Ptáci mizející z našich chovů – Jižní Amerika, šafránky

Pokud mluvíme o drobných ptácích v našich klecích, máme na mysli obvykle pěvce s malou postavou, které můžeme držet také v menších, pokojových klecích. Jsou to ptáci, jež pokládáme z evolučního hlediska za vzniklé ke konci procesu vývoje, proto je nacházíme v  písemných seznamech někde vzadu, řazené do posledního řádu pěvců. Letmým pohledem zjistíme, že pěvců je ze všech ptáků na světě nejvíce. V klecích jich chovatelé drží pouhý zlomek, a to ještě obvykle jen takové, jejichž základní potravou jsou semena rostlin, která loupou ze slupek a požírají jen jádro. Takoví ptáci se dají převést snadno na náhradní potravu a mnozí v klecích prospívají natolik, že se někteří z nich i dále rozmnožují.

Nejčastěji potom různé druhy astrildovitých, kterých známe okolo 130 druhů. Některé druhy považujeme za domestikované, protože dnes pochází výhradně z klecních odchovů. Žádný z astrildovitých však nepochází z amerických kontinentů. Astrildovití, díky zájmu o jejich chov, patří asi k nejlépe popsaným druhům ptáků vůbec. Chceme-li získat informace o jiných ptácích, než jsou astrildovití, snadno zjistíme, o kolik je literatura o nich chudší. A to je i případ malých zrnožravých pěvců, kteří pochází z Jižní Ameriky. Některé druhy jsou chovatelsky atraktivní, prošly i klecemi našich chovatelů, nicméně v současnosti chybí nebo jsou jen vzácnými chovanci.

Systematika

Většina zrnožravých pěvců pocházejících z Jižní Ameriky je řazena nebo bývala řazena do čeledi strnadovitých – Emberizidae.

Jak v Severní Americe, tak v Jižní Americe najdeme skutečně hodně druhů ptáků, kteří na první pohled vypadají tak, že můžeme říci: To je nějaký strnad. Svojí stavbou těla vypadají na první pohled tak, že začneme pátrat mezi druhy typového rodu Emberiza,jehož příslušníci však pochází z Eurasie. Když koncem sedmdesátých let minulého století přišla do Prahy, na výstavu v BZUK, kolekce ptáků z Ruska, byl tam i jeden pták, který na první pohled vypadal jako nějaký strnad, odněkud z východní Asie.

Nakonec se jej nepodařilo správně určit, jeho zbarvení neodpovídalo. Po delší době se však ukázalo, že je to sice strnadovitý pták, ale pocházející ze severní části Jižní Ameriky, který dnes nese pojmenování strnadec ranní – Zonotrichia capensis (Müller, 1776), dříve pěnkava. To je ukázka, jak mnozí z příslušníků této čeledi vypadají skutečně jako vzoroví strnadi, jsou však řazeni do jiných rodů.

Je však hodně dalších druhů, které vypadají zcela jinak a mají i zcela odlišné chování, přesto jsou řazení do čeledi strnadovitých. 

Chovatelům jsou například známé různé druhy kardinálů, kněžíků, papežíků nebo i naše dnešní šafránky.

Při tvorbě českých názvů to přineslo i mnohé potíže. Jaksi typovým rodem této čeledi je rod Emberiza, jehož příslušníci nesou české jméno strnad. Pro jiné příslušníky bylo pak zvoleno české pojmenování podobné, jehož podoba vychází z původního slova strnad. Máme tak strnady, strnadce, strnádky, strnadovce.

Mnozí příslušníci měli však své pojmenování odvozené od jména pěnkava, ačkoliv je do čeledi pěnkavovitých dnes neřadíme. Bylo tomu tak proto, že jejich postava je téměř shodná s všeobecně známou evropskou pěnkavou obecnou.

To je příklad třeba rodu Passerina, který dnes nese české rodové jméno papežík. Například dnes papežík indigový, dříve pěnkava indigová.

Pro mnohé druhy bylo nověji zvoleno pojmenování, jež připomíná církevní hierarchii. Někomu to i vadilo, má to však jednu výhodu. Kardinálové, kněžíci, papežíci, prelátci jsou vždy ptáci pocházející z amerických kontinentů. Ulehčuje to jejich správné určení. I naše dnešní šafránky byly ještě u dr. J. Karáska nazývány pěnkavami. 

Ze staré literatury

Dr. Karásek píše: „Do rodu Sycalis patří malé pěnkavy s kuželovitým, se strany smáčknutým, na vrabce upomínajícím zobákem. 12 druhů žije v Jižní Americe, jeden ve stř. Americe a jeden na Jamaice.“

Představuje pak dva druhy, a to pod číslem 111 pěnkavu šafránovou – Sycalis flaveola (l.) a pod číslem 112 pěnkavu Pelzelnovu – Sycalis pelzelni Scl.

V naší chovatelské literatuře se ještě objevuje pěnkava šafránová malá – Sycalis minor, kterou bychom v současné literatuře marně hledali. Ten údaj byl převzat z německé literatury, a to od Neunziga, z jeho knihy Fremdländische Stubenvögel. 

Dnes je tomu jinak. „Soustava a české názvy ptáků světa“ zná na 12 druhů ptáků rodu Sicalis, pro které bylo zvoleno české rodové pojmenování šafránka. Pragmatické řešení. 

Ti ptáci byli našim chovatelům známí, bývali i odchováváni a nikdo jim jinak než šafránky neřekl, ačkoliv správně se mělo říkat pěnkava šafránová. 

Ne všechny druhy však umíme správně určit, ne všechny druhy se v našich klecích objevily. A nemáme dokonce ani dostatek pramenů k jejich správnému určování. Protože přece jenom v současnosti máme k dispozici již více literatury, více podkladů, mohu se pokusit vylepšit popisy jednotlivých druhů šafránek. 

Některé druhy samců se dají určit vcelku spolehlivě, u samic to bude vždy loterie, protože jsou si jednak podobné a potom literatura představuje ponejvíce jen samce. 

Na barevných tabulích jsou zobrazováni víceméně jen samci, i tak jejich určení není snadnou záležitostí. 

Jsou to ptáci asi velikosti kanára, ti největší, další druhy jsou menší. Všechny druhy mají po těle někde nějakou jasně žlutou barvu. 

Do Evropy byly v minulosti ponejvíce dováženy šafránky velké, které jsou v Jižní Americe rozšířeny na největším území. Situace se zkomplikovala začátkem osmdesátých let minulého století, kdy Brazílie, po vzoru Austrálie, zakázala vývoz ptáků ze svého území. Sice to nelze kontrolovat natolik důsledně jako v případě Austrálie, nicméně svůj vliv to má. 

Svého prvního samce šafránky velké jsem dostal od chovatele, který byl znám jako sběratel různých druhů snovačů. Samec šafránky mu jich několik pozabíjel. I u mne se projevil jako vrahoun, přičemž zabíjel i samice.

Potom jsem měl pár šafránek z NDR. Tento pár byl již mírumilovnější a snášel se ve venkovní voliéře s dalšími spoluobyvateli. Přesto nakonec zabily dvě vylétaná mláďata panenek hnědoprsých, která hledala úkryt v jejich hnízdní budce. 

Šafránky jsou silně teritoriální ptáci, které byste měli držet nejlépe samostatně ve větší kleci nebo menší voliéře.

Jednotlivé  druhy

Vyjmenujme si jednotlivé druhy jejich rodu s tím, že budou zdůrazněny některé znaky, podle nichž se dají určit. Pořadí uvádím podle Soustavy a českých názvů ptáků světa.

1. Šafránka žlutá – Sicalis lutea (d´Orbigny et Lafresnaye, 1837)

Monotypický druh. Velikost těla je uváděna 13,5 cm. Samec je žlutý, na zádech a temeni hlavy až po krk lehce žlutohnědý. Na lících skvrna téže barvy. Středy letek a rýdovacích per tmavé. Zobák šedý, u kořene světlejší. Druh je rozšířen v Andách od Peru směrem k jihu až po severní Argentinu. Samice zobrazena není.

2. Šafránka velká – Sicalis flaveola (Linnaeus, 1766) 

Velikost těla je uváděna 13,5 až 14 cm. To odpovídá asi velikosti kanára, ale ptáci mají poněkud štíhlejší postavu. Zrádné je hledání obrázků na internetu, protože nemáte žádnou záruku, že je skutečně vyobrazen uváděný druh. I v tomto případě se mezi obrázky šafránek vloudil jasný kanár. Soustava uvádí, že druh vytváří 4 zeměpisné formy, jiné prameny až 5. 

Jsou to tyto formy:

1. Sicalis flaveola flaveola (Linnaeus, 1766), forma nominátní, rozšířená na Trinidadu, v Kolumbii, Venezuele a Guyaně. 

2. S. f. valida Banks et Penard, 1921, rozšířená v Ekvádoru a severozápadním Peru. 

3. S. f. brasiliensis (Gmelin, 1789) rozšířená po celé východní Brazílii kromě pralesů amazonské pánve. 

4. S. f. pelzelni Sclater, 1872, forma považovaná dříve za samostatný druh, rozšířená ve východní Bolívii, Paraguayi, v jihovýchodní Brazílii, severní Argentině a Uruguayi. 

5. S. f. koenigi Hoy, 1978, pocházející ze severozápadní Argentiny. Samci jsou po těle výrazně žlutí, na zádech lehce olivově hnědí, letky a rýdovací pera mají tmavé středy a žluté okraje. Na čele, někdy až po temeno jsou oranžoví. Samice žluté nejsou, jsou výrazně hnědě, podélně čárkované. Střed břicha je bílý. Mladí ptáci jsou žlutí na krku a prsou, vypadá to jako límec.

3. Šafránka luční – Sicalis luteola (Sparrman, 1789)

Velikost těla je uváděna 11,5 až 12,5 cm. Ptáci jsou viditelně menší postavy. Kromě menší postavy je rozlišovacím znakem vcelku dobře viditelný žlutý kroužek okolo oka. Samci i samice jsou na spodní části těla žlutí, líce nahnědlé. Obě pohlaví jsou podobně zbarvená, ale samice se odlišit dá, protože je vždy tmavší na prsou. Je rozlišováno až 8 různých forem.

1. Forma nominátní Sicalis luteola luteola (Sparrman, 1789)

2. S. l. bogotensis Chapman, 1924

3. S. l. chapmani Ridgway, 1899

4. S. l. chrysops Sclater, 1862

5. S. l. eisenmanni Wetmare, 1953

6. S. l. flavissima Todd, 1922

7. S .l. luteiventris (Meyen, 1834)

8. S. l. mexicana Brodkorp, 1943

4. Šafránka žlutočelá – Sicalis citrina Pelzeln, 1870

Velikost těla je udávána 12 cm. Je to tedy pták viditelně menší postavy, menší než kanár. Samci jsou na spodní straně těla sytě žlutí, na horní straně výrazně tmavohnědě kreslení, přední část hlavy žlutá, zadní nahnědlá. Na lících tmavá skvrna. Samice jsou na žlutém podkladu výrazně tmavě hnědě kreslené, a to i na prsou. Bez kresby mají jen střed břicha. Samce lze bezpečně určit podle bílých, podélných skvrn na krajních rýdovacích perech, podobných, jaká mají na ocase stehlíci. Žádný jiný druh šafránek tyto skvrny nemá! Popisovány jsou tři zeměpisné formy: 1. Forma nominátní Sicalis citrina citrina Pelzeln, 1870; 2. S. c. browni Bangs, 1898; 3. S. c. occidentalis Carriker, 1932.

5. Šafránka světlehřbetá – Sicalis uropygialis (d´Orbigny et Lafresnaye, 1837)

Velikost těla je udávána 14 cm. Je to tedy pták s již větší postavou, asi velikosti kanára. Jsou to horští ptáci rozšíření v Andách až do výšek 4 800 metrů od středního Peru směrem k jihu po severní Argentinu. Samci jsou na hlavě a spodní části těla žlutí, na zádech světle hnědošedí. Na lících mají výraznou, jasně ohraničenou světle šedou skvrnu. Svou zavalitou postavou jsou podobní evropským hýlům křivčím, i když jsou menší. Jsou popisovány tři zeměpisné formy. 

1. Forma nominátní Sicalis uropygialis uropygialis (d´Orbigny et Lafresnaye, 1837)

2. S. u. connectens (Chapman, 1919)

3. S. u. sharpei (von Berlepsch et Stolzmann, 1894)

6. Šafránka žlutohlavá – Sicalis luteocephala (d´Orbigny et Lafresnaye, 1837)

Velikost těla je udávána 14 cm, což je asi velikost kanára. Jsou to horští ptáci lokálně se vyskytující na východní straně And v Bolívii až severní Argentině, kde žijí ve výškách okolo 2 800 až 3500 metrů. Jejich české jméno je sice přiléhavé, nicméně oko si spíše všimne nápadné tříbarevnosti, kontrastu žluté a šedé barvy, ostře oddělené. Hlava, hrdlo, prsa až břicho jsou žluté, krk a boky světle šedé, záda olivově hnědá. V křídle žluté zrcátko. Letky i krovky mají žluté lemy. Samice je na hlavě o něco tmavší než samec. Druh je monotypický.

7. Šafránka zlatobřichá – Sicalis auriventris Philippi et Landbeck, 1864

Velikost těla je udávána 14,5 až 15 cm. Pro srovnání, je to pták o něco silnější než kanár. Je největším ptákem z rodu šafránek. Celkovým zbarvením je podobná předchozí šafránce světlehřbeté, ale na zádech je žlutohnědá, kostřec žlutý. Loketní letky má výrazně šedé, což vytváří uprostřed složeného křídla šedou skvrnu. Jsou to vysokohorští ptáci z chilských And, kde žijí ve výškách od 1 800 až do 3 000 metrů. Dospělé samice téměř postrádají žlutou barvu v opeření.

8.Šafránka zelenavá – Sicalis olivascens (d´Orbigny et Lafresnaye, 1837)

Velikost těla je udávána 14 cm. Pták velikosti kanára, na spodní straně těla žlutý, na hlavě a zádech hnědožlutý s nevýraznou kresbou. Zelenou barvu na něm nenajdete, snad nádech. Na hlavě je od čela až po zátylek hnědožlutý, na lících má tmavou skvrnu. Samice je o něco tmavší, s výraznější kresbou na zádech. Jsou to vysokohorští ptáci z And od Peru až po Chile a severní Argentinu, kde žijí lokálně ve výškách 2 000 až 3 600 metrů v křovinných a kaktusových porostech. Ptáci svým vnějším vzhledem silně připomínají evropského zvonka zeleného. „Soustava“ uvádí čtyři formy, běžně dohledatelné jsou tři. Kromě formy nominátní ještě forma Sicalis olivascens chloris Cabanis 1846 a forma S. o. salvini (C. Chubb, 1919).

9. Šafránka patagonská – Sicalis lebruni (Oustalet, 1891)

Velikost těla je udávána 14 cm, což je asi velikost kanára. Žlutohnědý pták zavalité postavy připomínající evropského zvonka. Na lících žluté hlavy má světle šedou skvrnu. Šedé jsou i letky loketní. Spodina těla je žlutá, na bocích úzký šedý pruh. Ptáci pochází z jižní části východní Argentiny, kde jsou rozšířeni v pampách od Buenos Aires až po Patagonii. Druh je monotypický. 

10. Šafránka menší – Sicalis columbiina Cabanis, 1851

Velikost těla je udávána 11,5 cm, je tedy viditelně menší než kanár. Samci jsou téměř shodně zbarvení jako samci šafránky velké, včetně oranžového zbarvení na čele. Jsou však rozpoznatelně menší. Na zádech i o malinko tmavší. Na lících mají lehce naznačenou tmavší linku přes oko. Jsou popisovány celkem 3 formy, jejichž území jsou oddělena. Střední Venezuela až východní Kolumbie, malé území při ústí Amazonky a střední Brazílie mimo Amazonii. Vesměs obývají nížinné kraje. 

Kromě formy nominátní Sicalis columbiana columbiana Cabanis, 1851, byly popsány další dvě formy, a to: Sicalis columbiana goeldii Berlepsch, 1906, a forma S. c. leopoldinae Hellmayr, 1906.

11. Šafránka Raimondova – Sicalis raimondii Taczanowski, 1874

Velikost těla je udávána 11,5 cm. Je to tedy pták menší postavy než kanár. Je domovem pobřežních krajů v Peru. Postavou i zbarvením připomíná evropského zvonohlíka zahradního. Sytě žlutě je zbarven jen na pásce nad okem, okrouhlé skvrně pod zobákem a na ramenou. Líce šedé, záda skvrnitá, spodina těla nažloutlá. Druh je monotypický.

12. Šafránka žlutoprsá – Sicalis taczanowskii Sharpe, 1888

Velikost těla je udávána 12 cm. Její pojmenování je poněkud zavádějící, protože na prsou žlutá vůbec není. Je to šedohnědý, menší pták, který je žlutý jen na malé ploše pod zobákem. Na bradě a uzdičce. Jednoznačným rozlišovacím znakem je mohutný, vysoký, černý zobák. Svou velikostí může připomínat evropského dlaska, je však přece jenom jiný. Druh je monotypický.

Tolik upřesňující poznámky k jihoamerickým ptákům rodu Sicalis, česky šafránkám. Většina z nich sice asi v našich klecích nikdy nebyla, nemohli ti ptáci z našich chovů ani vymizet, tedy kromě šafránky velké, ale mohli by se třeba ještě objevit. Až se zase po té nepříjemné pandemii chovatelský život oživí a otevřou se opět burzy, kdo ví, co na nich uvidíme? Tak jsem to sepsal pro lepší povědomí nebo orientaci.