Oblíbené modifikace zbarvení holubů v České republice
Jednou z nejpopulárnějších vloh sloužících ke zpestření holubí krásy v naší vlasti je v posledních letech modifikátor zbarvení známý ve světě pod názvem indigo, proslulý díky svému rozprostřenému projevu, ve kterém vyvolává andaluský efekt, jenž uchvátil i chovatele drůbeže. V chovu holubů se setkáváme zpravidla se zesvětlujícími geny, jen některé dokážou barvu ztmavit či prohloubit. Modifikace indigo je nesmírně zajímavá proto, že zahrnuje parametry spadající do obou těchto protikladných skupin. U jakých našich plemen se toto zbarvení rozšířilo, kteří naši chovatelé ho šlechtí i na plemenech cizího původu a v čem spočívá jeho jedinečnost, se pokusím popsat v následujících řádcích.
Kde a kdy se indigové zbarvení na holubech vzalo, přesně nevíme, ale víme, kdy bylo zjištěno a popsáno. Stalo se to ve 30. letech 20. století, ve zlaté éře „objevování a popisu“ modifikátorů zbarvení, které pro další nadšené generace šlechtitelů odhalili průkopníci této odbornosti ve Spojených státech amerických.
Indigo byl prvně popsán v odchovu plemene karnó, a to z jedince v bílém recesivním zbarvení, kde mohl být tento gen uchován, aniž by mohl být identifikován, i značné množství generací.
Tvrdí se, že prazáklad této barvy pochází z některých plemen Středního východu, u některých z nich bylo ale později zjištěno, že jako indigo/andalusiáni jen vypadají. Indigo popsal v roce 1936 Willard F. Hollander, který jej zkoumal s další kapacitou ‒ Wendellem Levim.
Určili, že se jedná o faktor dominantní, na pohlaví nevázaný a dali mu zkratku In. Co znamená, že je dominantní? Že pro jeho projev ve fenotypu plně postačuje, pokud se nachází jen v jedné kopii, čili stačí, když jeden chromozom nese gen indigo, zatímco druhý chromozom nese vlohu pro jiné zbarvení.
U mladých holubů bezpečně rozpoznáme již v juvenilním opeření podstatu jejich zbarvení a do dalšího chovu využíváme indigové jedince, které můžeme dávat za účelem zlepšení typu na jiné barvy, a vloha se bude dále reprodukovat.
Na pohlaví nevázaný znamená, že není umístěn na pohlavním chromozomu a je lhostejno, zda k přenosu využijeme to, či ono pohlaví. Snadno lze tudíž toto zbarvení přenášet na jiné barevné rázy či nové kresby v rámci plemene, také na jiná plemena, kde postačuje jediný exemplář na založení celé nové populace zmíněného zbarvení.
Jaké jsou rozdíly mezi indigo a andalusiány?
Zbarvení indigo se projevuje u plavých holubů, tedy tam, kde není přítomen rozprostřený (spread) faktor. Nejlépe vypadá na modré barevné řadě, ale někdy se uplatňuje i u hnědé řady, kdežto u popelavě červené řady se maximálně dosáhne tmavšího zbarvení.
U holubů v modré a hnědé řadě dochází ke ztmavení barvy, zejména na hlavě (jsou tam drobná, hustě překrytá pírka, i proto je tam barva tmavší). Oproti tomu vzorky v křídelních štítech získávají načervenalou barvu.
Při vzorku kapratém, ale nejvíce u vzorku tmavého se cihlový až bronzový efekt ze vzorků rozlévá i na hruď, někdy i na krk a dolní hruď, což působí velmi okázale.
Zatímco vzorky jsou vybarveny dočervena, na vyústění letek a v ocase dochází naopak k redukci barvy, kdy jednoznačným identifikátorem holubů indigo je vymizelý ocasní pruh, který v některých případech může být spíš probělený než tmavší. Pera v ocase tak působí jednolitě, jako na holubech plnobarevných ‒ andaluských ‒ ale přitom má holub vzorky v křídelních štítech.
Lze díky modifikátoru indigo získat nejrovnoměrněji modrého holuba?
K odpovědi se pokusím dostat trochu oklikou, neboť naše země, jež je světovou velmocí v kvalitě a prošlechtěnosti holubích barev, vyžaduje u některých plemen stejnoměrné zbarvení holubů v modré řadě, čehož nelze docílit.
Vždy mají tito holubi tmavý ocasní pruh, tmavé letky, často i tmavý krk a hlavu. Největšího ideálu ve smyslu vysloveného častého přání bylo dosaženo u modrých moravských pštrosů bezpruhých, ale jen díky tomu, že je chováme ve velmi tmavé modři, přesto ocasní pruh a vyústění letek jsou vždy černé.
Abychom docílili opravdu modrého „takřka“ jednolitého zbarvení, můžeme využít vkrevnění indigových jedinců do modrých bezpruhých za účelem dosažení modrých bezpruhých indigo. U těch docílíme díky účinku modifikace indigo zvýraznění modré barvy, vzorek žádný není, takže je barva štítů jednolitá, a to až do oblasti konců letek a oblasti, kde bývá ocasní pruh, které indigo potlačí. Zbarvení pak jako celek působí velmi kompaktně. Toto je tedy jednoznačně kladná odpověď na položený dotaz.
Jak získáme andalusiány?
Nebojte se, na tyto nejatraktivnější z holubů jsme nezapomněli. Jedná se o prostý přenos genu indigo na plnobarevné rázy.
Protože ani tady se příliš nemění barva u holubů popelavě červené řady a u hnědé to také není úplně ono (zbarvení je jen trochu sytější), prakticky se uplatňuje u černé/modré řady prostřednictvím spojení s holuby černými nebo šedohnědými (dun).
Termín andalusián pochází z maurského výrazu Al-Andalus, jenž charakterizoval oblast kolem Sevilly v jižním Španělsku, dnes označovanou Andalusie.
Barva je popisována jako lesklá šedomodrá s černými lemy jednotlivých per. Hlava a přilehlá část krku se jeví nejtmavší, postupně s prodlužujícími se pery se intenzita barvy snižuje, letky a ocasní pera jsou již jen šedomodré, bez lemování nebo jen s jeho naznačením.
Pro dosažení andaluského účinku dostačuje přenos jedné vlohy pro plnobarevnost (spread, lepší jsou homozygoti S/S) a jedné vlohy genu indigo (In/+), vzniklé odchovy jsou z 50 procent andalusiáni a z 50 procent odchovy v jiném zbarvení.
Partnerem do páru bývají černí, u nichž v průběhu let při spojování s andalusiány docílíme sytějšího a lesklejšího zbarvení. Vyplatí se již do začátku zaměřit se na velmi kvalitní černé protějšky, neboť jen sytá barva nám umožní rozvinutí tmavého lemu v andaluském zbarvení.
Pokud sytost chybí, zůstává barva jen šedomodrá, taková bývá i ve spojení s protějšky plavými. Objevit se může také v rozředěné verzi, uplatňují-li se jako protějšky holubi šedohnědí, v tom případě se jeví andalusiáni ovlivnění vlohou dilute více či méně dostříbrna a lemy per nejsou zdaleka tak výrazné.
Vadami této barvy nejsou jen slabé, chybějící či světlé lemy per, ale také výskyt celočerných skupin per nebo rzi v oblasti vzorků. Někdy se načervenalá barva vyskytuje i v dalších částech křídelních štítů či na krku, kdy se většina těchto vad posuzuje mírně.
Čím světlejší je andaluské zbarvení, tím více se prosazuje červené zbarvení na úkor typického černého či šedomodrého. Nestandardně působí i holubi v grafitové andaluské barvě, tedy ti nejtmavší, kteří mají hlavu a krk černé a lemování per značně široké.
Jak vypadají homozygoti?
Pokud páříme na sebe dva indiga, dva andalusiány nebo indiga s andalusiánem, docílíme 25 procent odchovu homozygotů, dále 50 procent andalusiánů či indigo, což jsou heterozygoti, a 25 procent odchovů v jiném zbarvení, bez ohledu na pohlaví.
Homozygot je takový holub, který má obě vlohy pro daný znak totožné (In/In). V případě indigo jsou homozygoti barevně docela neatraktivní, vypadají jako popelavě červení, jen s více zamodralou hlavou.
Ani v případě andalusiánů nejsou homozygoti nějakou výraznou atrakcí, neboť takový holub je světlý, takřka bílého základu, jen hlavu má zamodralou (indigovou) a lemy per úzké, načervenalé. O co méně pobrali tito holubi na kráse, o to více je možné je využít jako výtečné pracovní chovné holuby, neboť spojením s protějškem v černé/modré základní řadě dostaneme 100 procent odchovu heterozygotů – tedy buď indigo, nebo andalusiánů.
I tyto pracovní holuby lze vystavit; kvalitu jejich zbarvení zpravidla neposuzujeme.
Kde všude se toto zbarvení uplatnilo?
Nejprve u zahraničních plemen dovážených do České republiky, mezi nimiž vynikali pávíci, kingové, následně u gigantů, parukářů, poštovních holubů, norvičských voláčů, některých rejdičů i jinde.
Vysoce kladně bylo hodnoceno nejen zbarvení (andalusiáni), ale také schopnost této modifikace vylepšovat barvu a získávat na utaženosti a pevnosti opeření. Prvním úspěšným pokusem přenesení na česká plemena bylo získání andaluského zbarvení u brněnských voláčů v chovu Jollyho v USA a Jaroslava Šindeláře v Kanadě.
Později se těmto holubům po importu k nám věnovali Josef Svozil a Dušan Manda. Dnes u nás máme doslova pár kusů těchto brněnských voláčů, v Evropě se jim více daří ve Švýcarsku a Itálii, v Německu jsou často využíváni pro své opeření k dosažení lepší kvality opeření bérců.
Ze slezského voláče andaluského, kterého zaslal J. Šindelář z Kanady k Josefu Svozilovi do Pavlova, zakrátko vznikli andaluští hanáčtí voláči, kterým se dodnes věnuje Dušan Manda. Ani tento úžasný ráz u nás přesto více chovatelů neoslovil.
Z pracovní holubice v andaluském zbarvení jsem přenesl tento faktor na českého voláče sedlatého rousného, nějaké jedince jsem vystavil na největší výstavě světa Lipsko 2012. Protože na voláči sedlatém rousném toto zbarvení nevyniká, přenesl jsem ho následně na pomořanské voláče, které jsem vystavoval v roce 2015 na evropské výstavě ve Francii a některých našich výstavách.
Od té doby jsou andaluští pomořanští voláči z České republiky objektem zájmu zahraničních chovatelů. V Německu byli vyšlechtěni prácheňští káníci v tomto zbarvení, další z našich plemen – moravský pštros – je šlechtěn v této barvě rovněž, i zde německými chovateli, zatímco naše tato možnost nezaujala.
Finalizují pokusy o došlechtění českého bubláka andaluského, kterému se věnuje Martin Bombala. Faktor byl přenesen z poštovního holuba.
Asi nejvýraznější z našich úspěchů na poli andaluské barvy je vyšlechtění bělopruhých andaluských českých lysek v chovu Dušana Mandy z Novosedel. Za zmíněnou osobností stojí i existence atraktivních andaluských moravských bagdet, které si v typu nezadají s nejlepšími jedinci vévodících rázů.
Z rejdičů se andaluské zbarvení uplatnilo u rakovnického kotrláka (chovatelé Cintl, Dostál, Píše), kde bylo hodnoceno vysoce kladně, ale i zde nacházelo bohužel jen malé množství obdivovatelů a pokračovatelů.
U Jana Dostála jsem viděl, pokud se nemýlím, i andaluské české rejdiče. U brněnských voláčů se dnes u nás setkáváme více s jedinci andaluskými v měsíčkové kresbě než s plnobarevnými, kteří převažují v zahraničí.
Možnosti kombinovat tuto barvu s kresbou jsou neomezené, o čemž svědčí třeba andaluští voorburští voláči z chovu M. Hunstocka, bernburští bubláci, dragouni a jiná plemena.
Možné jsou kombinace i s dalšími modifikátory barev, zejména dominantním opálem nebo almondy. Zapálení šlechtitelé jsou i na Slovensku, kde Peter Kolenič vyšlechtil toto zbarvení u anglických velkých i malých voláčů, včetně barvy hnědé.
Další významný funkcionář Ing. Marian Macko dokázal udělat za relativně krátkou dobu atraktivní andaluské plnobarevné a andaluské bělouše u plemene kudrnáč. Snad se s těmito a jinými dalšími úspěchy setkáme na výstavách.
Někdy toto zbarvení můžeme zaměnit s projevy dominantního opálu na černém základě, jež známe třeba od slezských voláčů strak nebo českých staváků. Dominantní opál se spread (rozprostřeným) faktorem je však světlejší základní barvy, lemy jsou širší a méně tmavé.
Andaluské zbarvení je nejrozšířenější u pávíků, kde holubi tohoto rázu vyhrávají řadu nejprestižnějších výstav a dokladují, že když se spojí úloha šlechtitele s ambicemi chovatelskými, dá se vhodně zvoleného modifikátoru a předností, které přináší, využít k metám nejvyšším.
