Zajímal by mě váš názor na situaci... staráte se ve stáji o koně.. je to plnas relativne mlady do 10let. po několika měsících vy zjistíte že kůň prodělal několikrát laminitidu nejspis lehčí formu- zatím tedy vet nepotvrzeno, má rakovinu kůže- dělají se mu takové "bradavice" na kůži které léčí veterinář nevím přesně název...je to bývalý dostihák takže ano něco málo ze zavodeni zustalo- některé psycho stavy...má plíseň již několikrát léčenou. a navíc se u něj již podruhé bez příčiny objevilo krvácení z nosu pouze z jedne nozdry a to 1x v ohradě v klidovém stádiu a podruhé po krátké procházce do terénu (do kterého nechodí) takže zátěži to nepřisuzuji spíše stresu i když jsme byli asi s 5 koňmi.A při čichnutí mu z nosu nesmrdí plíseň( vzdušný vaky to nebudou myslím) No a s tímto co víte, ale majitel z toho ví zatím nejspíš jen půlku na vás vybalí že jestli nechcete koně odkoupit za takových 20-25tis že snižuje stavy. Co byste dělali? Přikloníte-li se k tomu, že kůň měl již mnoho majitelů a víte že jste jedním z mála lidí kterým ten kůň byť za relativně krátkou dobu začal důvěřovat? Při představě že ho majitel prodá někam jinam a ho zase zradí člověk... a při představě jak to dnes bývá že majitel neodhalí veškeré informace o koni co se s nim pozdeji muze stat... takže? Ano či ne?
Koni je jedno, jakého má člověka (tenhle zrovna na nikoho asi fixovaný není), hlavně že má žrádlo, společnost koní a pobyt venku. Takže o nějaké zradě nemůže být řeč - v případě prodeje někomu rozumnému. Pokud uvažujete o koupi, nechte si udělat kompletní veterinární prohlídku, ať víte, do čeho skutečně jdete. Možná podle výsledků se pak s majitelem dohodnete i na nižší ceně.
Řeknu to takto. NESMÍTE se upínat na citový vztah k tomu koni, takový vztah po určité době uděláte i k dalšímu koni. Kůň Váš to není, takže majitelka má právo ho prodat kamkoliv a Vy do toho nemáte co mluvit. Taky mi prodali koně, kterého jsem jezdila dlouhou dobu já, já byla jediná, kdo ho zvládl, tehdy mi taky nabízela majitelka, ať ho koupím já, ale řekla jsem NE (stejně jsem byla ještě dítě).
Pokud jste rozumná bytost, tak takového koně nikdy nekoupíte (vzhledem k tomu, co píšete, co všechno má, má tak jateční cenu, možná s přimhouřenými oky cca 10 tis). Pokud máte peněz, že nevíte co s nimi, tak ho kupte, doživotně do něj budete vrážet xy tisíc, které stejně v závěru budou naprosto zbytečné a koně nevyléčí. Nezlobte se na mne, ale takovej kůň je kůň jateční...
Pokud uvažujete o koupi koně, tak za 20000, - - 25000, - seženete koně, který bude mít nějaké vady, ale nebude jich tolik jako na výše popsaném A 1/1.
Nabídka pana majitele mi zavání vyčůraností.
Poznal, že máte ke koni vztah, nasadil sumu za kterou by ho přes inzerci neprodal, zbaví se jednoho hladového krku a navíc, pokud necháte koně v nynější stáji, mu přistane každý měsíc suma za ustájení...
Veterinarni prohlidku si necham udelat tak jak tak, ano ono se jednoduse rika nesmis si vytvorit vztah, je to asi i trochu ve mne jsem proste takova...a kdyz jsem ze takrka syroveho kone, stazeneho z dostihů a zaroven jeste 2roky po tom jezdiciho westernovy discipliny nebo podobny discipliny kterym zrovna neholduju, udelala kone ktery prijde v ohrade na zavolani, zveda nohy a zastavuje na hlas... za 3 mesice... je to proste vztah kterej nejde jen tak zahodit... :-/ mate pravdu je to kun jatecni.. uvidim az to proberu s majitelem co vsechno jsem zjistila zda bude ochotny slevit ci nikoli.. kazdopadne to nic nemeni na tom ze ja potom budu platit ty veteriny kdyz se nektera z tech veci objevi znovu nebo zhorší, co se tyce inzerovani me řekl ze pry ho uz nabizel a lidi se ozyvali.. tezko rict co je pravda, ustajen by byl jinde... je to pro me velmi těžké rozhodnuti kdy svadim boj rozum vs. srdce a nikomu tohle nepreju je to pekelny :-/ :-/ mam milion duvodu proc ne a jen par duvodu proc ano a stejne jsem na vážkách ach jo...
DoubleBouble
napsal(a):
Zajímal by mě váš názor na situaci... staráte se ve stáji o koně.. je to plnas relativne mlady do 10let. po několika měsících vy zjistíte že kůň prodělal několikrát laminitidu nejspis lehčí formu- zatím tedy vet nepotvrzeno, má rakovinu kůže- dělají se mu takové "bradavice" na kůži které léčí veterinář nevím přesně název...je to bývalý dostihák takže ano něco málo ze zavodeni zustalo- některé psycho stavy...má plíseň již několikrát léčenou. a navíc se u něj již podruhé bez příčiny objevilo krvácení z nosu pouze z jedne nozdry a to 1x v ohradě v klidovém stádiu a podruhé po krátké procházce do terénu (do kterého nechodí) takže zátěži to nepřisuzuji spíše stresu i když jsme byli asi s 5 koňmi.A při čichnutí mu z nosu nesmrdí plíseň( vzdušný vaky to nebudou myslím) No a s tímto co víte, ale majitel z toho ví zatím nejspíš jen půlku na vás vybalí že jestli nechcete koně odkoupit za takových 20-25tis že snižuje stavy. Co byste dělali? Přikloníte-li se k tomu, že kůň měl již mnoho majitelů a víte že jste jedním z mála lidí kterým ten kůň byť za relativně krátkou dobu začal důvěřovat? Při představě že ho majitel prodá někam jinam a ho zase zradí člověk... a při představě jak to dnes bývá že majitel neodhalí veškeré informace o koni co se s nim pozdeji muze stat... takže? Ano či ne?
Měla by jsi oddělit vztah a city, které ke koni chováš s realitou, jak na tom kůň fyzicky je, kolik za něj majitel chce, zda jsi ochotna jít do tohoto rizika, neboť není zdravej ten kůň apod.Za mě určitě bych do toho nešla za víc, jak jatečku, cca 5000Kč za koně.1/bude tě stát více peněz, něj jiný zdravý kůň s neduhy, kterého bys za stejnou cenu, jakou ti chce prodat majitel koně pořídila 2/koně si lidi nezamilují, jsou pro ně důležité základní potřeby a pokud je mají, jsou s majiteli velmi rádi apod, takže bych se nebála, kam půjde, navíc za tu cenu ho koupí asi s těmi neduhy, co má jen blázen, kterej si s sebou nevezme veta, aby koně zkouknul, nejspíš nějaký laik, protože člověk, který se v koních vyzná ho za tu cenu nekoupí.3/tak jako důvěru jeho jsi získala ty, může jí získat i jiný člověk, nový majitel.Nechala bych koníka odejít a pracovala bych s jinými, nebo novými koni.Ale nekoupila bych ho ani omylem.Třeba ho někdo bude chtít jako živou sekačku
To je prostě ze strany majitele citové vydírání, nic jiného. A klasický reklamní tah - necheš? Nevadí, mám dalších xy zájemců (samozřejmě to v člověku vyvolá pochybnosti, zkratkovité jednání, urychlené) i když je skutečnost úplně jiná.
To máte tolik peněz, tak zbytečně utrácet? A ano, bavím se o zvířeti, tudíž jsou na prvním místě finance, ne citový vztah.
edwina

XXX.XXX.40.41
Ze své zkušenosti říkám, že citové pouto ke koni si neuděláte jen tak snadno - a určitě ne ke každému. Moje "první" kobyla byla zcela mimořádná, byť vůbec nebyla moje, jen jsem se o ni starala, byla to šklebivá stará ČT klisna, hříbě si tvrdě hájila a sem tam někoho (mě ne) kousla. Bylo mi -náct a milovala jsem ji. Myslím, že vztah byl oboustranný, dávno před dobou zaříkávačů koní jsem na ní mohla jet do terénu bez sedla a na stájové ohlávce a ve zdraví se vrátit. Opustila jsem ji pro neshody s majitelem, začala ji jezdit ještě jeho příbuzná a bylo nás ve stáji prostě moc. Nechtěla jsem klisnu přetěžovat, nebyla už nejmladší. Pár let jsem pak jezdila tak porůznu na pronajatých koních a dávno dospělá a vydělávající jsem si konečně koupila vlastního koně. Očekávala jsem naivně, že to bude zase silný citový vztah. Nebyl, nesedli jsme si ani trochu. Po dvou letech jsem ho prodala a pořídila si pečlivě vybranou klisnu. Byť jsem ji vlastnila skoro 10 let a byla opravdu po všech stránkách hodná a bezproblémová na ježdění i pár hříbat jsme od ní odchovali, žádné mimořádné "pouto" se opět nekonalo. Ráda jsem ji poslala dál, když se pro ni našel vhodný kupec, který pro ni měl víc času a porozumění. Teď máme rodinné koně a poníky doma 4, ale už se nezamilovávám tak snadno (na lásku mám svého muže a děti). Já bych to nepodceňovala. Takže je-li na tom koník zdravotně špatně, probrat s majitelem kupní cenu, ale citová hodnota je někdy k nezaplacení. Tohle není něco, co si můžete "na povel" udělat k hned tak nějakému koni. Rozum a cit jsou někdy v protikladu, ale upřímně, vybírala bych spíš srdcem. Asi budu jedna z mála .
ff12345

XXX.XXX.172.226
edwina
napsal(a):
Ze své zkušenosti říkám, že citové pouto ke koni si neuděláte jen tak snadno - a určitě ne ke každému. Moje "první" kobyla byla zcela mimořádná, byť vůbec nebyla moje, jen jsem se o ni starala, byla to šklebivá stará ČT klisna, hříbě si tvrdě hájila a sem tam někoho (mě ne) kousla. Bylo mi -náct a milovala jsem ji. Myslím, že vztah byl oboustranný, dávno před dobou zaříkávačů koní jsem na ní mohla jet do terénu bez sedla a na stájové ohlávce a ve zdraví se vrátit. Opustila jsem ji pro neshody s majitelem, začala ji jezdit ještě jeho příbuzná a bylo nás ve stáji prostě moc. Nechtěla jsem klisnu přetěžovat, nebyla už nejmladší. Pár let jsem pak jezdila tak porůznu na pronajatých koních a dávno dospělá a vydělávající jsem si konečně koupila vlastního koně. Očekávala jsem naivně, že to bude zase silný citový vztah. Nebyl, nesedli jsme si ani trochu. Po dvou letech jsem ho prodala a pořídila si pečlivě vybranou klisnu. Byť jsem ji vlastnila skoro 10 let a byla opravdu po všech stránkách hodná a bezproblémová na ježdění i pár hříbat jsme od ní odchovali, žádné mimořádné "pouto" se opět nekonalo. Ráda jsem ji poslala dál, když se pro ni našel vhodný kupec, který pro ni měl víc času a porozumění. Teď máme rodinné koně a poníky doma 4, ale už se nezamilovávám tak snadno (na lásku mám svého muže a děti). Já bych to nepodceňovala. Takže je-li na tom koník zdravotně špatně, probrat s majitelem kupní cenu, ale citová hodnota je někdy k nezaplacení. Tohle není něco, co si můžete "na povel" udělat k hned tak nějakému koni. Rozum a cit jsou někdy v protikladu, ale upřímně, vybírala bych spíš srdcem. Asi budu jedna z mála .
A není to spíš tím, že jste mezi první kobylou a koupeným koněm prostě jenom dospěla? S rostoucím věkem člověk přirozeně ztrácí tu typickou dětskou naivitu a na všechno má mnohem realističtější pohled. To se přeci odráží i ve vztazích.
edwina

XXX.XXX.40.41
ff12345
napsal(a):
A není to spíš tím, že jste mezi první kobylou a koupeným koněm prostě jenom dospěla? S rostoucím věkem člověk přirozeně ztrácí tu typickou dětskou naivitu a na všechno má mnohem realističtější pohled. To se přeci odráží i ve vztazích.
Určitě jsem mezitím dospěla a změnila priority. To je samozřejmé. Ale na zadavatelčině místě bych to nepodceňovala - pokud má dojem, že tohle je její životní kůň, k němuž má citové pouto a on k ní, nechť si ho koupí. Druhého takového nemusí potkat. Mně se kupodivu tímto způsobem "zadřel pod kůži" až zase poník mých dětí - je to určitá kombinace vlastností, kterou u koní podvědomě hledám a ne vždy nacházím. Prostě ten pravý kůň se hledá podobně špatně jako pravý partner na celý život . Možná to bude klapat, budete se vzájemně tolerovat, třeba si i dobře zajezdíte a zazávodíte, ale žádná oboustranná velká láska to nebude. Jak píše výše Chex, jsou opravdu koně, kterým je srdečně jedno, kdo je jejich majitelem, hlavně že mají co do huby a stádo, v němž spokojeně existují. Ať je prodáte komukoli, bude-li aspoň průměrný koňák, vyjde s nimi a oni s ním. Většinou "salámisté" typu hucul, hafling, fjord, tinker mají lidi na háku a stádo je pro ně prioritou. A pak jsou takoví koně, kteří vztah s člověkem vyloženě hledají - většinou krevnatější a citlivější povahy (A1/1, arab, achal, andalusan, ale i velš) "svého" člověka potřebují. A ano, když mi kůň nesedí, klidně ho prodám někomu, kde se uplatní lépe. Není to moje dítě ani tetička, abych se s ním musela celoživotně trápit. Z toho jsem opravdu vyrostla .
Uživatel s deaktivovaným účtem

Prvního koně nic nenahradí, ikdyž je to většinou kůň cizí (oddíl, atp.), ať už člověk potká pak další desítky koní nebo kupuje svoje "vlastní" ;)
Můj první vlastní kůň mi taky extra k srdci nepřirostl, ale má jiné hodnoty, pro které jsem jí koneckonců pořizovala, takže jí mám a vše je v pořádku. Mám jí ráda, ale není to láska až za hrob.
Druhou, ikdyž je daleko složitější povaha a komunikace s ní není vždy jednoduchá, mám opravdu ráda.
Ale úplně souhlasím s příspěvkem ff12345 - dřív bych taky za koně ve stáji "položila život". Co my jste se natrápily a nabrečely, když občas na koně sedli "sponzoři", kteří drželi oddíl tehdá nad vodou. Jenže oni nebyli moc dobří jezdci a jezdili na opravdu dlouhé a náročné vyjížďky a koně vždycky pak byli hodně dlouho unavení, někdy i okulhaní... dělaly jsme tehdá s holkama pěkné brikule, abychom sponzorům tyhle trápicí vyjížďky překazily ... vzpomínám na to s úsměvem a pochopením naší mladé pubertální duše..
Teď, kdyby to prostě jinak nešlo, koně prodám a ikdyž by mě to mrzelo, vím, že to není na čem mi stojí a padá svět. Každopádně jsem velmi šťastná za parťáky, které jsem si ze svých koní vychovala a za veškerý krásný čas, který s nimi trávím já i moje děti ;).
Neřekla bych, že citový vztah ke zvířeti nějak moc ovlivní věk. Určitě záleží na tom, jestli je zvíře na stejné "frekvenci". Jako dítě jsem chodila ke koním do dvou velkých stájí a i když koně jako zvířata miluji a byla jsem ochotná ujet spoustu kilometrů jen kvůli tomu, abych jim mohla vykydat, tak jsem si k žádnému z nich velký citový vztah nevytvořila. To se mi stalo až o několik let později v 16 s fretkou, kterou jsem měla téměř 7 let a byla to skutečně životní láska, její odchod jsem nesla hodně špatně, vlastně pořád ještě nesu, je to asi půl roku. Svoji druhou fretku mám sice ráda, ale není to Terinka, to pouto tam chybí. Takže citový vztah ke zvířeti bych rozhodně nepodceňovala, může to být jedno z milionu.