Začínáme se sklípkany

Brachypelma vagans
Trojdílné terárium pro sklípkany
Vlevo svlečka B. smithi, vpavo svlečky B. vagans
Obsah
  1. Pavouci se představují
  2. Základní péče
  3. Druhy
  4. Ubytování
  5. Krmení
  6. Svlékání
  7. Rozmnožování
  8. Nebezpečnost
  9. Pořízení sklípkana
  10. Pavoučí krasavci

Pavouci jsou tvorové odnepaměti vyvolávající rozporuplné reakce. Mnoho lidí se jich samozřejmě štítí a považuje je za něco ohavného, nebo dokonce přímo trpí arachnofobií, tedy chorobným strachem z pavouků. Jsou ale i tací – a není jich málo – kteří pavouky obdivují a věnují se jejich chovu. Někteří lidé, co se pavouků dříve báli, sami uznají, hlavně při pohledu na mohutné, často barevné sklípkany, že se může jednat o tvory nejen zajímavé, ale i krásné. Do značné míry jsou navíc z chovatelského hlediska nenároční, ale pochopitelně mají svá specifika.

Pavouci se představují

Bohužel i dnes si někteří lidé pletou pavouky s hmyzem. Zatímco hmyz představuje v rámci členovců (kmen Arthropoda) samostatnou třídu (Insecta), pavouci (řád Araneae) patří do třídy pavoukovců (Arachnida). Tato třída vedle pavouků obsahuje i třeba známý řád štírů (Scorpiones) a několik dalších řádů včetně roztočů (Acari), kam patří i nechvalně proslulá klíšťata. Samotný řád pavouků se dělí na několik podřádů a mnoho čeledí. Z chovatelského hlediska jsou nejznámější a nejperspektivnější sklípkani z čeledi Theraphosidae z podřádu sklípkanů (Orthognatha). Sklípkani obývají tropická a subtropická pásma. V přírodě bychom je našli v rozličném prostředí – od deštných pralesů až po pouště a polopouště.

Základní péče

Tento článek se zabývá především základními informacemi a je určen hlavně pro úplné začátečníky. Nebude podrobněji pojednávat o trochu specifickém rozmnožování sklípkanů (zmíníme se o něm jen krátce), kterému se věnují spíše zkušenější, a řekněme odbornější chovatelé. Z chovatelského hlediska se sklípkani dělí na stromové, hrabavé a pozemní, či chcete-li zemní druhy. Právě hlavně těm posledním, v chovech nejrozšířenějším, se zde budeme věnovat.

Druhy

Sklípkanů je mnoho druhů. Čeleď Theraphosidae jich řádově čítá stovky. V našich chovech se vyskytuje řada druhů z Jižní, Střední a Severní Ameriky. Chovatelé mívají i asijské a africké druhy, ty se ale obvykle pro začátečníky příliš nedoporučují kvůli větší agresivitě a nebezpečnosti. Z amerických zástupců jsou asi nejpopulárnější rody Brachypelma a Grammostola. Jmenujme například často chované druhy jako Brachypelma albopilosum, B. smithi, B. vagans nebo třeba Grammostola rosea.

Ubytování

Až možná na naprosté výjimky se sklípkani jako kanibalská stvoření chovají jednotlivě. Opatrně a pod dohledem se pouze připouští na páření. Malé mládě držíme ve vhodném kelímku nebo plastovém boxu s drobnými otvory pro větrání, jehož velikost měníme, jak jedinec roste. Dospělce nebo odrostlého jedince pak přemístíme do finálního skleněného terária. To nemusí být příliš velké, nicméně jako minimální velikost pro menší a střední druhy bych doporučoval plochu dna alespoň 20 × 20 cm. Samozřejmě optimální by byla o něco větší, například 25 × 25, 30 × 20 cm a podobně. Pro opravdu velké druhy mající v těle okolo deseti centimetrů musíme samozřejmě zvolit odpovídající velikost terária. Výška pro zemní druhy postačuje 20–30 cm. Terárium musí být dobře zabezpečené. Je-li otevírání řešené klasickými „šoupačkami“, je vhodný zámek. Dále se terária řeší třeba otevíráním na magnet, různou zarážkou nebo takzvanou gilotinou. Nabídka terárií je dnes poměrně bohatá. Praktická jsou i různá vícedílná terária, ve kterých můžeme odděleně chovat několik jedinců. Samotné zařízení může být jednoduché. Jako vhodný substrát lze použít lignocel neboli kokosovou drť, rašelinu či jejich směsi s pískem nebo drobným štěrkem. Neměli bychom zapomenout na vhodný úkryt, například z kokosové skořápky, a mělkou misku na vodu. Další vybavení není nutné, ale můžeme použít chomáč mechu, umělou rostlinu nebo třeba zajímavý kámen. S dekorováním terária to však nepřeháníme, důležitá je přehlednost. Technické zařízení jako osvětlení a vytápění obvykle není nutné. Většinou postačuje běžná pokojová teplota, tedy zhruba 22–25 stupňů, a rozptýlené dění světlo. V teráriu udržujeme rosením přiměřenou vlhkost. Řídíme se původem daného druhu, zda pochází z vlhkých, či suchých oblastí, a nerosíme přímo pavouka. Porosit můžeme mech nebo část substrátu.

Krmení

Pavouci jsou predátoři. Zkrmujeme běžně dostupný krmný hmyz, jako jsou cvrčci, sarančata, někteří švábi, případně takzvaní mouční červi. Někdy můžeme velkým jedincům, hlavně dospělým samicím, nabídnout myší holátko. Co se týká toho, jak často krmit, to nelze přesně určit, ale dá se říci, že zhruba jednou týdně, někdy to může být i častěji. V případě myšího holátka podáme další potravu až za delší dobu.

Svlékání

Aby sklípkan rostl, musí se svlékat. Je to pro něj poměrně náročný proces. Nějakou dobu před svlékáním je obvykle matný a nepřijímá potravu. Během svlékání ho v žádném případě nerušíme a necháme ho v klidu zaschnout. Dalších několik dní po svlékání ještě nepřijímá potravu.

Rozmnožování

Dospělý samec má po dospělostním svleku bulbusy na makadlech a u některých druhů (například rod Brachypelma) také tibiální neboli holení háčky na předním páru nohou. Musí se takzvaně přečerpat a vytvořit si spermatickou síť. Chovatelé ho pak pod dozorem připouští k samici na páření. Za určitých okolností by mohla samce i zabít a sežrat. Napářená samice si po čase vytvoří kokon, v němž se vyvíjejí nymfy.

Nebezpečnost

Často se diskutuje o nebezpečí jedu pavouků. Nutno podotknout, že určitým jedem disponuje každý pavouk, ale s různými účinky. Těžko určit, jak moc nebezpečné konkrétní druhy sklípkanů jsou, ale obvykle platí, že více nebezpečné jsou asijské a africké druhy. Nemůžeme se tím u amerických druhů ale samozřejmě zcela řídit. Některé americké druhy si mohou také vyčesávat žahavé chloupky ze zadečku jako formu obrany. Zkušení chovatelé si někdy nechávají velké klidné sklípkany lézt po ruce. Obecně se nedá tato praxe z mého pohledu doporučit, zvláště začínajícím. Spíše je to taková atrakce. Pokud potřebujeme s jakýmkoliv sklípkanem manipulovat, můžeme pro odchyt použít kelímek a víčko.

Pořízení sklípkana

Někdy se sklípkani nabízejí i v chovatelských prodejnách. Zde si ale musíme dát pozor jednak na možné předražení, jednak na správné určení. Několikrát jsem viděl v prodejně nabízet sklípkana pouze pod českým obecným označením sklípkan, bez označení přesného druhu. Velký výběr bývá v internetové inzerci a také na chovatelských burzách. Můžeme si zde koupit pavoučka třeba v prvním svleku i dospělého jedince. Budeme-li kupovat odrostlého jedince nebo dospělce a nechceme vyloženě samce na páření, je lepší zakoupit určenou samici. Sklípkani jsou poměrně dlouhověcí živočichové, ale platí to pro samice. Samice po dospělostním svleku (čas od času se pak ještě svlékne) se může u některých druhů dožít i okolo dvaceti let. Samec se po dospělostním svleku již nesvléká a opět podle druhu žije zhruba rok.

Pavoučí krasavci

Sklípkani jsou atraktivní svou velikostí i celkovým vzhledem. Jejich chov nebývá náročný, přesto by si každý měl dobře rozmyslet, než si takového krasavce domů přinese, a také si zjistit dostatek informací, což by v dnešní internetové době neměl být problém. Zapomínat bychom neměli ani na odbornou literaturu. Dále je otázka, co na nového, v tomto případě poněkud kontroverzního člena domácnosti, řekne partnerka nebo partner. Proto přistupujme k chovu každého živočicha zodpovědně a seriózně a vždy se na péči o něj dobře připravme.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (13x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Petr Šulc

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře