Znáte to určitě všichni...jeden kůň se vám nenávratně vryje do srdíčka, když ho z nějakých důvodů ztratíte, rána v srdci se už jen tak nezahojí.
Přišla jsem do jedné stáje s tím, že tam budu 3 měsíce na brigádě, majitel mi představil 3 kobylky, po ježdění jsem se ptala "kde jsou další?". Přišla jsem k ohradě, tam stály klisniky a mezi nimi vysoká mohutná hnědka. Nemohla jsem se na jí vynadívat, z pastvy měla bříško, byla špinavá, kopyta přerostlý, ale její oči mi vzaly dech, když v noci usínám, občas je řed sebou vidím... Po přemlouvání majitele jsem se dozvěděla, že se jmenuje Dara a je jí 5 let. Prosadila jsem si, aby jí vzal z pastvy. Když jí vedl, nedalo se přehlédnout, že plave zadní levou nožkou, bylo mi řečeno, že to má od narození! Vůbec mi to nevadilo- lonžovala jsem jí, pak krokovala na jízdárně a nakonec po týdnu mazlení a zvykání si na sedlo jsme vyrazily do terénu, pořád jsem jí hnala z kopce do kopce, aby se obnovilo svalstvo. Po měsíci zhubla, svaly se obnovily a nožička se o kousek zlepšila. Zvládly jsme spolu dětský tábor a pilně šlapkaly na jízdárně, bylo vidět, jak jí to baví, nejvíc se nosila, když měla obecenstvo. Poslední vyjížďka byla zvláštní, hrozně krásná...cválaly jsme po boku ostatních kobyl (díky zlepšení nožičky), já zvedla ruce a zavřela oči...takhle si tě chci stále pamatovat Darinko moje!!! Za dva dny mi majitel řekl, ať už nejezdím, protože končí sezóna a žádní rekreanti už na farmu nepřijedou, jako kudla do zad! Za Daru chce 25000 i přes její handicap a já bohužel tyhle peníze nemám... Jsou další koně, na kterých jezdím, ale nemůžu zapomenout a zlobím se na svět...proč má koně někdo, kdo si jich neváží a má je jen jako trhák pro rekreanty?! ...Vždyť já bych jí dala všechno...
muchlos
napsal(a):
Znáte to určitě všichni...jeden kůň se vám nenávratně vryje do srdíčka, když ho z nějakých důvodů ztratíte, rána v srdci se už jen tak nezahojí.
Přišla jsem do jedné stáje s tím, že tam budu 3 měsíce na brigádě, majitel mi představil 3 kobylky, po ježdění jsem se ptala "kde jsou další?". Přišla jsem k ohradě, tam stály klisniky a mezi nimi vysoká mohutná hnědka. Nemohla jsem se na jí vynadívat, z pastvy měla bříško, byla špinavá, kopyta přerostlý, ale její oči mi vzaly dech, když v noci usínám, občas je řed sebou vidím... Po přemlouvání majitele jsem se dozvěděla, že se jmenuje Dara a je jí 5 let. Prosadila jsem si, aby jí vzal z pastvy. Když jí vedl, nedalo se přehlédnout, že plave zadní levou nožkou, bylo mi řečeno, že to má od narození! Vůbec mi to nevadilo- lonžovala jsem jí, pak krokovala na jízdárně a nakonec po týdnu mazlení a zvykání si na sedlo jsme vyrazily do terénu, pořád jsem jí hnala z kopce do kopce, aby se obnovilo svalstvo. Po měsíci zhubla, svaly se obnovily a nožička se o kousek zlepšila. Zvládly jsme spolu dětský tábor a pilně šlapkaly na jízdárně, bylo vidět, jak jí to baví, nejvíc se nosila, když měla obecenstvo. Poslední vyjížďka byla zvláštní, hrozně krásná...cválaly jsme po boku ostatních kobyl (díky zlepšení nožičky), já zvedla ruce a zavřela oči...takhle si tě chci stále pamatovat Darinko moje!!! Za dva dny mi majitel řekl, ať už nejezdím, protože končí sezóna a žádní rekreanti už na farmu nepřijedou, jako kudla do zad! Za Daru chce 25000 i přes její handicap a já bohužel tyhle peníze nemám... Jsou další koně, na kterých jezdím, ale nemůžu zapomenout a zlobím se na svět...proč má koně někdo, kdo si jich neváží a má je jen jako trhák pro rekreanty?! ...Vždyť já bych jí dala všechno...
Šejtánek
Něco o mně:
Takže,jsem valach Appaloosa.Můj taťka je Count Jess a mamča se jmenuje Ejmi.Narodil jsem se 19.března 2001 u hrozně hodných lidí,kde jsem vyrůstal…Některej den v prosinci 2004 se na mě přijela podívat nějaká holka,která na mně aji jezdila,a protože jsem dobrák od kosti,tak jsem si nezhodil=0)) A 25.prosince 2004 přijel přepravník na koně,rozloučil jsem se s maminou (se kterou jsem vyrůstal) a bez problémů jsem nastoupil do vozíku…A jelo se!Přijeli jsme někam,kde byli dva úplně cizí koně (Benda a Max) a byla tam aji ta holka,která se na mě byla před několika dny dívat…
Několik dnů jsem zlobil,protože jsem se bál,ale pak jsme začali trénovat každý den v hale nebo na jízdárně…Po pár dnech jsem se skamarádil aji s Benďou a Maxem!!!Ale s Benouškem je větší sranda…To se vždycky koušem a hrajeme si,a pak je Dáša na mě naštvaná,ž mám pokousanej krk…1.,2.a 3. dubna jsme jeli na kurz s Esther Weberovou,kterej byl moc fajn…Ale protože jsem byl moc línej a nechtěl jsem cválat na jízdárně,tak Esther dala Dáše šporny,což se mi moc nelíbylo,protože jsem musel poslouchat na každou pobídku…Hned po kurzu jsem Dáše chtěl vrátit ty šporny,a tak jsem s ní utekl…Ale to mi moc nevyšlo,protože pak jsem musel šlapat,jak hodinky…S hlavou dole….To byla hrůůůůůůůůza!!!Poučení pro mě bylo,že už nikdy s ní utíkat nemám=0) Někdy v květnu jsem začal kašlat…Asi měsíc jsem byl nemocnej….26.,27. a 28.července 2005 jsme byli na dalším kurzu s Esther…Tam se mi ale moc nelíbylo,protože bylo moooc vedro...Ale byla tam celkem sranda.Dělali jsme tam takový „blbostičky“ (jako např:kontracval-ten mi jde moc dobře,přenášení košíku-ostatní koně dělali,že se toho košíku bojí a já jsem tam byl jako hrdina,přitom venku se lekám na každým rohu,a rollbacky-ty mě bavily nejvíc!!!) Po kurzu jsme hodně trénovali a 28.října jsme jeli na první závody!!Byly typu „B“.V pleasuru jsme byli 5 (asi z 12koní ) a v horsemanshipu jsme byli 6 (asi z 11koní).....Teď se chystáme na další kurz,kterej bude 3.,4. a 5. února!!!
sejtanek
napsal(a):
Šejtánek
Něco o mně:
Takže,jsem valach Appaloosa.Můj taťka je Count Jess a mamča se jmenuje Ejmi.Narodil jsem se 19.března 2001 u hrozně hodných lidí,kde jsem vyrůstal…Některej den v prosinci 2004 se na mě přijela podívat nějaká holka,která na mně aji jezdila,a protože jsem dobrák od kosti,tak jsem si nezhodil=0)) A 25.prosince 2004 přijel přepravník na koně,rozloučil jsem se s maminou (se kterou jsem vyrůstal) a bez problémů jsem nastoupil do vozíku…A jelo se!Přijeli jsme někam,kde byli dva úplně cizí koně (Benda a Max) a byla tam aji ta holka,která se na mě byla před několika dny dívat…
Několik dnů jsem zlobil,protože jsem se bál,ale pak jsme začali trénovat každý den v hale nebo na jízdárně…Po pár dnech jsem se skamarádil aji s Benďou a Maxem!!!Ale s Benouškem je větší sranda…To se vždycky koušem a hrajeme si,a pak je Dáša na mě naštvaná,ž mám pokousanej krk…1.,2.a 3. dubna jsme jeli na kurz s Esther Weberovou,kterej byl moc fajn…Ale protože jsem byl moc línej a nechtěl jsem cválat na jízdárně,tak Esther dala Dáše šporny,což se mi moc nelíbylo,protože jsem musel poslouchat na každou pobídku…Hned po kurzu jsem Dáše chtěl vrátit ty šporny,a tak jsem s ní utekl…Ale to mi moc nevyšlo,protože pak jsem musel šlapat,jak hodinky…S hlavou dole….To byla hrůůůůůůůůza!!!Poučení pro mě bylo,že už nikdy s ní utíkat nemám=0) Někdy v květnu jsem začal kašlat…Asi měsíc jsem byl nemocnej….26.,27. a 28.července 2005 jsme byli na dalším kurzu s Esther…Tam se mi ale moc nelíbylo,protože bylo moooc vedro...Ale byla tam celkem sranda.Dělali jsme tam takový „blbostičky“ (jako např:kontracval-ten mi jde moc dobře,přenášení košíku-ostatní koně dělali,že se toho košíku bojí a já jsem tam byl jako hrdina,přitom venku se lekám na každým rohu,a rollbacky-ty mě bavily nejvíc!!!) Po kurzu jsme hodně trénovali a 28.října jsme jeli na první závody!!Byly typu „B“.V pleasuru jsme byli 5 (asi z 12koní ) a v horsemanshipu jsme byli 6 (asi z 11koní).....Teď se chystáme na další kurz,kterej bude 3.,4. a 5. února!!!
To je hezkýýýý!
horselady
napsal(a):
To je hezkýýýý!
Naše legenda Kathy Přestavte si stádo divokých koní běžící do nekonečna stepí a vlající hřívy zaplétané větrem.Koně kterým srdce tluče jenom pro svobodu.Taková je Kathy.Kůň,který je Šťastný když je svobodný(vždycky jsme se snažili aby Kathy nechyběly velké výběhy a pastviny,ale Kathyně to nestačilo ,takže jsme se mnohokrát lítali po okolí a hledali naše ztracené koně),Tohle je Kathy ,když může závodit z větrem a ukazovat svou krásu na každém rohu.Byla transportována z Ruska jako ještě nezkušený mladý kůň,který znal život jenom ze strany přírody,ale (Bohudík)ne lidí.Vyměnila mnoho majitelů dobrých i zlých a jak ten život šel tak se sbírali i zkušenosti.Z bojácného mladého koně z nejistou budoucností vyrostla klisna,která nám všem změnila život.Kdo znal Kathy určitě ví jak velká a přísná to byla učitelka,její bojovnou vůli a spolehlivost lze přirovnávat ke rytířova koni.Její pohled nebyl dominantní a ani vzhled,ale vždycky si prosadila své nejvyšší místo.Byla a je je neobyčejně dobrá a starostlivá matka,která by za svoje hříbě dala klidně i život.Ale měla jednu malou vadu na kráse,pří transportu z Ruska ztratila pravé oko,ale to jak si své tělo uměla nést a jak si sama přešlapovala a ukazovala ten pravý ruský mimochod jen aby se líbila,tohle všechno její vady na kráse zakrylo.Byla skromná a otužilá a to jen díky drsnému a krutému kraji ve kterém žila za mlada.Z Ruských stepí si přivezla neobyčejně ohnivý temperament,který nám kolikrát způsoboval velmi bolestivé puchýře,vlastně vždy jsme přišli z vyjížďky z odřenýma rukama od otěží a byli jsme unavení a bez sil,ale Kathy šla hrdě a bez známek únavy.Každý jí měl problémy zastavit na pákovém udidle a natož na kroužkovém.V okolní vesnici se kdysi konaly menší dostihy a Kathy tam samozřejmě nemohla chybět.Tři závody docválala první,ale ten čtvrtý doběhla druhá(z důvodu ošklivého pádu).Její bojovnou vůli a chut jít dopředu a nevzdávat se ,zdědily i její potomci jako např.:Jurášek,Carmen, a Kathleen,která zdědila její dominanci a příjemnou povahu.Dneska je Kathy již 25-ti letou babičkou,která má za sebou mnoho krásných prožitých chvil.Když se podívám do jejích očí,už nevidím tu pravou jiskru která tam byla vždycky,Kathy totiž chybí podvečerní vyjížďky do hor a dovádění z ostatními koňmi,díky jejím již vydováděným kloubům a plícím které už toho „nadýchali“ si nemůže dovolit co vždycky mohla.Vím,že takového koně jako je ona už nikdy nepotkám,ale budu se snažit toho kousky Kathyny hledat v Kathleen,která jako jediná z jejich potomků zdědila její bojovnou a dobromyslnou povahu. Koně ,kteří doběhli do cíle jako první nebo něco skvělého a jedinečného dokázali si zaslouží nést název LEGENDY,ale pro mě je Kathy jedinou legendou,protože kůň který dříve měl dojet na porážku a pak jako jeden z mála vyvázl smrti,prošel kus cesty životem ,prošel dobrým i zlým,hezkým i nehezkým a neztratil chut žít,ale naopak chtěl si to zlé nahradit dobrým a příjemným, tohle je pro mne legenda.
pizneta
napsal(a):
Naše legenda Kathy Přestavte si stádo divokých koní běžící do nekonečna stepí a vlající hřívy zaplétané větrem.Koně kterým srdce tluče jenom pro svobodu.Taková je Kathy.Kůň,který je Šťastný když je svobodný(vždycky jsme se snažili aby Kathy nechyběly velké výběhy a pastviny,ale Kathyně to nestačilo ,takže jsme se mnohokrát lítali po okolí a hledali naše ztracené koně),Tohle je Kathy ,když může závodit z větrem a ukazovat svou krásu na každém rohu.Byla transportována z Ruska jako ještě nezkušený mladý kůň,který znal život jenom ze strany přírody,ale (Bohudík)ne lidí.Vyměnila mnoho majitelů dobrých i zlých a jak ten život šel tak se sbírali i zkušenosti.Z bojácného mladého koně z nejistou budoucností vyrostla klisna,která nám všem změnila život.Kdo znal Kathy určitě ví jak velká a přísná to byla učitelka,její bojovnou vůli a spolehlivost lze přirovnávat ke rytířova koni.Její pohled nebyl dominantní a ani vzhled,ale vždycky si prosadila své nejvyšší místo.Byla a je je neobyčejně dobrá a starostlivá matka,která by za svoje hříbě dala klidně i život.Ale měla jednu malou vadu na kráse,pří transportu z Ruska ztratila pravé oko,ale to jak si své tělo uměla nést a jak si sama přešlapovala a ukazovala ten pravý ruský mimochod jen aby se líbila,tohle všechno její vady na kráse zakrylo.Byla skromná a otužilá a to jen díky drsnému a krutému kraji ve kterém žila za mlada.Z Ruských stepí si přivezla neobyčejně ohnivý temperament,který nám kolikrát způsoboval velmi bolestivé puchýře,vlastně vždy jsme přišli z vyjížďky z odřenýma rukama od otěží a byli jsme unavení a bez sil,ale Kathy šla hrdě a bez známek únavy.Každý jí měl problémy zastavit na pákovém udidle a natož na kroužkovém.V okolní vesnici se kdysi konaly menší dostihy a Kathy tam samozřejmě nemohla chybět.Tři závody docválala první,ale ten čtvrtý doběhla druhá(z důvodu ošklivého pádu).Její bojovnou vůli a chut jít dopředu a nevzdávat se ,zdědily i její potomci jako např.:Jurášek,Carmen, a Kathleen,která zdědila její dominanci a příjemnou povahu.Dneska je Kathy již 25-ti letou babičkou,která má za sebou mnoho krásných prožitých chvil.Když se podívám do jejích očí,už nevidím tu pravou jiskru která tam byla vždycky,Kathy totiž chybí podvečerní vyjížďky do hor a dovádění z ostatními koňmi,díky jejím již vydováděným kloubům a plícím které už toho „nadýchali“ si nemůže dovolit co vždycky mohla.Vím,že takového koně jako je ona už nikdy nepotkám,ale budu se snažit toho kousky Kathyny hledat v Kathleen,která jako jediná z jejich potomků zdědila její bojovnou a dobromyslnou povahu. Koně ,kteří doběhli do cíle jako první nebo něco skvělého a jedinečného dokázali si zaslouží nést název LEGENDY,ale pro mě je Kathy jedinou legendou,protože kůň který dříve měl dojet na porážku a pak jako jeden z mála vyvázl smrti,prošel kus cesty životem ,prošel dobrým i zlým,hezkým i nehezkým a neztratil chut žít,ale naopak chtěl si to zlé nahradit dobrým a příjemným, tohle je pro mne legenda.
Školní rok končil a začínaly velké letní prázdniny. Pro mne a mou kamarádku Moniku začalo období intenzivní přípravy a treninku koní Kethy a Angeliky na již 5. ročník pony dostihů v Milikově.
Časně ráno jsme "naše" kobylky proháněly po polích, loukách a všude kde se dalo. Po hodině a půl jsme se vracely všechny "čtyři" zpocené a unavené, ale v dobré náladě. Při západu slunce jsme je plavily v řece. Vše se opakovalo den co den až na neděli, kdy se koně jen tak pásli a odpočívali. Když jsme šly opět plavit nadhodila jsem nějaké téma, které se týkalo krmení. Monice se však můj nápad nelíbíl a ještě týž večer jsme se pohádaly. Příští ráno jsem ke koním nešla. Netoužila jsem se s Monikou setkat. To byla chyba, kterou jsem kvůli své hrdosti neměla udělat. Snad by se nestalo to, co se stalo.
Právě jsem si četla, když se rozvonil zvonek. Máma šla otevřít. Bylo to Monika. S uraženým výrazem jsem sešla dolů, co mi chce. Avšak co mi následně řekla, se mi nezdálo ani v nejhorším snu. Monika celá ubrečená, ze sebe jen stěží vysoukala: " Angeliku přejel vlak." Nemohla jsem nebo spíš nechtěla věřit, tomu co říká. Stála jsem přen ní jako opařená a přála si, aby to byl jen zlý sen. Večer jsem se zeptala Moniky, co dělaly koně na kolejích. Odpověděla mi jen, že v noci uteky z ohrady a jedné paní pošlapaly řepu. Ta se sice právem, ale neuváženě rozlobila a vychnala je z pole. Utíkala za nima až ke kolejím. Když koně vstoupili na trať, závory spadly dolů a v dálce se nejasně objevila silueta vlaku. Lidé, kteří čekali na vlak se všemožnými způsoby snažili dostat koně z tratě. I přes velké úsilí se jim to nepodařilo. Angelika byla příliš důvěřivá na to, aby si uvědomila, že ve věci kterou viděla denně se může skrývat nebezpečí. Její důvěra ji zklamala.
Netušili jsme, že ztráta naší milované Angeliky nebude bolet jenom nás. Trpěla také Kethy, která ji byla "náhradní" matkou. Bylo mezi nimi silné pouto, díky tomu, že Angelika vyrůstala po jejím boku. Pohled na ní nám trhal srdce, hlavně proto, že celou tragédii viděla. Ze smutku přestala žrát. Celé dny její pohled směřoval na místo, kde se všechno stalo. Ztráta Angeliky nás velmi bolela, ale musely jsme zůstat silné, už kvůli Kethy. Třásly jsme se strachem jestli se z toho dostane.
Angelika byla pro nás nejkrásnějším koněm, hlavně proto, že se mohla pyšnit svým velkým srdcem. Ve kterám bylo dost místa pro všechny. Dlouhou dobu jsme měli nutkání hledat ve všech koních to, co nám vzala lidská závist a pýcha. Dnes už vím, že tak šlechetné zvíře jako byla ona nepotkám.
pizneta
napsal(a):
Školní rok končil a začínaly velké letní prázdniny. Pro mne a mou kamarádku Moniku začalo období intenzivní přípravy a treninku koní Kethy a Angeliky na již 5. ročník pony dostihů v Milikově.
Časně ráno jsme "naše" kobylky proháněly po polích, loukách a všude kde se dalo. Po hodině a půl jsme se vracely všechny "čtyři" zpocené a unavené, ale v dobré náladě. Při západu slunce jsme je plavily v řece. Vše se opakovalo den co den až na neděli, kdy se koně jen tak pásli a odpočívali. Když jsme šly opět plavit nadhodila jsem nějaké téma, které se týkalo krmení. Monice se však můj nápad nelíbíl a ještě týž večer jsme se pohádaly. Příští ráno jsem ke koním nešla. Netoužila jsem se s Monikou setkat. To byla chyba, kterou jsem kvůli své hrdosti neměla udělat. Snad by se nestalo to, co se stalo.
Právě jsem si četla, když se rozvonil zvonek. Máma šla otevřít. Bylo to Monika. S uraženým výrazem jsem sešla dolů, co mi chce. Avšak co mi následně řekla, se mi nezdálo ani v nejhorším snu. Monika celá ubrečená, ze sebe jen stěží vysoukala: " Angeliku přejel vlak." Nemohla jsem nebo spíš nechtěla věřit, tomu co říká. Stála jsem přen ní jako opařená a přála si, aby to byl jen zlý sen. Večer jsem se zeptala Moniky, co dělaly koně na kolejích. Odpověděla mi jen, že v noci uteky z ohrady a jedné paní pošlapaly řepu. Ta se sice právem, ale neuváženě rozlobila a vychnala je z pole. Utíkala za nima až ke kolejím. Když koně vstoupili na trať, závory spadly dolů a v dálce se nejasně objevila silueta vlaku. Lidé, kteří čekali na vlak se všemožnými způsoby snažili dostat koně z tratě. I přes velké úsilí se jim to nepodařilo. Angelika byla příliš důvěřivá na to, aby si uvědomila, že ve věci kterou viděla denně se může skrývat nebezpečí. Její důvěra ji zklamala.
Netušili jsme, že ztráta naší milované Angeliky nebude bolet jenom nás. Trpěla také Kethy, která ji byla "náhradní" matkou. Bylo mezi nimi silné pouto, díky tomu, že Angelika vyrůstala po jejím boku. Pohled na ní nám trhal srdce, hlavně proto, že celou tragédii viděla. Ze smutku přestala žrát. Celé dny její pohled směřoval na místo, kde se všechno stalo. Ztráta Angeliky nás velmi bolela, ale musely jsme zůstat silné, už kvůli Kethy. Třásly jsme se strachem jestli se z toho dostane.
Angelika byla pro nás nejkrásnějším koněm, hlavně proto, že se mohla pyšnit svým velkým srdcem. Ve kterám bylo dost místa pro všechny. Dlouhou dobu jsme měli nutkání hledat ve všech koních to, co nám vzala lidská závist a pýcha. Dnes už vím, že tak šlechetné zvíře jako byla ona nepotkám.
To je smutný.....
muchlos
napsal(a):
Znáte to určitě všichni...jeden kůň se vám nenávratně vryje do srdíčka, když ho z nějakých důvodů ztratíte, rána v srdci se už jen tak nezahojí.
Přišla jsem do jedné stáje s tím, že tam budu 3 měsíce na brigádě, majitel mi představil 3 kobylky, po ježdění jsem se ptala "kde jsou další?". Přišla jsem k ohradě, tam stály klisniky a mezi nimi vysoká mohutná hnědka. Nemohla jsem se na jí vynadívat, z pastvy měla bříško, byla špinavá, kopyta přerostlý, ale její oči mi vzaly dech, když v noci usínám, občas je řed sebou vidím... Po přemlouvání majitele jsem se dozvěděla, že se jmenuje Dara a je jí 5 let. Prosadila jsem si, aby jí vzal z pastvy. Když jí vedl, nedalo se přehlédnout, že plave zadní levou nožkou, bylo mi řečeno, že to má od narození! Vůbec mi to nevadilo- lonžovala jsem jí, pak krokovala na jízdárně a nakonec po týdnu mazlení a zvykání si na sedlo jsme vyrazily do terénu, pořád jsem jí hnala z kopce do kopce, aby se obnovilo svalstvo. Po měsíci zhubla, svaly se obnovily a nožička se o kousek zlepšila. Zvládly jsme spolu dětský tábor a pilně šlapkaly na jízdárně, bylo vidět, jak jí to baví, nejvíc se nosila, když měla obecenstvo. Poslední vyjížďka byla zvláštní, hrozně krásná...cválaly jsme po boku ostatních kobyl (díky zlepšení nožičky), já zvedla ruce a zavřela oči...takhle si tě chci stále pamatovat Darinko moje!!! Za dva dny mi majitel řekl, ať už nejezdím, protože končí sezóna a žádní rekreanti už na farmu nepřijedou, jako kudla do zad! Za Daru chce 25000 i přes její handicap a já bohužel tyhle peníze nemám... Jsou další koně, na kterých jezdím, ale nemůžu zapomenout a zlobím se na svět...proč má koně někdo, kdo si jich neváží a má je jen jako trhák pro rekreanty?! ...Vždyť já bych jí dala všechno...
Promin,ale ona kobylka nemá nožku???
doga

konik
napsal(a):
No jo...Ježiši promin doufám že sem tě neurazila?Nenapadlo mě to zkoumat:0)
Moje Jezabel (Jessa) :
Ahoj já jsem Jezabel a budu tě provázet celým mým životem.
Narodila jsem se u p. Januškové v Šumperku.Byla docela hodná ,ale nebylo u ní moc koní.Byla tam jen moje matka Jitřenka která byla tmavší než já, ale byla menší. Potom si vzpomínám ještě na moji nevlastní tetu Jenufu.Ta byla ještě daleko menší než mamka.Když jsem se narodila pamatuji si že nám do výběhu kde nebyly stromy ani žádný box, postavili altán pod který jsem se bála vlézt.Mamka tam vlezla jen jednou a to na 10minut, ale to nevadí.Také si pamatuji, že jsme s Januškovími, mamkou a tetou chodili do lesa kde máma tahala dřevo a teta ji pomáhala, já jsem volně běhala po lese a jednou jsem se málem ztratila…No a když už mi byly dva roky, přijeli nějací lidé kteří se pořád ptali jestli jsem zdravá a na ostatní blbosti.Potom mě najednou paní Janušková vytáhla ven z výběhu a dala mi ohlávku (tu už jsem znala) a začala mě lonžovat.Pak si mě vzala ta paní a taky mě lonžovala, chodilo si mi dost špatně, protože jsem měla přerostlá kopyta.No a pak jsme s tetou a s mamkou pokračovali v normálním životě.Ale asi po dvou týdnech tam ti lidi byli znova a za autem vezli obrovskou věc kterou jsem viděla jen jednou v životě a to jsem byla tak malinká že si to nepamatuju.A ta paní asi půl hodiny něco vyřizovala s p.Januškovou a u mě stála asi 10-ti letá holka a ta mě hladila a krmila.Pak zase přišla ta paní a začala mě lonžovat a pak se otevřel ten „tunel“ a já měla vlézt dovnitř! NE! Nikdy jsem tam nechtěla vlézt jenže …. něco mě lákalo.V tom „tunelu“ byl tvrdý chléb a jablka!!! Mňam! Jenže teď ten problém bojím se ale chci tu mňamku.A tak jsem tam vlezla.Dostala jsem chlebík a pak mě zase vyvedli ven.Pak jsem zase vlezla dovnitř a docela se mi tam líbilo!!A asi když jsem tam lezla po páté tak mi za zadkem něco zaklapli.A tak už jsem
nemohla ven.No ale proč vylézat když tam bylo moc dobré seno a vodička.A dokonce i trošičku ovsa.Bylo to super jenže tam bylo málo místa a cesta byla dlouhá.
Když jsme konečně dojeli na místo (Do Kajlovce) ta paní mě zase vyložila a já stála na super místě kde žiji do teď.Byl tam super velký výběh a box asi 5x5m veliký.Super! Napáječka, žlab obrovský výběh jen pro mě!!! Jediné co mi chybělo byly mamka a teta.Nebo alespoň jiní koníci.Ale celý den u mě byla ta holka o které jsem později zjistila že se jmenuje Katka.U ní žiji do dnes.A asi o dva roky později mi dovezli kamarádku Dogoru českého teplokrevníka.(Ta je se mnou taky dodnes).
Tak a to vše! Nic víc nic míň.!!!!
konik
napsal(a):
Promin,ale ona kobylka nemá nožku???
Původně jsem ani nechtěla do tohoto přispívat,ale.....vzpoměla jsem si na doby,kdy jsem byla fakt mrňavec-tak 2.-3.třída.Chodila jsem okukovat koníky na JAbloneckou jízdárnu.Nejezdila jsem,jen jsem holkám pomáhala s nějakou prací :-)BYl tam úžasný koník Arnošt (norik,tuším po Neugotovi ).Měl velkého kamaráda ČT.Řádili spolu ve výběhu,Arnoštek byl veselej koník,měl rád děti,a svého kamaráda Neklana(snad si dobře pamatuji jména).Byli spolu v jednom velkém boxe (pro rýpaly-box pro klisny s hříbaty,takže velký).Blbli tam kluci jedni čtyřnozí......až jednou....jsme přišli do stáje a stál tam Arnošt sám,už neměl ohníčky v očích,už neměl s kým chodit do výběhu.Nevím co se s Neklanem stalo,tenkrát se říkalo,že šel pro stáří na jatka.Ale pevně doufám,že ho TJ jen prodali.....
Sice jsem na něm nikdy neseděla,typ koní ČT se mi moc nelíbí...ale Neklan se mi se svým kamarádem vryl do srdíčka.O to víc mě mrzí,že vím co se stalo i s Arnoštem.
Pokud by jste si na ně někdo pamatoval z Jablonecké jízdárny TJ Nisa..klidně sem napište,je to už strašně dlouho..........