Hýl mongolský (pouštní) - Bucanetes mongolicus
I tento nenápadně, vrabcovitě zbarvený pták býval obvyklou součástí výstavních kolekcí, které chovatelé z Ruska a z Uzbekistánu přiváželi na naše výstavy od konce sedmdesátých let. Získal jsem tenkrát několik kusů, podařilo se mi sestavit i pár a dokonce odchovat mláďata. Jakmile si ptáci jednou zvyknou na klec, potom je docela dobře udržíte v pěkné, řekněme výstavní kondici.
Světový šampionát
Tak se stalo, že jsem na Světovém šampionátu v Olomouci získal i dvě ceny. Nikoliv nějaké vítězství ve výstavní třídě, ale bylo to o ocenění, které šlo jaksi bokem. Ptáci tenkrát soutěžili ve třídě, kde byli i evropští ptáci a tady při svém nenápadném vzhledu měli jen pramálo šancí na celkové vítězství. Naši chovatelé se tenkrát chovu Evropanů nevěnovali a tak se stalo, že moji hýlové byli nakonec v této kategorii nejvýše ocenění ptáci z tuzemska. Už si ani nepamatuji jakého dosáhli ocenění, ale mohlo to být tak něco mezi 86 až 88 body, což není na šampionát málo. Pro nejlepšího chovatele této kategorie z domácích chovů věnoval soukromou cenu brazilský delegát Jorge Arnold, což byl takový talíř z plexiskla a v něm ve vatě naložení brazilští motýli. Docela exotická dekorace. Vida zahraniční cenu, přidalo mi ještě ministerstvo zemědělství skutečně pěknou broušenou vázu. Moc jsem se s tím nechlubil a všechno raději schoval, abych nebudil nějaké vášně. To víte, jsem Pražák, i když za to nemůžu, že jsem se tady narodil. Ale stejně za všechno můžeme. Že máme obvykle mizernou vládu, vysoké daně, blbou náladu a všechno to ostatní, no co já toho už nevyslech? Beru to jako sport, ale je stejně dobře, když si jeden dává krapítko pozor. Ještě zmínka o tom Brazilci. Poprvé jsem jej viděl na šampionátu v belgickém Mechelenu. Tenkrát Svaz chovatelů pořádal zájezd, všechno to dal dohromady tehdejší předseda odborné komise Emil Antonín. Šampionát v té době ještě nebyl tak obří akcí jako je tomu dnes. Byl zcela jistě menší než ten olomoucký, ale byla to první akce, kterou jsme viděli na vlastní oči. Protože jsme si to museli každý jeden zaplatit sám, nebyl tam žádný bafuňář a bylo nás asi jen osm. Tenhle Brazilec nebyl žádnej chudej z plechový chatrče na předměstí, spíš to vypadalo, že bude mít na kontě nějakej ten milionek. Pro něj jsme byli exoti my a tak nás pozval v Bruselu na oběd, což byl docela zážitek. Uměl několik jazyků a moje hodně, ale opravdu hodně kostrbatá němčina byla pro něj asi lepší představení než kdyby hrál sám Louis de Funés. Nakonec mi bylo jasné, že rozumí i česky, což však veřejně nepřiznal, ale když jsem honem nemohl najít slovo, přihrával. I česky. A tak jsem se ptal, odkud vlastně je? Řekl, že je Žid z Drážďan, ale Brazilcem je vlastně již od dětství. Na šampionáty jezdil pravidelně až do své smrti a na kongresech O. M. J. hrál úlohu šedé eminence a obvykle vystavoval i nějaké zvláštnosti. Původně vlastnil firmu na vývoz ptáků, což padlo někdy koncem sedmdesátých let. Raději ukončím toto malé odbočení, i když se vztahuje do určité míry k hýlům pouštním.
Systematika a charakteristika
Pokud se týká systematiky, ani u těchto ptáků nenajdeme v literatuře příliš shody u různých autorů. Ptáci byli dosud řazeni nejméně do tří rodů. Swinhoe je původně popsal jako Carpodacus mongolicus. Do tohoto rodu bývá někdy řazen i náš hýl rudý a celý rod má na území jižní Palearktiky hodně různých druhů. Clement jej řadí do rodu Rhodopechys. Literatura ruská obvykle do rodu Bucanetes. Jak ptáky sám docela dobře znám, je dostatek dobrých důvodů pro to, abych používal ruské Bucanetes. Ruské pojmenování pak zní Mongolskyj pustinyj vjurok. Wolters má tyto ptáky také zařazeny do rodu Bucanetes, přičemž upozorňuje na druhové synonymum incarnatus. Německy jsou ptáci nazýváni Mongolengimpel, anglicky Mongolian Trumpeter-Bullfinch. Někteří z autorů však uvádějí tyto ptáky jen jako zeměpisnou formu druhu githagineus, což je hýl pouštní. To se mi nezdá být správné, přinejmenším proto, že areály rozšíření těchto ptáků se na území Střední Asie překrývají. Jak vidno, v systematice opět pěkně zauzlováno. Proto ji opustíme a pokročíme trochu dále.
Hýl pouštní Bucanetes githagineus je těmto hýlům velmi podobný, ale všechny jeho zeměpisné formy jsou podle literatury menší než hýl mongolský. Nejvýchodnější formy tohoto hýla jsem na vlastní oči bohužel neviděl. Mají se sice vyskytovat i na území Střední Asie, taškentští ptáčníci jej znali, ovšem nikdy jsem jej v dovezených kolekcích neviděl. Několikrát jsem ovšem viděl tyto hýly ze západní Afriky. Jsou skutečně o poznání menší než mongolští a mnohem pestřeji zbarveni. Samci v době toku mají výrazně červené zobáky, v době klidu spíše do žluta. Rozlišení samců od samic je tedy vcelku jednoduché. Ne tak u hýlů mongolských. V přírodě jsou sice samci narůžověle zbarvení na bocích, prsou a v letkách a mají výrazně světle žlutý zobák. V klecích se tak výrazně nevybarví. Samci mají sice poněkud větší a světlejší zrcátka v křídlech a také světlejší zobák v době toku, ale podle toho můžete tak rozeznat jen jednotlivce u jistého páru! Vybírání páru z větší skupiny nebo určování pohlaví u osamoceného ptáka bude vždy spíše jen hádáním. Možná však, že tomu tak není pro skutečné ptáčníky z Taškentu, kteří měli v ruce velké množství těchto ptáků. Bude to asi něco podobného jako u nás pro zkušené chytače (kroužkovatele) stehlík. Tedy žádné skutečně výrazné znaky pro rozlišení pohlaví.
Ptáci jsou domovem v suchých, vyprahlých stepních oblastech Střední Asie a Mongolska. Tady nenajdeme prakticky žádné keře, neřku-li stromy. Obvykle se pohybují na zemi. Na zemi také hnízdí, obyčejně pod nějakým kamenem nebo převislým drnem. Vejce jsou lehce šedomodrá s několika málo tmavými tečkami při tupém konci. Samci velmi pilně a hezky zpívají. Za klecového, pokojového zpěváka se však rozhodně nehodí! Zpívají totiž obvykle v noci. Není se čemu divit. V krajích kde žijí panují ve dne taková vedra, že jim asi do zpěvu nebude.
Dát na jaře do voliéry?
Když jsem se je snažil odchovat, stál jsem před otázkou, zda je mám dát na jaře do voliéry. Ptáci se sice v kleci pohybují na bidlech, ale husté keře, to mi připadalo zbytečné. Proto jsem to zkusil v kleci. Čím větší klec, tím lepší, protože samec samici dosti pronásleduje. Nakonec jsem to vyřešil zvláštním zařízením. Zvenku jsem pověsil jakýsi tubus, uprostřed byla budka, jako by pod kamenem, ale dala se opustit i druhou stranou. Takže při příliš prudkém vzrušení samce mohla samice zmizet zadem, na druhou stranu. Takový kolo kolo mlýnský. Mělo to úspěch. Postavili hnízdo, jehož základ byl z kořínků, které jsem nastříhal z vyrytého drnu, vnitřek z měkké trávy a chlupů. Pět vajec, všechna oplozená. Všechna mláďata se vylíhla a staří je krmili asi týden. Brali všechna základní semena, tedy proso, lesknici, ale i olejnatého typu jako je řepka. Sem tam si zobli i do míchanice. Ovšem mláďata krmili jen a jen nedozrálými travními semeny a to jílkem. Nebyl to problém, protože stačilo vyjít dvakrát denně před dům se srpem a dát jim do klece pořádnou otep. Potom však louku posekali a byl konec. Jakmile tráva povadla, staří ji přestali brát a mláďata nekrmili. Kdyby to jeden věděl, mohl si dát třeba i pořádnou dávku do igelitových tašek do lednice. To funguje. Jenže jsem připraven nebyl. Jedno mládě již uhynulo a tak jsem zbylá dal pod kanáry, vždy dvě do jednoho hnízda. Tady to nedělalo žádný problém, mláďata žadonila o potravu stejným způsobem jako mladí kanáři a tak se úspěch dostavil. Domnívám se, že jsem byl prvním, komu se to u nás povedlo. A myslím si, že v dnešní době bychom měli daleko více prostředků, jak hnízdění dotáhnout do úspěšného konce, než kdysi. Mláďata by se dala rozhodně nějaký čas krmit uměle a staří by se mohli převést na jiný zdroj potravy. Celá záležitost je jenom důkazem toho, jak v přírodě jsou mnohdy mláďata vyživována jen z naprosto jednostranného zdroje potravy. Všimli jste si někdy, jak třeba konopky při prvních hnízdech krmí mláďata téměř výhradně pampeliškovými semeny? No jistě, v každém okvětí je nejméně jeden červíček, kterého asi sezobnou taky, ale to je jen takovej "fernajz", maggi, kořeníčko. A pak, konopek je dneska jen pomálu.
Měl bych tyto hýly asi do dneška, protože jsou nenároční, v kleci klidní. Mělo to však jeden háček. Nesehnal jsem žádné pro změnu krve a tak jsem zbylé ptáky věnoval, zdůrazňuji věnoval, do Německa, kde byl o ně nevšední zájem.
