vzpřímené držení těla a svažující držení ocasu, lehčí tělesná stavba než u gigantů a protáhlejší klenba hlavy. Show racer je především holubem typu, kvalita barvy a kresby je u něho až druhořadá. Patří mezi homery s unikátními parametry plemenných znaků hlavy, kterými se liší od ostatních holubů. Celá hlava, včetně lící, čela i temene, působí širokým dojmem, její horní linie vytváří tvar pravidelného delšího a širokého oblouku, který bez jakéhokoliv narušení vede od špičky tupého zobáku až k záhlaví, kde volně přechází v krk. Oči jsou umístěny přibližně pod polovinou klenby hlavy, kde se nachází i její nejvyšší bod. Je důležité, aby nad očima byla lebka poměrně vysoce klenutá. Pomyslná kolmice spuštěná z oka by měla procházet prostředkem středního prstu, což je nejlepším důkazem vzpřímenosti show racera. Důležité je, aby hlava byla plná rovněž v lících a před nimi, což je předpoklad pro sílu a šířku zobáku, který je kratší a obě jeho čelisti by měly být stejně široké i silné. Zakončení zobáku je tupé, obě čelisti končí ve stejné vzdálenosti, případnou přerůstající špičku horní čelisti zkracujeme pilníčkem před obdobím výstav. Síla dolní čelisti je šlechtitelským oříškem. Pro plynulou klenbu hlavy je prioritou plné a široké čelo a dokonale hladké ozobí, které je velmi výrazné, široké a dlouhé, přitom však nesmí být hrubé, přerostlé či vrásčité a ani u starších jedinců nesmí narušovat plynulou křivku horní části hlavy. Ozobí je srdčitého tvaru, bez výrazné rýhy nebo do něj vrostlého peří, obvyklý je jeho přirozený náznak na dolní čelisti, kde se rovněž jedná o formu hladkou, která nesmí narušovat horizontální a přímou linii mezi dolní čelistí a hrdlem. Oči jsou výrazné, v ideálu rybízově červené, jen u bílých vikvové a u holubů hnědé pigmentace nepravé perlové. Obočnice jsou nenápadné, barvou odpovídají okolnímu opeření. Při hodnocení kvality plemenných znaků hlavy se obvykle setkáváme s vadami, jako jsou úzká stavba, plošky na temeni či na čele, hrubší či odsazené ozobí narušující horní linii hlavy, dlouhý obličej, ale též s příliš krátkou hlavou připomínající giganty, se špičatým zobákem či světlýma očima. Horizontálně držená brada navazuje na dolní čelist a svírá s krční oblastí devadesátistupňový úhel. Spolu s ostře vykrojeným hrdlem nazýváme celou tuto stěžejní oblast „americká sedmička“, podle podobnosti s číslicí 7. Americký výstavní je výrazně vyšší než delší, k čemuž napomáhá vzpřímeně nesený, silný krk vycházející ze širokých ramen. Krk je středně dlouhý, nesmí se na šíji prohýbat esovitě dozadu, ale měl by se symetricky ze všech stran mírně zužovat směrem k hlavě. Na první pohled zaujme show racer širokou, vysoce klenutou a dostatečně hlubokou hrudí a širokými zády. Při pohledu shora je znát výrazně klínovitý tvar těla, vycházející ze širokých ramen a zužujícího se hřbetu, na který plynule navazuje kratší a úzce složený ocas, jehož pera jsou dokonale složena na šířku jednoho pera. U amerických plemen ohbí křídel překrývá opeření hrudi a americký výstavní není žádnou výjimkou. Křídla jsou široká, rovněž tak i letky. Křídla jsou dobře přitažená u těla a poměrně výrazná, o co jsou širší, o to více se klade důraz na jejich krátkost, nesmějí se křížit, ale naopak dokonale pokrývají záda, letky spočívají na ocase, jehož konce nedosahují. Sportovní a majestátní vzhled show racera se odráží v další typicky „americké“ libůstce, kterou je značný důraz na dokonale osvalené veškeré tělesné partie. Při hodnocení v rukou nám holubi jakoby vyklouzávají, na čemž se podílí nejen jejich osvalení, ale i kvalitní utažené opeření, které show racerům přineslo označení kamenný holub z USA. Základ typologie se odvíjí od kvality postoje, držení těla a ocasu. Postoj by měl být co možná nejširší, vycházející ze silných, dobře osvalených a nízce zapeřených běháků, které jsou v patních kloubech podkleslé. Držení těla je velmi vzpřímené, na ostře svažující se záda plynule navazuje linie ocasu, který konci rýdováků zasahuje téměř k zemi. Show racery kroužkujeme velikostí 9 mm. Nejčastějšími vadami typu jsou vodorovnější držení těla a ocasu, úzká hruď a ramena, rýhy na krku, volnější opeření, zatučnělá postava a široký ocas.
Barevné a kresebné rázy
Základem barevnosti amerického výstavního je tzv. poštovní zbarvení, které je kombinací plavých rázů v černé/modré a popelavě červené/žluté barevné řadě, k níž se raritně přidávají plavé rázy hnědé řady. Plemenům vycházejícím z podstaty poštovního zbarvení je společné velmi složité a náročné prošlechťování jindy běžných rázů, jakými jsou zejména černí, recesivně žlutí, recesivně červení a recesivně bílí. Jednoduchý základ barevných rázů show racera tvoří modří pruhoví, kapratí a tmaví, ke kterým se přidávají červenopruzí, červeně kapratí a červeně tmaví. Tyto rázy se v mnohem menší míře objevují jako rozředěné (stříbřití a žlutě plaví) a raritně jako plnobarevné (černí a stříbrní). Samostatné skupiny tvoří bílí, strakové a stříkaní. Zejména v Severní Americe vznikly zajímavé moderní rázy vlivem přenosu některých modifikačních genů z jiných plemen. Řadíme sem oblíbené andaluziány a indigo, dále recesivní i dominantní opály, mandlové, ledové, redukované, mléčné, štítníky, rodobarvené, recesivně červené a recesivně žluté, hnědé, khaki a velmi oblíbené grizzly, kteří jsou k vidění v homozygotním i heterozygotním založení. Především dominantně přenášené modifikátory byly zaneseny do show racerů s velkým úspěchem a již není znát, že byly vneseny z jiných plemen, což není vždy pravidlem u recesivních faktorů.
Způsob chovu a výstavnictví
Asi nejdetailnější zpracování problematiky šlechtění a chovu plemene zachycuje monografie Friedela Bossmeyera a Manfreda Hartmanna Show Racer vydaná v německém jazyce. Z hlediska vedení chovu platí prostorové nároky společné středním holubům. Asi nejběžněji je praktikován chov na roštech, které jsou výbornou pomůckou k udržení výborného kondičně–zdravotního stavu. Holubi nepřicházejí do styku s trusem a takový způsob chovu nevyžaduje kromě vakcinace takřka žádná preventivní opatření. Samostatnou kapitolu tvoří otázka skladby krmné dávky, která se vedle genetických predispozic a poskytnutého pohybu rozhodujícím způsobem uplatňuje v otázce osvalení či zatučnění show racerů a tím odvislé kvalitě a utaženosti opeření, především v partiích okolo kloaky a na krku. Pokud se v chovu objevují jedinci s volným peřím, je zapotřebí omezit zkrmování kukuřice a olejnin a naopak zvýšit přísun luštěnin a čiroku. Plodnost plemene je výborná, znám chov v Rakousku, kde jsou používáni jako chůvky pro velké voláče. Krmí výborně a sami mladé, oplozenost je rovněž dobrá. Americký výstavní si z poštovního holuba „vypůjčil“ temperamentní, ale též nebojácný a důvěřivý vztah k chovateli. V předvýstavním období se i přesto vyplatí vybrané jedince navyknout omezenému prostoru výstavní klece, kde se pak cítí jako doma a při hodnocení zaujmou žádoucí široký postoj s hrdě nesenou hrudí a svažujícím se držením ocasu.
