Kurilský bobtail dlouhosrstý

O plemenu

Název „bobtail“ upozorňuje na zajímavý znak tohoto plemene, totiž na zakrnělý, 3-8 cm dlouhý ocas, ozdobený hustou srstí tvořící typický střapec. 

Vedle dlouhosrstých bobtailů existují i kurilští krátkosrstí bobtailové, kteří mají, až na délku srsti, zcela shodný standard i povahové vlastnosti. 

Historie

Kurilský bobtail má velmi pravděpodobně společné předky s bobtaily japonskými, i když hlavní zásluhy na jeho oficiálním uznání a čistokrevném chovu patří Rusku. 

Jde o přírodní plemeno, jehož domovinou je pás malých sopečných ostrůvků (Kurilské ostrovy), mezi Rusku patřící Kamčatkou a japonským ostrovem Hokkaidó. 

Není bez zajímavosti, že i druhá významná linie bezocasých/krátkoocasých koček pochází z ostrovů - manské a kymerské kočky z britského ostrova Man, vznikly zcela nezávisle, jinou náhodnou genetickou mutací. Malé a, až do rozvoje moderní dopravy, poměrně izolované populace nacházející se na ostrovech jsou totiž ideální pro rychlou fixaci nově vzniklého znaku, ukáže-li se pro svého nositele jako výhodný nebo aspoň neutrální. 

Až do druhé poloviny 19. století byly Kurilské ostrovy pod správou Japonského císařství a lze tedy předpokládat, že spolu s japonskými obchodníky a úředníky se na ostrovy dostávaly i jejich kočky. 

Roku 1875 připadlo souostroví carskému Rusku a zřejmě tehdy se tyto kočky poprvé dostaly na pevninu a následně do větších měst ve vnitrozemí, kde svým zjevem vzbudily nemalou pozornost. 

Vlivem první světové války, socialistické revoluce a následně druhé světové války se však chov těchto zvířat dostal do pozadí a i když se kurilští bobtailové stále chovali jako domácí mazlíčci, s vedením čistokrevného chovu se začalo až koncem sovětské éry. Ruskou chovatelskou organizací byl kurilský bobtail uznán roku 1995, FIFe plemeno uznala roku 2004. 

Oproti manským a kymerským kočkám mají bobtailové tu výhodu, že gen pro krátkoocasost není spojen s žádnými zdravotními komplikacemi, proto se bez problémů páří i krátkoocasí jedinci mezi sebou, což u manských a kymerských koček není možné.

Povaha

Kurilský bobtail patří mezi kočky, jejichž povaha svou příchylností k člověku připomíná spíše povahu psí. 

Obvykle je také nekonfliktní a tolerantní jak vůči ostatním kočkám, tak i ke zvířatům jiného druhu, proto se dobře hodí i pro začínající chovatele.

Ačkoliv nejsou přehnaně aktivní, rádi si hrají a jsou výbornými společníky i pro děti. 

Výchova a socializace

Díky vysoké inteligenci a silné vazbě na člověka si nejen rychle zvykají na nový domov, ale lze je i poměrně snadno naučit různé triky a kousky, chůzi na vodítku či jim stanovit jisté mantinely (např. zákaz chodit do postele, na kuchyňskou linku atd.)

Cestou k úspěchu je však výlučně pozitivní motivace, odměny a pochvaly, nikoliv hrubost a křik.

Krmení

Chybu určitě neuděláte, sáhnete-li po kvalitních granulích (s výběrem může poradit veterinář nebo zkušený chovatel). Oblíbené masové kapsičky, paštiky nebo konzervičky mohou být vítaným zpestřením, neměly by však tvořit hlavní složku jídelníčku.

Pro bytové kočky je nezbytností truhlík s nezávadnou trávou, jejíž konzumace funguje jako účinná prevence zdravotních potíží způsobených trichobezoáry (spolknutými chuchvalci chlupů). U dlouhosrstých koček existuje zvýšené riziko ucpání či omezení průchodnosti trávicího traktu.

Srst a péče

Srst kurilského dlouhosrstého bobtaila je střední délky, velmi hustá a poskytující výbornou ochranu proti nepříznivému počasí. 

Standard připouští všechny barvy, jejich kombinace i kresby, s výjimkou colorpoint, čokoládové, lila, plavé a skořicové.

Co se péče týče, jde o středně náročné plemeno. Zhruba jednou týdně je vhodné pečlivé vykartáčování, jednou za měsíc pak zkontrolujeme také stav uší, drápků a dutiny ústní. 

Zdraví / nemoci

Toto přírodní plemeno se dožívá vysokého věku a zpravidla nebývá příliš nemocné. Zejména u samců-kastrátů mohou způsobovat komplikace močové kameny různého složení (struvity, oxaláty). Léčbou je zejména dostatečný pitný režim a speciální dietní strava. V některých případech může být nutné kameny chirurgicky vyjmout, nejzávažnější průběh nebo zanedbané onemocnění někdy vede i k amputaci penisu.