Objeven nový druh amaranta

Afričtí astrildovití ptáci rodu Lagonosticta, které česky nazýváme amaranty, jsou drobní zrnožraví pěvci. Jejich příslušnost k čeledi astrildovitých nevzbuzuje žádné pochybnosti. Pochybnosti a rozlišné názory zaznamenáváme až u nižších taxonů, tedy rodu a druhů. Především amarant škraboškový bývá mnohdy řazen do jiných rodů než do rodu Lagonosticta, například Estrilda nebo Mormolycia. Naše české, obvykle používané názvosloví, pak popisuje celkem 7 druhů, kterými jsou larvata - škraboškový, rhodopareia - růžový, rara - černobřichý, rubricata - tmavý, senegala - malý, rufopicta -- tečkovaný a nitidula - hnědý. Až na amaranta hnědého všechny druhy naši chovatelé vcelku dobře znají. V některých systémech jsou pak různé zeměpisné formy povýšeny na samostatné druhy a proto se můžeme setkat u rodu amarant i s jinými jmény. Například amarant (astrild) vínorudý, amarant bojovný, amarant světlozobý. Přitom amarant vínorudý je nám spíše znám jako amarant škraboškový vínorudý a další dva druhy, totiž landanae -- světlozobý a virata - bojovný bývají uváděny jako poddruhy amaranta tmavého. Naše názvosloví poddruhy u amaranta tmavého neuvádí, i když je lze předpokládat jen letmým pohledem na mapu rozšíření. Clement uvádí celkem 5 forem rubricata, haematocephala, congica, ugandae, polionota a formy landanae a virata uvádí jako samostatné druhy. Situace je asi daleko komplikovanější, protože Wolters zná forem více a navíc je dělí do dvou rasových skupin. Skupina polionota, která pravděpodobně představuje samostatné druhy, kterými jsou virata, neglecta, polionota, umbrinodorsalis a skupina rubricata, která pak zahrnuje formy sannagae, ugandae, congica, haematocephala, rubricata. Lagonosticta landanae má pak jako samostatný druh Landana Amarant.

Tento poněkud komplikovaný úvod má svůj účel. Jelikož amaranti jsou všichni malí, vesměs červení ptáci, vůbec není lehké se v nich alespoň trochu vyznat. Natož pak se vyznat v zeměpisných formách, které jsme nikdy nikde na obrázcích ani neviděli a v lepším případě jsou obvykle popisovány tak, že jsou někde na těle červenější než jiní. Právě proto jsou pak buď popisováni jako poddruhy, či samostatné druhy. Avšak vždycky byli již někde popsáni, jen se v tom Evropan někdy málo vyzná. Nově objevený druh je však úplně něco jiného. Dosud nikdy popsán nebyl a oko bělocha jej vidělo poprvé. Byl popsán jako nový druh a to jako Lagonosticta sanguinodorsalis. Objevitelé jej anglicky nazvali Rock Fire-finch, což by se dalo přeložit jako skalní, ale po zvážení si myslím, že pro češtinu by bylo vhodnější pojmenovat jej spíše podle vzhledu a proto jsem zvolil jméno amarant rudohřbetý. Tak jej bude možné rozeznat již podle jména.
Americký ornitolog Robert B.Payne z university v Michiganu podnikl v roce 1995 expedici do Nigerie, kde studoval vztahy mezi některými druhy astrildovitých, které jsou hostiteli hnízdních parazitů, kterými jsou některé druhy vdovek a atlásků. Studovali především hlasové projevy. Jak se projevují atlásci, jak jejich hostitelé. Jsme zvyklí řadit atlásky spíše do rodu Hypochera, ale jiní autoři je řadí do společného rodu Vidua, spolu s dlouhoocasými druhy vdovek. Ukazuje se však, že atlásků bude asi více druhů, než se dosud předpokládalo. Již Wolters na tuto skutečnost poukazuje, protože se ukázalo, že mláďata některých druhů mají odlišnou černou kresbu na patře, ovšem jinak v dospělosti ptáky odlišit prakticky nelze. Paynova studie ukazuje, že jsou ptáci, kteří mají i odlišné hlasové projevy. Pro ilustraci si připomeňme, že různé druhy našich budníčků, jejichž vnější vzhled je téměř shodný, odlišuje výrazně právě jejich zpěv. Payne nahrával hlasy atlásků a vdovek a zjistil, že druh Vidua nigeriae imituje hlasové projevy amarantů tmavých. Avšak na náhorní planině Jos v severní Nigerii zjistil, že atlásci napodobují nějaký jiný druh. Šlo o druh Vidua maryae. Expedice chytila v pohoří Taboru na náhorní rovině Jos několik kusů a jak samce, tak i samice zcela nového druhu amaranta, který nebyl dosud popsán. Popis byl pak uveřejněn v anglickém odborném časopise Ibis. V časopise je druh podrobně popsán, jsou graficky znázorněny i jeho hlasové projevy. Na to člověk musí být opravdový odborník, aby něco z takového záznamu opravdu vyvodil. Pro mne bylo však nejdůležitější barevné vyobrazení. Co by to bylo dnes za expedici, kdyby každý neměl fotoaparát? Doprovodné barevné fotky tam byly a to dvakrát samec, jednou samice a mládě. No, řeknu to takhle. Nakonec jsem ty obrázky získal (jenom díky Fauně), ale nic skutečně dokonalého. Autoři prostě drželi chycené ptáky v ruce za nohy a tak je vyfotografovali. Fotografie byly reprodukovány v Ibisu a já jsem získal barevné reprodukce těchto reprodukcí. A podle těchto několikrát reprodukovaných reprodukcí jsem nakreslil obrázek, který vám předkládám. A tento obrázek bude zase reprodukován, ale přesto doufám, že celkový dojem bude takový, že skutečně jde o objev úplně nového druhu ptáka. I když jsou různé druhy amarantů hodně červení ptáci, tak tenhle druh je ještě červenější. Prakticky žádný jiný druh není na zádech tak červený jako tento. A samozřejmě ten nejnápadnější znak je šedomodrá “čepička”. Tu má však jenom samec. Samice je velice podobná samici amaranta tmavého. Ptáci podle uvedených rozměrů budou o něco větší, než běžní amaranti tmaví. V textu je samozřejmě uvedena i tak zvaná křídelní formule, ale tu mi promiňte, protože příslušné znaky na počítači jen tak nenajdu. Za důležitější pokládám tak zvanou emarginaci neboli zúžení. Některé druhy astrildovitých mají na nejkrajnější dlouhé letce, což je druhá, protože první je zakrnělá, tak zvané zúžení nebo zeslabení vnitřního praporu. Takovou jako zatáčku. Emarginaci mají jak Amarant malý, tak i trochu jiného tvaru Amarant tmavý, zatímco amarant růžový ji nemá. I tak lze ověřovat druh. A nově popsaný druh také žádnou emarginaci nemá! Z toho by mohlo vypadat, že nově popsaný druh se blíží spíše amarantu růžovému. Payne podrobně popisuje i barvy, které jsou určeny podle mezinárodních tabulek, například oční kroužek je růžový, v originále: The eye ring is pink (11A5, colours names and codes of Methuen reference; Kornerup and Wanscher 1978), ale kde k čertu u nás najdete tyhlety tabulky a nakonec jestli to vůbec stojí za to. Payne ovšem ubezpečuje, že v terénu lze nejméně samce rozeznat podle červené na zádech, šedé čepičky a tmavého zobáku. V uvedené práci je i fotografie typické krajiny, kde se tito amaranti zdržují. Je to typická savana, ovšem v terénu, kde jsou skály a různá údolí, či strže. Tráva, keře a nízké stromy. Oblast výskytu nebude na africké poměry příliš velká, i když bude asi daleko větší než rozloha našeho státu. Větší nervozitu ve mně vzbuzuje přirovnávání k dalším druhům amarantů. Ptáci jsou přirovnáváni jednak k Lagonosticta virata, to mně neděsí, tento druh se u nás již objevil a mám jej na fotce, ale i k Lagonosticta umbrinodorsalis, anglicky Chad Firefinch, který je jinak jen poddruhem amaranta tmavého. Mám za to, že autor tyto ptáky dobře zná, považuje je za samostatný druh a já nemám nejmenší potuchy jak je rozeznat a jak se dostat k solidnímu vyobrazení. To je holt ta exotická ornitologie!