Chov obojživelníků: Chovatelská zařízení

Je trochu smutným faktem, že obojživelníci nejsou tak oblíbenou skupinou živočichů, jako např. ptáci a savci. Nechovají se příliš často a ustupují do pozadí nejen za akvarijními rybkami, ale dokonce i za ještěry a hady. Je to asi trochu škoda, protože jde o tvory zvláštní a nesmírně zajímavé. Navíc právě pro svůj sporadický výskyt v teráriích, dávají možnost neustále objevovat nové a nové taje jejich způsobu života a otvírají ve světě teraristiky stále ještě neprobádaná území pro přicházející zájemce o tento obor chovatelství. I to bylo snad důvodem, abych se po knize o šupinatých plazech, kteří jsou mému srdci přiznám se bližší, sedl k napsání této publikace. Abych tak trochu přispěl k vyprovokování zájmu o ocasaté obojživelníky a žáby, o živočichy, kteří otevřeli v dějinách Země cestu z vody na souš, kteří jako první dokázali využít zvuk jako prostředek komunikace a kteří díky své vnímavosti doplácejí jako jedni z prvních na znečištění životního prostředí v současnosti.

Akvária, terária a akvaterária

Pro chov obojživelníků se používají ve většině případů pouze celoskleněné ubikace lepené za pomoci silikonových lepidel. Mnohdy postačují běžně prodávaná akvária, která zakryjeme víkem s větracími otvory opatřenými tzv. muším pletivem. Pro arborikolně žijící druhy pralesů se ovšem daleko lépe hodí terária s předními dvířky, stejně tak ovšem můžeme konstruovat i nádrže pro ostatní žáby a mloky, pokud uvnitř nainstalovaný bazének takové řešení svou hloubkou dovoluje.

Při vlastní výrobě lepeného akvária, akvaterária či terária je prvním důležitým krokem příprava skla. Protože na rozdíl od terárií pro plazy, budeme při chovu obojživelníků většinou nuceni počítat i s dočasným či trvalým napuštěním vody, je výhodnější volit sílu skla jako v akvaristice, tedy odvislou od objemu nádrže.

Tab. (síla skla v mm)

výška (cm)	délka akvária (cm)
30	40	50	60	70	80	90	100
30	2,8	3,3	3,8	4,1	4,2	4,4	4,6	4,9
40	3,4	4,3	5,1	5,6	6	6,3	6,5	6,7
50	4,4	5,1	5,8	6,5	7,2	7,7	8,2	8,4
60		6	6,5	7,5	8,5	9,3	9,7	10,2

upraveno podle G.Sterba 1972

Před vlastním lepením si připravíme tabule skla nařezané podle velikosti plánovaného akvária (respektive terária). Přitom pamatujeme na rozdíly ve velikosti stěn dané jejich sestavováním.

Jednotlivé skleněné tabulky si pak rozložíme na rovný pracovní stůl a provedeme jejich důkladné odmaštění buď lihem, nebo některým přípravkem na mytí oken. Ideálně se hodí i průmyslová rozpouštědla, např. trichlor.
Další postup je už nesmírně jednoduchý. Nejdříve naneseme lepidlo (silikon) pomocí dávkovací hubičky nebo pistole na základní skleněnou tabuli (dno) a to po celém jejím obvodu. Zároveň s tím již opatříme vrstvičkou lepidla i přední a zadní stěnu po obou jejich okrajích (levém i pravém). Nyní uchopíme zadní stěnu a kolmo ji přitlačíme do vrstvy lepidla základny, kde ji v uvedené pozici přidržíme. Do druhé ruky vezmeme jednu ze stěn bočních a připevníme ji tlakem jak ke dnu, tak ke stěně zadní. Díky velké viskozitě silikonových lepidel drží skla okamžitě pohromadě a my můžeme pokračovat v lepení dalšího boku a přední stěny.

Takto připravený korpus nádrže necháme přibližně 30 hodin stát, než přistoupíme k další práci. V případě, že budujeme terárium s dvířky, pak místo přední stěny přilepíme pouhou polostěnu, respektive sokl. Dvířka pak vlepíme pomocí kovových pantů do vzniklého otvoru a celou ubikaci uzavřeme skleněným stropem.

Vlastní výroba není sice nijak náročná, vyžaduje však určitou praxi. Navíc v současnosti nelze říct, že by podomácku vyráběné ubikace vyšly o mnoho levněji než hotová akvária a terária získaná v obchodní síti nebo přímo u firem, které se výrobou zabývají. Vyplatí se tedy spíše pro chovatele budujícího větší chov o několika desítkách nádrží nebo při sestavování chovatelských zařízení atypických rozměrů a tvarů.

Vybavení a zařízení chovné nádrže

Ať už je to jakkoliv těžké, každý terarista by měl mít ještě před nákupem zvířat jasnou představu zvoleného druhu. Tomu potom bude připravovat terárium odpovídající ve všech směrech jeho požadavkům, doslova a do písmene šité na míru.

V krajním případě, jestliže se vám líbí hned to a hned zase ono, můžete nasměrovat svůj zájem podle prostředí. Vždyť každý biotop je v přírodě obsazen více druhy zvířat a pro ně je pak takto předem vytvořené umělé prostředí ubikace stejně vhodné.

Navíc zajímavě a přírodním způsobem zařízené terárium působí uklidňujícím dojmem i na chovatele a případné návštěvy. Taková nádrž se pak stává pro zvíře domovem a pro člověka ideálním pramenem poznání.

Úprava stěn akvárií a terárií

K úpravě skleněných stěn akvárií, akvaterárií a terárií volíme buď pouhé natření zadní, případně jedné boční stěny tmavou barvou, nejčastěji z vnější strany ubikace. Stejně často se používá i polepování zadní stěny fototapetou nebo plakátem vhodného tématu, např. fotografie vodního prostředí, fotografie rostlin, fotografie nebe, apod. V poslední době se pak dostávají do popředí různé keramické nebo plastové stěny, které po upevnění z vnitřní strany vytvářejí plastický obraz kamenitého pozadí, kořenů vrůstajících do vody, apod.
Jestliže se bude chovatel sám pokoušet o vytváření a modelaci interiéru nádrže, je snad nejjednodušší pouhé natření stěny emailem a následné posypání ještě mokré barvy jemným pískem. Ten se přichytí, respektive přischne, k podkladu a vytvoří dojem pískovcové stěny. Bohužel však velmi často prosvítá barva podkladu přes posypový materiál, proto je nutné zvolit vhodný odstín emailového nátěru.

Jiným, dosti často využívaným postupem je vyzdívání především zadní stěny ubikace. Spočívá v položení terária tak, aby upravovaná stěna byla vodorovně a v nanesení asi centimetrové vrstvy betonu, který je možno zpevnit pletivem, a následné připevnění kamenů, zasypání pískem, oblázky, apod. Po pečlivém udusání a zatvrdnutí terárium postavíme, přebytečný materiál ometeme a získáme pohledově pěknou, bohužel však příliš těžkou součást ubikace.

Podle mého soudu, co se zpracování týče, je asi nejlepší použít k potažení odmaštěných stěn terária některou z vyrovnávacích a lepících hmot, např. lepidlo na obkládačky zn. BAKOL. Podle naředění hmoty ji můžeme nanášet stěrkou buď nastojato nebo naležato. Vždy se nám však nabízí řada způsobů ovlivnění vzhledu, např. tónováním hmoty barvou, posypem písku, lepením kamenů, ale i lepením kůry, apod. Dodatečně lepený materiál (kameny, kůra, aj.) musí být předem namočen. Ovšem i bez těchto doplňků je pouze zatónovaný BAKOL, např. okrovou barvou v prášku, velmi přirozeně působící estetickou i funkční součástí nádrže.

Za zmínku stojí i tzv. rašeliníkové stěny ( Sachs, Štraub, Niedl) vytvořené pomocí jesliček z nerezového pletiva připevněných k zadní stěně ubikace. Jesličky vyplníme rašeliníkem a oky pletiva do této stěny vysadíme různé živé rostliny. Rašeliník udržujeme neustále vlhký a navíc občas přihnojujeme roztokem výživných solí nebo hydroponixu.

V neposlední řadě můžeme vymodelovat vnitřní tvar ubikace z polystyrenu, který pak obetonujeme směsí cementu a písku v poměru 1 : 1, k němuž přidáváme lepidlo DUVILAX, prášková barviva a ke zlehčení perlit. Po dobrém promíchání všech složek získáme hmotu pastovité konzistence, se kterou se velmi dobře pracuje jak na horizontálních tak i na vertikálních plochách.

Stěny by svým barevným laděním a přírodním vzhledem měly přirozeně navazovat na zvolený druh substrátu, nebo můžeme dno modelovat přímo jakoby se jednalo o další stěnu. Ať už tak či onak, vytváříme zde opravdový výsek přírody, jehož je substrát nedílnou součástí.

Substrát

Vzhledem k tomu, že obojživelníci inklinují většinou k biotopům vlhkým, lze při zařizování terárií a akvaterárií prakticky vyloučit čistě písečný substrát. Písek se však může uplatnit ve směsích se zeminou a rašelinou, které zlehčuje. Navíc se hodí k vytváření dna v bazénech a vodou napuštěných akváriích, hlavně pak v nádržích pro odchov larev a pulců obojživelníků.V lesních a pralesních teráriích se jako substrát osvědčuje již zmíněná rašelina, ale i kokosová drť -- Lignocel, jako doplněk pak můžeme použít padané dubové a bukové listí, kousky kůry nebo natrhaný a propláchnutý rašeliník

Ať už však používáme substrát jakýkoliv, měl by být před instalací v teráriu zbaven cizorodých látek, prachu, bakterií a cizopasníků. Toho docílíme prosíváním, proplachováním, a zahříváním po dobu nejméně 20 minut na teplotu 80 °C. Asi nejideálnějším substrátem je pak v briketách prodávaný Lignocel, u něhož není tepelná úprava potřebná. Tuto předem zpracovanou, slisovanou a vysušenou hmotu na bázi kokosové drtě pouze zalijeme vodou a po nabobtnání tak získáme asi 8 - 10 litrů velmi kvalitního substrátu. Můžeme ho používat samotný nebo ve směsích s jinými složkami -- pískem, mechem, listím, apod.

Bazénky a nádrže na vodu

Jsou důležitou součástí zařízení. Většinou jde o větší a hlubší misky z plastů, např. ty které se prodávají jako podložky pod květináče, různé fotomisky, plastové kuchyňské mísy, keramické napáječky pro králíky, apod. Speciálně se mohou do ubikací obojživelníků také včleňovat další, menší skleněné nádrže - něco jako akvárium v akváriu. Méně časté je přepažení ubikace vodotěsnou přepážkou na vodní a břehový oddíl. Zde je pak na místě zabudovat do vodní části i výpustní ventil, který nám velmi usnadní pozdější obsluhu a pravidelné čistění ubikace. Pozvolný přechod z vody na souš řešíme pomocí kamenů uložených přímo ve vodě.

Rostliny

Pro terária a akvaterária určená k chovu obojživelníků se živé rostliny jako dekorace i účelná součást zařízení hodí daleko lépe, než je tomu např. u šupinatých plazů. Je to dáno i tím, že chovaní obojživelníci, v převážné většině jde o žáby, nemohou svou váhou ani činností poškozovat rostliny tak jako ostatní živočichové. K poškození pak dochází pouze požerky ze strany krmného hmyzu, což je většinou škoda zanedbatelná.
Další předností, která mluví ve prospěch rostlin, je v tomto případě i otázka vlhkosti, kterou právě vhodně zvolené rostliny udržují na živočichům prospěšné výši 80 a více % r.v.
Mezi nejčastěji využívané můžeme v ubikacích obojživelníků označit různé druhy mechů, ať už původem našich nebo tropických. Z našich můžeme jmenovat např. rašeliníky rodu Sphagnum, bělomechy rodu Leucobryum, hřebenky rodu Lophocolea nebo ploníky rodu Polytrichum. Takřka všude od nížin až do hor rostoucí 2 - 10 cm vysoký rokyt Hypnum cupressiforme se hodí také a jeho výhodou je možnost neustálé obměny za čerstvý, pokud si v okolí bydliště vytypujeme místo, kde ho najít.

Z vyšších rostlin můžeme dobře použít různé šáchory rodu Cyperus a lehce v obchodech dostupné variety ďáblíka Calla palustris, který u nás v divoce rostoucí formě dosahuje výšky 15 - 30 cm. Pozor na to, že tato rostlina je díky vysokému obsahu saponinů jedovatá. Obdobně by se mohl dát využít i ďáblík rodu Zantedeschia, který však vyžaduje sezónní změny vlhkostních podmínek.

Z dalších se používají různé Monstery, Philodendrony, Cryptanthusy a na větvích zavěšené epifyty (např. oblíbené Tillandsia, Aechmea, aj.). Na hladinu vodní části paludárií pak položíme několik plovoucích rostlin rodů Elodea, Eichhornia, apod.

Světlo a teplo

Máme tedy připravené terárium s výsekem určitého biotopu. Tedy s jeho viditelnou částí. Nyní nám zbývá to nejdůležitější - zajištění vhodného mikroklima, tedy odpovídající teploty a vlhkosti v prostoru ubikace.
Co se týká teploty a osvětlení, asi nejsnazší je pro každého z nás nainstalovat do nádrže obyčejnou žárovku. Její výhodou je, že tento zdroj vytváří potřebný rozsah teplot, který se vzdáleností od žárovky roste. Navíc umožňuje i snadné zvýšení či snížení výkonu při nenadálých výkyvech vnější teploty v místnosti. Pro světlomilné druhy zvířat však je nutné kombinovat žárovky s dalším zdrojem světla, např. zářivkami, což se právě obojživelníků příliš netýká. I u nich je však mnohdy nutné měnit délku světelného dne, která ovlivňuje nástup rozmnožování, zde je pak zářivkové osvětlení namístě. Navíc dobře nasvícené akvaterárium plné rostlin a atraktivně zbarvených obojživelníků je daleko zajímavější i pro pozorovatele.

Vedle běžných zářivkových trubic v délce 56 a 120 cm používaných pro větší terária, se stále více uplatňují tzv. “dezety” - zdroje s vestavěným zapalovačem používané ve spojení s modulem, který je vybaven tlumivkou a odpovídající objímkou. Zcela bezkonkurenční se pak jeví stále levnější úsporné, tzv. kompaktní zářivky, které jsou spojeny s modulem do jednolitého kusu opatřeného i redukcí na běžnou žárovkou patici. Ty se zvláště pro terária obojživelníků hodí jako velmi kvalitní zdroj osvětlení, už i proto, že v těchto ubikacích není kladen takový důraz na lokální teplotu.

V případě nutnosti, když např. svůj chov zřizujeme v chladných místnostech, apod. jsme ovšem někdy nuceni využívat i přímé přitápění. K tomu se výborně hodí topné kabely s příkonem 20 - 55 W s délkou přibližně od dvou do šesti metrů. Pro terária obojživelníků je lépe uložit kabel pod skleněné dno nebo zvenku na zadní stěnu. Vyloučí se tak vliv vlhkosti a při náhodném porušení izolace možnost zkratu. Pokud už chceme umístit kabel uvnitř, je bezpečnější jeho zalití do slabé vrstvy betonu, která zabrání možnému poškození.

Vlhkost

Při chovu obojživelníků je mimo světla a tepla stejně důležitá i vlhkost vzduchu. Ona je v přírodě i v zajetí asi nejdůležitějším limitujícím faktorem prostředí, v němž jsou tato zvířata schopna přežít. Vlhkost vnitřního prostoru nádrží zvyšujeme za pomoci květinářských a zahradnických postřikovačů, což je asi nejdostupnější a nejjednodušší, a těžko lze k tomu poznamenat něco víc. Můžeme sice použít i různé automatické postřikovače a rosící zařízení, čemuž se nevyhneme u zvířat vykazujících úzký vztah k období dešťů a vysoké vlhkosti v určité části roku, ale takové vybavení je příliš nákladné a hodí se spíše pro specializované teraristy a chovné farmy.
Jinak v ubikacích určených pro chov obojživelníků bývá velmi často, prakticky pokaždé, včleněn bazének, který spolu s rostlinami sám o sobě zvyšuje vlhkost uvnitř nádrže. Šikovnější teraristé - kutilové pak mohou dát zcela průchod své fantazii a nainstalovat třeba nucenou cirkulaci vzduchu předem nasyceného vodní parou.