Sdílet:
Chřestýšovci – hadí klenoty dálné Asie (3. díl)
Trimeresurus jerdoni Guenther, 1875 Také někdy mylně označován jako T. stejnegeri. Šípovitá hlava je zřetelně odlišena od krku, šupiny na těle...
Trimeresurus jerdoni Guenther, 1875
Také někdy mylně označován jako T. stejnegeri. Šípovitá hlava je zřetelně odlišena od krku, šupiny na těle jsou malé a nepravidelně uspořádané, ve středu těla je 21–23 silně kýlnatých šupin v řadách. Zbarvení je zelenožluté až olivové. Na hřbetě má řadu kosočtverečných skvrn, které jsou načervenalé a černě lemované. Na bocích jsou černé skvrny, hlava je černá se žlutým proužkem. Žluté břicho je skvrnité, zadní část těla je černá včetně ocasu. Dorůstá délky 90–140 cm. Má poddruhy:
T. jerdoni jerdoni – Indie, Nepál, Barma, Čína.
T. jerdoni bourreti – s. Vietnam,
T. jerdoni xanthomelas – j. Čína. Je horským druhem, který obývá nadmořskou výšku až do 3000 m n. m. Žije na křovinách a stromech. Samice rodí 4–10 mláďat, loví hlodavce, ptáky a žáby.
Trimeresurus puniceus F. Boie, 1827
Široká hlava s krátkým čenichem je odlišena od mírně podsaditého těla. Oko je poměrně malé, zřítelnice je světle štěrbinovitá. Slabě kýlnaté šupiny jsou ve středu těla rozloženy v 19–23 řadách, anální štítek je nedělený, ocas je chápavý. Základní zbarvení těla je hnědé až načervenalé a skvrnitou kresbou někdy tvořící na páteři vlnovku, ale někdy je zbarvení beze skvrn. Oko a koutek tlamy spojuje světlý, tmavě lemovaný proužek. Břicho je tmavě skvrnité a na obou stranách je řada žlutých skvrn. Oba břišní okraje bývají hnědě skvrnité, ocas je hnědočervený. Dorůstá délky kolem 60 cm. Trimeresurus puniceus žije v Thajsku, Malajsii, Jávě, Sumatře, Borneu, Simularu a Meutawai. Dává přednost tmavým místům na zemi a občas leze na stromy. Nemá příliš silný jed. Hlavní potravou jsou žáby. Rozmnožují se vejci, samice klade asi 14 vajec, okolo kterých je obtočena. Mláďata jsou hnědomodrá s bílou špičkou ocasu. Nutaphand uvádí u tohoto druhu vejcorodost, naopak Hegner (Jedovatí hadi v přírodě a v teráriích) uvádí pro tento druh živorodost. Budu-li spekulovat o tom, že je u tohoto druhu vyvinuta bimodalita, pak je vše v pořádku, možná se jedná o dva velice si podobné druhy, popsané jako jeden druh. Před časem jsem získal jedince, který je asi na 95 % Trimeresurus puniceus i pozemní styl tomu odpovídal, z nedostatku místa jsem si samici nechal u kolegy P. Horníka, kde samice porodila 5 mláďat, která jsou naprosto identická s výše uvedeným popisem. Trimeresurus puniceus bývá dovážen vzácně, ale také jsem jej koupil jako "albolabrise", zařízení terária jako u ostatních chřestýšovců.
Trimeresurus flavoviridis Hallowell, 1861
Tento chřestýšovec patří do tzv. skupiny hnědých chřestýšovců. Má šípovitě zašpičatělou hlavu, která je zřetelně odlišena od svalnatého těla. Oko je poměrně velké, zřítelnice je štěrbinovitá, ocas není chápavý. Ve středu těla má 33–37 řad kýlnatých šupin. Vrchní strana těla je světle hnědá nebo žlutozelená, s jednou řadou tmavě zelených nebo hnědých kroužků nebo sedlových skvrn, jejichž okraje nebo jádro jsou žlutě tečkované. Skvrny mohou být spojeny do nepravidelné vlnovky. Horní strana hlavy je symetricky tmavě pruhovaná. Tmavý spánkový pruh se táhne od oka ke koutku tlamy. Bělavé břicho má na okrajích tmavé skvrny. Délka je 120–230 cm, nepotrvrzené údaje hovoří o délce 300 cm. Trimeresurus flavoviridis obývá ostrovy Rjúkjú. Je největším zástupcem rodu Trimeresurus, je poměrně hojný na polích, palmách i domech domorodců, kde loví hlodavce. Lehce vzrušivý a rychlý druh je aktivní především v noci. Převážně hemotoxický jed není příliš účinný a asi 3 % uštknutí končí smrtelně. Klade vejce, páří se přibližně od března do konce května, v červnu až červenci, někdy i v srpnu, klade samice 3–17 vajec, která se vyvíjejí asi 40 dní. Příležitostně bývá dovážen do Evropy. Potřebuje prostorné terárium, jehož podklad tvoří rašelina, dále větve a úkryt. Nesmí chybět nádoba s vodou. Denní teplota 20–27 °C. Přes den leží v úkrytu, který opouští po zhasnutí žárovek. Je velice vytrvalým chovancem, škoda jen, že se nedováží častěji. V ČR se asi vůbec nechová. Vyžaduje období klidu od prosince – února při teplotě 12–15 °C. V Japonsku byl již několikrát rozmnožen.
Trimeresurus mucrosquamatus Cantor, 1839
Hlava je podlouhlá, zřetelně odlišena od krku, šupiny za hlavou jsou malé a slabě kýlnaté. Ve středu těla má 25–27 šikmých řad silně kýlnatých šupin. Vrchní strana těla je šedavá až hnědá, uprostřed hřbetu je řada částečně se spojujících skvrn, které tvoří vlnovku. Hnědé, tmavě rámované skvrny jsou velké a nepravidelné. Na bocích jsou skvrny stejné barvy, vrch hlavy je hnědý, tmavý proužek spojující oko a tlamku může chybět, světle hnědý ocas je tmavě skvrnitý, bílošedé břicho je hnědě skvrnité. Trimeresurus mucrosquamatus žije v Indii, Bangladéši, j. Číně, Barmě, s. Vietnamu, Taiwanu, Hainanu, kde obývá lesy, křoviny, plantáže a žije také v blízkosti lidských obydlí, dokonce je občas nalezen v hlavním městě Taiwanu.
Povahově nespecifikovatelný druh, mnozí jedinci jsou klidní a nekousaví, jiní naopak. Podle Popeho klade samice 5–13 vajec, ze kterých se líhnou mláďata asi 20–25 cm dlouhá. Dospělí hadi dorůstají délky 60–128 cm. Jedná se o druh vytrvalý a dobře chovatelný při teplotě 18–28 °C. Stejně jako ostatní chřestýšovci žere myši, ptáky a žáby. Jeho hemotoxický jed je velice účinný a smrtí končí asi 7,3 % uštknutí.
Trimeresurus sumatranus Raffles, 1822
Chřestýšovec sumatránský je velice pěkným druhem, který je hodně podobný svému příbuznému Trimeresurus gramineus. Já a můj kolega Horník jsme měli to štěstí tento druh chovat ve svých kolekcích. Bohužel jsme měli oba ve svých chovech jedince stejného pohlaví, i když si myslím, že u nás nějací jedinci v chovech jsou. Základní zbarvení je světle zelené, pokryté malými světlými skvrnami a širšími červenohnědými puntíky. Šupiny mají černé lemování, na spodní straně těla se táhne bíložlutý pruh. Ocas je žlutý s červenými proužky nebo skvrnami. Břicho je zelenožluté, uprostřed těla má 21 silně kýlnatých šupin (řad). Dorůstá délky 100–160 cm. Samice rodí 8–20 zelených a asi 25 cm dlouhých mláďat. Trimeresurus sumatranus má 2 poddruhy: T. sumatranus sumatranus – Thajsko, z. Malajsie, Singapur, Indonesie. T. sumatranus malcolmi – Sarawak, Borneo (provincie Sabah). Obývá nížinné tropické pralesy a plantáže. V zajetí dobře přijímá myši a kuřata přiměřené velikosti, vyžaduje teplotu 26–30 °C.
Ovophis monticola Guenther, 1864
Tento dříve patřící druh do rodu Trimeresurus má trojúhelníkovitou hlavu, která je zřetelně odlišena od krku a krátkého pevně stavěného těla. Oko je malé, zřítelnice je štěrbinovitá. Hlava je pokryta jemnými šupinami, které jsou u některých jedinců hladké nebo kýlnaté. Ve středu těla má 23–27 hladkých nebo kýlnatých řad šupin. Základní zbarvení těla je světle hnědé. Hřbet je pokryt řadou nepravidelných skvrn, které mohou splývat. Na bocích mají skvrny menší. Horní strana hlavy je tmavohnědá, za čenichem začíná světlý pruh, který se táhne přes oko ke koutku tlamky. Břicho má bělavý nebo šedý podklad, na kterém je hnědé skvrnění. Horní strana ocasu je tmavě hnědá. Do tohoto rodu patří ještě Ovophis chaseni, O. okinavensis, O. tonkinensisnsis. Ovophis monticola má 5. poddruhů:
Ovophis monticola monticola – Indie, Nepál, Bangladéš, Barma, j. Čína.
Ovophis monticola convictus – Thajsko, Kambodža, Vietnam, Malajský poloostrov, Sumatra.
Ovophis monticola makazayazaya – Taiwan, j. Čína.
Ovophis monticola zayuensis – Tibet.
Ovophis monticola zhaokentangi – Čína.
Ovophis monticola, který dorůstá délky 90–115 cm, žije na úbočích hor, kde se zdržuje v kamenitých sutích, ve kterých roste nízký bambus a vysoká tráva, je víceméně pozemním druhem, občas nalézán v lidských sídlištích. Specializuje se na lov hlodavců, v nebezpečí je dost agresivní. Jed má hemotoxický a ušktnutí je dost bolestivé. Rozmnožuje se vejcorodě, samice snáší 6–18 vajec, které mají rozměry 26–40×23–24 mm, jsou kladena do štěrbin, tlejícího listí, samice zůstává u snůšky. Mláďata jsou 16–20 cm dlouhá.
Ovophis monticola je chován vzácně a je dost drahý. Potřebuje terárium střední velikosti, jehož podklad je směs písku a rašeliny, důležité jsou úkryty z kořenů, pařezů nebo kamenů. Užití rostlin není rozhodující. Miska s vodou je nutná, teplotní rozmezí je 24–27 °C ve dne a 18–20 °C v noci. V zajetí asi nebyl rozmnožen.
Trimeresurus albolabris Gray, 1832
Tento u nás nejčastěji chovaný druh má hlavu srdcovitého tvaru, čenich je tupý, oko žluté, velké, štěrbinovité. První retní horní štítek je spojený s nosním štítkem. Ve středu těla má 21–23 řad kýlnatých šupin, 160 ventrálií a 136 subcaudálií. Základní zbarvení je světle až tmavě zelené, břišní strana bývá žlutá až žlutozelená, ocas je červený až červenohnědý, vzácně černý.
Na hlavě bývá bílá postokulární linka přecházející ve ventrolaterální bílou linku, která je u samců doplněna ještě linkou červenou, ale není to pravidlem. U samic často chybí i linka bílá. Štíhlejší samci dorůstají délky 50–75 cm, samice jsou robustnější a delší 60–109 cm. Chřestýšovec zelený má 3 poddruhy:
Trimeresurus albolabris albolabris – sv. Indie, j. Čína, Hainan, Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, Hongkong, Malajský poloostrov, Nikobary, Borneo, Sumatra, Jáva, Sulavesi, Madura.
Trimeresurus albolabris insularis – v. Indonésie, Adorana, Alor, Bali, Flores, Komodo, Lambok, Padar, Rinca, Romany, Roti, Sumba, Sumbawa, Timor, Wetar.
Triemeresurus albolabris septentrionalis – Nepál, Kašmír, Bangladéš. Žije v rovinách a pahorkatinách do 500–1000 m n. m., v Himaláji až 3000 m n. m. Upřednostňuje travnaté a zalesněné území. Občas je nalézán na zemi v hromadách tlejícího dříví. Loví v noci hlodavce, žáby, ptáky a v menší míře ještěrky.
Samice rodí 6–25 mláďat 20–25 cm dlouhých, v extrémním případě samice porodila 44 mláďat (Hegner, Neumann), jejich velikost byla cca 2 cm. Pro chov postačuje středně velké terárium zarostlé rostlinami, které udržují dostatečnou vlhkost. Jinak je Trimeresurus albolabris nenáročným druhem.
pokračování příště
Také někdy mylně označován jako T. stejnegeri. Šípovitá hlava je zřetelně odlišena od krku, šupiny na těle jsou malé a nepravidelně uspořádané, ve středu těla je 21–23 silně kýlnatých šupin v řadách. Zbarvení je zelenožluté až olivové. Na hřbetě má řadu kosočtverečných skvrn, které jsou načervenalé a černě lemované. Na bocích jsou černé skvrny, hlava je černá se žlutým proužkem. Žluté břicho je skvrnité, zadní část těla je černá včetně ocasu. Dorůstá délky 90–140 cm. Má poddruhy:
T. jerdoni jerdoni – Indie, Nepál, Barma, Čína.
T. jerdoni bourreti – s. Vietnam,
T. jerdoni xanthomelas – j. Čína. Je horským druhem, který obývá nadmořskou výšku až do 3000 m n. m. Žije na křovinách a stromech. Samice rodí 4–10 mláďat, loví hlodavce, ptáky a žáby.
Trimeresurus puniceus F. Boie, 1827
Široká hlava s krátkým čenichem je odlišena od mírně podsaditého těla. Oko je poměrně malé, zřítelnice je světle štěrbinovitá. Slabě kýlnaté šupiny jsou ve středu těla rozloženy v 19–23 řadách, anální štítek je nedělený, ocas je chápavý. Základní zbarvení těla je hnědé až načervenalé a skvrnitou kresbou někdy tvořící na páteři vlnovku, ale někdy je zbarvení beze skvrn. Oko a koutek tlamy spojuje světlý, tmavě lemovaný proužek. Břicho je tmavě skvrnité a na obou stranách je řada žlutých skvrn. Oba břišní okraje bývají hnědě skvrnité, ocas je hnědočervený. Dorůstá délky kolem 60 cm. Trimeresurus puniceus žije v Thajsku, Malajsii, Jávě, Sumatře, Borneu, Simularu a Meutawai. Dává přednost tmavým místům na zemi a občas leze na stromy. Nemá příliš silný jed. Hlavní potravou jsou žáby. Rozmnožují se vejci, samice klade asi 14 vajec, okolo kterých je obtočena. Mláďata jsou hnědomodrá s bílou špičkou ocasu. Nutaphand uvádí u tohoto druhu vejcorodost, naopak Hegner (Jedovatí hadi v přírodě a v teráriích) uvádí pro tento druh živorodost. Budu-li spekulovat o tom, že je u tohoto druhu vyvinuta bimodalita, pak je vše v pořádku, možná se jedná o dva velice si podobné druhy, popsané jako jeden druh. Před časem jsem získal jedince, který je asi na 95 % Trimeresurus puniceus i pozemní styl tomu odpovídal, z nedostatku místa jsem si samici nechal u kolegy P. Horníka, kde samice porodila 5 mláďat, která jsou naprosto identická s výše uvedeným popisem. Trimeresurus puniceus bývá dovážen vzácně, ale také jsem jej koupil jako "albolabrise", zařízení terária jako u ostatních chřestýšovců.
Trimeresurus flavoviridis Hallowell, 1861
Tento chřestýšovec patří do tzv. skupiny hnědých chřestýšovců. Má šípovitě zašpičatělou hlavu, která je zřetelně odlišena od svalnatého těla. Oko je poměrně velké, zřítelnice je štěrbinovitá, ocas není chápavý. Ve středu těla má 33–37 řad kýlnatých šupin. Vrchní strana těla je světle hnědá nebo žlutozelená, s jednou řadou tmavě zelených nebo hnědých kroužků nebo sedlových skvrn, jejichž okraje nebo jádro jsou žlutě tečkované. Skvrny mohou být spojeny do nepravidelné vlnovky. Horní strana hlavy je symetricky tmavě pruhovaná. Tmavý spánkový pruh se táhne od oka ke koutku tlamy. Bělavé břicho má na okrajích tmavé skvrny. Délka je 120–230 cm, nepotrvrzené údaje hovoří o délce 300 cm. Trimeresurus flavoviridis obývá ostrovy Rjúkjú. Je největším zástupcem rodu Trimeresurus, je poměrně hojný na polích, palmách i domech domorodců, kde loví hlodavce. Lehce vzrušivý a rychlý druh je aktivní především v noci. Převážně hemotoxický jed není příliš účinný a asi 3 % uštknutí končí smrtelně. Klade vejce, páří se přibližně od března do konce května, v červnu až červenci, někdy i v srpnu, klade samice 3–17 vajec, která se vyvíjejí asi 40 dní. Příležitostně bývá dovážen do Evropy. Potřebuje prostorné terárium, jehož podklad tvoří rašelina, dále větve a úkryt. Nesmí chybět nádoba s vodou. Denní teplota 20–27 °C. Přes den leží v úkrytu, který opouští po zhasnutí žárovek. Je velice vytrvalým chovancem, škoda jen, že se nedováží častěji. V ČR se asi vůbec nechová. Vyžaduje období klidu od prosince – února při teplotě 12–15 °C. V Japonsku byl již několikrát rozmnožen.
Trimeresurus mucrosquamatus Cantor, 1839
Hlava je podlouhlá, zřetelně odlišena od krku, šupiny za hlavou jsou malé a slabě kýlnaté. Ve středu těla má 25–27 šikmých řad silně kýlnatých šupin. Vrchní strana těla je šedavá až hnědá, uprostřed hřbetu je řada částečně se spojujících skvrn, které tvoří vlnovku. Hnědé, tmavě rámované skvrny jsou velké a nepravidelné. Na bocích jsou skvrny stejné barvy, vrch hlavy je hnědý, tmavý proužek spojující oko a tlamku může chybět, světle hnědý ocas je tmavě skvrnitý, bílošedé břicho je hnědě skvrnité. Trimeresurus mucrosquamatus žije v Indii, Bangladéši, j. Číně, Barmě, s. Vietnamu, Taiwanu, Hainanu, kde obývá lesy, křoviny, plantáže a žije také v blízkosti lidských obydlí, dokonce je občas nalezen v hlavním městě Taiwanu.
Povahově nespecifikovatelný druh, mnozí jedinci jsou klidní a nekousaví, jiní naopak. Podle Popeho klade samice 5–13 vajec, ze kterých se líhnou mláďata asi 20–25 cm dlouhá. Dospělí hadi dorůstají délky 60–128 cm. Jedná se o druh vytrvalý a dobře chovatelný při teplotě 18–28 °C. Stejně jako ostatní chřestýšovci žere myši, ptáky a žáby. Jeho hemotoxický jed je velice účinný a smrtí končí asi 7,3 % uštknutí.
Trimeresurus sumatranus Raffles, 1822
Chřestýšovec sumatránský je velice pěkným druhem, který je hodně podobný svému příbuznému Trimeresurus gramineus. Já a můj kolega Horník jsme měli to štěstí tento druh chovat ve svých kolekcích. Bohužel jsme měli oba ve svých chovech jedince stejného pohlaví, i když si myslím, že u nás nějací jedinci v chovech jsou. Základní zbarvení je světle zelené, pokryté malými světlými skvrnami a širšími červenohnědými puntíky. Šupiny mají černé lemování, na spodní straně těla se táhne bíložlutý pruh. Ocas je žlutý s červenými proužky nebo skvrnami. Břicho je zelenožluté, uprostřed těla má 21 silně kýlnatých šupin (řad). Dorůstá délky 100–160 cm. Samice rodí 8–20 zelených a asi 25 cm dlouhých mláďat. Trimeresurus sumatranus má 2 poddruhy: T. sumatranus sumatranus – Thajsko, z. Malajsie, Singapur, Indonesie. T. sumatranus malcolmi – Sarawak, Borneo (provincie Sabah). Obývá nížinné tropické pralesy a plantáže. V zajetí dobře přijímá myši a kuřata přiměřené velikosti, vyžaduje teplotu 26–30 °C.
Ovophis monticola Guenther, 1864
Tento dříve patřící druh do rodu Trimeresurus má trojúhelníkovitou hlavu, která je zřetelně odlišena od krku a krátkého pevně stavěného těla. Oko je malé, zřítelnice je štěrbinovitá. Hlava je pokryta jemnými šupinami, které jsou u některých jedinců hladké nebo kýlnaté. Ve středu těla má 23–27 hladkých nebo kýlnatých řad šupin. Základní zbarvení těla je světle hnědé. Hřbet je pokryt řadou nepravidelných skvrn, které mohou splývat. Na bocích mají skvrny menší. Horní strana hlavy je tmavohnědá, za čenichem začíná světlý pruh, který se táhne přes oko ke koutku tlamky. Břicho má bělavý nebo šedý podklad, na kterém je hnědé skvrnění. Horní strana ocasu je tmavě hnědá. Do tohoto rodu patří ještě Ovophis chaseni, O. okinavensis, O. tonkinensisnsis. Ovophis monticola má 5. poddruhů:
Ovophis monticola monticola – Indie, Nepál, Bangladéš, Barma, j. Čína.
Ovophis monticola convictus – Thajsko, Kambodža, Vietnam, Malajský poloostrov, Sumatra.
Ovophis monticola makazayazaya – Taiwan, j. Čína.
Ovophis monticola zayuensis – Tibet.
Ovophis monticola zhaokentangi – Čína.
Ovophis monticola, který dorůstá délky 90–115 cm, žije na úbočích hor, kde se zdržuje v kamenitých sutích, ve kterých roste nízký bambus a vysoká tráva, je víceméně pozemním druhem, občas nalézán v lidských sídlištích. Specializuje se na lov hlodavců, v nebezpečí je dost agresivní. Jed má hemotoxický a ušktnutí je dost bolestivé. Rozmnožuje se vejcorodě, samice snáší 6–18 vajec, které mají rozměry 26–40×23–24 mm, jsou kladena do štěrbin, tlejícího listí, samice zůstává u snůšky. Mláďata jsou 16–20 cm dlouhá.
Ovophis monticola je chován vzácně a je dost drahý. Potřebuje terárium střední velikosti, jehož podklad je směs písku a rašeliny, důležité jsou úkryty z kořenů, pařezů nebo kamenů. Užití rostlin není rozhodující. Miska s vodou je nutná, teplotní rozmezí je 24–27 °C ve dne a 18–20 °C v noci. V zajetí asi nebyl rozmnožen.
Trimeresurus albolabris Gray, 1832
Tento u nás nejčastěji chovaný druh má hlavu srdcovitého tvaru, čenich je tupý, oko žluté, velké, štěrbinovité. První retní horní štítek je spojený s nosním štítkem. Ve středu těla má 21–23 řad kýlnatých šupin, 160 ventrálií a 136 subcaudálií. Základní zbarvení je světle až tmavě zelené, břišní strana bývá žlutá až žlutozelená, ocas je červený až červenohnědý, vzácně černý.
Na hlavě bývá bílá postokulární linka přecházející ve ventrolaterální bílou linku, která je u samců doplněna ještě linkou červenou, ale není to pravidlem. U samic často chybí i linka bílá. Štíhlejší samci dorůstají délky 50–75 cm, samice jsou robustnější a delší 60–109 cm. Chřestýšovec zelený má 3 poddruhy:
Trimeresurus albolabris albolabris – sv. Indie, j. Čína, Hainan, Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, Hongkong, Malajský poloostrov, Nikobary, Borneo, Sumatra, Jáva, Sulavesi, Madura.
Trimeresurus albolabris insularis – v. Indonésie, Adorana, Alor, Bali, Flores, Komodo, Lambok, Padar, Rinca, Romany, Roti, Sumba, Sumbawa, Timor, Wetar.
Triemeresurus albolabris septentrionalis – Nepál, Kašmír, Bangladéš. Žije v rovinách a pahorkatinách do 500–1000 m n. m., v Himaláji až 3000 m n. m. Upřednostňuje travnaté a zalesněné území. Občas je nalézán na zemi v hromadách tlejícího dříví. Loví v noci hlodavce, žáby, ptáky a v menší míře ještěrky.
Samice rodí 6–25 mláďat 20–25 cm dlouhých, v extrémním případě samice porodila 44 mláďat (Hegner, Neumann), jejich velikost byla cca 2 cm. Pro chov postačuje středně velké terárium zarostlé rostlinami, které udržují dostatečnou vlhkost. Jinak je Trimeresurus albolabris nenáročným druhem.
pokračování příště
Autor textu: Bronislav Šimek
Autor fotografií zdroj: Bronislav Šimek
