Herpesviroza holubů

Problematika nemocí v chovech holubů je stále častějším nepřítelem současných holubářů a rozmary dnes se v holubí populaci vyskytujících onemocnění způsobují nejednomu holubáři bezesnou noc. Padesátiletí a starší chovatelé holubů pak s nostalgií vzpomínají na svá mladá léta, kdy prakticky nevěděli, co je to u holubů nemoc. 

Herpesviroza

Dnes je však situace jiná a je potřeba se na ni dobře připravit. K onemocněním patřícím mezi nejzákeřnější již přes dvě desetiletí řadíme i infekční herpesvirozu holubů. V naší republice se vyskytla v ojedinělých chovech, především poštovních holubů, již v roce 1975, i když natrvalo se zde zabydlela až kolem roku 1980. Vlastní nemoc by se dala obecně charakterizovat jako onemocnění dýchacích cest a zažívacího traktu se skrytým nebo zjevným průběhem. Avizované nebezpečí tohoto onemocnění spočívá v oslabení imunitního systému holuba herpesviry, které způsobuje celý komplex onemocnění dýchacích cest společně s přidruženým napadením paramyxoviry, chlamydiemi mykoplazmaty a různými bakteriemi.

Herpesviry

Herpesviry jsou rozšířeny nejen u ptáků, ale i u dalších živočichů. Kupříkladu u lidské populace je známým onemocněním herpesvirového původu opar. Mezi ptáky byly vedle holubů herpesviry zachyceny i u hrabavé a vodní drůbeže, u papoušků, čápů, sov, sokolů, vran a kormoránů. Vzájemný přenos herpesvirů mezi těmito druhy je však sporadický, neboť vykazují poměrně úzký rozsah hostitelů. Jako nemoc byla herpesviroza u holubů poprvé popsána v roce 1945 a její virový původ byl prokázán v roce 1967 v USA. Dnes je nemoc rozšířena po celém světě, v Evropě je dokonce infikována většina holubí populace a více než polovina populace má vytvořené specifické protilátky, v USA byla nemoc popsána i u divokých holubů. V prvních letech, kdy neměli holubi proti infekci žádné protilátky, docházelo k hromadným úhynům jak holoubat, tak i chovných jedinců. Dnes se již hromadné úhyny projevují jen v ojedinělých případech -- a to v chovech, kde došlo k určité izolaci a kdy nenastal onen skrytý přenos nemoci a tvorba protilátek.

Holubí herpesvirus

Holubí herpesvirus byl izolován i od papoušků vlnkovaných (“andulek”) a je tedy nutno upozornit na možnost přenesení této nemoci na holuby přes tyto papoušky! Kuřata, kachny, kanáři a křečci jsou vůči holubímu herpes odolní, pozor však na přenesení choroby přes divoce žijící holuby.

K přenosu nemoci dochází přímým kontaktem s infikovanými jedinci. Dospělí holubi se v napadených chovech stávají skrytými nosiči onemocnění a virus nepravidelně vylučují. Zvýšenou produkci viru pozorujeme s přibývajícím oteplením, zejména tedy v letních měsících. V praxi dochází k tomu, že holoubata již během krmení holubí kaší dostávají do organismu virus a přitom jsou vybavena mateřskými protilátkami.

Při klasickém průběhu onemocnění se virus usídlí obvykle v horních cestách dýchacích a rovněž i trávícím traktu. K náchylnosti k šíření onemocnění dochází při oslabení imunity jedinců při stresech, nachlazení, výstavách apod.

Onemocnění má při náhlém průběhu příznaky rýmy a zánětu spojivek! při celkové malátnosti, holubi posedávají a neprojevují obvyklou vitalitu. Z dalších příznaků se projevuje kýchání, přerušované dýchání, nosní otvory jsou ucpané hlenem - nemocní jedinci dýchají otevřeným zobákem a často vykazují i žlutošedé ozobí.

Při pozvolném průběhu nemoci zjišťujeme zánět dutin doprovázený ztíženým dýcháním a celou škálu nemocí, které jsou způsobeny oslabením organismu holuba herpesviry: trichomoniázu, mykoplazmózu (tzv. infekční rýma způsobená mykoplazmaty) a mnoho druhů bakteriálních onemocnění.

Průběh

Těžký průběh nemoci pozorujeme v (skrytě) promořených chovech převážně již jen u mladých jedinců, asi do půl roku stáří. Onemocnění se týká výletků, u kterých dochází k pozvolnému chřadnutí, často rýmě a ojedinělým úhynům. Během sezony však může uhynout většina mladého osazenstva holubníku. Z vyzkoušených preventivních opatření proti nemoci lze doporučit oddělený odchov výletků za dodržování přísných hygienických zásad, podávání kvalitní potravy a zajištění dobrého větrání v holubníku.

Vedle těchto průběhů onemocnění může mít herpesviroza formu velmi připomínající paramyxovirozu, chlamydiozu, či slizniční formu neštovic, u postižených jedinců dochází k tzv. praskání v prsou, chrapotu apod. Na výskyt nemoci nás může upozornit i zdánlivě bez příčiny se objevující průjem v jarních měsících (oteplí se a vir se rychleji množí) i kdykoliv v průběhu roku, a přitom hejno není napadeno kokcidiozou, salmonelami a dalšími průjem způsobujícími faktory!

Léčba

Protože onemocnění způsobuje vir, nelze jej vyléčit pomocí antibiotik. Podávání antibiotik potlačí přidruženou bakteriální infekci - zejména respirační potíže způsobené rýmou, má však mnohdy jen dočasné úspěchy - na vir totiž nepůsobí a často po krátké době dochází k opětovnému propuknutí nemoci. K efektní léčbě antibiotiky je bezpodmínečně nutné provést výtěr z infekcí nejvíce postižené oblasti horních cest dýchacích - např. z horního patra v dutině ústní, z ozobí apod., vždy po poradě s veterinárním lékařem, který rovněž navrhne okruh antibiotik, u kterých na jeho doporučení státní veterinární ústav provede vyšetření citlivosti a doporučí citlivé a vyřadí rezistentní (“nezabírající”) antibiotika. Nepodávejme tedy antibiotika bez laboratorního vyšetření “jen tak naslepo”, neboť může dojít k situaci, že si bakterie vytvoří proti většině z nich imunitu. Po léčbě antibiotiky, ale i jinými léky, podáváme po dobu asi jednoho týdne preparáty zajišťující obnovení střevní mikroflory např. Lactiferm, či Avibion.

Vakcinace

Nejúčinnější a mnohdy jedinou ochranou proti virózám je vakcinace. Na vakcinu proti herpesviroze jsme čekali poměrně dlouho, výsledek však splnil naše očekávání. Podařilo se vytvořit vakcinu, která v praxi aktivně podporuje tvorbu protilátek proti tomuto onemocnění a redukuje primární vylučování viru při neznatelných vedlejších účincích. Vakcina sice není schopna zabránit rozšíření viru v hejnu, lze ji však podat kdykoliv v průběhu roku a zabezpečit vytvoření protilátek u všech věkových kategorií holubů. Tyto protilátky brání rozvinutí klinické herpesvirozy, která u dospělých jedinců může být již ve velmi pokročilém stadiu. V chovech, ve kterých se onemocnění rozšířilo, se díky tomuto očkování podaří během dvou, tří let dostat úroveň protilátek pod nebezpečnou míru a natolik oslabit agresivitu viru, že již nechochází k závažným projevům tohoto onemocnění.

Na trhu s veterinárními přípravky jsou v současné době dvě (v podstatě shodné) bivalentní vakcíny: COLINAK NH (výrobce Mevak Nitra s.r.o.) a levnější PHARMAVAC COLUMBI 2 (výrobce Pharmagal Nitra s.r.o.) zajištující ochranu holubů nejen proti herpesviroze, ale zároveň i proti dalšímu nebezpečnému onemocnění - paramyxoviroze. Očkování proti paramyxoviroze, tzv. pseudomoru, je u holubů v předvýstavním období povinné, existují proti němu i speciální vakcíny (NOBIVAC). Osobně však doporučuji používat z důvodu nebezpečí herpesvirozy výše zmíněné bivalentní vakcíny a prevenci proti paramyxoviroze (pseudomoru) posílit předchozím individuálním navakcínováním živou vakcinou proti pseudomoru drůbeže Avipestem.

Bivalentní vakcíny Colinak NH, či Pharmavac columbi 2, se aplikují injekčně do podkoží v krajině šíje v dávce 0,3 ml/holuba. Holoubata poprvé vakcinujeme ve věku 4 - 6 týdnů, v problémových chovech provedeme revakcinaci za dalších 4 - 6 týdnů, v bezproblémových chovech výletky opětovně vakcinujeme po ukončení chovné sezony, spolu s chovnými jedinci. Vakcina má třeba oproti zmíněnému Avipestu velkou výhodu v tom, že ji lze uchovávat v lednici a vždy použít jen množství, které právě potřebujeme. Dospělé holuby vakcinujeme nejlépe cca měsíc před započetím chovné sezony a dále po jejím skončení, před počínající výstavní sezonou. Účinnost vakcíny trvá 6 měsíců, i když některé zdroje uvádějí 12 měsíční imunitu.

Vakcinaci proti paramyxové a herpesvirové infekci lze označit za stěžejní, při častějším obesílání výstav, či pro potřeby sportovního poštovní holubářství lze doporučit i ochrannou vakcinaci proti jiným onemocněním, např. salmoneloze (vakcíny: SALGEN lyof. či BAKTERIOFÁG SALMONELA) a neštovicím.

Použitá literatura:
1. MVDr.Juranová, Veterinářství 3/99
- Herpesvirové onemocnění holubů
2. MVDr.Vokoun, Chovatel
- Nejčastější nakažlivé nemoci holoubat
3. MVDr.Paál, Ročenka klubu struktur. holubů
- Nejčastější onemocnění holubů