Nejznámější holubi 18 Norimberská bagdeta
Historie
Norimberská bagdeta tvoří spolu s kariérem nejvýraznější zástupce nepočetné skupiny bradavičnatých holubů, kterou unifikuje výrazný rozvoj bradavičnatých znaků, kam řadíme ozobí (horní a mnohdy i dolní) a obočnice. Členy této skupiny dále spojuje modifikovaný tvar, síla a zbarvení zobáku a jedinečný tvar hlavy. Jedná se o holuby typu, kde požadavek na barvy a kresby stojí až na posledním místě. Bradavičnaté útvary a spolu s nimi ani šířka hlavy nejsou hotovy prvním rokem, ale jejich plného rozvoje je dosaženo nejdříve ve dvou, ale spíše ve třech až čtyřech letech života. Norimberská bagdeta pochází z Orientu, odkud byla nejpozději v 17. století dovezena do oblasti Franského Švýcarska, kde byla prošlechtěna zejména v Norimberku a okolí. Zmapovat její historii se pokusilo několik odborníků, naposledy Mick Basett v časopise Avicultura, avšak některé předložené závěry přispěly spíše do další diskuse o našich znalostech historie dávných plemen. Basett uvádí, že první zmínky o plemeni předložil italský profesor přírodních věd Ulysse Aldrovandi (11. 9. 1522 až 4. 5. 1605) v díle „Ornithology“ sepsaném roku 1599, kde ji popsal jako tureckého či perského holuba. Ztotožnit tureckého holuba s touto sice mohutnou, ale křivozobou bagdetou je přinejmenším odvážné. Pravděpodobnější jsou až informace z Moorova Columbaria (1735), kde Moore objasnil původ anglického názvu tohoto holuba scandaroon. Označení bylo převzato z názvu tureckého přístavu Iskanderun, odkud byly tyto bagdety dovezeny nejen do Norimberku, ale rovněž do Velké Británie. Moore měl tyto bagdety popsat jako mohutné holuby s masitým útvarem nad zobákem, připomínajícím smrže, měly mít široké červené obočnice, které měly starším exemplářům bránit ve vidění a křivý, zahnutý zobák. Toto zahnutí ovšem nebylo takové, jak ho známe dnes, ale mělo odpovídat přibližně současnému šlechtění francouzské bagdety. Němečtí chovatelé se zaměřili na typ, zatímco angličtí na tvar hlavy, rozdílné směry šlechtění později dokonale splynuly a zásadní změny nejsou markantní. Největší a nejprošlechtěnější chovy vznikly v Norimberku a okolí, kam byla tato bagdeta dovezena obchodníky, kteří importovali zboží z území dnešního Turecka, Íránu a Afghánistánu. Plemenné znaky norimberské bagdety se velmi dobře uplatnily například při šlechtění některých výstavních plemen homérů. Jako zajímavost uvádím, že J. C. Lyell v knize Pigeon Keeping z roku 1892 popsal, že „scandarooni“ snášejí největší vejce, co u holubů této velikosti viděl. Speciální klub jejich chovatelů byl v Německu založen již v roce 1895, v německém jazyce je k dispozici i monografie W. K. G.Moebese. Výborně funguje speciální klub v Nizozemsku, zatímco třeba ve Velké Británii (tamní monografii The Scandaroon napsal H. Williamson) či v České republice jsou chovatelé sdruženi ve spolcích určených pro vícero bradavičnatých plemen.
Norimberská bagdeta v české literatuře
Díky překladu německého díla C. G. Fridricha Drůbež z pera Bohumila Baušeho byl poskytnut českým čtenářům velmi dokonalý popis této bagdety již roku 1898. Bauše popsal „křivozobou bagdettu“ (Columba tabellaria curvirostris) mimo jiné takto: „Tento holub náleží k nejpodivnějším tvarům holubím, podobáť se svým zakřiveným zobákem více zuřivému dravci nežli klidnému zrnojedu, a přítel zvířat, jenž má zálibu v groteskních tvarech, nemůže lepších holubů k tomu zvoliti. Pochází jako ostatní bradavičáci ze zemí na Eufratu, v Norimberce jest jako za starodávna podnes holubem zamilovaným a jsou-li bez vady, dosahují ceny 20 tolarů. Váha této bagdetty činí 625 gr. Pravidla krásy byla by: zobák pěkně ohnutý, dlouhý, tlustý, tupý a světlobarevný, hrbol na zobáku (ozobí) musí seděti hluboko na čele, více ploše než vysoko, býti srdcovitý a ne příliš široký. Se strany pozorována, tvoří hlava s obloukovitým zobákem půlkruh. Čelo protahuje se mírným obloukem až k zobáku, jenž jest 4 cm dlouhý a pod nozdrami ještě 1,5 cm tlustý. Krk jest 8–9 cm zdéli, velmi tenký a labuťovitý, hřeben kosti prsní ostře vystupuje. Plemeno vyvine se plně až ve třetím až čtvrtém roce.“ Pro milovníky měr doplnila údaj o délce této bagdety kniha České holubářství v roce 1940, která uvedla, že „měří 42–43 cm“, měření bylo prováděno od špičky zobáku po konec ocasu a ani pozdější výklady mezinárodních vzorníků předložené míry nezměnily.
Určující plemenné znaky
Norimberská bagdeta je silný a vysoký holub bradavičnatého typu s vodorovným držením těla a ocasu. Vyznačuje se dlouhou, užší hlavou, která tvoří spolu s ozobím a zobákem srpovitě zahnutou linii, která bez jakýchkoliv hran analogicky přechází v zaoblený týl a odtud plynule do zadní části krku. Nejvyšší bod pomyslného půlkruhu, který vytváří souhra klenby hlavy se zobákem, leží přímo nad očima, nad kterýma se ovšem nevypíná nijak vysoko. Oči jsou poměrně velké, navíc zvýrazněné živě červenými a širokými obočnicemi. U bílých a rázů s bílým okolím očí jsou oči tmavé, u všech ostatních červené až oranžové. Exkluzivita této bagdety je založena na značně dlouhém, silném, zahnutém zobáku, nazývaném v německy hovořících oblastech roh, který v přímé linii navazuje na hlavu. Zobák je dlouhý 40–44 mm, obě jeho čelisti jsou dokonale dovřené a silné, zakončen je tupě, horní čelist nesmí přerůstat dolní. Když se tak stane, špička se zapiluje na žádanou délku. U všech rázů platí oblíbené bagdetí kritérium, které nese genetický modifikátor nazvaný smoky, a tím je požadavek na pokud možno světlý, u kořene dobře prokrvený zobák. U tmavých rázů se ovšem připouští jehla nebo potemnělý zobák a u sedlatých a plášťových v těchto barvách potemnělá dolní čelist, ovšemže i zde má masově zbarvená přednost. Ozobí nese tvar srdce, nemělo by být příliš vysoké, ale spíše dlouhé (30–32 mm) a široké, bíle poprášené. Přechod v čelo by měl být plynulý a nikoliv odsazený, což je nutno brát do úvahy u starších jedinců, u kterých by měl být zachován přinejmenším jeho srdčitý tvar. Hrubé ozobí je u výletků zcela zapovězeno. Krk je dlouhý, vzpřímeně držený, štíhlý a elegantní, na líbivosti této bagdety se zcela zásadně podílí unikátně vykrojené hrdlo. Hruď je široká, zaoblená, také záda jsou široká a mírně se svažující směrem k ocasu, který je relativně kratší a vždy vodorovně nesený. Letky přesahuje asi o dva centimetry, důležité je, aby byl dobře složený, což není vždy pravidlem. Jednou z nejčastějších vad bývá ocas široký nebo stříškovitý a zvláště se tyto vady utuží, mají-li je svorně oba partneři v páru. Požadavek krátkého ocasu nelze při tělesných parametrech této bagdety naplnit a němečtí odborníci před ním dokonce varují, neboť úzce souvisí s tvarem přední části hlavy, kterou žádáme co nejdelší. Do budoucna lze předpokládat, že kratší ocas bude tvořit spolu s větší délkou krku a nohou velmi důležitá výběrové kritéria, podtrhující hrdé a elegantní vzezření norimberské bagdety. Křídla jsou vpředu dosti široká, v ramenou mírně uvolněná, měla by velmi dobře krýt záda. Nohy jsou v ideálu dlouhé 12–12,5 cm, vždy silné, stabilní a neopeřené, postoj je mírně podkleslý, prodloužené střední délky. Kvalitou opeření patří norimberské bagdety k nejlepším mezi bradavičnatými holuby a zpravidla mají husté a pevně přilehlé peří. Mezi nejčastější vady řadíme porušenou linii zobáku a čela, příliš úzkou nebo širokou, plochou a krátkou hlavu, ostrý, krátký, slabý nebo příliš ohnutý zobák, kratší krk a nohy, lehčí postavu, spadající držení těla a ocasu nebo světlé obočnice.
Barevné a kresebné rázy
Syté zbarvení u všech rázů a přesné ohraničení kresby u kreslených jsou přáním, nikoliv jedním z dominantních chovatelských cílů. Barevných rázů existuje více na „papíře“ než ve skutečnosti. Jádro tvoří jednoznačně sedlaté, vycházející z nejoblíbenějšího prolínání bílých a barevných ploch v holubí říši. Bílá je hlava a horní část krku s vykrojením dopředu ve tvaru náprsenky, křídelní štíty s výjimkou sedla, záda, dolní hruď, břicho a bérce. Zbarveny jsou vousky, zadní strana krku, hruď, sedlo a ocas. Horní krovky ocasní bývají zpravidla zbarvené, avšak plně zbarvený podocasník bývá velkou vzácností. Snad i proto tento nedostatek hodnotíme velmi mírně. U části sedlatých se objevuje tzv. bagdetí skvrna, což je barevný okrsek v záhlaví či na týlu. Jestliže je pod vodorovnou linií očí, jedná se o zcela tolerovaný jev, který se při hodnocení netrestá vůbec a neměl by mít vliv ani na výběr případného nejlepšího jedince výstavy. Sedlatá kresba je u těchto bagdet sice nejatraktivnější, ale rozhodně také šlechtitelsky nejnáročnější. Odchovy velmi často trpí na prodloužení náprsenky až k dolní hrudi, vousky bývají potlačené a setkáváme se s dalšími projevy nadměrného bělení, a proto jsou z hlediska šlechtitelského (k cílenému křížení) nezbytné pláštové norimberské bagdety. Popisem plášťové kresby není třeba se zvláště zabývat. Jedná se totiž o přesedlané sedlaté, u kterých vzorník předepisuje, že mají křídelní štíty s výjimkou 10–14 letek barevné, obvykle jsou bílá křidélka a ramínka, ostatní plochy jsou shodné se sedlatými. Tato forma prodloužené sedlaté kresby je známa třeba u bucharských nebo anglických bubláků, což jsou rovněž plemena, kde typologické znaky hrají prim před přesností kresby. Zbývající část chovů tvoří jednobarevné norimberské bagdety, uznané jako bílé, černé, šedohnědé, recesivně červené a žluté, modré pruhové i kapraté a stříbřité pruhové i kapraté. V anglofonních oblastech tvoří jádro bílé, žluté, černé a modré, v Evropě jednoznačně černé a bílé. Ve výše uvedených zbarveních se teoreticky mohou objevovat i sedlaté a plášťové, avšak v praxi se většinou chovají jako černé, šedohnědé, červené a žluté, zatímco plavé rázy jsou velmi vzácné. Rozředěné barvy, mající vždy světlejší zobák, se výborně uplatňují jako protějšky černých a modrých, kde pomáhají vylepšovat bilanci fenoménu nežádoucího potemnělého zbarvení zobáku, obdobně jako recesivně červení a žlutí, na něž je světlý zobák geneticky vázán.
Způsob chovu a výstavnictví
Na rozdíl od našich národních plemen bagdet (česká, ostravská a moravská) se jedná o bagdetu původní, jež vznikla v Orientu a v Evropě byla pouze došlechtěna. Z počátku jejího chovu kladli chovatelé důraz i na kvalitní barvu a v rámci chovatelské péče napomáhali masírováním u holoubat dopomoci kýženému tvaru zobáku. Tyto podpůrné metody jsou sice dosud známé, ale již delší dobu se neprovádějí, neboť tvar zobáku se podařilo ustálit šlechtitelsky. V různých oblastech Orientu, kde dodnes prahnou šejkové a další zámožní chovatelé po neobvyklých holubech, je chováno více bradavičnatých holubů se zahnutým zobákem, ale nemám zprávy, že by se rozšiřovali též do Evropy. Úctyhodná velikost norimberské bagdety a její protažené tvary hlavy, krku i nohou, světlý zobák a červené obočnice lákaly šlechtitele jiných bagdet k přebírání. U nás se s velkým úspěchem využila při prošlechtění moravské bagdety, přičemž obdobný typický obloukovitý tvar hlavy a zobáku velmi pyšně nosí bagdeta ostravská. Norimberská bagdeta leží v pozadí některých strakatých rázů moravské bagdety, ale uplatnila se dobře i u bílých a dalších rázů. V samotném Německu vznikla křížením této bagdety s franskými barevnými holuby ve 40. letech 20. století mnohem jednodušší franská bagdeta.
Na výstavách působí norimberská bagdeta snad až příliš vznešeně. Pozorovatel snadno získá dojem, že její chov je nelehký a způsob chovu náročný. Mnohé z těchto obav může rozptýlit přímo návštěva u chovatele. U nás se těmto bagdetám v posledních letech věnovali či věnují např. Josef Gabriel, Alois Sedlák, na Slovensku př. Zaňát a další. Potenciální zájemce by měl vyhledat minimálně i chovy německé, ačkoliv i tam se řadí tato bagdeta mezi plemena vzácná a setkáváme se s ní převážně jen na velkých nebo speciálních výstavách. Finanční nároky na pořízení chovného materiálu jsou u chovů ze zahraničí poměrně významné, ale to není zdaleka jen otázka této bagdety. Od našich chovatelů lze základ chovu pořídit bezpochyby za ceny příznivější. Jako u všech plemen holubů je nutné poznat nejprve specifika chovu a tomu přizpůsobit chovatelské zařízení, krmení a další atributy, které v konečném souhrnu povedou k úspěšnému chovu. V první řadě nesmíme zapomenout, že se jedná o většího a velmi temperamentního holuba, čemuž by měly odpovídat zvětšené rozměry holubníku i voliéry. Při plánování stavby budníků nesmíme opomenout, že se cítí lépe ve větších prostorách a minimální rozměr hnízdního krbce by měl činit 70–80×50×50 cm. Se zastíněním budníků pomocí mřížek či vstupu přes malý otvor jsou různé zkušenosti. Současný předseda německého klubu Harald Paulus v jednom rozhovoru zmínil, že on používá budníky s otevřenou přední stěnou, kde jsou ztráty nejmenší, neboť když se dostane temperamentní samec do cizího budníku, mohou ho z otevřeného prostoru jeho obyvatelé snadno vyprovodit, zatímco v uzavřeném krbci dochází k delší šarvátce a pro velké bagdety typické teritoriální chování může mít za následek rozbití vajec nebo vynesení malých holoubat z hnízda. Z tohoto důvodu, ale i pro klid při sedění na další snůšce se uplatňuje zvýšené umístění hnízda, například položením na 10 cm vysoký dřevěný špalek. Mláďata kroužkujeme velikostí č. 9. Harald Paulus má ve svém holubníku na podlaze vrstvu říčního písku, což je u tak velkých holubů zárukou snadného odklizení trusu i udržení dobré střevní mikroflóry, podobně úspěšná by měla být roštová podlaha. Sám o podobném systému chovu vážně uvažuji. Krmítka i napáječky je lepší umístit poněkud výše než u běžných plemen. Základem pro příjem zrnin všech velikostí je žlabovité krmítko, kde krmení sjíždí do nejhlubší středové části a i holubi s takto velkým zobákem mohou díky tomu bez potíží sezobat i malé zrniny, jako jsou proso a čirok. U holubů, kde se uplatňuje smoky faktor, se obecně doporučuje jen s mírou používat ke krmení řepku a ani se slunečnicí by se to nemělo přehánět. Hrozí ztmavení zobáku. Žádoucí červené obočnice a prokrvený kořen zobáku naproti tomu vylepšuje krmení kukuřicí a pohyb v otevřené voliéře, kam má přístup slunce, vítr a klidně i déšť. Novodobé linie norimberských bagdet jsou velmi pilní a spolehliví rodiče, kteří obstarají výchovu mladých velmi spolehlivě sami. Opravdu zvláštní pohled se nám naskýtá, když vidíme, jak rodiče láskyplně krmí holoubata zobákem, který je skoro tak velký jako jejich hlava.
V chovu těchto bagdet využíváme nejen výstavní, ale z velké části i „pracovní“ chovný materiál, zpravidla kombinujeme jedince širší a nižší, mající silnější hlavy a zobáky, s elegantnějšími a vyššími protějšky, abychom docílili ideálního odchovu. K výstavnictví se hodí nejlépe dvouleté až tříleté exempláře, ale nesmí u nich docházet k výraznému přerůstání bradavičnatých znaků. Vybrané jedince před výstavami navykáme na omezený prostor výstavní klece a posuzovatelskou hůlku, u kreslených rázů provedeme nezbytnou úpravu kresby podstřihem per a před zaklecováním vazelínkou namažeme běháky a prsty, aby svým korálově červeným zbarvením zdůraznily impozantní vzhled této bagdety. Připravená a kvalitní norimberská bagdeta dovede na výstavě okouzlit každého návštěvníka nejen unikátním prošlechtěním plemenných znaků hlavy, ale též hrdým postojem, majestátní postavou, vzpřímeně drženým krkem a vodorovně neseným ocasem.
