V přírodě je pohyb 3

Ano, v přírodě není nic tak, jak to bylo ještě včera. To víme všichni dobře, ale nějak si to nepřipouštíme, stojí to na okraji naší pozornosti. Že to opravdu víme, nebo snad lépe řečeno měli bychom vědět, si můžeme připomenout slovy řeckého filozofa Herakleita, který již kdysi říkal: „V přírodě vše plyne a nic netrvá věčně.“ Jde samozřejmě v první řadě o to, co si vlastně pamatujeme, a hlavně jaká ponaučení si dokážeme vzít do budoucna. Jestliže je naše paměť polovičatá, je zaděláno na špatné kroky vpřed. Ke špatnému chápání stačí titěrnost. Přečetl jsem si, že přísně chráněný orel mořský je ohrožený pták, který u nás hnízdí jen v počtu posledních třiceti párů. Jenže tak to není. Orel mořský byl uměle vysazován především na přání rybníkářů, ono se to podařilo a orel mořský u nás hnízdí již v počtu třiceti párů. Nebude to však moje dnešní téma, protože já sám jsem jej ještě na vlastní oči neviděl. Pravidelně se však bavím pohledem na jiný druh dravého ptáka, jehož historie hnízdění v českých zemích je podobná.

V časech mého mládí se u nás teprve začal zabydlovat. V současnosti je v mnoha oblastech mé domoviny možná nejčastějším dravcem. Jestliže takto prosperuje, musí to mít na jiné živočichy, potažmo ptáky, nějaký negativní vliv. Všechno, co žije převážně na zemi, je u nás asi nejvíce ohroženo. Divoká prasata jsou rozmnožena nebývale a sežerou všechno, co najdou. Je čas, aby se zase narodil nějaký Bivoj. Ze vzduchu jsou suchozemci ohroženi také více, než tomu bylo dříve. To si nesmíme zapírat. Proto chci tentokrát psát o jednom dravci, kterého pozoruji téměř týden co týden. Mám tedy i nějakou tu fotku. Tím dravcem je:

Moták pochop – Circus aeroginosus  (Linnaeus, 1758)

Dnešní náš moták pochop je řazen do řádu dravců, podřádu Accipitres, čeledi jestřábovitých Accipitridae (Vigors, 1824). Dále řadíme motáky do rodu Circus. Druhů v tomto rodě napočítáme dnes čtrnáct. Linné, autor dodnes používaného systému, popsal dva druhy v prvním vydání svého díla a jeden pak ještě ve vydání druhém v roce 1766. Většina druhů je rozšířena v Orientu, západní část Palearktiky je uváděna jako oblast rozšíření jen u druhů popsaných již Linném. Plus jeden další z východní části západní Palearktiky. Můžeme se tedy domnívat, že motáci k nám do Evropy přišli nejspíše z východu.

Původně jsou to ptáci z vlhčích částí stepních oblastí východní Evropy a západní Asie. Že u nás nebyli ještě nedávno docela běžnými hnízdily, se odráží i v jejich českém pojmenování. Názvosloví bylo sjednoceno až na začátku tohoto tisíciletí. Dnes jsou v našich ornitologických tabulkách motáci pochopi, stepní, lužní a pilichové. Dr. Jirsík je ještě v roce 1948 nazývá jinak a bude lépe, když si dáme mezi ta jména rovnítka. 1. moták pochop = (dříve) pochop rákosní severní; 2. moták pilich = pilich šedý evroasijský; 3. moták stepní = moták jižní; 4. moták lužní = moták obecný. V tomto případě musím skutečně pochválit, že se začalo používat sjednocené rodové pojmenování moták.

Stejně mně jako první vždy naskočí pochop rákosní, což správně není. Ptáci nejdříve přes naše území protahovali, byli tady známí, což se projevilo i na množství lidových synonym. Z těch se mi nejvíce líbí půlkáně. Moták pochop u nás zřejmě vzácně hnízdil, podle zpráv, které vypočítává Jirsík ve své knize „Naši dravci“ z roku 1948. Mnohé z těchto zpráv jsou však považovány za nevěrohodné. 

Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice uvádí první doložené hnízdění pochopa v roce 1940. Dále říká, že do roku 1950 už pochopi hnízdili na mnoha místech a do roku 1973 byl počet hnízdících párů v celém Československu odhadnut na 50. Při posledním mapování v létech 2001–2003 byl počet hnízdících párů odhadován na 1 300–1 700.

Dále dr. Jirsík uvádí o potravě pochopů: „Pochop je skutečně všežravec, avšak jeho hlavní potravou jsou ssavci a ptáci, kromě toho žere také vejce. Ptáky chytá sedící, plovoucí i běžící. Kromě toho vybírá hnízda a mláďata. Kachen zmocňuje se poměrně málo. Jsou však mezi pochopy specialisti. Uvedli jsme již specialisty na racky.“ Pokud jde o racky, uvádí dr. Jirsík zprávu dr. Hořiceho: „V roce 1925 vyplenil jediný pochop celou kolonii racků na tomto rybníce (Žabakor).“ Deset let každoročně pozoruji pochopy u Rakovníka. Nejčastěji je vidím nosit nebo trhat myši. Dvakrát jsem sledoval nálet na kohouta bažanta, vždy neúspěšný. Dospělé kachny na letícího pochopa nereagují, avšak malých kachňat vidím málo, a samozřejmě postupně mizí. Je tam asi tříhektarový rybník. Letos nevím, ale dříve tam každoročně hnízdil pár pochopů, v okolí do jednoho kilometru nejméně jeden další pár.

Dříve na tomto rybníce hnízdil pár labutí, nejméně dva páry lysek a potápek malých a také slípky zelenonohé. A samozřejmě kachny divoké. V loňském roce tam byly již jen kachny, do většího vzrůstu jsem pak pozoroval pouze čtyři kachňata. V letošním roce budou v okruhu čtyř kilometrů nejméně čtyři páry pochopů a pozoroval jsem i nejméně jeden pár motáků lužních. A ačkoliv okolní krajinu považuji za vhodnou, za deset let jsem viděl jen jeden pár koroptví, bažantů minimum. Skřivani jsou vzácností, naopak se zdá, že se vrací strnadi luční. Zajíce spočítám na prstech jedné ruky a ještě je to taková ta ruka truhlářská, která všechny prsty ani nemá.

Motákům se však daří. Ačkoliv jeden pár hnízdil v minulém roce neúspěšně, z čehož podezírám krkavce, v letošním roce jsem pozoroval motáky, jak nosí materiál do dvou směrů. Asi před deseti léty jsem ještě posuzoval výstavu exotů v německém Ebersbachu, kam jsme vyráželi z Prahy autem brzy ráno. Neřídil jsem, proto jsem mohl pozorovat krajinu lépe než zpoza volantu. Na české straně jsem neviděl žádné jiné dravce než létající pochopy. Ani káňata, jen pochopy. Mnozí pozorovatelé mají dojem, že káňat nějak ubývá. Nebudu se zabývat teoriemi jako třeba, že za takový úbytek může hlavně chemizace zemědělství. K tomu nemám žádné věrohodné podklady. Jenom vidím, co vidím. Ti, co pozorují nějaký úbytek, se docela shodují v názoru, když podezírají krkavce. 

Krkavec velký – Corvus corax (Linnaeus, 1758)

Krkavec, největší pták ze společenstva vran, je nejspíš z celého tohoto bratrstva ptákem lidmi nejméně oblíbeným. Člověk, který se živil hospodařením na polích či v lesích, se krkavců odpradávna snažil zbavit. Jiní však zase nemohou odolat tomu, aby doma měli ochočeného krkavce. V Anglii, na královském hradě Tower, musí podle pověsti držet ochočené krkavce, aby předešli nějakému neštěstí. Celé tohle společenství, dříve nazývané čeledí havranovitých, dnes řazené jako krkavcovití, jsou ptáci známí svojí vychytralostí až záludností.

Krkavec velký je z nich největší a také nejvychytralejší. Je to sice odpradávna spíše lesní pták, ale jak se zdá, dnes již také nakukuje do měst. Když sedím u počítače, vlevo vidím na sloup městského veřejného osvětlení. V současnosti na tom sloupu sedávají nejčastěji holubi hřivnáči, často také havrani z hnízdní kolonie u Písecké brány. V loňském roce, někdy v létě, vidím koutkem oka, že na sloupu přistálo něco černého. Havran, říkám si. Odtrhl jsem oči od obrazovky a lépe se podíval. Panebože, krkavec. Vyskočím, chytnu fotoaparát, pomalu otevřu okno, zaostřím, stisknu spoušť. Čekal na správnou chvíli, kdy má odstartovat. Na snímku mám jen konec ocasu. I tak je to důkaz.

Nejlepší znak jak odlišit krkavce v letu je právě konec ocasu, který má do klínu. Rozlišovacích znaků krkavců je mnoho, musíte je však dostat do oka. Vrány, havrany, kavky, sojky, straky, krkavce rozeznáte již podle způsobu jejich letu. Je to zajímavé, ale každý létá jinak. Opravdu plachtit asi dovede jen krkavec. Havrany a kavky sice také často vidíte plachtit, ale krkavec na mne dělá dojem většího mistra. Někdy je vidím plachtit, když sledují nějakého dravce. Rádi kradou káňatům jejich ulovené myši.

Krkavec upřednostňuje masitou potravu. Má zájem v první řadě o uhynulá zvířata a mršiny dokáže vyhledávat na neuvěřitelnou vzdálenost. Reaguje třeba na střelbu. Jeden z myslivců od Křivoklátska mně vyprávěl: „Střelím srnce, kterého na místě vyvrhnu. Ještě nejsem hotov a už je slyším. Když se sekají louky, můžete se spolehnout, že již čekají někde ve skrytu opodál. Na čerstvě posekané louce se pro ně najde vždy hostina.“

Nemyslete si, že nedovedou lovit. Skotsko končí na severu v moři Shetlandskými ostrovy. Daří se tam trávě, ovcím, divokým králíkům a krkavcům, kteří králíky loví. Když ovce na pastvinách rodí jehňata, krkavci okamžitě sežerou placenty. A mají snahu pustit se i do právě narozených jehňat. To se musí hlídat. V Mongolsku zraňují pasoucí se velbloudy a koně, když jim vyštipují maso na zádech, o tom psal již Brehm.

Nemůžeme se tedy divit, když krkavce nikdo nikde nemiloval. Také v našich krajích se od nepaměti za krkavce vyplácelo zástřelné. Četl jsem kdysi publikované údaje jakéhosi velkostatku z jižních Čech, kolik bylo vyplaceno zástřelného za krkavce okolo roku 1680. Atlas zvěře vydaný Státním zemědělským nakladatelstvím v roce 1980 říká o krkavci: „Hlavní jeho potravou jsou mršiny, ale loví i živé savce do velikosti zajíce a ptáky do velikosti tetřeva.“ Dále: „U nás je dnes rozšířen hlavně na východním a středním Slovensku, žije v Jeseníkách a zdá se, že se šíří na západ. Nepatří mezi zvěř a je chráněn.“ Tolik před čtyřiceti léty.

To máte čtyřicet generací krkavců, kteří jsou u nás v dnešní době rozšířeni v podstatě celoplošně a nakukují již i do Prahy. Jenže jejich více než úspěšnému znovurozšíření jsme pomohli sami. A to úmyslně i neúmyslně. V jeden čas, právě tak asi okolo roku 1980, bylo mezi chovateli docela v módě mít z Ruska ochočeného krkavce. Znal jsem několik takových nadšenců. Krkavci byli dodáváni obvykle prostřednictvím ruské posádky v Milovicích. Okolo Milovic kvetl v té době čilý obchodní ruch, samozřejmě takzvaný černý trh. Je zajímavé, že s ochočenými krkavci to bylo všechno jako přes kopírák. Nejprve byli jejich držitelé spokojeni, ptáci také. Pak se ptáci začali nudit a vymýšleli nějakou kratochvíli, jako třeba že kradli klíče a schovávali je. Jeden z majitelů krkavce mě vyprávěl, že pták kradl klíče, ale následně je vracel. To dá rozum, že jenom za odměnu, za nějaký pamlsek. Nakonec prý jenom za zcela konkrétní pamlsek. Chleba? Co si vlastně myslíš? Jo špekáček, no to je jiný kafe. Cože, jenom půlku? No, to tedy ne – celej, nebo žádný klíče. Ve všech případech, o kterých jsem slyšel, to nakonec dopadlo stejně. Krkavec se sebral a uletěl, aby posílil naši populaci krkavců. 

Naše populace krkavců byla však na jihu Čech vysazena někdy v osmdesátých létech i úmyslně. Dokonce se o tom psalo v přírodovědném časopise. Vesmír nebo Živa, ty jsem kdysi kupoval, když tam bylo něco o ptácích. Zdravotní policie, jásali ochránci. Ještě dnes jsou hlášení o hnízdění krkavců ponejvíce zadávána jako utajená lokalita. Za Marie Terezie by za to byl nejspíš krutý postih. Já taky spíš fandím káňatům, která se živí téměř výhradně myšmi.

Když už nejraději ze všeho jen pozorujeme, to je koneckonců zábava, i když to mnozí dovedou prodat i jako práci, musím se zmínit o nebezpečí, které by mohlo krkavcům hrozit. Jeden kroužek z krkavce se našel na hnízdě výra. Výr však může ulovit krkavce jen náhodou, ale může se to stát. Jestřáb by snad také mohl, kdyby krkavec byl starý a slepý. Nejspíše může přijít krkavec k úhoně otravou. Jenže otrávené návnady jsou zločin, to se nesmí a jde se po tom tvrdě, i když se publikují spíše sporadické otravy orlů mořských. To jsou také mrchožrouti. Používaný jed je zakázaný delší dobu a jednou jeho zásoby dojít musí. Stejně mi vrtá hlavou, proč jsou publikovány jen otravy orlů a nikde jsem neslyšel o krkavcích. Nejsou třeba oni nakonec proti tomu imunní? 

Tak to vidíte. Zase polopravdy. Dnes jsem si vzpomněl na další dva druhy ptáků, kterým se v současnosti u nás daří natolik dobře, že se úspěšně rozšířili. Budu nadále ve svém raportu pokračovat? Co já vím, no, na něco bych si ještě vzpomněl.