Německý racek štítník

Přestože patří k nejkrásnějším holubům světa, stále si hledá své místo na výsluní. Všimli si toho i tvůrci sborníku vzorníků holubů z roku 2008, kteří do něho zařadili standard plemene, ačkoliv se u nás tento holub objevuje opravdu zřídka. Zmíněný „červený vzorník“ je platný pro posouzení všech plemen holubů u nás a donedávna i na Slovensku, kdy výjimku tvoří vzorníky našich národních plemen, které byly novelizovány v roce 2011 a v roce 2012 oficiálně uznány. Nalezneme je v publikaci Národní plemena okrasných holubů, již vydala tehdejší ÚOKCHH jako kolektivní dílo ve dvojjazyčné, česko-německé verzi. Vzorníky byly posléze povýšeny na evropské, po jednání s evropskou standardovou komisí. Dodatky vzorníků byly zprvu publikovány v Informačním zpravodaji chovatelů holubů a po zániku tohoto čtvrtletníku v periodiku Chovatel. Připomenout se sluší uznání standardu plemene chebská straka v roce 2015 a nedávnou novelizaci vzorníku pražského rejdiče krátkozobého. Ale zpět k meritu věci, kterým je představení krátkozobého racka v atraktivní kresbě štítníka. 

Německý racek štítník na sebe nejčastěji upozorňuje prostřednictvím moderních platforem, zejména na Facebooku, kde mu stálou přízeň věnuje nestor jeho chovu Rainer Dammers z Německa, jehož medailon naleznou čtenáři iFauny v archivu článků, ale i skupina přátel kolem evropského klubu chovatelů racků (EKC), jimž dělá výborné fotografie Poul Erik Helweg z Dánska.

Vznik

V německy hovořících oblastech a v převzaté podobě třeba též u nás dal označení okrasným holubům s náprsenkou na hrudi mořský racek (Larus marinus), jenž se velmi vzácně vyskytuje na podzim také u nás. Připodobňování názvů okrasných holubů volně žijícím ptákům není nijak výjimečné, a proto pro holuby, kteří měli stejně jako volně žijící racek mořský zbarvené křídelní štíty, eventuálně též ocas a jinak byli bílí, se logicky uplatnilo právě toto označení. 

Předchůdcem v současnosti chovaných krátkozobých racků byli rackové středozobí, například cášský racek (lesklý) štítník, jenž je považován za jejich praotce. Německý racek štítník vznikl na jeho platformě již v dávné minulosti, přičemž je známo, že na přelomu 19. a 20. století patřil k nejpopulárnějším holubům v Německu a úspěšně se rozšiřoval též do okolních zemí. Tehdy byl ještě velmi podobný staroněmeckému rackovi, kterého zdobila lasturovitá chocholka. Určité rezultáty těchto primitivních středozobých racků menšího vzrůstu, s užšími hlavami jsou k vidění dosud u nás. Ve středních Čechách sloužili po celé generace jako chůvy pro krátkozobé holuby, občas se dostávali i na výstavy, kde je bylo možno hodnotit jako starý typ staroněmeckého racka, ale jejich hlavní využití nebylo výstavní, ale pracovní, jako spolehliví a neagresivní rodiče. Dosud je občas dováží na akce v Libčicích př. Henkl, ale roztroušené zbytky jsou též u jiných chovatelů. Středozobí rackové byli nesmírně populární v Německu, ale třeba i na Balkáně, a to proto, že se mohli chovat na volno, byli vitální, shánčliví a lidé se rádi bavili pohledem na bezstarostný let holubů ve velmi kontrastním zbarvení. Byli to mimořádně obratní a ostražití letci, s výtečnou orientací, kteří velmi dobře odchovávali mladé.

Ke konci 19. století se do západní Evropy začali dostávat zušlechtění rackové, zejména z Velké Británie, do Německa tato plemena (např. turbit) začala pronikat nejpozději v roce 1880. Nastala doba modernizace a přerodu některých tradičních středozobých plemen směrem ke krátkozobému typu, jenž začal být „moderním“ trendem. U německého racka štítníka došlo k nakřížení krátkozobého anatolského racka (barevnoocasý štítník). Ve snaze o získání silných zobáků přistoupili chovatelé k využití antverpského výstavního. Neunikl ani turbit, který byl rovněž krátkozobý, ve stejném zbarvení, poměrně majestátní, a navíc se špičatou chocholkou. 

Časem se německý racek štítník počal objevovat ve formě hladkohlavé, se špičatou i s lasturovitou chocholkou, jež jsou v jeho vzorníku zaneseny až dodnes. Jak se měnil typ směrem ke krátkozobému, začali se holubi zavírat do voliér, měnil se i způsob jejich chovu vyžadující nasazení chův. Co se však nijak zásadně nezměnilo, to jsou výtečné letové parametry, jež jsou uchovány dosud a které okamžitě rozpoznáme, pokud jim umožníme volný prolet.

Vývoj

V průběhu 20. století se typ německého racka štítníka dále vyvíjel, a to zejména občasným cílevědomým křížením s africkými (jednobarevnými) racky – nejlepší výsledky se jednoznačně dostavovaly za využití bílého rázu. Mnohdy již ve druhé generaci bylo možno v odchovu najít čisté štítníky. Při šlechtění přes anatolské racky, která nebyla obvykle zatracována, se úporněji dědilo nežádoucí barevné opeření v ocase. Chovy s lasturovitou chocholkou se rozvíjely zejména na severu Německa, kde největší boom zažívaly ve 20. a 30. letech 20. století. Kde se lasturovitý tvar chocholky (zakončený oboustranně růžicemi) vzal, nebylo nikdy uspokojivě zodpovězeno. Protože lasturovitou chocholku mají jako hlavní plemenný znak jiní štítníci (staroněmečtí rackové, kteří jsou však středozobí), docházelo z důvodu odlišení obou německých plemen k nepopíratelné preferenci racků štítníků hladkohlavých nebo se špičatou chocholkou. Těžkou ránu chocholatým se širokou chocholkou zasadila druhá světová válka. Poslední chov Ernsta-Dietera Heyneho zanikl v roce 2009, ale sluší se říci, že v evropském vzorníku jsou stále uvedeni a je možné je kdykoliv regenerovat bez nutnosti nového uznávacího řízení. Chovy se špičatou chocholkou jsou pozůstatkem vlivu turbita s největším rozvojem ve třicátých letech 20. století. Snaha je o vysoce nasazenou chocholku, jež tvoří nejvyšší bod hlavy. Díky recesivní dědičnosti chocholky jsou nezřídka chocholatí štítníci dílem náhodného odchovu, kdy není výjimkou, že jsou oba jejich rodiče hladkohlaví, mající skryté vlohy pro chocholku. 

Úloha zušlechťovacího křížení s menšími africkými racky se ukázala stěžejní, neboť řada linií, kde byli použiti zpočátku turbiti nebo antverpští výstavní, vykazovala hrubé postavy. Ve vztahu k turbitům pak došlo ještě k jedné zajímavé události. Počátkem 30. let 20. století přivezl dr. Trübenbach pro jednoho chovatele z Brém tři páry turbitů moderního směru šlechtění z Anglie. Tito modří a černí turbiti položili základ nového směru v Německu. Od původních turbitů se lišili natolik, že vznikla otázka, co s nimi. Došlo ke kompromisu, neboť turbita starého typu bylo možno vystavovat jako německého racka štítníka se špičatou chocholkou. Postupně se samozřejmě typ hladkohlavých i chocholatých ujednotil. Popsána byla též snaha o chov těchto racků v rázech bělopruhých. Bohužel chovatelé byli natolik odrazeni náročností tohoto šlechtění, že nebylo nikdy dokončeno.

Vzhled

Z hlediska typu, respektive utváření hlavy, postavy, držení těla a postoje, neexistují mezi africkými racky, anatolskými racky, německými barevnoocasými racky ani německými racky štítníky výrazné rozdíly. Samozřejmě je dobré mít na zřeteli pohlavní rozdíly a také skutečnost, že vývoj racků trvá obvykle 2–3 roky a vyvíjí se nejen postava, ale i hlava. 

Na prvním místě zůstává celkový dojem. Racek štítník nesmí být příliš malý, neboť na malém těle není možné získat výraznou a širokou hlavu. Na druhou stranu nejsou žádoucí ani hrubí a přerostlí jedinci. K tomuto holubovi neodmyslitelně patří výrazně vzpřímené držení těla, s širokou, dostatečně klenutou hrudí a kratší zadní partií. Ve výstavním postoji pomyslná přímka spuštěná z očí prochází přes prsty.

Nezbytná je přítomnost náprsenky (jabotu, kravaty), což je svislý útvar rozčísnutého opeření na přední straně krku a horní hrudi. Nápadný je též lalůček na hrdle, znak většiny plemen racků. Pokud chybí, je to většinou pozůstatek přílivu antverpského racka. Stěžejním znakem je tvar hlavy. Sama o sobě ale široká, zakulacená hlava k žádoucímu dobrému dojmu nestačí, zvláště je-li holub vodorovného držení těla nebo s nápadně dlouhou zadní partií. Disharmonický jedinec, jestliže má nějaké cenné znaky, možná patří do chovu, ale nikdy ne na výstavy. Hlava je z bočního pohledu takřka dokonale kulatá, v poměru k tělu co největší. Na rozdíl od krátkozobých rejdičů musí být mezi kořenem zobáku a obočnicemi aspoň 5 mm vzdálenost. Jen tak lze docílit požadavku, že výrazné, tmavé oči se nachází přibližně v polovině hlavy. Obočnice jsou jemné a světlé. Zobák je silný, krátký a tupý, se stejnou sílou obou čelistí – jeho utváření by kulatý tvar hlavy nemělo narušovat, nýbrž dotvářet. Šířka kořene zobáku nesmí být stejná jako šířka hlavy, ta by měla být vždy širší, s plnými lícemi. Nesmíme též zapomínat, že čím šířeji bude zobák nasazen, tím více bude mít hlava tendenci k ploššímu a nižšímu temeni. Čelo a temeno ale chceme vysoké, abychom zachovali kulatý profil boční linie hlavy. 

Otázka „kulatosti“ je velmi často diskutována. Opravdu dokonale kulaté hlavy nalézáme jen u několika špičkových chovů afrických racků. U kreslených krátkozobých racků, kam patří i tento štítník, bychom rádi dokonalý tvar převzali, ale nakonec si musíme připustit, že je výborné, když je hlava pokud možno zakulacená, kdy mírně nižší temeno a chybějící šířka hlavy jsou částečně tolerovány. Dříve se žádalo takové klopení zobáku, aby protažená přímka mezi čelistmi zobáku procházela středem očí. Dnes jsme rádi, prochází-li spodní třetinou očí, ale vzorník se spokojuje s pomyslným protnutím oblastí obočnic. Méně klopené zobáky umožňují snadnější příjem zrnin. Za zmínku stojí i ozobí, které by mělo být pokud možno hladké a široké, nevystupující. Krk je silného nasazení, záda ostře spadající, dobře krytá, široká a krátká. Požadavek na krátkost se nevymyká ani oblasti křídel a ocasu, nohy jsou maximálně středně dlouhé, spíše však nižší a šířeji nasazené. 

Na pravidelnost kresby tohoto racka nejsou kladeny zvláštní požadavky, je to holub typu. Barevné jsou pouze křídelní štíty s výjimkou 7–12 koncových letek. Barevné bérce ani oblast za nohama nejsou trestány. Většinou barva nečiní zvláštní potíže, snad jen po vkřížení orientálního racka se objevila u některých rázů rez, zvláště u modrých kapratých. Vzhledem ke skutečnosti, že nejvíce byl k vylepšení používán africký racek, není s podivem, že mezi uznanými rázy jsou i hnědí plnobarevní, plaví i rozředění. Ti se ale vyskytují velmi vzácně, jádro tvoří holubi černí, modří pruhoví i kapratí, červení, žlutí, červeně plaví, žlutě plaví a stříbřití, posledně zmínění i jako kapratí. 

Chov v současnosti

V současné době se v Německu zabývá chovem německých racků štítníků asi 15 chovatelů. V okolních zemích jsou tito rackové rovněž zastoupeni pouze okrajově. Zdá se, že lidé po mnoha letech směřování k náročným plemenným znakům dávají opět preferenci holubům, kteří mají znaky žádané u „selských“ racků před sto a více lety, tedy vynikající reprodukci, letové dovednosti a výraznou otužilost. 

Děkuji za spolupráci R. Dammersovi a P. E. Helvegovi.