Strakatý francouzský buldoček: jak to s nimi vlastně je?

Francouzský buldoček patří mezi nejoblíbenější psí plemena na světě. Malé zavalité psy s netopýříma ušima, krátkým čenichem a kulatýma očima dnes zná téměř každý. Na výsluní popularity se buldočci drží již druhou dekádu, a to navzdory zvýšenému riziku zdravotních komplikací, které se u plemene vyskytují. Francouzští buldočci se vyskytují v poměrně velkém množství barevných variant a jejich kombinací. Najdete mezi nimi různé odstíny plavé (fawn) od smetanové přes pískovou až po červenou, povoleno je také žíhání či skvrny. Oblíbené zbarvení je tzv. strakoš, tedy plavý či žíhaný základ s různě velkými bílými skvrnami po těle i na hlavě.

Množství, velikost i rozložení skvrn jsou značně variabilní a každý strakoš tak představuje naprostý originál. Diskuse se vedou o ideálním podílu tmavé a světlé barvy. Výrazná převaha bílé nebo zcela bílá barva jsou totiž spojeny s rizikem vrozené hluchoty, nicméně i čistě bílé zbarvení standard připouští, je-li dobře pigmentovaná (černá) nosní houba, pysky, řasy a okraje očních víček.

Je strakoš oficiálně uznaná barva francouzského buldočka?

Zbarvení strakoš FCI standard uznává v žíhané a plavé variantě, jiné základní barvy (např. čokoládová, modrá nebo lila), stejně jako pálené znaky či grošování (merle) jsou v čistokrevném chovu francouzských buldočků nepřípustné. 

Jakkoliv možná vypadají zmíněné varianty atraktivně, pořízení takto zbarvených psů rozhodně nedoporučujeme. Nejde totiž jen o vzhled, ale i o zdraví. Kupříkladu barvy vzniklé tzv. ředěním (modrá, lila) s sebou přináší zvýšené riziko zdravotních potíží, jako je lysivost, autoimunitní poruchy nebo onemocnění srdce. Grošování je v homozygotní formě (dva „merle geny“) dokonce neslučitelné se životem, takže u plemen, která mají merle zbarvení ve standardu (např. u kolií nebo australských ovčáků), je zakázáno spojení dvou merle jedinců, aby se zabránilo početí neživotaschopných štěňat.

Genetické pozadí strakatých buldočků

Pravá strakatost je u psů vždy spojena s bílou barvou, její podstata totiž spočívá ve výskytu různého množství nepigmentované (bílé) srsti na pigmentovaném (barevném) základu. Z pohledu chovatelské genetiky tedy kombinace dvou pigmentů (třeba černého s rezavým) není skutečnou strakatostí a stojí za ní jiná kombinace genů (resp. alel) na jiných lokusech. 

Vlohy pro bílé skvrny se nachází na lokusu S a dosud byly popsány 4 alely (varianty genu), které ovlivňují výskyt nepigmentovaných ploch. Dominantní S je vlohou pro jednobarevné zbarvení bez bílých znaků s výjimkou náhodné drobné depigmentace, typicky skvrn na hrudi nebo prstech. 

Po něm následuje Si nesoucí vlohu pro takzvanou irskou strakatost. Ta je charakteristická bílým límcem a přední částí těla. Následuje asi nejtypičtější strakatost Sp (z anglického „piebald“), kdy se bílé skvrny vyskytují nahodile po celém těle, a konečně poslední Sw (z anglického „white“), které je spojeno s čistě bílou barvou, případně s minimem pigmentované srsti. Z pohledu genetiky tak bílý pes není bílý, ale extrémně strakatý. Výsledná strakatost, resp. zastoupení bílých ploch, pak vyplývá z kombinace výše popsaných alel.

Co to znamená v chovatelské praxi? 

Každý jedinec v sobě nese vždy dvě alely (varianty genu) na jednom lokusu, přičemž každá pochází od jednoho z rodičů. Pes s aspoň jednou alelou S bude plně pigmentovaný (bez bílých ploch, ne nutně jednobarevný), může však přenášet některý typ strakatosti. Ze spojení dvou plně pigmentovaných psů tak můžeme dostat strakatá štěňata, jsou-li oba rodiče skrytými nositeli jedné ze strakatých alel. Na druhé straně po strakatých rodičích nedostaneme plně pigmentované štěně. 

Rozložení a podíl bílé barvy u konkrétního štěněte pak závisí na více faktorech, vedle lokusu S je dnes popsáno ještě více než deset dalších, které mají vliv na zbarvení psí srsti. Aby to bylo ještě složitější, tyto geny se navíc navzájem všelijak ovlivňují (tzv. genová interakce).

Jak tedy vypadá správný strakoš?

Ideálem je v případě strakatého francouzského buldočka nadpoloviční podíl bílé barvy, s dostatečně velkými a sytými skvrnami buď v některém z odstínů plavé, nebo v žíhané barvě. Barevné i bílé plochy by měly být jasně oddělené, bez rozpitých okrajů či bez příměsi jinak zbarvených chlupů. Také drobné tečkování je nežádoucí. Důležitá je také sytá tmavá (ideálně černá) pigmentace pysků, nosu, řas a okrajů očních víček. 

Zajímavostí na závěr je, že na výstavách jsou bílí psi řazení do stejné kategorie spolu se strakoši. Vzhledem ke strakaté podstatě bílé barvy buldočků má však toto uspořádání svou logiku.