Zvonek zelený se stal ptákem roku 2022

Zvonek zelený je malý pěnkavovitý pták, který byl v našich krajích považován ze všeobecně známého a všudypřítomného. Nikdy se však nestal takzvaným oblíbeným klecním ptákem, i když sem tam jej někdo v kleci i držel. Klecními ptáky bývali stehlík a čížek. Zpěv zvonka nebyl nikdy považován za melodický a vlastně ani za zpěv vůbec. Je to takové spíše volání. Je to však zvuk slyšitelný do dáli a já jej slyším dodnes, i když jsem celým svým okolím považován za klasického hluchouna. 

Zvonek byl považován za ptáka stálého, to znamená, že jej v našich krajích můžeme vídat celoročně. Hnízdí u nás, pochopitelně v jarních měsících až počátkem léta, a v zimě jej můžeme vídat i v okolí krmítek. 

Za ptáky tažné považujeme jen takové, které u nás v zimě neuvidíte. Příkladem budiž třeba vlaštovka. Jenže to není tak docela pravda. Také naši pěnkavovití, kterými jsou právě i zvonci, jsou vlastně tažnými ptáky, kteří tráví zimu v jiných krajích, než kde se vylíhli. Mělo by to hrát svoji roli.

Zvonek se stal ptákem roku proto, že jejich počty u nás rapidně poklesly. Zdánlivě vůbec nevíme proč a hledáme různé příčiny. Pokud dojde k natolik viditelnému poklesu stavů volně žijících ptáků, nemůže být příčinou jedna okolnost, ale vždy celý souhrn nějakých nepříznivých jevů. 

Chceme-li si udělat věrohodnější obrázek proč, nemůžeme žádnou sebemenší okolnost vynechávat a na úkor jiné příčiny tu druhou neúměrně zveličovat. Což však s velikou oblibou právě děláme a lžeme si tak sami sobě. Ale vraťme se k našim zvonkům.

Jejich české jméno je vhodně popisuje, když jejich celkové vybarvení je zelené se žlutými znaky v křídlech a v ocase. Samec je více žlutozelený a má více čistě žluté barvy na vnějších praporech ručních letek a v ocase. 

Víceletí samci jsou žlutější než ti jednoroční. Mají silný kuželovitý zobák, kterým dovedou vylupovat i tvrdší semena ze slupek. Běžně loupou semena slunečnice a semence. Stehlíkům a čížkům se tato semena v klecích podávala namačkaná. 

Zvonci jsou ptáci téměř výhradně semenožraví, dužinu různých plodů obvykle nežerou. Třeba u šípků konzumují v zimě jen semena. S oblibou se také v zimě pasou na semenech ostružin, která zbyla na rostlinách v nedozrálých plodech, jež botanika nazývá souplodím peckoviček. V jarních měsících můžeme pravidelně vídat zvonky pasoucí se na dozrávajících pampeliškách. 

Svoje mláďata krmí předtrávenou potravou vyvrhovanou jim z volete. Již dr. Josef Jirsík píše, že zvonci u nás hnízdí 2‒3× v roce a kolikrát u nás ročně hnízdí, nutno podrobit revizi. Někdy před polovinou padesátých let jsem skutečně pozoroval, jak zvonek krmí z hnízda vylétané mládě již koncem února. Je tedy asi možné, že zvonci dokážou hnízdit i vícekrát v roce. 

Zvonci mohou být skutečně náchylní k tomu, že jsou napadáni různými parazity. Asi koncem sedmdesátých let minulého století jsem na zahradě chytil tři páry zvonků a dal je do venkovní voliéry, která byla hned vedle místa jejich odchytu (šířka 1 metr, výška 2 metry, délky 3 metry). Z jedné třetiny krytá střechou z drátěného skla. V nekryté části vždy keř pámelníku a černého bezu. 

Všechny tři páry postavily hnízda, mláďata se vylíhla, rostla, ale posléze chřadla, až uhynula. Poslední mládě jsem pozoroval, jak právě zhaslo na zemi voliéry. Vzal jsem je do ruky, a než jsem z voliéry zase vylezl ven, měl jsem ruku až po loket pokrytou rychle lezoucími tečkami jakýchsi roztočů napitých krví. Po úhynu tito parazité rychle svého hostitele opouští. 

Staří ptáci se zřejmě dokázali těchto parazitů zbavovat koupelí nebo i takzvaným popelením. Nepozoroval jsem u nich tyto parazity. 

Nebo jsem také kdysi přes teleobjektiv aparátu pozoroval, že existuje druh mouchy, která svoje vajíčka dokáže nalepit až do krku mláděte okolo jazyku. Pozoroval jsem to u strnadů, sojek i zvonků. Jistá menší odolnost zvonků vůči různým parazitům existovat může, nicméně se nedomnívám, že za viditelným zmenšováním jejich počtů u nás stojí právě tato příčina. 

Veleslav Wahl píše k jeho výskytu v Praze a okolí koncem čtyřicátých let:

 „Obývá všechny sady a parky i uvnitř města. Hnízdí často na velice frekventovaných místech v zastřižených akátech. V zimě je vedle vrabce a kosa typickým ptákem krmítek. Na okrajích města se v zimních měsících počínaje listopadem potulují větší společnosti s jikavci a konopkami na polích a úhorech. Často nacházíme v Praze opožděné snůšky; kupř. 22. září 1936 jsem viděl ho krmící sotva vzletná mláďata na dvorku Zoologického ústavu v Praze II.“

Systematika

Zvonky dnes řadíme do čeledi pěnkavovitých Fringillidae Leach, 1820. Ta bývala dříve dále dělena na dvě podčeledi, a to na pěnkavy vlastní a takzvané karduelidy. 

Rozdíl byl ve způsobu krmení mláďat, když pěnkavy vlastní krmí živým hmyzem, karduelidi semeny vyvrhovanými z volete. 

Soustava a české názvosloví ptáků světa podčeledi neuvádí. Řadí zvonky do rodu Carduelis. Ve starší literatuře byl tento rod dělen do více rodů a zvonky bychom našli v rodu Chloris. Ten zahrnoval více druhů. Dřívější rod Chloris by dnes měl být podrodem. Na základě toho Soustava uvádí pět druhů, které nesou české jméno zvonek. 

Jsou to: 

Carduelis (Chloris) spinoides Vigors, 1831 = zvonek žlutoprsý, 

Carduelis (Chloris) monguilloti (Delacour, 1926) = zvonek vietnamský, 

Carduelis (Chloris) chloris (Linnaeus, 1758) = zvonek zelený, 

Carduelis (Chloris) ambigua (Oustalet, 1896) = zvonek černohlavý, 

Carduelis (Chloris) sinica (Linnaeus, 1766) = zvonek čínský. 

Zvonek zelený je jediným druhem, který se vyskytuje v západní části Palearktiky. U nás a ve větší části severní Evropy žije nominátní forma Carduelis (Chloris) chloris chloris. 

Další formy se výrazně vnějším vzhledem neliší, mají však mít silnější zobáky a trochu jiný odstín zelené barvy. V severní Africe, Španělsku a Portugalsku se má vyskytovat forma Carduelis (Chloris) chloris aurantiiventris. V Sýrii a Libanonu pak forma Carduelis (Chloris) chloris chlorotica. Územně oddělená forma se vyskytuje ve Střední Asii ‒Carduelis (Chloris) chloris turkestanica. 

Zvonek a jeho znatelný úbytek

Jestliže byl zvonek dříve považován za všudypřítomného zpěvného ptáka, dnes tomu tak není. To mohu směle potvrdit na vlastní oči. Při srovnávání mám jistou výhodu v tom, že se celý život dívám z jednoho a téhož okna. 

Přitom se od útlého mládí zajímám o ptáky. Nevzpomínám si přesně, kdy jsem z toho svého okna naposledy viděl zvonka. Předloni v zimě. Praktikoval jsem jednoduchou metodu. Vzal jsem hrst slunečnice a nasypal ji na okno, u kterého trávím větší čas, když sedím  u počítače. 

Loni jsem tam tu hrst sypal 30. listopadu, a co náhodou nevzal vítr, to tam dosud leží. Dnes je 4. ledna 2022. A co vidím za oknem? Straky, zase straky, sem tam přeletí havran nebo kavka a samozřejmě sojky. Nejsou letos ani kosové. 

Hlavní příčinu vidím ve strmém nárůstu počtů krkavcovitých. Sojky ani straky tady dříve nebyly vůbec. Jako první zmizeli drozdi, teď mají na kahánku kosové. 

V tento čas byly uschlé plody psího vína již kosy dávno sklizeny, letos se barák stále barví do modra. Dříve nosil každý myslivec za kloboukem pírko sojčí, na znamení toho, že se stará. Sojka a samozřejmě i straka byly považovány za tu největší škodnou. Na tom se nic nezměnilo, ale sojka je chráněná, straka se může hubit, avšak nemusí! A to je rozdíl. 

Neplačme, že nemáme zvonky, máme zase plno strak a sojek. Koneckonců se nejraději díváme na to, jak se s tím matka příroda popasuje sama. Ochránci a ornitologové se neradi baví o nějaké predaci, která samozřejmě existuje. 

Velmi často pozoruji sojky a jejich způsob hledání ptačích hnízd. Já to dělám zrovna tak. Dívám se od země směrem k obloze. Tak je každé hnízdo v nízkých keřích dobře viditelné. 

Zvonci hnízdí rádi právě v nízkých keřích nebo jehličnanech. Jejich hnízda mají proti sojkám jen malou šanci zůstat neobjevena. 

Sojky i straky dobře vědí o všech hnízdech ve svém okolí. A nemyslete si, že hned sežerou vajíčka. Dovedou si počkat na tu nejlepší příležitost. Mláďata kosů zmizí obvykle ve stáří, kdy by jim druhý den začala rašit větší péra. Sojky a straky berou jen brojlery. 

Počet úspěšných hnízd nestačí na to, aby se stavy ptáků udržely na stejné úrovni. Kombinace nepříznivých vlivů přerostla únosnou mez. Že tady byly nepříznivé tlaky již v minulosti, svědčí i staré zprávy o tom, že zvonci se snažili svůj čas reprodukce prodloužit. O tom výše. 

 

Bičenka drůbeží

Bičenka drůbeží – Trichomonas gallinae – je parazitický prvok, který se vyskytuje pouze u ptáků. Podle jedné studie se tito parazité mohli vyskytovat již u prehistorických tyranosauridů. Jsou kosmopolitní a vyskytují se tak po celém světě. 

Diagnostikováni byli u mnoha druhů ptáků, za hlavního nositele se považuje holub skalní a vůbec měkkozobí. Ve Španělsku prý hrdlička divoká. Chovatelé to dobře znají, protože v jistý čas byly problémy v chovu amady Gouldové anebo u kanárů. V poslední době jsem však už o těchto problémech neslyšel. 

Existují již na to i veterinární léčiva, která chovatelé běžně používají i jako prevenci. Protože však nějaký čas takové ptáky už nechovám, hlouběji jsem se tím nezabýval. 

Tento parazitický prvok byl poprvé popsán při studiu takzvané holubí nemoci v předminulém století v Anglii. Jeho přenos je nejsnadnější při přímém styku mezi ptáky, říká se. Zdůrazňuje se, že to může být při krmení mláďat. Mezi možným přenosem se uvažuje i krmení. 

Tito parazité mimo tělo hostitele rychle umírají. Déle se udrží jen ve vlhčím prostředí, přičemž je popisováno, že jde o hodiny, nikoliv dny. 

Ukazuje se, že citlivými hostiteli mohou být pěnkavovití, mezi nimi zvláště pak zvonci. Za deset let pozorování ptáků na jednom místě jsem pozoroval jen dva zvonky, evidentně poznamenané. Nazývat toto onemocnění zvonků krmítkovou nemocí je zavádějící a nešťastné. Je to jen známka toho, že si nedovedeme představit, kde jinde mohlo k nakažení ptáků dojít. 

Já jsem nakažené ptáky viděl jen v letních měsících, kdy téměř jistě nic ptáky na žádná krmítka neláká. Mohou se nakazit u napajedel nebo gritovištích. 

Zvonci nejsou nijak společenští ptáci, kteří druhé odhánějí hrozbou s otevřeným zobákem, a mohli by tudíž chrchlat bičenky na větší vzdálenost, ale hrozí vždy ti dominantní – a ti bývají v plné síle a zdraví. Nemocní jsou samotáři. 

Navíc když budu nazývat trichomonózu zvonků krmítkovou nemocí, netýká se to z valné většiny našich ptáků, ale ptáků u nás zimujících. Tudíž musím zahrnovat tuto okolnost do vysvětlování úbytku našich ptáků s jistou opatrnou rezervou. 

U lokálního většího úhynu zvonků je zapotřebí hledat možné středisko nákazy a mechanismus, jak k tomu vůbec může docházet. Relativně nedávno tady taková onemocnění pozorována vůbec nebyla. 

Třeba Fauna ČSSR z osmdesátých let minulého století se o bičenkách ani nezmiňuje, přičemž popisuje celou řadu parazitů do té doby známých. Jedná se snad o nějaký nový, silnější kmen bičenek? Nebo snad přežívají déle? Mají bičenky i sojky a straky? A jak na ně případně působí? 

Tím nechci brojit proti dezinfekci krmítek. Po sezoně je dobré je vymýt v dezinfekčním roztoku a nechat dobře vyschnout. Jen jsem chtěl nastínit, abychom si lépe všímali a také kladli správnější otázky. A také abychom snad pod vlivem paniky nepřestali ptáky v zimě úplně krmit. 

Ostatně zvonci dnes nejsou nejčastějšími návštěvníky krmítek. Těmi jsou různé druhy sýkor. Viděl snad někdy někdo sýkoru s trichomonózou?