Bylo mi 12 a dostala jsem k narozeninám dokonalou kobylku. Nejlepší učitelka na světě. Za tři roky jsem chtěla hříbátko. Naši mi řekli, že je to hloupý nápad. Šla jsem na střední školu, kde jsem musela být na intru. Vzhledem k tomu, že mám koby doma a rodičové jsou nekoňáci rozmluvili mi to. A bylo to dobře. Kdoví co by z prcka vyrostlo. Jenže mě to teď hrozně mrzí. Po mojí bobíně by bylo hříbo jako lusk. Je to kobylka dokonalá povahou. Takový kůň na světě není. Po světě běhá jenom jeden její potomek - valášek. Docela úspěšný.
Teď budu připouštět svojí druhou mladou kobylku a moc mě mrzí, že jsem kdysi nepřipustila babču. Nyní ji už zapustit nemohu. Má špatné nožky a i vzhledem k věku už by to nemusela ustát. Jsem z toho fakt rozložená..
Omlouvám se za nepředmětný příspevěk, ale člověku je z toho úzko a cítí potřebu vylít si srdíčko. Udělali jste taky rozhodnutí u kterého víte, že bylo na 300% správné, ale zároveň toho litujete?
katkaa1
napsal(a):
Keď ste z tohto "rozložená" tak toho zrejme v živote ešte veľa mať za sebou nebudete
Ak chcete ďalšieho koňa tak popozerajte inzeráty, kúpiť dobre stavané zdravé žriebä je aj tak istejšie ako ísť do pripúšťania s neistým výsledkom
Smutná reakce... takové vysmívání.
Ano, podle příspěvku jde pravděpodobně o slečnu, která má život před sebou, ale proč ten výsměch?
Má srdeční záležitost, kobylku od které chtěla hříbě, ale situace tomu nepřála a je jí to líto, že nebude mít potomka po svojí první kobyle.
Postěžovala si, toť vše. A kéž by se jí větší životní karamboly vyhýbaly.
náhoda
napsal(a):
Smutná reakce... takové vysmívání.
Ano, podle příspěvku jde pravděpodobně o slečnu, která má život před sebou, ale proč ten výsměch?
Má srdeční záležitost, kobylku od které chtěla hříbě, ale situace tomu nepřála a je jí to líto, že nebude mít potomka po svojí první kobyle.
Postěžovala si, toť vše. A kéž by se jí větší životní karamboly vyhýbaly.
Dep
napsal(a):
Bylo mi 12 a dostala jsem k narozeninám dokonalou kobylku. Nejlepší učitelka na světě. Za tři roky jsem chtěla hříbátko. Naši mi řekli, že je to hloupý nápad. Šla jsem na střední školu, kde jsem musela být na intru. Vzhledem k tomu, že mám koby doma a rodičové jsou nekoňáci rozmluvili mi to. A bylo to dobře. Kdoví co by z prcka vyrostlo. Jenže mě to teď hrozně mrzí. Po mojí bobíně by bylo hříbo jako lusk. Je to kobylka dokonalá povahou. Takový kůň na světě není. Po světě běhá jenom jeden její potomek - valášek. Docela úspěšný.
Teď budu připouštět svojí druhou mladou kobylku a moc mě mrzí, že jsem kdysi nepřipustila babču. Nyní ji už zapustit nemohu. Má špatné nožky a i vzhledem k věku už by to nemusela ustát. Jsem z toho fakt rozložená..
Omlouvám se za nepředmětný příspevěk, ale člověku je z toho úzko a cítí potřebu vylít si srdíčko. Udělali jste taky rozhodnutí u kterého víte, že bylo na 300% správné, ale zároveň toho litujete?
Asi takhle - je ti líto hříběte, co se nenarodilo, protože mohlo být báječné. Ale sama si říkáš "kdoví, co by z prcka vyrostlo".
Takže:
1. klisna nemusela zabřeznout, nemusela porodit zdravé hříbě, nemusela přežít porod. Možná je fajn, že jste ji nepřipustili - do budoucnosti nikdo nevidí
2. chtělas hříbě, když jsi šla na intr. A kdo by se tedy o hříbě staral? Rodiče nekoňáci se ti postarali o vychovanou vycvičenou klisnu, na hříbě odvahu neměli. Navíc hříbě vyrůstající jako jedináček, tedy jen s matkou, je obtížnější vychovat správně, než-li koně, který vyrůstá od narození s vrstevníky. Možná sis ušetřila psaní dotazů typu - mám doma ročního hřebečka, jsem na intru, dostanu se domů jen o víkendu a hřebeček dělá tohle a tohle, rodiče se mi bojí ke koním chodit, CO MÁM DĚLAT?
3. ano, občas se stává, že člověk přemýšlí, co by bylo, KDYBY... Ale filosofové správně říkají "nevstoupíš dvakrát do téže řeky", nebo-li, pokud se nějak rozhodneš (a dle mého to bylo správné rozhodnutí), nemáš šanci se na to "rozcestí" vrátit a rozhodnout se jinak. Je zbytečné přemýšlet, jestli byste to celá rodina nějak zvládli a pak kdesi přece jen běhal ještě jeden potomek tvé kobylky. Je divné, že je ti z toho úzko, že klisna neměla nějaké hříbě. Toto je totiž opravdu v podstatě banální záležitost, stanou se horší věci, někdy dokonce příšerné věci a přesto se člověk nesmí dlouho ohlížet, snít o tom, jaké by to bylo, kdyby se tenkrát člověk rozhodl jinak. Možná bys tedy měla doma protivného valáška, a teď máš tu druhou mladou kobylku, kterou by sis možná nemohla jinak pořídit. Zkusím to ještě napsat jinak - každé rozhodnutí (naše nebo jiného člověka) je jakási vyhýbka na trati života. Lze tedy odbočit vpravo nebo vlevo, možná ta levá trať zpočátku vede divnou krajinou, ale má lepší cíl, než druhá cesta, která v tom okamžiku vypadá lákavěji. Ale na obou cestách jsou další vyhýbky, některé tě oklikou vrací na původní směr, jiné někam, kam ses ani neopovážila chtít dojet. Takže se neohlížej zpět, netrap se, že tvá starší kobylka už nebude mít hříbě, řeš to, co ti přinese budoucnost.
Hodně štěstí.
PS: a abych odpověděla na otázku, zda-li lituji nějakého svého správného rozhodnutí?
No, našla bych jedno. Určitou shodou okolností jsem získala druhého hřebce pro svůj chov. V té době jsem měla 4 dospělé klisny a 5 klisniček ne dost starých na připuštění. Nechtěla jsem 4 klisny dělit dvěma hřebcům, a tak jsem se rozhodla, že na 2 roky, než budou dospělé dcery mého prvního hřebce, zapůjčím hřebce kamarádce. Toho nového, protože byl mnohem mladší než ten původní, takže jsem předpokládala, že nový bude mít za 2 roky dostatek času počít u nás spoustu hříbátek s dcerami prvního hřebce.
Nikdo nemohl tušit, že hřebec za 2 roky uhyne, takže se po něm narodí pěkná hříbata, ale já nebudu mít ani jedno.
Takže ano, trochu mi to líto je. Stejně, jako je mi smutno po klisně, která mi umřela během porodu, nebo po některé odchované klisničce, kterou jsem odprodala, protože prostě si nelze doma nechat všechno...
Ale stále si myslím, že rozhodnutí, že jsem dala přednost staršímu z hřebců, bylo správné.
Život jde dál a tak čekám na jaře hříbátka po zcela jiném hřebci (viz foto), kterého bych si samozřejmě nepořídila, pokud bych o toho předchozího nepřišla.
Lenuuska

XXX.XXX.53.162
A co embrio transfer?
Dep
napsal(a):
Bylo mi 12 a dostala jsem k narozeninám dokonalou kobylku. Nejlepší učitelka na světě. Za tři roky jsem chtěla hříbátko. Naši mi řekli, že je to hloupý nápad. Šla jsem na střední školu, kde jsem musela být na intru. Vzhledem k tomu, že mám koby doma a rodičové jsou nekoňáci rozmluvili mi to. A bylo to dobře. Kdoví co by z prcka vyrostlo. Jenže mě to teď hrozně mrzí. Po mojí bobíně by bylo hříbo jako lusk. Je to kobylka dokonalá povahou. Takový kůň na světě není. Po světě běhá jenom jeden její potomek - valášek. Docela úspěšný.
Teď budu připouštět svojí druhou mladou kobylku a moc mě mrzí, že jsem kdysi nepřipustila babču. Nyní ji už zapustit nemohu. Má špatné nožky a i vzhledem k věku už by to nemusela ustát. Jsem z toho fakt rozložená..
Omlouvám se za nepředmětný příspevěk, ale člověku je z toho úzko a cítí potřebu vylít si srdíčko. Udělali jste taky rozhodnutí u kterého víte, že bylo na 300% správné, ale zároveň toho litujete?
NIKDY nelitovat svých rozhodnutí. Prostě to tak mělo být. Vše co se stane je pro něco dobré a vždy nás to někam posune.
Lenuuska

XXX.XXX.53.162
Pokud se ma cely zivot uitar tim co by kdyby tak at jde do embrio transferu a bude mit dusicka klid pokud ma dostatek penez
Věřte trochu na osud-třeba to tak mělo být. Připouštění je tak trochu vždycky risk. Třeba by se stalo něco špatného a vy jste si s tím ušetřila spoustu trápení. Já když jsem si pořídila moji kobču, tak jsem ji měla ustájenou jinde a pět let snila o tom, jak ji připustím. Po 5ti letech jsem ji už mohla mít doma a tak došlo i na hříbátko. Problémy už od začátku od připouštění. Narodila se nádherná vysněná kobylka-po 1,5 měsíci uhynula na špatný imunitní systém. V té době byla už kobča nainseminovaná a já si přála, aby nezůstala, protže jsem tím nechtěla procházet znova. Osud to ale chtěl jinak a je z toho už skoro 3 letá fešanda. Někdy něco co strašně chceme není uplně ta nejlepší cesta.