Tajemný svět papoušků: Chováním zvířat se zabývá etologie a kognitivní etologie

Poznatky těchto mladých vědních oborů nás budou provázet celým seriálem. Za patrona etologie je pokládán František z Assisi (1181–1226), u nějž nalézáme základ panteistické mystiky v tom, že život je posvátný a jako takový zasluhuje úctu. U nás se rozvíjel výzkum chování zvířat už před druhou světovou válkou. Za zakladatele takovéhoto etologického výzkumu u nás lze považovat práce zoologa prof. Vladimíra Teyerovského (1898–1980) z roku 1933 týkající se chování hmyzu, kočky a dalších druhů.

Česká moderní etologie navázala prostřednictvím Zdeňka Veselovského na vědecké základy, které položil Rakušan Konrad Lorenz (1903–1981), dále Holanďan Niko Tinbergen (1907–1988) a Karl von Frisch (1886–1982), nositelé společné Nobelovy ceny (1973) za studii srovnávacího chování zejména vrubozobých ptáků a racků. Ptáci představují zatím nejlépe prozkoumanou živočišnou skupinu. A právě ona se podstatnou měrou zasloužila o vznik nové biologické disciplíny – etologie, která objektivními metodami zkoumá vrozené i naučené vzorce chování zvířat.

Rodičovství jako kolébka etologie

Zoolog a etolog Zdeněk Veselovský ve své knize Člověk a zvíře (Academia, 2000) připomíná, že pro biologa je vůbec největší školou mít vlastní dítě, neboť výchova dítěte je i vynikající učebnicí etologie. Franz Weber (nar. 1927), švýcarský obhájce zvířat, řekl o etologii (2003): „Odkrývá a zkoumá inteligenci, citlivost a emoce zvířat – tedy komplex toho, co u lidí nejčastěji označujeme pojmem ,duše´.“ 

Etologie tedy zkoumá vrozené i naučené prvky chování, a to nejen zvířat, ale i člověka – na rozdíl od amerických behavioristů (škola srovnávacích psychologů z počátku 20. století), kteří metodicky vycházeli z učení Pavlova (1849–1936) o nepodmíněných a podmíněných reflexech. Předpokládali, že živočichové a také člověk po narození teprve učením získávají všechny potřebné znalosti a dovednosti. 
Až dalším výzkumem se došlo k poznání, že zde existuje řada vrozených projevů a jejich spouštěčů, které se u evolučně výše stojících skupin živočichů spolu s člověkem následně doplňují zkušeností a učením. Neurofyziolog Erich von Holst (1908–1962) zjistil, že centrální nervový systém vytváří kromě reflexní činnosti trvalé automatismy, které v mozkových centrech působí jako impulzy vyvolávající některé vrozené vzorce chování. Konrad Lorenz zde uvádí: „Zejména u vyšších obratlovců do sebe vrozené i naučené chování natolik zapadají, že je jednoduchými metodami nelze od sebe odlišit.“ 

A právě to si lze u batolete nebo zvířecího mláděte vyššího obratlovce – třeba papouška – při pozorném sledování jeho vývoje ověřovat. Pak zjistíme, že má schopnost se učit, dovede vyhodnotit situaci – má vhled, je schopen myslet a má emoce, paměť, komunikuje, má určitou míru sebeuvědomění, umí si naplánovat svůj záměr a lze u něj nalézt i projevy empatie, prvky altruistického a morálního chování. Není jisté, jestli si to mnozí chovatelé a opatrovníci papoušků dostatečně uvědomují.

V hlavní roli rozum a učení

Zdeněk Veselovský už v roce 1970 napsal: „Zatímco vývoj lidského těla z živočišného základu je mimo diskuzi, je obdobný vývoj našeho jednání z jednání zvířecího dosud předmětem sporů a i vzdělaní lidé jej mnohdy naprosto odmítají. Moderní biologická disciplína – etologie – však dokládá, že chování zvířat se vyvíjelo podobně jako tělesné znaky. Zatímco u nižších skupin živočichů jde i při nejsložitějším projevu vesměs jen o jednání hluboce vrozené, u vyšších skupin, a hlavně u savců přistupuje k základnímu vrozenému chování jako upravující činitel učení, a dokonce i sice velmi primitivní, přesto však rozumové jednání. Dospělí šimpanzi, paviáni, krkavci i papoušci jsou bezesporu tvorové mnohem rozumnější než nemluvně Homo sapiens. Věříme-li proto, že jsme se po stránce tělesné vyvinuli z tvorů zoologicky nižších, považuji za zcela oprávněné, abychom i základy našeho lidského jednání a řeči hledali u našich živočišných předků. Existuje dnes již pro to mnoho a mnoho dobrých důkazů a je opravdu načase, abychom o těchto vědeckých pravdách začali uvažovat.“

Rakouský lékař Konrad Lorenz v roce 1935 položil základy etologie publikací práce Společník v životě ptáků (Der Kumpan in der Umwelt des Vogeles). V závěru knihy podal svůj první zobecněný nástin ekologické teorie instinktu, kterou zformuloval na základě nově zjištěných faktů a po revizi zastaralých zoopsychologických koncepcí této doby.

Do Čech přinesl tuto vědní disciplínu zoolog Zdeněk Veselovský (1928–2006), který se s Lorenzem seznámil v roce 1953 na kongresu ornitologů ve Finsku, a na příštím osobním vztahu měla podíl láska obou k vodnímu ptactvu. Tento vztah po letech Veselovský charakterizoval slovy: „Lidsky nejlepší člověk, se kterým jsem se kdy poznal. Jakýsi můj druhý otec.“

Konrad Lorenz, což se málo ví, má kořeny na našem území. Jeho otec Adolf Lorenz (1854–1946) byl v době narození Konrada světově uznávaný ortoped a kandidát na Nobelovu cenu. Pocházel z rodiny sedláře, která žila v severomoravském městečku Vidnavě (Weidenau). Zde má také na domě u hlavního vidnavského náměstí pamětní desku. Slavný rodák se jejího odhalení v roce 1935 zúčastnil i se svým synem Konradem. V děkovném projevu shrnul jak své životní osudy, tak svůj postoj k dějinám lidstva.

Kognitivní etologie

Vedle klasické etologie existuje ještě mladší obor kognitivní etologie, což je evoluční a ekologický vědní obor zabývající se myslí živočichů. Zejména zjišťuje, jak zvířata myslí a co cítí, zaobírá se tedy jejich emocemi, vnímáním okolního světa, myšlenkovými pochody, zpracováváním poznatků, vědomím a sebeuvědoměním. 

Podle kognitivního etologa Marce Bekoffa (Emoce zvířat, Dialog 2017): „Pozornost kognitivních etologů se ubírá několika směry. Doufají, že se jim podaří nalézt kontinuitu psychických procesů a stavů různých druhů, chtějí objasnit způsob, jakým se emoce  a myšlenkové dovednosti vyvíjejí a proč k tomu dochází, a odemknout bránu do světa zvířat samotných. Nejpřijatelnější formou výzkumu je pro kognitivního etologa studium zvířat v jejich přirozeném prostředí, popřípadě v takových podmínkách, které se takovému prostředí co možná nejvíce podobají.“

Počátek moderního období kognitivní etologie orientované na evoluci a evoluční kontinuitu poznávacích procesů a myšlenkových pochodů zvířat se datuje do roku 1976, kdy vyšla kniha Donalda R. Griffina pod názvem  Otázka vědomí u zvířat: Kontinuita v evoluci duševní zkušenosti (The Question of Animal Awareness: Evolutionary Continuity of Mental Experience).

M. Bekoff uvádí: „Lidé mají emoce, které jsou spjaty s určitými útvary v mozku, a poněvadž se v mozku zvířat vyskytují stejné nebo podobné útvary, prožívají i ona podobné emoční stavy. U mnoha druhů je totiž uspořádání neuronů v některých oblastech mozku souvisejících s emocemi obdobné. Tyto důkazy tedy mají své opodstatnění spočívající v evoluční kontinuitě různých druhů zvířat, člověka nevyjímaje.“