Ahoj, mám 2 koně ale do terénu jsem do nedávna chodila jen s jedním. Nyní mám možnost chodit i s kamarádkami, jenže máme malý problém. Když jdu na místo srazu super, koně se čuchnou a jdeme, všechno OK, chodíme první ( ostatní nechtějí jít první). Jenže pak příjde odpojení se od skupina, abychom dojeli domů a je problém. Řve jak tur, jakby ho řezali... člověk si řekne no a, jenže to je fakt brutus, řve v kuse na plné koule asi půl hodinu co jedeme přes obec, já hluchá, lidi čučí z oken, ptají se co se děje... uhýbají z chodníku... už tak jim tu kůň vadí a do toho toto...nejde ho utišit.Nemám na to nervy, aby tu na někoho skočil tak ho vedu a ten ječí...netáhne mě za sebou, jen prostě řve a je nervní. normálně se nechá zastavit, zacouvat, všechno, ale prostě pořád hodně řve... máte někdo nějaké řešení? stává se to někomu? Děkuju za jakékoliv vyjádření
kivus
napsal(a):
Ahoj, mám 2 koně ale do terénu jsem do nedávna chodila jen s jedním. Nyní mám možnost chodit i s kamarádkami, jenže máme malý problém. Když jdu na místo srazu super, koně se čuchnou a jdeme, všechno OK, chodíme první ( ostatní nechtějí jít první). Jenže pak příjde odpojení se od skupina, abychom dojeli domů a je problém. Řve jak tur, jakby ho řezali... člověk si řekne no a, jenže to je fakt brutus, řve v kuse na plné koule asi půl hodinu co jedeme přes obec, já hluchá, lidi čučí z oken, ptají se co se děje... uhýbají z chodníku... už tak jim tu kůň vadí a do toho toto...nejde ho utišit.Nemám na to nervy, aby tu na někoho skočil tak ho vedu a ten ječí...netáhne mě za sebou, jen prostě řve a je nervní. normálně se nechá zastavit, zacouvat, všechno, ale prostě pořád hodně řve... máte někdo nějaké řešení? stává se to někomu? Děkuju za jakékoliv vyjádření
A co kdyby se vyjížďka uzpůsobila tomuto problému a třeba jste upravili trasu tak že by vás doprovodili domů? To by nešlo?
Dneska jsem s ním šla ven sama a děs běs, celou cestu řval, ale nejen to, Stavěl se na zadní, funěl, vztekal se... půl roku jsem chodila ven sama a měla jsem super koně, pak začnu chodit s doprovodem jiných koňů a mám koně, který mě vůbec venku nevnímá, jen řve a vzteká se, capluje, hrabe předníma, je nervní... ostatní mě neodprovodí, protože bydlím na druhé straně vesnice a jdu kus po chodníku, protože to je hodně zastavěná část obce...
Koňák sice nejsem, takže nevím, jestli moje rada k něčemu bude, ale kdysi jsem tu snad četla o nějakých bylinkách na zklidnění. Jestli by to pomohlo...Anebo mu po vyjížďce doma nachystat něco dobrého, aby se těšil domů...
Na toho druhého koně nikoho nemáte? Anebo nemůže Vám nikdo přijít naproti s tím druhým koněm (na ruce)?
Ostatní jezdce jsem sháněla jako oživení pro koníka, pro mě je samozřejmě jednodušší sednout a jet a nemuset shánět lidi. Mám chuť s ním začít od začátku a opět s ním jezdit sama, když se chove takhle. Mám obavy, že ho brzo přestanu zvládat, nebo, že po vesnici začne zmateně běhat a způsobí nehodu - včera už mi skočil na hlavní cestu a tam tancoval po zadních... Mám jen jedny nervy a po nějakých 15 min vyšilování už jsem na něho fakt naštvaná, kazí to náš vztah...
kivus
napsal(a):
Jo je nešťastnéj, že je sám, tak se jen při něho kupuje poníka, ten mu nestačí, tak se pořídí celé stádo, pak bude nešťastnéj v ohradě tak je vypustím do lesa.... Takže východisko je jezdit zas sami, aby ho netrápila nepřítomnost ostatnich.
Náhodou bych se docela přikláněla k názoru Veru.
To se nemusíte rozčilovat, ale opravdu to může být tak.
Taky si třeba s nějakým člověkem nesednete, to se stává. Když vás zavřou do jedné kanceláře, budete tam pracovat a přežívat, bez výrazného odporu.Ale když bude naděje, že se najde místnost jiná a v ní jiní lidé, taky se budete těšit? Ne?
Jestli jsem dobře pochopila, tak vy jste k tomuto řehtajícímu velkému poníka dokoupila.Tudíž se neznali, předem, Nebyli kamarádi z jednoho stáda, nebo tak něco.
Předtím byl u vás velký kůň s kým? Jestli jste třeba poníka měnila za dosavadního společníka, může ten velký být nešťastný.
Možná je řešení jezdit sama a s koňmi jen vyjímečně, ale spokojený koník asi nebude.
Ano zareagovala jsem rozčíleně... člověk totiž dělá pro koně první poslední, snaží se, pořád zkoumá jestli je zdravý, spokojený, pohybu aby měl tak akorát, už je ani nezavírám do boxu, protože jsou venku spokojenější, místo podkov botičky, abych mu neuškodila, bezudidlovku aby mu nevadilo udidlo... seno nonstop, hezkou travičku a stejně to nikdy nestačí, dám ho pryč někam do stáda a co z toho budu mít pak já? kůň bude super šťastný, ale já nebudu, já ho chci mít u sebe, sám tu není a já nepotřebuju koně na ježdění sem tam jak se tam dostanu, je to má psychická podpora, utíkám za ním několikrát denně, když ho potřebuju. Teď si vyslechnu, jak myslím jen na sebe a co chudák kůň, ale já taky nejsem nonstop spokojená, nebyla bych spokojená ani kdyby byl pryč a já ho neměla neustále pod konrolou, často čtu, co se děje v nájemních stájích atd... to nee. Vždyť moje děti taky nejsou spokojené, že musí zítra do školy, byli by šťastnější, kdybych je nechala raději volně pobíhat se sousedy venku. Holt život není jen o štěstí...
Uživatel s deaktivovaným účtem

Kivus: neměla jsem chuť se vměšovat do hovoru, ale teď k tomu, mám pocit, mám co říct.
Taky mám často pocit, že tak, jak se to dělalo dřív, to bylo jednodušší. Čím víc se toho teď řeší, tím víc je to složitější a taky nemám pocit, že by byli koně obzvlášť šťastnější... jsou víc zneužívání ve sportu - tlačeni do maximálních výkonů, které je bry zdravotně oddělají, s přešlechtěnými koňmi se zachází ve znaku welfare, ale tak, jak si každý po svém vyloží, tedy plemena, která na to nejsou stavěná, jsou chována v 24/7 a strádají... a tak bych mohla pokračovat.
To, co jste popsala, jsem taky zažívala.
A pak si řekla, že holt "neužitková" zvířata chováme pro svou potěchu, takže s nadhledem se jim snažím dát co nejlepší podmínky k životu, ale prostě od nich chci něco nazpátek.
Vaše situace je nepříjemná. Pokud bych měla chuť se s tím ještě trápit, tak bych zkoušela, zda si prostě nezvykne. Je jasné, že je v nepohodě, ale to stejně, jako třeba odstavované hříbě, prostě nějakou dobu trvá, než překlene.. a nebo taky ne, pokud je s nějakým špatným zážitkem a silně se fixuje na druhého.
A nebo bych prostě začla zase chodit sama a doufala, že se to zlepší. Držím palce, ať se díky tomu jeho jančení, než se zase zklidní, nějak nezradíte Vy...
kivus
napsal(a):
Ne bylo to jinak, pořídila jsem si prvně poníka ze špatných podmínek, asociáta a pak jsem k němu adoptovala druhého. Hned po příchodu k poníkovi ihned přestává vyšilování a je naprosto normální, dovádějí spolu a tak... uklidní se vždycky až při poníkovi.
Asi si na vyjížďce nestihli všechno říct, tak to ten váš pokřikuje na ostatní ještě cestou zpět domů. Já to tak s kamarádkou dělám taky. Onehdá jsme na sebe pokřikovaly ještě z chodníků na protější straně ulice. Prostě jsme si nestihly za odpoledne všechno říct.
Nikde nevidím, že by tu někdo mluvil o sobeckosti. To v mých očích vyplynulo až z vašeho dalšího příspěvku, ale o tom tahle diskuse není. O čem ale tato diskuse je, tak je váš dotaz, jestli někdo nemá řešení. Napsala jsem, co já osobně považuji za řešení vaší situace a nechápu vaši rozčilenou reakci. Že má váš kůň botičky, bezudidlovku a další serepetičky je sice krásné, ale fakt, že to je stádové zvíře, to nijak nezmění (přístup k senu a do výběhu považuji za samozřejmost, ne něco, za co by vám kůň měl být vděčný). A argument, že lidi kolem chovají koně samotné je... no, buďme slušní.
Nechcete přijmout můj názor, fajn, já se z toho nezblázním. Tak mu třeba zacpávejte nozdry, nebo pořádně švihněte bičem, však on se to naučí...
Uživatel s deaktivovaným účtem

kivus
napsal(a):
Jo je nešťastnéj, že je sám, tak se jen při něho kupuje poníka, ten mu nestačí, tak se pořídí celé stádo, pak bude nešťastnéj v ohradě tak je vypustím do lesa.... Takže východisko je jezdit zas sami, aby ho netrápila nepřítomnost ostatnich.
Popravde, že mu poník nestačí, alebo nevyhovuje, bola moja prvá myšlienka. S dvomi koňmi je to ťažko, nie vždy si dvojica sadne a potom to môže prejaviť aj takto.
Prestala by som čuchať k ostatným koňom a menila by som poradie počas vychádzky. To, ako to robíte teraz, môže pre vášho koňa znamenať, že toto je tvoje stádo a ty ho vedieš. Kone mu potom odídu a on je z toho nervózny.
Pokud sjem porozuměla kůň řehtá jen ve chvíli, kdy nemá kamaráda, takže doma u poníka už je v pohodě.
Já teda nevím, ale kůň by měl být podle mě schopný jít ven na vyjížďku sám i bez koní aniž by tropil bordel takový, že to jezdce málem přizabije a musí sesednout a i tak kůň dělá bordel.
Může se stát cokoliv a kůň by měl být schopný jít s jezdcem sám, a je jedno jestli na něj doma čeká poník nebo stádo o sto koníc.
-Veru-
napsal(a):
Nikde nevidím, že by tu někdo mluvil o sobeckosti. To v mých očích vyplynulo až z vašeho dalšího příspěvku, ale o tom tahle diskuse není. O čem ale tato diskuse je, tak je váš dotaz, jestli někdo nemá řešení. Napsala jsem, co já osobně považuji za řešení vaší situace a nechápu vaši rozčilenou reakci. Že má váš kůň botičky, bezudidlovku a další serepetičky je sice krásné, ale fakt, že to je stádové zvíře, to nijak nezmění (přístup k senu a do výběhu považuji za samozřejmost, ne něco, za co by vám kůň měl být vděčný). A argument, že lidi kolem chovají koně samotné je... no, buďme slušní.
Nechcete přijmout můj názor, fajn, já se z toho nezblázním. Tak mu třeba zacpávejte nozdry, nebo pořádně švihněte bičem, však on se to naučí...
Nejsem naštvaná na vaši reakci ale na sebe, že ať se snažím jak se snažím pořad je něco blbě. A s bičem nejezdím.
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Popravde, že mu poník nestačí, alebo nevyhovuje, bola moja prvá myšlienka. S dvomi koňmi je to ťažko, nie vždy si dvojica sadne a potom to môže prejaviť aj takto.
Prestala by som čuchať k ostatným koňom a menila by som poradie počas vychádzky. To, ako to robíte teraz, môže pre vášho koňa znamenať, že toto je tvoje stádo a ty ho vedieš. Kone mu potom odídu a on je z toho nervózny.
Jo to zní logicky, ale holky jedouci na svých koník nejsou schopné dostat ty svoje koně ani vedle nás, natož před nás, ale ti už je jiná kategorie.
Jestli ty holky, co s nimi jezdíte, mají trochu trpělivosti, zkuste ho to na vyjížďkách učit, tak jak se učí chodit koník sám. Prostě se od nich vzdalte, jako že chcete jít pryč, tak daleko, než vycítíte, že by začal dělat binec, a zase se k nim vraťte. Tohle opakujte a vzdálenost prodlužujte, dokud nebude koník schopný odejít v pohodě sám. A zkuste holky uprosit, aby vás ze začátku doprovodily třeba až na kraj vesnice nebo tak daleko jak to bude bezpečné pro ně a pro vás. Já takhle učila kobylku, ze začátku taky "šílela", když se jí na vyjížďce vzdálil kůň, natož když se měla oddělit, i když tahle část ji až takový problém nedělala, pokud to byl směr domů. Učila jsem ji tak, že my jsme šli třeba krokem a koník před námi kousek odklusal, ze začátku se držel vždy v dohledu, pak jsme vzdálenost prodlužovali. Nyní když koník před ní odkluše pryč, tak je schopná jít krokem za ním, nebo zůstat stát, aniž by extrémně jančila.
Vím, že je těžké prosit cizí, ale jinak ho to asi nenaučíte. Pak vám nezbývá než zase jezdit sama. Možná je to i projev dominance, nám to dělá valach, když přijde mezi cizí koně, ale nemá problém od nich odejít, doma je taky jen s jedním koníkem, oba jsou zvyklí chodit sami, odpojit je od cizích koní není problém, domů jdou raději
Já jsem poprvé odcházení a řehtání řešila s mojí první kobčou - kamarádky ze stáje se mi odstěhovaly do stáje přes kopec, a já zůstala v původní stáji, dávaly jsme si sraz v lese a jezdily na vyjížďky spolu. Kobyla to hrozně řešila, nechtěla odcházet od bývalých kolegyň, jak se rozčilila, tak řehtala, hrabala, prchala, vyhazovala, když jsem to nechala „rozběhnout“, tak se stávala neovladatelnou. Jezdila jsem poslední cca 0,5km ve vsi po hlavní silnici a také jsem se bála, že to skončí špatně, že mě nakonec kobyla odveze.
Co mi pomohlo, když jsem začala odpojování nacvičovat ze země, na volné a bezpečné louce – ze začátku jsem z kobči sesedala už před odchodem koní, dokud byla v klidu (koně odcházeli, já s kobylou zůstala). Odvázala jsem si otěže na lano (jezdím na parelce) a největší diskuze po odchodu koní jsme si vytancovávaly na louce, kde jsem měla dost prostoru a nemusela se bát, že mě v rozčilení rozmázne o zeď, nebo skočí pod auto, nebo převálcuje nějakého chodce.
Po pár dnech ze země kobča dokázala při odchodu koní stát, kopírovat můj pohyb, i když to nebylo perfektní - pořád zvedala hlavu a řehtala, švihala ocasem, ale už se nervala za koňma a hlavně zůstávala pod kontrolou. To řehtání jsem taky řešila a vadilo mi snad víc, než ostatní věci (s těma jsem mohla něco dělat), dostali jsme se do stavu, kdy poslouchala, ale hodně řehtala a cestou přes ves lidi koukali z oken, jedna paní "po noční" na mě párkrát ječela, že si půjde stěžovat na úřad a o to víc mě to natlakovalo.
Ptala jsem se na to na semináři a trenér mi řekl, že to je kobyly problém a ne můj a že pokud mě poslouchá, tak si toho vůbec nemám všímat, nic nedělat, vůbec nereagovat. Nebylo to lehké, když za mnou ječela kobyla a nade mnou bába vykloněná z okna, která vypadala nám něco hodí na hlavu, do toho diváci - dělala jsem že jsem hluchá a slepá a ono to opravdu ztrácelo sílu - nepřestalo to najednou, ale jednoho dne jsem vešla do stáje a uvědomila si, že se mi neklepou ruce a nemám tik v oku a že jsme šly domů v tichu.
Později v sedle jsem se oddělovala od koní zase na louce, nebo na lesní cestě, dokud byla kobyla v klidu. Měla jsem osvědčený táhlý lesní dokopeček, když prudila, tak jsme ho vybíhaly, když byla v klidu, tak se mohla kochat, a ona byla neuvěřitelně chytrá a pochopila rychle. Moc nedávám pamlsky, ale tenkrát jsem vozila po kapsách drobky a občas jí po oddělení nabídla ze sedla, někdy jako dáreček za dobré chování a někdy pro ověření, že mě vnímá, když si všimne že jí nabízím kousek dobroty, a sama zastaví a otočí se.
Jak jsem si byla sama sebou jistější, tak mě to začalo bavit a začala jsem nacvičovat odcházení a přicházení jen tak na každé vyjížďce a ve všech chodechJ a dodnes jsem vděčná mým spolujezdkyním i kobyle, že se mnou měli tolik trpělivosti a ťukaly si na čelo jen někdy . Nakonec to k mému zklamání začalo být kobyle úplně šumák a to už zase nebavilo mě. Tak jsem dobrovolně učila koně z okolí, když někdo chtěl pomoci, měla jsem tenkrát pnh období a tyhle věci mě zajímaly a bavily. Ale moje vlastní kobyla mi dala zabrat nejvíc, asi protože to bylo poprvé...
kivus
napsal(a):
Strašně děkuju za odpověď... mám pocit, že mě z těch koní někdy trefí... ve vesnici je 5 dalších koní a všichni jsou o samotě... zvlášť, nemají ani ovci, kozu nic a vypadají teď spokojenější než ten můj s tím ponclem
A co jim zbývá, když mají a majitele neználky? Oni to řežijí, ale určitě šťastní nejsou.
kivus
napsal(a):
Ano zareagovala jsem rozčíleně... člověk totiž dělá pro koně první poslední, snaží se, pořád zkoumá jestli je zdravý, spokojený, pohybu aby měl tak akorát, už je ani nezavírám do boxu, protože jsou venku spokojenější, místo podkov botičky, abych mu neuškodila, bezudidlovku aby mu nevadilo udidlo... seno nonstop, hezkou travičku a stejně to nikdy nestačí, dám ho pryč někam do stáda a co z toho budu mít pak já? kůň bude super šťastný, ale já nebudu, já ho chci mít u sebe, sám tu není a já nepotřebuju koně na ježdění sem tam jak se tam dostanu, je to má psychická podpora, utíkám za ním několikrát denně, když ho potřebuju. Teď si vyslechnu, jak myslím jen na sebe a co chudák kůň, ale já taky nejsem nonstop spokojená, nebyla bych spokojená ani kdyby byl pryč a já ho neměla neustále pod konrolou, často čtu, co se děje v nájemních stájích atd... to nee. Vždyť moje děti taky nejsou spokojené, že musí zítra do školy, byli by šťastnější, kdybych je nechala raději volně pobíhat se sousedy venku. Holt život není jen o štěstí...
A co z toho vyplývá?!
Vy jste se ptala, v diskuzi. Takže vám lidi píší své diskuzní příspěvky. Nemusí se vám libit. Píší vám tu své zkušenosti, ale i domněnky. Je na vás, zda si z toho něco vyberete, vezmete a nebo se urazíte.
Že se o svého koně staráte, není zásluha, ale vaše povinnost. A to nejen morální, ale i ze zákona.
Že vám je koník oporou ve stresových situacích je fajn, ale spokojený kůň je i dobře naladěný a určitě to bude přenášet i na vás.