Jaký by měl být zákon o chovu a držení psů?

Se zájmem sleduji mnohdy emotivní diskusi k uvedenému tématu (např. článek P. Kučery v LN 9.1. 01, nebo „souboj“ poslance se zástupkyní chovatelské organizace psů v ČR v „jedenadvacítce“ apod.) a musím na to reagovat. Argumenty odpůrců zákona a mnohdy i jakékoliv snahy vnést do této problematiky řád vyvolávají pocit, že jde především o zcela jiné zájmy, než je bezpečnost chovu a držení tzv. „bojových“, resp. nebezpečných plemen psů.

Předesílám, že nejsem žádný odpůrce chovatelství, chovám celý život různá zvířata (vč. psů), jsem v redakční radě chovatelského časopisu a publikuji i v řadě zahraničních chovatelských časopisů. Máme také v rodině chovnou stanici psů, takže jsem s problematikou obeznámen. Právě proto se ale nemohu ztotožnit s demagogickou argumentací chovatelské lobby velkých a nebezpečných plemen psů. Bohužel, z novinových článků není mnohdy patrné, kdy je píše nezaujatý novinář, a kdy zástupce „lobby“ (a to nejen u tohoto tématu).

V článku v LN z 9.1. 01 je zavádějícím způsobem použito textů z knihy standardů chovu u fotografií jednotlivých plemen (jde o popis ideálních povahových a jiných vlastností). Jak známo, psi, stejně jako vlci, mají geneticky zakódovanou hierarchii sociální struktury smečky, kterou u domácích psů téměř vždy nahrazuje rodina, ve které pes žije. Uváděné popisy chování a povahy mají vyjadřovat ideální stav uvnitř „smečky“ - rodiny. Je také známo, že i v jednom vrhu se jen těžko hledají dva povahově shodní jedinci a tyto rozdíly se mohou ještě prohlubovat působením výchovy (či nevýchovy) a výcviku. Zcela jinak je všechno mimo smečku - rodinu, kde psi vstupují do celé řady stresů nebo konkurenčních vztahů s jinými psy bez ohledu na rasy. Nebezpečná (bojová) plemena psů jsou desítky generací vedena a geneticky selektována k boji a agresi na vůdcem smečky označené „nepřátele“. Představa, že se pes těchto plemen stane bojovým agresorem pouze na přání svého pána a jinak se „přepnutím knoflíku“ stane miláčkem a přítelem dětí, je jen iluzí.

Vzhledem k tomu, že většina tragických případů, které zaplnily stránky novin u nás i v zahraničí, se stávají zpravidla v takzvaném „nestřeženém okamžiku“, není ani dost dobře možné, aby majitel a cvičitel psa byl se psem v neustálém osobním kontaktu. Se psem logicky manipulují i ostatní příslušníci rodiny, mnohdy i nezletilé děti, a to bývá také ve většině případů důvodem problémů. A nemusí to být nutně jen „bojová“ plemena, o čemž svědčí i nedávný případ usmrcení ročních dvojčat bezproblémovým malamutem, dokonce v přítomnosti matky.

Přesto, že blízkost nebezpečných plemen psů sám nevyhledávám, byl jsem přítomen v poslední době několika událostem, které nutnost ochrany občanů potvrzují. Například roční vlčák mého souseda neočekávaně napadl malého pudlíka, kterého vedly dvě ženy na vodítku a jen to, že jedna z nich vzala psíka do náruče, mu zachránilo život, odnesl to jen rukáv kabátu. Také jsem byl svědkem události v parku v Praze, kdy se po mě sápal Pitbul, který vlekl za sebou na vodítku asi desetiletého chlapce, samozřejmě bez košíku. To je zvláště nezodpovědné, vzhledem k tomu, že k nečekanému útoku může psa vyprovokovat i neočekávaný prudký pohyb dítěte.

V argumentaci „ochránců“ bojových plemen jsem se dočetl dokonce i o rasizmu vůči těmto plemenům, což je zvlášť nehorázný nesmysl. Veškeré chovatelství a zušlechťování domácích zvířat je „rasové“, to znamená, že vývoj plemene probíhá buď kvalitativní selekcí uvnitř plemene, nebo zušlechťovacím křížením mezirasovým.

Odpůrci „tvrdšího“ postupu v zákoně argumentují také problematikou kříženců plemen a jejich obtížným určováním. Údajně je čistokrevných psů s rodokmenem jen asi pětina. Obrovské množství inzerátů v odborných časopisech i v denním tisku o tom nenasvědčuje. Ve všech se nabízí buď čistokrevné plemeno s průkazem původu, nebo totéž „bez papírů“. Ale i tento problém je řešitelný způsobem, který postihne i křížence, kteří pochopitelně dědí i negativní vlastnosti rodičů. Je nutné vyjít z úvahy, že čím větší a těžší plemeno, tím menší má například dítě či malé zvíře šanci se ubránit nevratným následkům. Proto je nezbytné, aby v zákoně byly stanoveny velikostní (výška) a hmotnostní limity, nad které bude plemeno psů posuzováno jinak, než plemena malá. To zároveň bude spravedlivě zahrnovat veškeré křížence, u kterých navíc bývá původ zcela neznámý.

Vezměme si například srovnání s chovateli kočkovitých šelem. Zatímco kterékoliv plemeno domácí kočky se může většinou pohybovat volně bez omezení, doma chovanou pumu či levharta by volně nechal běhat jen šílenec. A jen těžko by bral někdo vážně argument chovatelů velkých psů, že se nemají kde proběhnout.

Móda velkých plemen, včetně tzv. „bojových“ nastala po roce 1990 s rozvojem podnikání a potřeby chránit majetek a bezpečnost rodiny. To se dá pochopit. Méně už pochopitelné je, proč řada rodin chová v panelácích a malých bytech velká plemena, mnohdy i dva a více kusů. Většinou velmi dobře splňují kritéria pro týrání zvířat a také neobyčejně obtěžují své okolí. I v těchto případech by bylo velmi vhodné, kdyby nový zákon stanovil kritéria (limit) pro chov psů například v domech, kde v jedné sekci („vchodu“) jsou více než tři bytové jednotky, progresivněji zdanit druhého psa, nepovolovat třetího a další psy, vázat chov druhého psa a u velkých plemen i prvního psa na souhlas všech nájemníků v domě a stanovit velikostní limit například do velikosti Středního knírače či kokršpaněla. Také množství exkrementů, majiteli většinou neodklízených, je u velkých plemen mnohonásobně více, než od malých plemen.

Struktura inzerce nabídky a poptávky psů potvrzuje, že v devadesátých letech se velká bojová plemena stala nejen módou, ale i velkým byznysem, kde zejména podnikatelé jsou ochotni platit za tyto druhy psů pěti a vícemístné částky. Mezi chovateli se mluví také o většinou nelegálním vývozu těchto plemen do zemí východní Evropy, kde mnohdy jsou tito psi používání k surovým psím zápasům o sázky. Nelze vyloučit, že se tak děje v tichosti i u nás.

Nepochybuji, že i v současnosti máme k dispozici poměrně dostatečnou represi, která ovšem opožděně a nedokonale „řeší“ až následky agresivního chování psů. Život, či zdraví dětem nebo zvířatům však vrátit neumí. Poslední dramatická událost v Praze 8, kdy rozzuřený volně pobíhající pitbul stačil zranit 2 osoby, než musel být zastřelen policií, je jen odrazem dosavadní neutěšené situace.

V panelovém domě, kde bydlím, chová jedna žena Dobrmana, kterého ponechává celé dny samotného v bytě. Pes se cítí osamělý a celé hodiny štěká a vyje, což se velmi dobře nese bytovými „jádry“ do všech jedenácti pater, k velké nelibosti všech nájemníků.

Nový zákon by měl být především prevencí a zdrojem regulace uvedených nepříznivých jevů. O tom, že je nutné počty zejména velkých psů ve městech a jejich sídlištích regulovat ze zákona systémem poplatků a taxativních omezení, výmluvně svědčí stav chodníků, parků a dětských hřišť ve velkých městech.