Proč to všechno děláte?

No přece proto,že jsme tady tak šťastný ... Jsem z Prahy a teď bydlíme na vesnici.Zpátky už by mne nikdo nedostal...Zatím se vše učíme a je to úžasné.... Tak proto...

Protože mi nic jiného nezbývalo...

Po smrti babičky zůstal prázdný dům, stáje a stodoly. Bráchové se toho zřekli - moc práce, velká investice do rekonstrukce, žáden volný čas by pak nebyl. Tak jsem si vzala ve 24 letech hypotéku (ač se dluhů bojím jak čert kříže) a dala jsem se s podporou táty a přítele do toho. Nejdříve se udělaly boxy pro koně, pak přišli dva koně. Táta byl rád, že se do stájí vrací život. Jenže moc si toho neužil. Minulý rok umřel. Zůstala mechanizace, se kterou jsem si nevěděla rady. Začla jsem se za pochodu učit jezdit traktorem, připravit pole na brambory. Během té doby prořídl okruh mým tehdejších přátel. Záviděli majetek, ale neviděli to vše kolem. Práce bylo víc a víc, do toho hádky s přítelem. Ale neměnila bych. Příští jaro se stěhujeme do opraveného domku, přibydou pozemky a přítele jsem přemluvila ke kravce na mléko. Šla jsem do toho, abych převzala to, co po babičce zůstalo. Bez toho, abych věděla co to obnáší. Ale za ty 3 roky jsem si to zamilovala. Do té doby jsem pravidelně jezdila na lyže do Alp, v létě k moři, na hory. Teď je mi nejlépe doma. Nikdo v mém věku to nechápe, jak jsem se ve 24 letech mohla takhle zahrabat na dědině. A místní majitelé "gruntů" si zase klepali na čelo, jak se chce ženská s ekonomickou VŠ pouštět do hospodaření.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Pro radost a super pocit, že je člověk alespoň trochu součástí přírody.
Jsem rodinný exot, pražák z centra odchovaný i v paneláku, který skončil nakonec v zapadákově v Jižních Čechách se skoro 30 ovcema , rozbombardovanou 100letou chalupou, ale spokojenost nade vše. Není nad to trávit večer pozorováním oveček a jejich lumpáren. Ten pocit, když se na písknutí přiřítí celé stádo, běhají za vámi jako pejsci, nechají se drbat a zabořit prsty do jejich huňaté vlny... Relax, pohlazení na duši... Za všechny trable a nervy a práce okolo to tak vynahradí! Město je město, všechno pod nosem, ale tohle, to neměním a doufám, že dlouho nebudu muset...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Protože mě to naplňuje :-)

Od malička jsem snila o dvoře plném zvířat. S našima jsme bydleli v bytovce, když mi bylo 8 po dlooouhém přemlouvání mi naši koupili prvního psa, německého ovčáka a já začala chodit na cvičák. Drželo mě to celých 14let, než jsem otěhotněla. V té době jsem dostala domek po prababičce, výměnou za byt, který jsem měla. A tím to vše začalo. Nejprve jsem si pořídila dalšího psa a jelikož se mi narodila dcerka a za 2,5 roku druhá, zatím jsem si zvířata nepořizovala. Dnes je jim 8 a 6 let, už jsou docela samostatné tak jsem si řekla, teď je ta správná doba. Pořídila jsem si 3 kozy a kozlíka, 4 ovečky, dál máme 4 králíky (3 samice+1samec) před 14 dny se nám narodilo 6 krásných králíčat a další samice jsou v očekávání, máme krůty, kačeny, brojlerová kuřata a 34 slepic. A já jsem zjistila, že bych už tenhle život nikdy za nic nevyměnila. Není nad to, když za vámi v ranní rose běží celé stádo a všichni chtějí podrbat, když vidíte jak jsou všichni spokojení a že je to vlastně vaše zásluha... Mám radost.
Kolem nás lidé nejdřív nechápavě kroutili hlavou, že Ti přistěhovalci z města si na tohle troufnou, neustále se ptají, jestli se nám to vyplatí a jak to všechno zvládneme... Už je o ničem nepřesvědčuji a jen říkám, nebojte, zvládneme.
Na jaře nás čekají první porody a já se tak strašně těším a nemůžu se dočkat. Prostě si plním svůj sen.

Iva K.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Přiznám se že mi čtení přízpěvku vehnalo slzy do očí a jsem ráda že na světě nejsem sama takový exot - vás všechny obdivuji za to že jste z města přešli na venkovský život - já se na statku narodila a jako jediná ze tří sourozenců jsem podědila vlohy k chovatelství - od malinka kdy statek byl znárodněn a rodiče pracovali v družstvě jsem byla bud u mámy v kravíně nebo u otce v prasečáku - měla jsem vymeteny všechny okolní kravíny - moji sourozenci to tak nedělali už to bylo u mě jiné - po roce 89 jsme dostali statek zpět a otec začal sám chovat býky, ovce , a všemožnou drůbež - vyrůstala jsem mezi zvířaty ale staral se pořád někdo jiný - bohužel v roce 99 náhle zemřel a vše zůstalo na mě a na mamce - sourozenci už bydleli někde jinde já byla ve druháku na zemědělce - mamka zvířata prodala zůstala jen drůbež a králici - až po maturitě jsem se vrátila zpět k ovcím a protože nás všude zarůstala tráva tak jsme pořídili s manželem první kozy - no a tet už jich máme 20 a 15 ovcí - drůbež , králici,zakrslé prasátka kočky a pes to beru jako zpestření dvora - mamka bohužel zemřela na rakovinu - takže jsem od 24 s manželem a dvěma dětmi a 91 letou babičku zůstali na našem statku sami - většina lidí si ťuká na čelo že se mi chce - že si nic neužiju - bohužel to nechápou - porody koz a ovcí jsou pro mě ty nejkrásnější chvíle v životě - doufám že mi jednou budou děti vděčné za to že mohly vyrůstat v prostředí mezi zvířaty - tajně doufám že v nich nějaké to chovatelstí taky bude a vezme je to tak jako mě - a jestli ne je tak snad někoho v další generaci.

Když mi bylo 14, bojovala jsem zuby nehty o přihlášku na zemědělku. Mamku učitelku braly mdloby a taťka inženýr mi to prostě zatrh . Nebylo jim to nic platné, ani přes dva nezapomenutelné argumenty: mamčin - budeš celý život dělat dojičku, denně vstávat ve 4 a budeš mít vazoneurozu. Taťkův byl jednodušší - budeš celý život utírat kravám posrané prdele . Od zemědělky mě nic neodradilo, i když jsem pak cca 15 let pracovala a dodnes pracuji mimo zemědělství, už od loňska se úspěšně k zemědělství vracím. Denně vstávám ve 4 a utírám kozám posrané prdelky. A tuto báječnou činnost se chystám dělat od listopadu na plný úvazek No není to osud? A pak že rodiče nám nerozumí a nemají pravdu... jen na tu vazoneurozu si ještě počkám, ale jestli budu ještě chvíli růčo dojit starou kozu Magdalenu, nebude to trvat moc dlouho

Mamka pochází ze statku, takže ve mně láska ke zvířatům bujela od dětství - doma jsme tak měli křečky, morčata, zakrslé králíčky a ke kamarádce mamky jsem chodila hladit kozu Lízu. Občas jsem ji s její dcerou brali i napást i s kůzlaty. Psi a kočky u nás byli odjakživa. Původní plán, když rodiče stavěli bylo, že žádná zvířata krom psů, koček a rybiček nebudou. Takže je velký dům, velká zahrada, kurt, plocha u skleníku a sad. V mých 11 se postavil dřevěný kurník v sadu a od té doby to jelo. Šup slepičky a kachny (ty kupované, ale i ty brojlerové nebyly dobré - chce to domácí kachničku a domácí vajíčka). Přišly perličky, krůty (jen sezóně) a romanovské ovečky. Těm ale výměra ohrady, která se udělala v sadu spolu s ovčím domkem, nestačila. Tak v ní byly 3 roky husy - vždy tam byly zavřené s mladými, jinak chodili po celém sadu. A já pořád toužila po něčem "velkém". A tak jsem si v 16 letech vyprosila u našich miniovečky. Pravda, tak velké nejsou, ale něco přeci. A hlavně, stačí jim ta plocha. :) No a jak to tak bývá, pořizuje se dál...takže přišli miniprasátka, andulky, pískomilové, kanárci. Ano, jak máma pobaveně říká, místo abych chtěla ve 20 k svátku něco na sebe, já si jela pro kanárka. Vloni jsem zase dostala k narozeninám ovečku (jehničku), k Vánocům dostávám kartičku "Krmení Ája, Andy a teď i Viky" (naši psi, které jsem si vyprosila a vykomunikovala já sama).

Většina kamarádů už je zvyklá, že skoro pořád mluvím o naší "havěti" a ostatní zcela nechápou. Dovolená samozřejmě s takovým počtem zvířeny neexistuje, ale jak já říkám, já mám dovolenou celý rok - není totiž nad pomazlení se s ovečkou, miniprasátkem, kočkou a jinými. Jo, pravda je, že ostatní mají více volného času - nekoukají na hodinky, že už musí běžet na autobus a že musí doma ještě nakrmit. A jak ho tráví? Na PC, na diskotékách, v barech, apod. To já jsem radši doma na čerstvém vzduchu s chlupatými miláčky. A osobně si nedovedu představit žít bez zvířat - já bych byla schopná i do bytu nastěhovat takových zvířat.

Tuhle lásku ke zvířatům ale člověk musí mít v sobě - já to mám ještě po dědovi, který měl prosperující statek a nebýt toho, že umřel necelý měsíc před mým narozením, věřím, že máme doma koně a hospodaříme spolu. Jsem z jeho 6 vnoučat jediná, kdo je takhle "postižený". Ostatní zvířata mají rádi, ale doma je mít nemusí. A byl by pyšný i na své 3 děti, jelikož všechny 3 mají doma zvířata a druhý strejda, který od nás bydlí asi 10 km a nemá doma takové prostory, jezdí pravidelně na návštěvu a kochá se.

PS: Zrovna před chvílí jsem byla pro jeřabiny na sušení a pak pro zelené králíkům, apod. a říkala jsem si zda mi to za to lítání stojí. A stojí.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

PS: Taky jsem chtěla na zemědělku, ale dostalo se mi od mámy podobných "rad" a tak jsem zvolila ekonomku se zaměřením na účetnictví /což se dá příp. dělat i z doma od dětí a zvířeny /. A občas slýchám od známých, proč jsem nešla na veterinu, apod., když mě ta zvířata tak baví.

Dělám policajta na hospodářské kriminálce a neznám větší relax než si sednout na mez a koukat se, jak se mi moje ovce a kozeny pasou. V práci to je samý podvodník a lump, paragrafy, lhůty, papíry, takže na louce vypínám mozek. Navíc moji kluci (2 a 4 roky) už umí vzít do ruky hrábě, kladívko, chodí se mnou dělat krmení, blbnou s kůzlatama. Takže suma sumárum ... i když je to časově náročné, finančně nevýdělečné, v práci si kolegové klepou na čelo a dělají si ze mě prdelky, já vím svoje a dělám to rád. petr

..Toto je moc pěkné téma.Když jsem začínala číst faunu-od konce neboli od začátku vzniku,všimla jsem si,že všichni píšíi o osobních věcech.Později se to nějak vytratilo a omezilo na otázky a odpovědi,ale zaplať pambu za to !bez fauny bych byla nahraná......(vše,co umím,jsem se naučila zde!!!)
Tak já jsem vystudovala zemědělku(pěstitel-meliorátor).Nastoupila jsem na Státní statek(1987).Po dvou měsících,jsem zkončila,protože mě osud zavál do úplně jiných sfér.
Když jsme koupili zemědělskou usedlost s pozemky,tak jsem si řekla,že alespoň slepice ..4 roky mi je žrala liška,ale nevzdala jsem to.Minulý rok jsem si pořídila kačeny,husy,krůty,ovce a kozenky...Letos přibyly kravičky a prasata.
všichni,kdo mě znají,by nikdy nevěřili,že bych mohla chovat nějaká zvířata......ale já jsem šťastná a připadá mě to smysluplné a důležité.....Snad mlhavé vzpomínky mého dětství mě zavály znovu tam,kam patřím....znovu cítím vůni
spařeného šrotu,vařených brambor,křik husí a kohouta.....tak jako tenkrát v dětství.....u babičky....
Pořád nemůžu pochopit,jak to,že mi to tak dlouho trvalo...najít znovu ,ztracený ráj.......

těch 5 posledních borokozích řádek jsem snad psala já.

Dobrý den, veliký dík, za otevření tohoto tématu.Přečetla jsem si příspěvky a mluví mi ze srdce.Jsem lékařka, ale ke zvířátkům mě to táhne moc.Tak za nimi dojíždím každý den, trávím s nimi samozřejmě víkendy atp.Mám rodinu, která se občas zapojí-děti jsou velké, manžel si klepe na čelo, moje matka se se mnou o zvířatech odmítá bavit.Já se naopak snažím získávat informace, kde to jen jde- z knížek i od starých praktiků.Někdo ve svém příspěvku psal o pomazlení s ovečkou-ano je to jedinečné.Mám je taky naučené na kontakt s lidmi, obzvlášť jedna drží a drží..O finačním přínosu nemůže být řeč, ale relax je to kouzelný.Taky jezdím na kole po okolí ,abych zvířátkům zpestřila krmnou dávku- sbírám jeřabiny, šípky, jablka, hrušky, holkám/ovečkám /chodíme s pejskem na různé větve atp.Pište i další, je prima vědět, že člověk není ulítlý sám.Všechny stejně postižené zdravím a hlavně zdraví vám i zvířátkům.

protože neznám lepší relax a lék na úzkost.Já zemědělku vystudovala, živočicháře. Na škole mi to nic neříkalo, ale bylo to zajímavé. Ty praxe byly nejlepší, ale stále mi to nic neříkalo, byly diskotéky,zábavy, bydlení v paneláku, pak jsem se brzy vdávala ,děti.a stále život v paneláku.Ve 30-ti mi ¨muž pořídil zahrádku,abych se nenudila a tam se to začalo projevovat.Strašně mě to chytlo a už jsem začínala špekulovat, jestli by nebylo možné, mít tam slepice a králíkárnu.A nebylo.Děti se osamostatnili v mých 40-ti a v hlavě už byl plán, s mužem, nehnípat v paneláku a jít někde na domeček.Tak to klaplo, sice jsme zadlužení,ale to asi dnes každý,ale jsme ve svém živlu.A tolik pastvy, zeleně,prostoru,tak jsem se zamilovala do myšlenky,pořídit si kozenku, ale jedné bylo smutno, tak hned kamošku .No ,dnes mám 4, k tomu králíky,kačeny, slepice,psa a 6 kocourků.Těším se na den, kdy půjdeme do předčasného důchodu a pořídím si stádo kozenek.Děti přijedou, jsou panelákoví, ale jak vidí u nás to vše dokola,tak uvažují, zbavit se hypotéky a koupit si taky domeček.A vnuci? Tak ti jsou nejvíce nadšení.Beru si je na víkend a jsou to malí kolchozníčci,kolem zvířat,večer ohýnek,opíkání špekáčků, hvězdiček, žádné bouchání na topení, když je hluk, můžete řvát, jak na lesy.Miluju to tam, i když ještě barák nemáme opravený, jak by jsme chtěli,někdo je na anglické trávníky a bazény, my necháváme trávu na seno a pro králíky a stačí na osvěžení venkovní sprcha.My si opravili zatím z 5+2 2 místnosti, kde luxusně bydlíme a hlavní je pro nás nový kozlín, kachník, kurník a na tom se teď pracuje.večer si sednu do chlívku ke kozenkám a pozoruju je, jak jsou spokojené, kocourci kolem mě, jak čekají na mlíčko,muž je tam se mnou a to je naše televize, vůbec se nechce zalízt do baráku.A Ti, kteří si klepou na čelo nebo pomlouvají, kritizují, jsou vlastně nešťastní .
My se namakáme,naplatíme,ale máme dobrý pocit z toho, že se mají u nás zvířata jak v bavlnce.Ten, kdo má zvířata a stará se , je dobrý člověk a ne magor. To nechme jiným.

protože práce se zvířátky je mnohem lepší než s lidmi. Ale máme statek spolu s rodiči od přítele a to je kámen úrazu. Díky nim začínám vše, co jsem kdysi tak milovala, z duše nesnášet. Nesnáším sebe, nesnáším je, nesnáším zvířata. Už se snažím 3 roky o něco, co stejně nemá smysl. Nejraději bych odsud vypadla a začala jinde znova. ale jak moc dobře všichni víte, není to tak jednoduché.. moje: miluji zvířata se mění na: musím ke zvířatům. moje: to je krásná kravička se mění na: stejně z ní budu mít hovno. moje: lidi jsou i dobří se mění na: lidi jsou svině a zasloží si jen to nejhorší. omlouvám se za deprimující příspěvěk, ale takhle to je. zvířata jsou zlatá, jen lidi kolem mne stojí za starou belu! spadnu nakolena kvůli NIM a zvedají mne zvířátka. a tak to jde den co den

oluška napsal(a):
protože práce se zvířátky je mnohem lepší než s lidmi. Ale máme statek spolu s rodiči od přítele a to je kámen úrazu. Díky nim začínám vše, co jsem kdysi tak milovala, z duše nesnášet. Nesnáším sebe, nesnáším je, nesnáším zvířata. Už se snažím 3 roky o něco, co stejně nemá smysl. Nejraději bych odsud vypadla a začala jinde znova. ale jak moc dobře všichni víte, není to tak jednoduché.. moje: miluji zvířata se mění na: musím ke zvířatům. moje: to je krásná kravička se mění na: stejně z ní budu mít hovno. moje: lidi jsou i dobří se mění na: lidi jsou svině a zasloží si jen to nejhorší. omlouvám se za deprimující příspěvěk, ale takhle to je. zvířata jsou zlatá, jen lidi kolem mne stojí za starou belu! spadnu nakolena kvůli NIM a zvedají mne zvířátka. a tak to jde den co den

Tak, s tím asi budete muset něco udělat, takhle se nedá žít!!!!

oluška napsal(a):
protože práce se zvířátky je mnohem lepší než s lidmi. Ale máme statek spolu s rodiči od přítele a to je kámen úrazu. Díky nim začínám vše, co jsem kdysi tak milovala, z duše nesnášet. Nesnáším sebe, nesnáším je, nesnáším zvířata. Už se snažím 3 roky o něco, co stejně nemá smysl. Nejraději bych odsud vypadla a začala jinde znova. ale jak moc dobře všichni víte, není to tak jednoduché.. moje: miluji zvířata se mění na: musím ke zvířatům. moje: to je krásná kravička se mění na: stejně z ní budu mít hovno. moje: lidi jsou i dobří se mění na: lidi jsou svině a zasloží si jen to nejhorší. omlouvám se za deprimující příspěvěk, ale takhle to je. zvířata jsou zlatá, jen lidi kolem mne stojí za starou belu! spadnu nakolena kvůli NIM a zvedají mne zvířátka. a tak to jde den co den

Chápu...bohužel. Jen já jsem v té situaci, že jsem "skoro" na svém. Statek jsme zdědila po babičce, ale přítel do něj zatím investoval víc peněz, než já. My dva se tak z 80 procent shodnem. Ale kámen úrazu jsou jeho rodiče. Byli jsme v létě týden pryč a oni se tu roztáhli jak mor. Přesto, že krmit měli zakázáno, cpali je horem dolem kukuří z pole. Ve stodole kupa pytlů nakradené kukuřice od místního zemědělce. Já od něj beru seno+slámu, takže by to byla strašná ostuda, kdyby na to přišel. Já jsem povahy mouchy snězte si mě, takže vůbec nevím, jak se k nim postavit. Nesnáším je. Když jsem ještě nedědila, tak mě měli za nicku, nebyla jsem pro jeho syna dost dobrá. Teď se lísají. S přítelem se o tom bavit nemůžu. Je horká hlava a nechápe mé pocity, nechápe, co mi vadí. Jeho otec věčně ožralý, jeho máti hysterka. Nevím, jak se s tím vypořádat. Každopádně právě ty zvířatka mi pomáhají nejvíce a nemít je, zbláznila bych se.

Jestli to s přítelem vypadá na celý život a je vám oporou ,tak bych rodiče "přežila". Zkuste se nevytočit jen je vidíte ve dveřích a ono to taky půjde a partnerovi tím jistě taky uděláte radost. Hlavně že není mamánek to by byl konec. je to někdy s rodiči těžké ,ale vždy může být hůř.
Jinak k tématu . já bych bez zvířat ,hlavně koz už taky asi nedokázala být a moc bych chtěla poděkovat za podporu celé mé rodiny,bez ní by to nešlo a asi by to nebyla ta pravá radost. Renata

Pekné čítanie tu.
Pred 11 rokmi som sa presťahoval na dedinu. Na dovolenky nechodím, lebo všade je to pre mňa iba horšie a navyše ešte aj drahšie. Keď na jar prídem do Bratislavy opálený, pýtajú sa ma aká bola dovolenka v Alpách. Odpovedám, že som na dovolenke už 11 rokov, odkedy som sa presťahoval na dedinu. Nemám žiadne hospodárstvo, iba veľký trávnik okolo domu. Vari najviac však z bývania na dedine majú moje deti. Neustály pobyt vonku, absencia potreby kontroly / v dedine je každý pod kontrolou/ až mi je ľúto tých mestských panelákových detí... a vystresovaných rodičov snažiacich sa im urobiť iný program ako sedenie za PC. Moje si odmalička organizujú voľný čas samé.. A ja som sa naučil starať o quessantky, ktoré pôvodne mali byť ako kosačky. Dnes sú súčasťou rodiny a navyše aj likvidátor biologického odpadu . Problém čo s popadanými jablkami, alebo takmer 4 metre vysokými slnečnicami riešia úplne v pohode ...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Byl to můj sen od dětství. Už v 10 letech jsem o prázdninách vyrážela ve 4 ráno do kravína,učila jsem dojit,pomáhala uvazovat porodní provázky,sekat kosou,jezdit s koňma. Byla jsem pro vesničany exotické dítko z Prahy. Když jsem chtěla na zemědělku,matka mi řekla,že nebudu celý život mýt krávám prdele,ani lesnická neprošla. Tak jsem se vyučila krejčovou a maminka už mě viděla jak šiju kostýmy v divadle. Stále mě to táhlo na vesnici,ale můj životní partner nechtěl z města.Když jsem se po 24 letech rozvedla,bylo jasno,kdy jindy si splnit svůj sen. Odešla jsem z Prahy na chalupu a začala se obklopovat zvířaty. Znovu vesničani kroutili hlavami a byla jsem opět exot z Prahy.Nejsou krásnější chvíle,než procházka s kozama po loukách,skotačení kůzlat,piplání se s kuřaty,housaty,kachňaty,pozorovat jak to roste.. Roklanka

Toto téme je příjemné pročítat, ikdyž né každy kdo napsal žije "idylku", kterou si naplánoval.
U mě to začalo asi v dětství, když se jezdilo na vesnici za babičkou..měla kozenky, kravku a prasátko, spousty slepic, kachen....Jako melé mě to učarovalo, a tak jsem šla studovat zemědělku. Bohužel ztráta rodičů mne o dokončení této školy připravila a tím i na dlouho o sny založit si malé hospodářství. Naštěstí do mého života přišel muž, manžel, který je ve všech směrech "dokonalý" a to nijak nepřeháním, městský kluk, který zvládá veškeré činnosti, od počítačů po stavění a kutilství všeho druhu, díky němu v současné době chodím každé ráno ke svým kozenkám, slepičkám...kočkám a pejskovi. Nemůžeme se nabažit kozího mléka, sýrů. Prostě se mi splnil sen a manžel stojí při mě. Co mě velice těší je to, že i mé tři děti ke zvířatům tíhnou a snaží se pomáhat, ikdyž ta nejstarší má své starosti se studiem a nejmladší klučina ještě neunese kýbl s vodou, takže každé ráno se pomalu koupe . Neměnila bych, práce u zvířat je to nejpohodovější zaměstnání, které je možné dělat a které dělám ráda. Jak jsem již psala, největší oporu mám v manželovi a samozřejmně i v dětech...bez rodiny by to nebylo to pravé. Všem Vám přeji, aby vše šlo podle Vašich představ a určitě nic nevzdávejte, jednou se určitě štěstí usměje na všechny Dita

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

roklanka napsal(a):
Byl to můj sen od dětství. Už v 10 letech jsem o prázdninách vyrážela ve 4 ráno do kravína,učila jsem dojit,pomáhala uvazovat porodní provázky,sekat kosou,jezdit s koňma. Byla jsem pro vesničany exotické dítko z Prahy. Když jsem chtěla na zemědělku,matka mi řekla,že nebudu celý život mýt krávám prdele,ani lesnická neprošla. Tak jsem se vyučila krejčovou a maminka už mě viděla jak šiju kostýmy v divadle. Stále mě to táhlo na vesnici,ale můj životní partner nechtěl z města.Když jsem se po 24 letech rozvedla,bylo jasno,kdy jindy si splnit svůj sen. Odešla jsem z Prahy na chalupu a začala se obklopovat zvířaty. Znovu vesničani kroutili hlavami a byla jsem opět exot z Prahy.Nejsou krásnější chvíle,než procházka s kozama po loukách,skotačení kůzlat,piplání se s kuřaty,housaty,kachňaty,pozorovat jak to roste.. Roklanka

pepe07 napsal(a):
Toto téme je příjemné pročítat, ikdyž né každy kdo napsal žije "idylku", kterou si naplánoval.
U mě to začalo asi v dětství, když se jezdilo na vesnici za babičkou..měla kozenky, kravku a prasátko, spousty slepic, kachen....Jako melé mě to učarovalo, a tak jsem šla studovat zemědělku. Bohužel ztráta rodičů mne o dokončení této školy připravila a tím i na dlouho o sny založit si malé hospodářství. Naštěstí do mého života přišel muž, manžel, který je ve všech směrech "dokonalý" a to nijak nepřeháním, městský kluk, který zvládá veškeré činnosti, od počítačů po stavění a kutilství všeho druhu, díky němu v současné době chodím každé ráno ke svým kozenkám, slepičkám...kočkám a pejskovi. Nemůžeme se nabažit kozího mléka, sýrů. Prostě se mi splnil sen a manžel stojí při mě. Co mě velice těší je to, že i mé tři děti ke zvířatům tíhnou a snaží se pomáhat, ikdyž ta nejstarší má své starosti se studiem a nejmladší klučina ještě neunese kýbl s vodou, takže každé ráno se pomalu koupe . Neměnila bych, práce u zvířat je to nejpohodovější zaměstnání, které je možné dělat a které dělám ráda. Jak jsem již psala, největší oporu mám v manželovi a samozřejmně i v dětech...bez rodiny by to nebylo to pravé. Všem Vám přeji, aby vše šlo podle Vašich představ a určitě nic nevzdávejte, jednou se určitě štěstí usměje na všechny Dita

v mojich 25 rokoch, po 20 rokoch prezitych v panelaku, som konstatoval, ze panelak mi jednoducho lezie na nervy. zacal som trusit reci "toto by sa v dome nestalo" atd. az raz prisiel vecer, ked som doma vyhlasil ze uz dlhsie nechcem zit v panelaku. nasledovala viac ako velmi dlha debata. a pocas nasledujucich vecerov dalsia, dalsia a este mnoho. az kym som manzelku na rodinny dom neukecal.

zacal vyber. presli sme asi desat domov. na vsetkych mi ale nieco chybalo. az kym sme neprisli do tohto, v ktorom som aj teraz. taky klasicky kockovy socialisticky. ale posledny dom na konci dediny. za nim su uz len polia a luky. vtedy som ale netusil, co ma este caka. len mi jednoducho nieco hovorilo, ze toto je ta spravna volba. byvali sme tu rok. dom som zateplil, vymenil kurenie, elektrinu a opravil som dost veci. za domom bola voliera pre psy, po byvalom majitelovi. nasich dvoch psov by som do nej nikdy nezavrel. tak som strhol z nej pletivo a postavil pribytok pre papagaje. prisla ale zima, odisli sme na dovolenku, pocas ktorej sa ochladilo o 30 stupnov. suseda sice papagaje nakrmila, pri poklese teploty ale nezasiahla, tak skoro vsetky vtaky zamrzli. ostali len korely.

pribytok bol ale prazdny, tak som na jar vyhlasil, ze v nom ubytujem ze 2-3 sliepocky, aby sme mali vlastne vajicka. ved dvor je velky, budu sa mat kde past. manzelka protestovala ale nakoniec sme si pre ne isli spolu. jednu sliepku o par dnoch pes zabil (chudak nevedel ze sa to nesmie...). domace vajicka chutili, tak mi na jesen zacalo po rozume behat, ake by bolo domace mlieko. ved travy na dvore je este stale vela. manzelka uz protestovala vyraznejsie. ked som ale na webe uvidim inzerat "darujem kozu, dobru dojku", manzelka dala povolenie. zimu sme spolu s kozou a malym krdlikom sliepok prezili relativne v pohode. prisla ale jar a koza neprezila porod. objemy slz dosahovali velkost Dunaja. uz som v tom ale bol namoceny - videl som okolo domu to kvantum krasne zelenej chrumkavej travy. tak sme kupili dalsiu kozu, aj s malou kozickou. po troch mesiacoch sme malu kozicku odstavili a zaroven kupili dalsiu dojku. hura, konecne mali sme vlastne mliecko. krdel sliepok sa rozrastol, uz sme odchovali aj vlastne kurence. na jesen pribudli aj kacice. prezili sme dalsiu zimu, porody prebehli bez problemov. po dvoch mesiacoch ale dalsie kozie umrtie. kozicky, ktore porodila, sme si ale nechali. a prisiel dalsi inzerat. tak teraz mam dve dospele kozy a dve kozicky, ktore by som chcel na konci jesene pripustit.

a preco to robim, napriek vsetkym trampotam? neviem. mozno sa ucim. zacal som totiz snivat o kupe nejakej hospodarskej usadlosti na samote, kde by som sa staral iba o rodinu a zvierata a nemusel by som riesit premenlive nalady veducich ci kolegov. alebo mozno iba preto, ze sa vo mne prebudili spomienky z detstva. ked sme totiz boli na chate, bol som medzi husami, kravami, konmi, mackami, psami a vobec vsetkymi tymi zvieratami, ktore sa na hospodarstvach vyskytuju.

a ci s tym chcem skoncit? urcite nie

Michal H.

Je mi 17 let (studuji gymnázium a chci se stát veterinářkou) a chovem kamerunských koziček se zabývám od roku 2007, kdy jsme od známého ke koupi dobytka dostali i dva staré kamerunské kozlíky. Poté to šlo ráz na ráz. Z nedalekého Budeče jsme našli inzerát na kozičku, a tak jsme si ji tedy koupili. O rok později jsem si pořídila i kamerunské ovečky ( i navzdory tomu, že máma byla zásadně proti, ale s tátou jsme po nich toužili). I přestože kozičky ani ovečky nedojím, jelikož mléko si vypijí kůzlátka nebo jehňátka, je mám velice ráda a vždy ve svém volném čase se za nimi ráda jdu podívat. Vždy mě dokáží rozveselit a to na nich mám nejraději. Teď si bez nich nedokáži představit svůj život i navzdory tomu, že se mě každý v blízkém okolí ptá co s tím budu dělat, a že to mám prodat nebo třeba kvůli jedněm sousedům kterým naše zemědělství nevoní. V součastné době mám 25 oveček a koziček. Všem budoucím i současným chovatelům držím palce ať se jim jejich chov vydaří.
Na obrázku první kozel Honza

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Po koupi domku na vesnici s 5000 m2 pozemkem moje děti měly plno nápadů co všechno chovat -já se zatvrdila. Po morčatech, andulkách, kudlankách a strašilkách a rybičkách jsem věděla, že by to zase všechno byla moje zvířata. Odolávala jsem skoro 3 roky a všechno to vlastně začalo když moje kamarádka jako svatební dar chtěla kozu. Dostala ji a po necelém roce života na vesnici v Beskydech se stěhovali do Prahy. Koza zůstala. Chvíli bezprizorní - staral se o ní nikdo a všichni a tak jsme se po dohodě s původními majiteli kozenky Julči ujali. Nechali ji připustit, vystaveli chlívek. Všechno s ní je pro mě nové a objevné. Děti jak slibovaly že ať se jí ujmeme že budou pomáhat nakonec pomáhají když musí. Ale ono to tak je, vždycky se musí starat jeden, ten komu se to stane zálibou. Všechno s Julčou prožívám -- zaregistrovala jsem si hospodářství atd., Julča porodila kozenku Rozu a tak máme dvě. Dneska dojím cca 2,5 l mléka denně, dělám sýry a moc mě to baví - i to sušení sena, kosení trávy, uklízení chlívku - moje děti se mi smějí, že můžu do důchodu že mám dobrého koníčka. Ale na důchod si musím ještě 25 let počkat..... Takže teď už zase vstávám za tmy, abych vše stihla než jdu do práce.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Nevím, jak jsem na to přišla, protože jsem se nikdy s kozama vlastně nepotkala, ale už od dětství jsem si hrozně přála pořídit si kozu. Měli jsme doma malé hospodářství, všechno možné, jen tu kozu ne. Pak jsme s přítelem opravili domeček s velkou zahradou a pořídili ovce. Za pár let jsme se rozešli. Pak jsem o ovce přišla, zůstal jen beran, kterému se mi nedařilo sehnat žádné družky, takže jsem ho darovala do nedalekého stáda. Ohrada zůstala prázdná, bylo to hrozné, jak bylo najednou ticho a prázdno, byla jsem zvyklá usínat za cinkání zvonečků. Tak jsem si řekla, že si splním sen a bude konečně po mém. Postavila jsem nový plot, zrenovovala chlívek. První dvě kozičky u mě přežily dva dny, protože se mi dostal do chlívku pes. Pak jsem pořídila druhé, když vyrostly a už jsem se těšila, že pořídím kůzlátka, tak se mi jedna oběsila a zase jsem sháněla další kozičku. Pak jsem sháněla kozlíka. Prostě to trvalo několik let než jsem se dochovala kůzlat a dočkala se mlíčka. Teď už všechno funguje hladce, ze psa vraha se stal pasáček koz. Potom, co jsem začala dojit, se náš vztah s kozama hodně změnil, najednou to dostalo všechno smysl, užitek, je to takové partnerství, kozy jsou živitelky, nejen tím, že mám co zdravého jíst, ale občas i něco prodám, takže se i rodinný rozpočet odráží ode dna. Žiju sama a kdybych je neměla, asi bych se brzo zbláznila. Takže ta touha mít kozu, mému bytí teď vlastně dává smysl života. Doufám, že se nějaký protějšek časem najde, ale koz se nikdy nevzdám, kvůli žádnému chlapovi ne Tady na i-fauně jsem vždycky našla odpověď na to, s čím jsem si nevěděla rady a jsem moc ráda, že to tady takhle funguje. Všechny zdravím a přeju příjemné dny. Petra

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

petrako napsal(a):
Nevím, jak jsem na to přišla, protože jsem se nikdy s kozama vlastně nepotkala, ale už od dětství jsem si hrozně přála pořídit si kozu. Měli jsme doma malé hospodářství, všechno možné, jen tu kozu ne. Pak jsme s přítelem opravili domeček s velkou zahradou a pořídili ovce. Za pár let jsme se rozešli. Pak jsem o ovce přišla, zůstal jen beran, kterému se mi nedařilo sehnat žádné družky, takže jsem ho darovala do nedalekého stáda. Ohrada zůstala prázdná, bylo to hrozné, jak bylo najednou ticho a prázdno, byla jsem zvyklá usínat za cinkání zvonečků. Tak jsem si řekla, že si splním sen a bude konečně po mém. Postavila jsem nový plot, zrenovovala chlívek. První dvě kozičky u mě přežily dva dny, protože se mi dostal do chlívku pes. Pak jsem pořídila druhé, když vyrostly a už jsem se těšila, že pořídím kůzlátka, tak se mi jedna oběsila a zase jsem sháněla další kozičku. Pak jsem sháněla kozlíka. Prostě to trvalo několik let než jsem se dochovala kůzlat a dočkala se mlíčka. Teď už všechno funguje hladce, ze psa vraha se stal pasáček koz. Potom, co jsem začala dojit, se náš vztah s kozama hodně změnil, najednou to dostalo všechno smysl, užitek, je to takové partnerství, kozy jsou živitelky, nejen tím, že mám co zdravého jíst, ale občas i něco prodám, takže se i rodinný rozpočet odráží ode dna. Žiju sama a kdybych je neměla, asi bych se brzo zbláznila. Takže ta touha mít kozu, mému bytí teď vlastně dává smysl života. Doufám, že se nějaký protějšek časem najde, ale koz se nikdy nevzdám, kvůli žádnému chlapovi ne Tady na i-fauně jsem vždycky našla odpověď na to, s čím jsem si nevěděla rady a jsem moc ráda, že to tady takhle funguje. Všechny zdravím a přeju příjemné dny. Petra

Petro máte krásné kozenky, takhle barevné mám taky ráda. :) Ale u nás myslím na kozu nikdy nedojde - kvůli té její mlsnosti. Jinak bych jí i brala.

Já si teď pro jistotu blbnu s pískomily, sháním ne moc rozšířené barvy a je to super. Jiní si ťukají na hlavu, ale když ono to člověka tak odreaguje, když si tam sedne a kouká, jak panáčkují, čistí se, jedí. Zrovna dneska jsme si na ekonomice zdraví říkali, že poslední dobou postihuje populaci spoustu psychických problémů...no, to nám všem s takovým zvěřincem nehrozí.

Zdravíme všechny,
před rokem jsme si koupili malý domek na vesnici,první co jsme si pořídili byl pes a kočky a na jaře jsme začali uvažovat o nějaké živé sekačce na trávu. Tak že si koupíme ovečku a na podzim jí dáme do mrazáku. Jenže moje polovička někde vyčetla že ovce je stádové zvíře a nemá být samo tak že si koupíme kozu. Tak jela na inzerát a dovezla kamerunku Lízu. No mazlík k pohledání,typický drzý kozí ksicht a chodila za náma jako pes,děti si jí oblíbili,takže bylo jasný že s ní mrazák nenaplníme. Tak jsme našli další inzerát na ovci,jeli tam a jako správný laici jsme se nechali nachytat,nejdřív že ovečky došly a je jen beránek a že má dva měsíce,no později se zjistilo,že má pár pátků na hrbu navíc. .Pak že by se mělo stádečko rozšířit a dovezli jsme bílou Anetu,koupili jsme jí s tím že je křížená a nikdo neví co z ní v budoucnu bude,jestli bude dojit,atd. Ale co,nějak začít musíme,tak se uvidí. Po čase zase polovička přišla s prosíkem že by se mělo stádečko rozšířit a přivezli jsme Báru. Pořádná rohatá koza s bradkou a konečně dojící. A jelikož už je to "stará bába" tak po vpuštění do stáda přišla kamerunka o vedoucí pozici ve stádě,páč Bára se rozhodla,že šéfová bude ona.
Zhruba před měsícem jsme berana zabili,učili se prvně péct skopové maso (poprvé fiasko,podruhé se olizovali i sousedi co tvrdí že by skopové v životě nejedli) a bylo potřeba uvést počet obyvatel zahrady do původního stavu,tak jsme min týden dovezli Adélku,dvouměsíční kůzlátko.
Učíme se všechno za pochodu,třikrát jsme sázeli všechnu zeleninu,jelikož nám dvakrát povalili plot na zeleninovou zahrádku,máme všechny registrované,stavěli jsme chlívek,jesle,dneska jsme prvně stříhali paznehty,čeká nás připouštění,porody,ale každý něco dělal poprvé a doufám že uspějeme.
Za naší zahradou máme obrovský kus neobhospodařované louky,kde rostou vrby,kopřivy a podobné dobroty,takže ráno otevřem vrátka a holky se pasou celý den dle chuti,od minulého týdne s nimi chodíme na procházky až dál na velkou louku,kde už maj zemědělci posekáno,z jedné strany pole a z druhé potok,holky nemají kam utéct,jdou s náma jak psi pěkně pohromadě,není potřeba žádných vodítek,no nádhera. A jelikož i když dříve byla koza v každém chlívku na vsi,v současnosti jsme alespoň u nás taková rarita když jdeme s holkama dvakrát denně na špacír. A jak už tady někdo psal,sednout si s nima na louku a koukat jak se pasou,to je relax k nezaplacení,hodně uklidňující.
No a jelikož máme prostory a polovičku to baví,tak si myslím,že se budem rozšiřovat,baví nás to a aspoň naši kluci až začnou chodit do školy budou vědět jak vypadá koza.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Tady ještě fotka s tou loukou vzadu a holky vyráží na špacír...

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

petrako napsal(a):
Nevím, jak jsem na to přišla, protože jsem se nikdy s kozama vlastně nepotkala, ale už od dětství jsem si hrozně přála pořídit si kozu. Měli jsme doma malé hospodářství, všechno možné, jen tu kozu ne. Pak jsme s přítelem opravili domeček s velkou zahradou a pořídili ovce. Za pár let jsme se rozešli. Pak jsem o ovce přišla, zůstal jen beran, kterému se mi nedařilo sehnat žádné družky, takže jsem ho darovala do nedalekého stáda. Ohrada zůstala prázdná, bylo to hrozné, jak bylo najednou ticho a prázdno, byla jsem zvyklá usínat za cinkání zvonečků. Tak jsem si řekla, že si splním sen a bude konečně po mém. Postavila jsem nový plot, zrenovovala chlívek. První dvě kozičky u mě přežily dva dny, protože se mi dostal do chlívku pes. Pak jsem pořídila druhé, když vyrostly a už jsem se těšila, že pořídím kůzlátka, tak se mi jedna oběsila a zase jsem sháněla další kozičku. Pak jsem sháněla kozlíka. Prostě to trvalo několik let než jsem se dochovala kůzlat a dočkala se mlíčka. Teď už všechno funguje hladce, ze psa vraha se stal pasáček koz. Potom, co jsem začala dojit, se náš vztah s kozama hodně změnil, najednou to dostalo všechno smysl, užitek, je to takové partnerství, kozy jsou živitelky, nejen tím, že mám co zdravého jíst, ale občas i něco prodám, takže se i rodinný rozpočet odráží ode dna. Žiju sama a kdybych je neměla, asi bych se brzo zbláznila. Takže ta touha mít kozu, mému bytí teď vlastně dává smysl života. Doufám, že se nějaký protějšek časem najde, ale koz se nikdy nevzdám, kvůli žádnému chlapovi ne Tady na i-fauně jsem vždycky našla odpověď na to, s čím jsem si nevěděla rady a jsem moc ráda, že to tady takhle funguje. Všechny zdravím a přeju příjemné dny. Petra

Toto je mne veľmi blízka téma. Zvieratá mám v krvi od narodenia. Napriek tomu som vyštudovala technickú univerzitu. A 10 rokov pracujem v kancelárii pri PC. Bohužiaľ z niečoho žiť musím. Ale v práci len prežívam. Žijem až keď som doma. Tam na mňa čakajú kone, kozy, sliepky, pes a mačky. Bývame 1 rok na samote. Manžel prišiel na to, že pre neho takýto život nie je a chce naspäť do mesta. Rozvádzame sa. Naša 4 ročná dcérka má zvieratstvo veľmi rada, pomáha mi v rámci svojich možností so všetkým. Minimálne musí ísť všade som mnou - po vajíčka, nakŕmiť, vyhnojiť, podojiť. Je to sústavný kolotoč povinností, ale keby som toto nemala, asi by ma porazilo. Neznášam vysedávanie a čumenie do prázdna. Aj pre dcérku je to zmysluplný program, pri ktorom sa učí nie len láske k zvieratám (to sa vlastne asi nedá naučiť), ale je vedená aj k zodpovednosti a pracovitosti. Bývanie na samote som si zamilovala. Ísť niekde na dovolenku je pre mňa ako za trest. Stále uvažujem ako to urobiť aby som sa mohla hospodárením uživiť, ale keď teraz ostaneme samé, budú musieť moje plány ešte chvíľu počkať.

Já jsem na vesnici vyrostla, byla to velká ves nedaleko Prahy. Přesto jako jedni z mála jsme tam neměli vlastní dům, ale bydleli jsem v nájemním bytě. Nesměli jsme si tam pořídit ani kočku, ani psa, od mala jsem ale měla akvárium plné rybiček...tenkrát ještě jen jedno.
Když se vrátím o nějaký ten čas ještě zpět, musím napsat, že má babička byla dcera svobodných pánů z Mlčkova, velký statek, spousta různých zvířat. Ovšem tenkrát to pro ně nebyla radost, ale jen práce. Ovšem pak přišla válka o všechno přišli a i kdyby ne, dědili ze všech jen dva sourozenci. Babička si odvedla "jen" krávu, kterou s dědou prodali aby měli nějaké peníze do života. Časem, když byla máma malá měli králíky a slepice v jiném nájemném bytě (na zahrádce), tam jsem se narodila ale to už zvířata nebyla a během roku jsem se stěhovali.
Proč to sem píšu, myslím si, že vztah ke zvířatům přešel od babičky, i když ta to vždy popírala, jak už jsem psala, pro ně to byla jen dřina.
Časem se mi povedlo z domácího vyrazit alespoň povolení na kočky, vždy jsem měli 1-2, později jsem si koupila i fenku. Asi před 6ti lety jsme s přítelem koupili starý dům na vesnici. Přítel, nyní už manžel nechtěl o zvířatech ani slyšet, přitom s rodiči jich sami dost chovali. "je to samá práce"... No dobře. Loni jsem si koupila slepice, kachny, husy, pižmovky, perličky, kozy, ovce... byl to úspěšný rok :). Letos už jsme měli svoje mladý, ne od všech druhů, ale přesto. Nesmím zapomenout na králíky, ty už máme od roku 2010. Manžel mi vždy nakonec na vše kývne, sice jen proto, aby pak mohl být celý rok nepříjemný, ale co. Zvířátka mi za to stojí. Malá 5ti letá dcerka se vším pomáhá, rychle se učí a zvířata miluje. Její sen je jak jinak kůň, můj kráva ale protože máme velkou hypotéku, oboje je zatím nedosažitelné.
Plány do budoucna jsou veliké. Problém je ale manžel a hlavně jeho rodiče, které vždy nejprve zajímá, kolik to sype a když to nesype pak poslouchám sáhodlouhé přednášky, že to mám zrušit a jak jsem blbá a proč to dělám a jak se u toho manžel nadře. chudák, jeho úkolem je sekat trávu na seno.
No nic, jsem dost paličatá na to, abych nepodlehla, ale jak už tu někdo psal, lidé opravdu dokáží mrvit i život mezi zvířaty.

Ahoj, no tak u nás to začalo asi před 11lety, kdy jsme se rozhodli že se odstěhujeme na venkov, protože počet zvířat v našem pražském bytě přesáhl únosný počet a já chtěla z velkoměsta už od svých 15let...a hledali jsme nějakou lokalitu, aby byla blízko u Prahy, aby tam byla práce, aby......před třemi lety jsme se jeli podívat na statek asi 100km od Prahy, nesplňoval sice jediné kritérium, ale hned jak otevřela původní majitelka vrata věděla jsem, že je to ON. Jsme vegetariáni-já 21let, manžel asi 15let -a proto si pořizujeme zvířata jen pro radost. Všechna zvířata u nás mají volný pohyb -chlívky mají "lítačky|" tak si sami rozhodují .... z žádného zvířete nemáme "užitek" ve smyslu většinového názoru, ale přinášejí nám radost a tu si člověk za peníze nekoupí:). Momentálně se na našem půlhektaru pasou dvě ovečky kamerunské, jeden masný beránek, dvě prasátka a na zimu přibudou tři slepičky v nouzi, které potřebují přezimovat a na jaře se vrací na původní působiště...2kočky, jeden kocour, dva psi, potkani.
Do budoucna bychom rádi dvě husičky a kachny-máme rybníček a zbývá jim postavit nějaký baráček-slepičky a nějakého psa ochránce. Jsme tu za exoty, ale jinak nás místní celkem přijhali. Několik negativ volné držení zvířat má, např.jsem se musela rozloučit s květinovými záhonky a smířit se s exkrementy před vchodem do domu-prasata jsou totiž moíc čistotná a chodí konat potřebu co nejdál od svých příbytků, tak si vybrala trávník před naším vchodem do domu a ovce se přidaly-jak jinak, jsou to ovce.
Jinak nám přináší jen samou radost-až na občasné výlety naší kříženky divočáka k sousedům a pár atakům na naší oplocenou zeleninovou zahrádku. Nic mi nemůže nahradit tu krásu, když si večer sednu na zahradu a všichni ke mě přijdou, bneměnila bych

Zdravím všechny chovatele!
Já jsem také z města, sice z domku ve městě, ale zahrádku jsme neměli. Takže jsem alespoň chovala zvířata doma - sklípkani, leguán, užovky, strašilky, pakobylky, štíři...a pes Dotáhla jsem domů jakýkoliv hmyz Můj dědeček vyrůstal u sedláků, takže kořeny jsou jasné Naštěstí mě rodiče vždy podporovali a skoro nic mi nezakázali. Dokonce se mi mamka nějakou dobu o tu havěť staralaPo veterině v Kroměříži jsem odjela na studia do Ostravy. Bohužel jsem pro svou netrpělivost nedokončila, tak jsem začala pracovat. Jsme s přítelem už dlouho a tak jsme chtěli vyřešit bydlení. Oba jsme chtěli domek, i když přítel je rozený bytový Ostravák, zvířata má rád a žádné z těch mých mu nevadí Letos na jaře jsme koupili domek - starý mlýn. Není sice na samotě(je uprostřed dědiny), ani nemá moc velký pozemek - zahrada je jen 2000m, ale byl v našich finančních možnostech. Nastěhovali jsme se do něj všichni (protože je hodně veliký) - my, moje maminka, která kvůli nám prodala byt, a dokonce i přítelovi rodiče, se kterými si výborně rozumíme. Musím říct, že mi to všichni rozmlouvali, že to nebude klapat, ale já si za tím stojím - lepší v domě se svými, než v paneláku s cizými. No, zatím to klape Máme velký pěkný chlívek, takže první přišla na řadu koza Róza, 4 králíci, slepičky, morčata,.. na jaře bych chtěla další kozenky a i ostatní zvířectvo se určitě rozroste. Samozřemostí jsou dva psi a kočky. Dále se se mnou přestěhovali i užovky a už menší počet sklípkanů Závidím Vám všem, co máte větší pozemek, já samostatná se senem i postvou nejsem a musím dokupovat. Máme místo jen na výběhy a zahrádku pro naši potřebu a pár ovocných stromů. Mým snem je kravka, ale nevím, zda to půjde ji mít na naší pidi zahradě Miluju zvířata!. Do bytu bych nešla ani náhodou!

Na vsi jsem se narodila, vyrostla a prožila celý život. Nic jiného neznám a ani znát nechci.
Světla velkoměst mě nijak neoslňují, zábavy a diskotéky a podobné nesmysly mi nikdy nic neříkaly a neříkají.
Vystudovala jsem zemědělku, pracovala jako zootechnik. Po převratu, když se zemědělství položilo jsem sice pracovala jinde (zverimex ) ale postupně jsem se k chovu hospodářských zvířat vrátila alespoň soukromě.
Jak tu někdo psal, i já miluji vůni hnoje, sena a siláže, ocením krásné kopřivy a z úrody jablek mám radost hlavně proto, že chutnají husám. Jednotlivá zvířata rozeznám po hlase a s houserem si pokecám líp, jak se sousedkou.
Ty reakce okolí znám velice důvěrně, to klepání na čelo, že asi nejsem tak úplně normální... Je mi to jedno.
Tady na vesnici je celý můj svět a tady jsem šťastná. Nikdy bych neměnila.
Terka

koupil jsme domek na vesnici a pred dvema roky me popadlo ,,hospodareni,, caclo to 2kozama, pak jsem dceri koupil ponika a dneska mame 4kozy, 2 poniky, 2 vietnaske prasatka, kraliky slepice a ovci s beranem. Celej rok jsem delal ohrady, stavel pristresky a kdyz se me mistni ,,drbna,, v lete zeptala proc to vsechno delam tak jsem ji odpovedel ?

,,protoze muzu,,. Pani to malem nerozdychla.
Chci mojim detem ukazat ze jidlo se pestuje a chova, ne ze vsechno koupi v supermarketu.
Dcera chtela v 6ti letech kone tak dostala ponika stejen se o nej staram ja , ale ty prochazky jsou k nezaplaceni.
A zazitky stoji za to. V prvni tride probirali mladata zvirat a kdyz ji moje dcera povysvetlovala jak kozel priskocil kozu a ona pak mela kuzlatko a jak probihal porod a vsechno okolo.
Pani ucitelka jenom zirala.

Svou reakcí bych ráda obživla toto vlákno. Narazila jsem na něj sice náhodou, ale opravdu upřímně mě vaše příběhy "dostaly". Řeším teď budoucnost svou a své rodiny - taky jsem paneláková, ale od malička venku (ikdyž bez zvířat - s tátou v lese), od 12 let, kdy jsem mohla nastoupit do jezdeckého oddílu, jsem konečně u zvířat a koně jsou smyslem mého života. Před 2 lety jsem se rozhodla vybudovat maličkou farmu pro děti a s tím jsem začala "hospodařit" a učit se vše za pochodu... kozičky, ovečky, koník... A teď vyvstává "životní" otázka - začít stavět uprostřed vesnice, kde máme pozemek a zazdít se tu bez možnosti mít zvířata "u baráku", nebo zabojovat a udělat velké rozhodnutí, jít do nejistoty, ale mít zvířenu u nosu? Bude těžké rozhodnutí počkat si na starší věk a samostatnost dětí, než si člověk bude moci splnit svůj sen...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Svou reakcí bych ráda obživla toto vlákno. Narazila jsem na něj sice náhodou, ale opravdu upřímně mě vaše příběhy "dostaly". Řeším teď budoucnost svou a své rodiny - taky jsem paneláková, ale od malička venku (ikdyž bez zvířat - s tátou v lese), od 12 let, kdy jsem mohla nastoupit do jezdeckého oddílu, jsem konečně u zvířat a koně jsou smyslem mého života. Před 2 lety jsem se rozhodla vybudovat maličkou farmu pro děti a s tím jsem začala "hospodařit" a učit se vše za pochodu... kozičky, ovečky, koník... A teď vyvstává "životní" otázka - začít stavět uprostřed vesnice, kde máme pozemek a zazdít se tu bez možnosti mít zvířata "u baráku", nebo zabojovat a udělat velké rozhodnutí, jít do nejistoty, ale mít zvířenu u nosu? Bude těžké rozhodnutí počkat si na starší věk a samostatnost dětí, než si člověk bude moci splnit svůj sen...

ahoj,na starší věk bych určitě nečekal,chovat zvířata a k tomu ještě něco budovat.....no,je to záběr,to dělám já a někdy padám na hubu.Uprostřed vesnice bych asi nezačínal,mnoho mých kamarádů co opustili město stejně jako já mají problémy se soudy,právě s takovými z města,kteří se přesunuli na venkov ale zvířata to ne.
My jksme na samotě s velkým pozemkem kolem ,chováme kozy,ovečky,koníky a loni jsme si koupili jerseyku.Mimo to mnoho psů,slepice,krůty husy ,kachny,králíky jsme vypustili na pozemku a zdárně se množí.

Jasně, je to člověk od člověka. Zatím jsem využila pozemku, který měla rodina a nevyužívala a tak mám stádečko právě mezi, z počátku dost nenadšenými, důchodci z Phy (jsem kaskadér, ale hektar louky uprostřed chatové osady byl přesto přese všechno lákavý :). Ale už se s tím srovnali a naopak vycházejí vstříc. Ale to je jen přestupní stanice. Tady si zkouším, jak to vlastně všechno běží a co to obnáší a porozhlížím se, kam dál. Jenže - v naší oblasti i na okrajích vesnice není o nic levněji, než ve středu, navíc vše rozebráno.. a pokud nemám 10 mil. na pořízení stavení s pozemky (a to nemám), tak jsme bez šance :( A zakopat se ve třiceti někam, kde lišky dávají dobrou noc, se nám ještě nechce :) Takže zatím asi zůstaneme tam, kde jsme a budeme se rozhlížet, jestli se nenaskytne nějaká optimální příležitost... ale díky za podporu! ;)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Jasně, je to člověk od člověka. Zatím jsem využila pozemku, který měla rodina a nevyužívala a tak mám stádečko právě mezi, z počátku dost nenadšenými, důchodci z Phy (jsem kaskadér, ale hektar louky uprostřed chatové osady byl přesto přese všechno lákavý :). Ale už se s tím srovnali a naopak vycházejí vstříc. Ale to je jen přestupní stanice. Tady si zkouším, jak to vlastně všechno běží a co to obnáší a porozhlížím se, kam dál. Jenže - v naší oblasti i na okrajích vesnice není o nic levněji, než ve středu, navíc vše rozebráno.. a pokud nemám 10 mil. na pořízení stavení s pozemky (a to nemám), tak jsme bez šance :( A zakopat se ve třiceti někam, kde lišky dávají dobrou noc, se nám ještě nechce :) Takže zatím asi zůstaneme tam, kde jsme a budeme se rozhlížet, jestli se nenaskytne nějaká optimální příležitost... ale díky za podporu! ;)

no,nemyslím že to zrovna byla podpora ale pokud budete mít cestu směr Praha Kladno Slaný,můžete nás navštívit,jsme na Samotě,ale 8km od Slaného a 17 minut po dálnici od Prahy a lišky,no jsou tady ale dobrou noc neumí dávat

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Svou reakcí bych ráda obživla toto vlákno. Narazila jsem na něj sice náhodou, ale opravdu upřímně mě vaše příběhy "dostaly". Řeším teď budoucnost svou a své rodiny - taky jsem paneláková, ale od malička venku (ikdyž bez zvířat - s tátou v lese), od 12 let, kdy jsem mohla nastoupit do jezdeckého oddílu, jsem konečně u zvířat a koně jsou smyslem mého života. Před 2 lety jsem se rozhodla vybudovat maličkou farmu pro děti a s tím jsem začala "hospodařit" a učit se vše za pochodu... kozičky, ovečky, koník... A teď vyvstává "životní" otázka - začít stavět uprostřed vesnice, kde máme pozemek a zazdít se tu bez možnosti mít zvířata "u baráku", nebo zabojovat a udělat velké rozhodnutí, jít do nejistoty, ale mít zvířenu u nosu? Bude těžké rozhodnutí počkat si na starší věk a samostatnost dětí, než si člověk bude moci splnit svůj sen...

Zdravím. Moje rada je " Jdi za svým snem, jdi za svou touhou". Můj životní příběh tomu dává naprosto za pravdu. Pocházím z malé vesnice Jižních Čech, z Mladějovic. Docela veliký dvůr byl plný zvířat, která byla asi tak, jako kdysi na venkově , pro pomoc obživy. Nic čistokrevného, ale plně hospodářsky využitelného hlavně v kuchyni. Jak jsem ale poporostl, tak jsem se začal zajímat o zvířata a protože můj otec byl tomu nakloněn, tak nám po dvoře lítali moravští pštrosi, v kurníku byly rodajlenky, v králíkárnách NB ,Vbm, ve voliérkách andulky, roseikoly, zebřičky atd. Po vojně jsem se oženil a přestěhoval jsem se za manželkou do Bavorova. Bylo to v roce 1977. Já i manželka jsme dělali zootechniky v JZD, měli jsme malé kluky a hlavně Bavorov si v té době ještě nehrál na město. Doma jsme měli krávu, prasata, čistokrevnou drůbež, holuby, králíky a ptáky. Když už byli kluci větší, tak jsme prodali krávu a pořídili ovce a koně huculy. Manželka začala chovat francouzské buldočky. Nikomu nevadilo, že vozíme hnůj na zahradu, že tam kokrhá kohout a bečí ovce. To bylo asi do roku 1990. Potom najednou začaly ohrady na ovce a koně " hyzdit " příjezd do Města, hnůj začal smrdět a kohout budil sousedy, kteří se nemohli dospat po probdělých večírcích. Řeknu Vám, byl jsem často z toho na hlavu a pomalu se začal zatahovat do sebe a hlavně přemýšlel, kam to všechno uklidit, aby byl v sousedství a hlavně na radnici klid. A protože mě má Pán Bůh rád, asi jako já jeho, tak se nám postavila do cesty nabídka statku ve Štěticích u Písku. To bylo na zimu v roce 2007. Okamžitě jsme začali konat a v září 2008 jsme se přestěhovali. Starý, ale prostorný statek s velikou maštalí a dvoumlatovou stodolou. Vrata na náves a za stodolou je už louka a pole. Dva sice malinkaté, ale krásné rybníčky a hlavně skoro bez sousedů. S těmi, co máme jsme navázali velice dobré vztahy a stále je prohlubujeme, protože dobrý soused je veliká věc. No a proč to všechno píšu. Dneska je mi 58 let a splnil jsem si svůj sen, svoji velikou touhu. Žiju na statku, obklopen vším, co miluju, co mám rád. Nevím, jak tu ještě budu na tom světě dlouho, ale jsem šťasten a děkuji Bohu za to, že se to tak stalo. Vždycky říkám, že to mohlo přijít dříve, ale nevadí. Žiju krásnou přítomností a vše si plně vychutnávám. A teď se vrátím k první větě. Máte-li chuť, možnost, touhu a sen, jděte za tím. Určitě budete šťastni, že se Vám to všechno vyplnilo a to Vám moc přeju. Zdraví St. Toman

Tak děkujeme za nabídku :) Zrovna zvažujeme zajet se podívat na Kladensko na nabídnutý seminář o bourání masného drobného dobytka, co tu někdo uváděl. Takže cestu mít do vašich krajin brzy budeme. Ale já se znám. To by pak jen člověk smutnil, že "to taky nemá" :)

datel napsal(a):
koupil jsme domek na vesnici a pred dvema roky me popadlo ,,hospodareni,, caclo to 2kozama, pak jsem dceri koupil ponika a dneska mame 4kozy, 2 poniky, 2 vietnaske prasatka, kraliky slepice a ovci s beranem. Celej rok jsem delal ohrady, stavel pristresky a kdyz se me mistni ,,drbna,, v lete zeptala proc to vsechno delam tak jsem ji odpovedel ?

,,protoze muzu,,. Pani to malem nerozdychla.
Chci mojim detem ukazat ze jidlo se pestuje a chova, ne ze vsechno koupi v supermarketu.
Dcera chtela v 6ti letech kone tak dostala ponika stejen se o nej staram ja , ale ty prochazky jsou k nezaplaceni.
A zazitky stoji za to. V prvni tride probirali mladata zvirat a kdyz ji moje dcera povysvetlovala jak kozel priskocil kozu a ona pak mela kuzlatko a jak probihal porod a vsechno okolo.
Pani ucitelka jenom zirala.

Jsme důchodci (60a64let). Celoživotní panelákoví Pražáci. Ale už 8 let bydlíme 60km od Prahy, kam jezdíme jen k doktorům - specialistům a rodičům na hřbitovy. A honem zpátky!! Asi 6 let chováme slepice, kachny, krůty, ovce a už 2. prasátko. O kočkách a 2 kníráčích-uličnících nemluvě. Sice jako mladá jsem z Prahy nechtěla, přece jen má v mladém věku člověk jiné zájmy (jak kdo), ale dneska, i když mě někdy celé tělo bolí od čistění chlívků, sušení sena, sklízení řepy, sbírání brambor atd. atd, neměnila bych. Ráda bych tady byla ještě aspoň 10 let!"

Kdysi jsem už do diskuse přispívala, jsem ráda , že téma opět někdo oživil.Přečetla jsem si všechny příspěvky a myslím, že naše rozpoložení nemohou slova vyjádřit.Uvědomila jsem si to tuhle, když jsem "s přiblblým úsměvem" pozorovala svoje svěřence a to už nemluvím o tom šimrání u srdíčka, když pozoruji hrdou kvočnu s kuřátky nebo ovečky s jehňaty atp.Zkrátka- kdo to má takhle nastavené, tak ví, že ten pocit za to stojí a ví, proč to dělá.

Ad Goldfloren
I já se chystám do Kladna a jestli vyjde čas, maslíte, že bych mohla potěšit oko i srdce na vašem statku?Děkuji.

Dobrý deň,všetky predošlé príspevky vystihovali presne môj pocit.Od detstva som bola veľký milovník zvierat,chovala som podľa možnosti v paneláku-andulky,kanáriky,zebričky.K láske ku zvieratám som viedla aj naše deti.Kúpili sme im psíka-čivavu,mali morča,škrečky,keďže sme bývali v Petržalke na dvanástom poschodí .Už vyše 10 rokov bývame v rodinnom dome,takže konečne sme si mohli dovoliť kúpiť aj väčšieho psa Rhodézskeho ridgebacka,náč čivaviačik nás pred rokom opustil,ale dožil sa 17,5 roka.Kúpili sme si zase čivavku,tentoraz fenku,máme 2 sterilizované mačky a kastrovaného kocúrika,troch zakrslých zajov.Minulý rok v lete som si kúpila liliputky milflérky kuriatka ,nie na chov,len tak pre radosť.Mám len tri sliepočky a jedného kohútika.Rodina len s úžasom sleduje ako sa náš zverinec rozrastá.Ale ako ste písali,robím administratívnu prácu s PC,nenapĺňa ma to,ale živí.No túžim po domčeku na polosamote,kde by som mala svoju malú farmu,kozy,ovce,minikačičky,viac sliepok.Momentálne máme dom v strede dediny,takže mám obavy ,či im aj moje milflérky nevadia a to teraz bojujem sama so sebou,lebo veľmi túžim po holandskej minikozičke.Kamarátka má malé,dvojmesačné a mne učaroval jeden capko.Dala by som ho vykastrovať,ale neviem ako by dopadli naše kríky,stromy,tuje,máme skôr okrasnú aj keď dosť veľkú záhradu s jazierkom.Časom by som k nemu dokúpila asi klasickú kozičku kvôli mlieku.Tiež som si hovorila,že vydržím do dôchodku ,budem mať viac času,ale to je ešte 10 rokov a ako písal pán vyššie ,aj ja si hovorím,že sny si máme plniť a ísť za nimi,aj keď moje okolie nechápe,načo mi to je.Len mám obavy kvôli susedom,aby ich zvieratá nerušili.Závidím Vám tie domčeky na samote v prírode,no zatiaľ neuvažujem sa sťahovať ,možno to ešte príde.Som rada,že je web ifauna ,veľa som sa tu dozvedela o chove sliepok,mne ako úplnému začiatočníkovi to veľmi pomohlo a zistila som,že ľudí,ktorí majú hobby chov hospodárskych zvierat je veľa a že vôbec nie som "divná",keď ma nebaví behať po nákupných centrách,kávičkovať,ale že ma napĺňa starosltivosť o mojich" zverencov".Majte sa pekne.Iveta