Alexandr šedý - rod Psittacula

Tento rod zahrnuje 15 druhů papoušků střední a velké velikosti, štíhlé a elegantní postavy s nápadně dlouhým ocasem se dvěma nápadně prodlouženými středními pery. Délka ptáků kolísá mezi 35 až 55 cm.

Chov

Obývají tropickou Afriku, Asii a Čínu až po Sundské ostrovy. Živí se semeny a plody. Často zaletují na kukuřičná a rýžová pole, kde páchají veliké škody.
Alexandři jsou odolní a vytrvalí ptáci. U chovatelů byli vždy oblíbeni a od doby, kde se začaly vyskytovat nádherné barevné mutace, zájem se ještě zvýšil. Chováme-li je v zahradních voliérách, musíme v zimě bedlivě sledovat povětrnostní podmínky a teploty. Při větším poklesu teplot pod bod mrazu jim hrozí omrzání masitých nohou. Když jsem choval alexandry, měl jsem je jako všechny své papoušky v kombinovaných voliérách, kde bylo možno vnitřní prostor podle potřeby kdykoliv vytápět. Moje voliéry měly tyto rozměry: vnitřní: šířka 1 m, výška 2,30 m, délka 2 m. Výlet: š 1 m, d 3 m, v 2,30 m. Uvnitř byla podlaha z betonu, ve výletu byla vrstva směsi písku a zahradní hlíny.

Krmení

Různé druhy pros, slunečnice, oves, lesknice, semenec. Větším alexandrům je vhodné přidávat různé ořechy, střídavě také směs pro slepice s garnáty. Ovoce, zelenina a zelené všeho druhu nesmí chybět. V době odchovu mladých dáváme vaječnou míchanici, piškoty, bílý chléb a také moučné červy.
Ačkoliv to je samozřejmé, jen připomínám, že ptáci musí mít stále k dispozici čistou vodu k pití a koupání.
Trochu více pozornosti bych chtěl věnovat alexandru šedému, Psittacula columboides, něm. Taubensittich. Je to krásně zbarvený pták, ale bohužel dosti vzácný.

Popis (Vašíček)

Hlava, krk, prsa a záda šedé s různým odstínem. Brada, proužek přes spodní líce, úzký límec kolem krku černé, pás na krku modravě zelený, křídelní krovky tmavě zelené, letky modré, spodní břicho žlutavě zelené. Střední ocasní pera modrá, na špici žlutá. Horní čelist zobáku červená, na špičce žlutá, spodní čelist hnědavá. Duhovka žlutá, běhák bledě šedý.

Jak jsem již uvedl, byli alexandři šedí chováni vždy jen ojediněle. U nás je měli Hrubý, Sklenář, Zoo Praha, Pichlík, Vojtka a Beneš, kterému se v r. 1972 podařil odchov.
J. Beneš získal v r. 1970 pár alexandrů šedých na výstavě v Praze. Byli to krásní a statní ptáci. Ve skromných podmínkách, které jim mohl Beneš poskytnout, hnízdili několik roků po sobě (i několikrát za jednu chovnou sezónu). Snůšky čítaly obvykle tři vejce, z nich byla jen část oplozená. Zárodky vždy hynuly ve vejcích krátce před líhnutím. V jednom případě se konečně vylíhla dvě mláďata, která ale rodiče nekrmili. Jedno z nich nepřežilo, druhé podložil Beneš osvědčenému páru korel. Korely se o mladého alexandra staraly čtyři týdny, ale pak s krmením přestaly. Beneš krmil mládě lžičkou kaší, kterou si sám připravoval z mletých ovesných vloček, mrkve a vařeného vejce. Mládě výborně prospívalo, stalo se důvěřivým a krotkým. Chovatel Beneš neměl pro chov příznivé podmínky. Nezateplená voliéra měla rozměry 2 x 1 x 2 m (d x š x v). Náhle se citelně ochladilo, teplota klesla pod 0 °C. Mladému alexandrovi namrzly nohy a došlo k úhynu.

Do německého časopisu AZ-Nachrichten napsal mladý chovatel SODER několik svých poznatků z chovu alexandrů šedých. Podařilo se mu získat zdravý, dobře aklimatizovaný pár z odchytu. Umístil ho do kombinované voliéry s rozměry: vnitřní 2,60 m d x 1,1 m š x 2,6 m v, výletová 3,5 m d x 1, š x 2,7 m v. Od začátku zimy zůstává průletové okénko trvale uzavřené a je zde udržována teplota 20 stupňů C. V polovině února umístil Soder do vnitřní voliéry dvě hnízdní budky a to kmenovou a čtyřhrannou prkennou. Do budek byla nasypána směs pilin a rašeliny do výšky 8 cm. Začátkem března začali chodit alexandři do kmenové budky a pilně z ní vynášeli stelivo. Byli velmi plaší a lekaví a kdykoliv se někdo k voliéře přiblížil, divoce létali. Páření nebylo pozorováno. V polovině března se samice stále častěji zdržovala uvnitř budky. Kontrola budky nebyla z preventivních důvodů prováděna. Když se 14. dubna poprvé ozvaly z budky hlasy mladých, byl páru umožněn výlet do venkovní voliéry. Toho bylo využito k provedení kontroly hnízda. Byla zde nalezena tři mláďata asi 8 dnů stará, ze čtvrtého vejce se mládě nevylíhlo. Kroužkovat je mohl chovatel až po uplynutí dalších tří dnů.
Soder krmil alexandry šedé směsí bílé slunečnice, senegalských klasů, rýže Paddy, semence, lesknice, nigru, máčené pšenice, jablek a hotové směsi Cé-Dé.
3. června vylétlo z budky první mládě, o tři dny později i zbývající dvě.

K uvedenému krmení bych pokládal za nutné a vhodné doplnit toto. Označil bych ho za příliš jednoduché a skoro nedostatečné. I když se mezi chovateli hovoří o tom, že alexandři nemají příliš vysoké nároky na složení krmných dávek, ne každý s tím bude souhlasit. Střídavá a hodnotná potrava ovlivňuje kvalitu chovu a proto musí být za každých okolností optimální.

Základem je suchá slunečnice a proso, lesknice, oves, pšenice a semenec, ořechy (vlašské, burské, lískové i limbové). Velice důležitá jsou semena máčená nebo klíčená, slunečnice, proso, oves, pšenice, kukuřice, malozrnné boby (mungo nebo katjang). Chybět nesmí různé ovoce, především sladká jablka a zelenina (mrkev, salátové okurky, sladká zelená paprika, rajská jablíčka, listy kapusty nebo zelí). Samozřejmostí je zelené krmení z přírody, např. žabinec ptačinec, smetánka lékařská, pelyněk černobýl, trávy se semeny ve stavu mléčné zralosti, vratič, pastuší tobolka a další a další.

V době odchovu mladých můžeme podávat měkké krmení vlastního složení nebo suchou vaječnou míchanici od známých výrobců. Alexandři berou rádi také bílé pečivo máčené v mléce a před zkrmováním dobře vymačkané. Osvědčilo se také přidávání mletých granulí pro psy a živočišného krmiva (např. moučných červů) do měkkých míchanic. Systematická podávání multivitamínových přípravků, minerálií a stopových prvků ve správných dávkách (na obalech je uvádějí výrobci) by mělo být samozřejmostí. Doporučován je také grit pro holuby. Drobnější říční písek lze sypat na dno voliéry.
Nesmíme zapomínat na zelené větve našich stromů (vrba, jíva, jeřáb, černý bez, borovice) na oštipování. Papoušky to zaměstnává a poskytuje jim různé látky pro upevnění jejich zdraví.

Pro své dobré vlastnosti a krásné zbarvení by si alexandr šedý rozhodně zasloužil více pozornosti chovatelů. Nepochybuji, že každý kdo si je opatří, nebude litovat.

Literatura:
Vít, R. (1997): Der Taubensittlich, ein seltener Pflegling
Die Voliere
Vašíček, M. (1981): Papoušci Afriky a Asie
Svépomoc, Praha
Soder (1984): Gelungene Zucht mit Taubensittichen
AZ Nachrichten