Amaranti rodu Lagonosticta
Všem chovatelům, kteří jsou schopni vytvořit amarantům odpovídající životní podmínky, je mohu vřele doporučit. Jsou snášenliví, něžní, milí, barevně atraktivní a schopní v kteroukoliv dobu roční hnízdit. Dnes bych rád našim čtenářům řekl více o amarantu černobřichém - Lagonosticta rara.
Popis
1,0 vrch těla vínově rudý, temeno hlavy nachově rudé, uzdička, kostřec a vrchní krovky ocasní šarlatové. Spodní prsa, břicho a spodní krovky ocasní černé, křídlo šedomodré. Velké krovky křídelní s vínově rudým nádechem. Pera ocasní černá, v horní třetině jsou okraje šarlatové. Horní čelist zobáku černá, spodní světle červená. Nohy tmavohnědé. Délka 10 cm.
Rozšíření
Západní Afrika, Střední Afrika až po Západní Keňu. Jsou známy dva poddruhy. Žije ve vysoké trávě, na březích řek, na savanách, ale i v blízkosti osad v zemědělských krajích, nikde není příliš hojný.
Držení
Dá se říci, že vždycky patřil amarant černobřichý k velkým vzácnostem na ptačích trzích i v obchodech. Z neznalosti býval také zaměňován s amarantem malým. Po dovozu je choulostivý, náročný na teplo, úhyny jsou časté. Při teplotách okolo 20 °C je vždy čilý a vůči svému okolí nevšímavý. Když však teplota klesne pod uvedenou hranici a současně stoupne relativní vlhkost, což je běžný jev, amarant zleniví a stále pospává. V případě, že tento stav trvá delší dobu, nutně dochází ke ztrátám.
Amarant černobřichý je čilý, ale neleká se. Když chovatel vstoupí do voliéry, amarant s hlasitým “cek-cek-cek” vylétne do nejvyšší části voliéry. Po zklidnění se ihned zase vrátí na zem, kde se převážně zdržuje. Informace chovatelů o jeho snášenlivosti jsou protichůdné. Všichni se ale shodují v tom, že ve společné voliéře, kde se nachází jiný druh astrildů červeně vybarvený, je nutná opatrnost.
Chovatel Razima měl ve voliéře 4 x 2,5 x 2 m párek amarantů černobřichých společně s těmito druhy: pár astrildů oranžolících, malých kubánek, zlatoprsek a motýlků modrohlavých a problémy neměl. Schwarz umístil dva párky amarantů černobřichých společně do jedné klece o obsahu 1,5 m3 v obytné místnosti. Oba párky si ve stejnou dobu postavili z jemné trávy a peří v rákosovém koutě ve vzdálenosti od sebe pouhých 30 cm tlustostěnná hnízda s malou hnízdní komůrkou. Starší pár zahnízdil třikrát po sobě, ale snůšky nebyly oplozené. Mladší pár odchoval úspěšně čtyři samičky. V následujícím roce přikoupil ke dvěma samečky, které hnízdily se střídavými úspěchy.
Co k tomu dodat, snad jen to, že umístění takové skupiny amarantů lze považovat za riskantní a já bych se toho rozhodně vyvaroval. Situaci u chovatele Schwarze považuji za náhodu. Jiný chovatel umístil pár amarantů do voliéry 5 x 1,5 x 2 m společně s párem astrildů rudočelých a kruhooček (Zosteropidae).
Na výběr krmení není dobře aklimatizovaný amarant černobřichý náročný. Dostává drobnozrnná prosa, červené a žluté senegalské proso v klasech, proso ve stavu mléčné zralosti, semena tráv a plevelů. Grit a drcené vaječné skořápky nesmí chybět. Lesknici a část denní dávky ostatních semen se může rozhodit na dno voliéry, kde je písek a hlína, zalít a nechat klíčit.
Živočišná potrava je nepostradatelná! Můžeme podávat čerstvé kukly lučních mravenců, larvy brouka plesnivce obilního, larvy potemníka (moučný červ) převléknuté (světlé) a rozstříhané, nelétavé octomilky aj. Ze současné široké nabídky suchých vaječných směsí si vybereme a budeme dávat tu, která se nám osvědčí a také kterou budou amaranti rádi konzumovat.
Já jsem po řadu let vyséval na zahradě senegalské proso. Když bylo ve stavu mléčné zralosti, rozvěšoval jsem svazečky klasů v blízkosti krmítka.
Pro úplnost ještě připomenu každodenní nabídku různého zeleného, podle ročního období, jsou to např. ptačinec žabinec, smetánka lékařská, pampeliška podzimní (Leontodon), voděnka (Tradescantia), ale také špenát, salát, listy celeru i kapusty. Do míchanice přidávám vedle nastrouhané mrkve také rozsekané lístky kopřivy dvoudomé (Urtica).
Chov
Odborná literatura přinesla informaci, že párek amarantů černobřichých zahnízdil v připravené lepenkové trubce o průměru 10 cm a délce 20 cm. Jako stavivo se uplatnila sisalová vlákna a jemná tráva psineček (Agrostis). Snůšky čítaly většinou 4 - 5 vajíček, doba inkubace byla 11 - 12 dnů. Mláďata měla kůži zbarvenou tmavě růžově a byla pokryta světle šedým prachovým peřím. Na horním patře zobáku bylo pět bílých teček. Mláďata zahřívají rodiče 14 dnů a když dosáhnou 18 dnů stáří, z hnízda vyletují. Při odchovu můžeme podávat naklíčené senegalské klasy, vaječnou míchanici, 2x denně čerstvé mravenčí kukly a živé dafnie.
U jiného chovatele si stavěl pár amarantů černobřichých hnízdo přímo na zemi pod širokým keřem. Nejdříve sameček vyhrabal v hlíně menší dolík. Z posbíraného stavebního materiálu zde postavila samička kulovité hnízdo bez vletové roury. Kontroly průběhu hnízdění nebyly prováděny, aby ptáci nebyli rušeni. Podle intenzivního sběru krmení, pozorované zvláště u samečka, byl určen den líhnutí. Po uplynutí 19 dnů mláďata opustila hnízdo a už se do něho nevracela. Zpočátku se zdržovala po celý den na zemi, nocovala společně s rodiči v keři. Chovatel odstranil prázdné hnízdo a po uplynutí 7 dnů bylo na tomtéž místě postaveno hnízdo nové. V jiné voliéře zahnízdil druhý pár amarantů černobřichých a ve výšce 150 cm si v keři postavil hnízdo. Zahnízdil zde dvakrát, ale bez úspěchu, vylíhlá mláďata vždy z hnízda vyházel. Tato situace byla připisována stálému neklidu v blízkosti voliéry.
Vůbec není třeba pochybovat o tom, že když bude každý plně respektovat rady zkušených chovatelů, především pokud jde o umístění klece či voliéry, vybavení přírodními materiály, správnou teplotu v prostoru a větrání chovné místnosti a samozřejmě složení krmení, určitě se u amarantů dočká odchovu.
Závěr
Chovatelé a autoři odborných publikací rozdělují astrildovité pěvce podle tvaru zobáku na dvě skupiny: ptáky s užším a delším zobákem označují jako astrildy, ptáky s kratším klenutým zobákem jako amadiny.
Já jsem na tvorbě názvosloví astrildovitých pěvců pracoval velmi intenzivně a uplatnil jsem výsledky v mé monografii Astrildovití pěvci (třetí vydání v roce 1978). Dostalo se mi uznání od mnoha zainteresovaných odborníků. Velmi jsem si vážil toho, že byl mezi nimi i kolega Petr Podpěra, který systematiku ptáků stále studuje a má mnoho zkušeností.
V posledních letech dochází ke zbytečným a nežádoucím zmatkům. Významný německý systematik Dr. H. E. WOLTERS doporučoval, aby se vžité názvosloví, tak jak bylo použito v díle Wolters-Steinbacher z let 1953-1960, respektovalo a ponechalo beze změn. Jmenovaný vědec zemřel a v 3. vydání astrildovitých pěvců, které zpracovali Steinbacher-Nicolai se objevilo mnoho změn. My o tom nemůžeme a nebudeme diskutovat. Rád bych pouze naše chovatele na tuto situaci upozornil a požádal je, aby i nadále používali názvosloví tak, jak je publikované v mé monografii.
Snad tato žádost nebude považována za neskromnou. Sleduji pouze jediný cíl: předcházet zmatkům v našem názvosloví a nenapodobovat situaci, ke které dochází nyní v Německu.
Použitá literatura:
Steinbacher-Wolters (1953-1960): Vögel in Käfig un Voliere, Prachtfinken
Steinbacher-Nicolai (2001): Prachtfinken, 3. Auflage, I. Band
