Vlastní kůň, díl 14: Péče o kopyta
Jako majitel vlastního koně dříve či později po jeho pořízení (a někdy dokonce i před ním) budete muset řešit jednu důležitou věc: úpravu jeho kopyt. Je to něco tak zásadního jako pro vás stříhání nehtů či (možná trochu přehnaně – ale pro zdraví stejně důležité) čištění zubů. Jak se vy jako naprostý laik můžete o kopyta svého koně postarat, popřípadě jak jim zařídit dobrou péči?
Zmínila jsem nehty; kopyta skutečně jsou trochu větší a složitější obdobou lidských nehtů – jsou kožním derivátem složeným z velmi pevné tkáně zvané rohovina a neustále rostou, jako se vysouvají u lidí z nehtového lůžka směrem ke špičce prstu, u koní od korunky, tedy místa, kde končí ochlupená kůže, směrem dolů k zemi. Jeden rozdíl je tu ale podstatný: kůň na kopytech stojí, nesou celou jeho váhu a při pohybu podléhají obrovským silám. Proto musí být mnohem silnější než lidské nehty a musí dobře fungovat, aby nejen koně unesly, ale aby ho nesly ve všech situací bez bolesti či nepohodlí.
Pravidelnost je základ
Prvním bodem, který je nutno poctivě dodržovat, je pravidelnost úprav (někdy stačí jen kontrol) kopyt. Ideálně každých 6 (–8) týdnů by k vám měl přijet podkovář a kopyta zkontrolovat, v případě potřeby upravit nebo překovat. Delší intervaly nejsou žádoucí, protože kopyto příliš odroste, rozšíří se a může se začít deformovat. Pokud je kůň okovaný, začne mu být podkova malá; v lepším případě prostě upadne, v horším začne kopyto stahovat a tím velmi silně ovlivňovat jeho funkci a pohodlí koně. Kratší intervaly jsou naopak někdy velmi potřebné, především tehdy, když řešíte nějaký problém s kopyty nebo máte koně bosého (bez podkov) a je třeba mu upravovat nějaké nepravidelnosti v postoji či pohybu. Pak se může stát, že bude vhodné lehce poupravit jeho kopyta zhruba každých 14 dní.
Ohledně pravidelnosti a délce intervalů mezi úpravami se rozhodně nevyplatí šetřit; kopyta se mohou časem deformovat, dojde k poškození vnitřních citlivých struktur a z koně se může v krajním případě stát doživotní mrzák. Nebo se mu „přinejmenším“ nebude dobře chodit – copak vám by se chtělo pracovat a cvičit, kdyby vás bolela chodidla či tlačily boty? Může tak dojít k prvním „neshodám“ mezi vámi coby jezdci a vaším novým koněm; tyto neshody mohou časem vyústit v docela zásadní problém, kdy si budete myslet, že jste si pořídili špatného koně, se kterým si nerozumíte. A vlastně budete mít pravdu – nebudete mu rozumět…
Naboso, nebo podkovy?
A je to tady! Určitě jste se už setkali s tím, že uživatelé internetu a nejrůznějších sociálních sítí si dokážou virtuálně vjet do vlasů jen proto, že se neshodnou, zda je lepší mít koně okovaného, nebo bez podkov čili naboso. A teď vlastně stojíte před rozhodnutím, jak to s vaším koněm provedete vy.
1. Vycházejte z toho, co má kůň na nohách teď; pravděpodobně na to bude zvyklý. Pamatujte, že vždy je snadnější okovat bosého koně než sundat podkovy a chtít, aby se kůň znovu cítil pohodlně naboso. Pokud však jste koupili koně bosého, zkuste ho tak nechat. Záleží na vašem využití, zda to bude zvládat. Absolutní většina rekreačních koní nebo koní soutěžících v jednoduchých hobby soutěžích podkovy nepotřebuje. Chcete-li závodit „pořádně“, uvidíte časem sami (spíš ucítíte podle pohybu koně „pod zadkem“), zda se budete muset obrátit na podkovy, nebo ne. Pokud je kůň okovaný, myslete na to, že sundání podkov a takzvané „převedení na boso“ může být dlouhodobější a náročnější proces, což pro vás znamená nejen, že možná nebudete moct jezdit, ale budete muset volat každou chvíli zkušeného podkováře pro průběžné úpravy nebo koupit nelevné nazouvací boty, abyste překlenuli období bolavých chodidel, a může se i stát, že se kůň z nejrůznějších důvodů stejně s bosonožstvím nesžije tak, aby pod vámi dělal vše, co si přejete, a všude, kde si to přejete.
2. Zjistěte si, jaký „odborník péče o kopyta“ se může o vašeho koně pravidelně (a v odpovídajících intervalech!) starat. To může být velmi klíčová skutečnost, která nakonec rozhodne, zda si koně necháte okovat, či bude běhat bosý. Aspoň v prvních měsících (či letech), než se více zorientujete v kopytní a podkovářské problematice. Pokud do stáje, kam jste si koně ustájili, jezdí pravidelně nějaký podkovář a ostatní majitelé jsou s ním spokojeni, nejlogičtější je přidat se – aspoň ze začátku – k nim. Jsou-li jeho vizitkou okovaní koně, ale s dobrými kopyty a ochotně se pohybující pod jezdcem, chová se ke koním při práci slušně, jeďte v jeho kolejích. Možná bude vašeho koně raději (dobře) kovat, než abyste hledali všemožné neoficiální kopytáře a přecházeli na boso s nejistými výsledky. Pokud však bude do stáje docházet odborník, jenž nemá problém pracovat s bosými koňmi, kteří zase nemají problém se naboso pohybovat pod jezdci, možná bude dobré pustit se touto – pro koně přirozenější – cestou. Jestliže máte koně ustájeného doma, promluvte si s koňáky v okolí, kdo se stará o kopyta jejich koní. Prohlédněte si jejich koně, podívejte se, jak se pohybují – a pak se rozhodněte, jestli se obrátíte na stejného pečovatele o kopyta.
Poznámka k tomu, kdo smí – a umí – upravovat koňská kopyta. V České republice je oficiální povolání podkovář (nebo pomocník podkováře), který však nemusí nutně pouze a jen koně kovat, ale může (a často to i dobře dělá) pečovat o koně chodícího naboso. „Kopytáři“, čili ti, kteří pouze a jen upravují bosá kopyta, u nás oficiálně nejsou. Jinými slovy – nemáme ani takovou školu, ani takové povolání. Pokud si někdo říká kopytář, pak mohl projít nějakou školou na úpravu kopyt v zahraničí (v lepším případě) nebo je absolventem nějakého obvykle víkendového neoficiálního kurzu u nás či je samouk. Jeho zkušenosti a znalosti o kopytech proto mohou být velmi mizivé, což ale samozřejmě může platit i o oficiálním podkovářovi, který při učení lajdačil. Pozor je třeba dávat na to, že mnoho „kopytářských“ kurzů často zavání extremistickými názory a jejich absolventi mnohdy spíš „věří“, než aby skutečně „věděli“, co s koňskými kopyty vlastně dělají. Přesto se mezi nimi najdou skuteční odborníci, ale to vy obvykle můžete zjistit až poté, co se do problematiky hlouběji zanoříte. Protože ale kopyta vašeho koně musí být upravována nejpozději za pár týdnů od koupě, řiďte se (zatím) mým doporučením viz výš.
3. Zvažte podmínky stáje, kde máte svého koně ustájeného. Pokud kůň tráví hodně času v boxu a chodí do blátivého výběhu nebo se jen popásá na travnaté pastvině, jeho kopyta nemají dostatečnou a rozmanitou stimulaci, aby vás naboso zvládala nosit doslova po cestách necestách. Na druhou stranu jsou stáje, kde odmítají brát koně okované na zadní kopyta, a to většinou proto, že se bojí závažných následků, kdyby se koně pokopali. Někde podkovy nechtějí vůbec – například proto, že mají vyrobené různé polozpevněné cesty a speciální povrchy, které by se podkovami mohly rozbít. V jiných případech naopak nebudou podmínky pro případ přechodu původně okovaného koně na boso; takový kůň potřebuje dostatek pohybu, který si sám bude řídit, po různých površích, zpočátku hlavně měkkých, ale postupně stále více se má pohybovat po povrchu tvrdším, nerovném, či dokonce kamenitém – s možností kdykoli si jít ulevit na měkko. Takové rozmanité terény jen tak nějaká stáj nezajistí, to si můžete vytvořit vy ve své vlastní stáji (ale taky vám to bude nějakou dobu trvat).
Poznej zdravá a funkční kopyta
Rozhodně vám doporučuji vzdělávat se v oblasti zdraví koňských kopyt. Nakonec bude vždy na vás jako na majiteli, abyste naznali, zda váš kůň má skutečně taková kopyta, jaká by měl mít. Vy po nějaké době rozhodnete, zda se vám práce vašeho podkováře (či kopytáře) zdá dobrá, popřípadě vy sami ho můžete při úpravě kopyt trochu vést směrem, kterým chcete jít. Pokud máte koně bosého, se zdravými kopyty a budete dostatečně šikovní, můžete se domluvit se svým „odborníkem na péči o kopyta“, že nemusí jezdit tak často, protože vy budete schopni drobnými zásahy kopyta svého koně udržovat a on přijede až po nějaké době, aby vaši práci zkontroloval, případně udělal nějaký odbornější zásah či změnil strategii úprav.
K tomu se ale potřebujete vzdělávat. Kde? V první řadě začněte anatomií, odborných knih v českém jazyce najdete dost – pro střední školy i pro školy vysoké (zemědělské i veterinární). Jako druhý krok můžete přejít ke studiu toho, co je „zdravé a funkční“ kopyto a jak má vypadat. V tom vám doporučuji udělat si rozhled široký. Mnoho odborných textů, knih, webových stránek či skupin na Facebooku je úzce zaměřeno na jeden „druh“ kopyt (například kopyta divoce žijících mustangů v Americe nebo kopyta nemocná v prostředí specializované kliniky) a rádi pak zobecňují své pravdy na všechny koně. Chtějí pak upravovat všechna kopyta právě podle tohoto jednoho (a mnohdy našim normálním podmínkám vzdáleného) vzoru. Proto je dobré seznámit se s různými názory a zkušenostmi a zjistit, v čem jsou si podobné či stejné – a to budou asi ony obecné pravdy.
Abyste získali první a hlavní přehled o tom, jak má zhruba vypadat kopyto koně, projděte si přiložené nákresy. Pro posouzení kopyt svého koně si raději udělejte fotografie: zepředu a z boku vždy pěkně od země (klidně si na zem s fotoaparátem lehněte, ať jste na úrovni kopyta), zdola (foťte zvednuté kopyto opravdu poctivě kolmo k chodidlové ploše) a tečně zezadu (buď foťte ze země kopyto postavené na špičku, nebo zvednuté kopyto šikmo – skoro rovnoběžně s chodidlem). Fotografie si pak porovnejte s nákresy a zjistěte, kde jsou odchylky (v editoru fotografií si můžete nakreslit čáry jako na obrázcích). Výsledek svého bádání pak prokonzultujte s vaším podkovářem a pokuste se zajistit nápravu, je-li to samozřejmě potřeba. Ne každá odchylka od ideálu totiž nutně znamená problém! Někdy je to pouze přizpůsobení se ne zrovna ideální stavbě těla či životnímu prostředí!
A na závěr?
Pamatujte hlavně na to, že zdravé a funkční kopyto je obvykle to kopyto, které nese svého koně ke spokojenosti jeho i vaší! Je to kopyto, po kterém se kůň pohybuje rád, ochotně, živě a při práci, kterou po něm vy chcete!
