Zvonohlík angolský

Konečně jsem se odhodlal sednout k počítači a napsat pár řádků o těchto malých a pro někoho možná úplně obyčejných ptáčcích. Přimělo mě k tomu především přečtení nové knihy pana Petra Podpěry „Zrnožraví pěvci celého světa“, ve které si na stránce věnované těmto ptákům posteskl, že je o nich velmi málo informací, protože se dovážejí jen sporadicky. Obdobné je to i se zkušenostmi s jejich chovem. Osobně si troufám tvrdit, že se nedovážejí vůbec a to ani po roce 1989, kdy se obchod s ptáky uvolnil, je žádná firma, zabývající se tímto artiklem, nedovezla. Samozřejmě některé je inzerovaly, ale vždy se jednalo o zvonohlíky Reichenovy. (obdobné to bylo i se zvonohlíky žlutobřichými) . K tomuto tvrzení mě tak trochu opravňuje osobní – více jak třicetiletá zkušenost, kdy jsem v roce 1974 přišel o posledního samce z mých původně dvou párů a ač jsem dělal možné i nemožné, podařilo se mi je získat až v průběhu roku 2004! Není ani moc těch, o kterých jsem věděl, že tyto ptáky chovali. Já sám jsem je tehdy koupil od pana Slavíčka z Brna – přišli mě na 2500 Kč (!) za pár, což byly na tu dobu poměrně slušné peníze. Řadu let je držel můj dlouholetý kamarád, bývalý inspektor ZOO Brno Arduin Fiedler (který má také na svědomí mou „potrefenost“ právě zvonohlíky), ale bez odchovů. A pokud mám správné informace, asi jeden pár měl pan F. Zahálka z Prahy. Toť vše. Dnes už zde tito ptáci nejsou a bohužel ani ti , kteří je celá léta opatrovali jako oko v hlavě… . A jen oni a ti, co s nimi přišli do kontaktu, dobře věděli proč.

Popis

Mě se v červnu loňského roku podařilo získat ptáky formy O. a. semideserti, a to původně tři páry, ze kterých se ale časem ukázali 2 samečci a 4 samičky.
Je to ptáček velký 11–12 cm, převážně „vrabcovitě“ zbarvený, s tmavohnědou, světlými lemy vroubenou vrchní částí těla. Černé, šedohnědé a světlešedé čárkování má na hlavě, týlu i po stranách krku. Brada a hrdlo je černavé s bílošedým ohraničením. Prsa a břicho jsou světle až krémově hnědé, po stranách prsou sporadicky tmavohnědě čárkované. Střed břicha a spodní část ocasu je bílá. Kostřec je žlutý, vrchní křídelní krovky a vrchní část ocasu jsou černohnědé se žlutohnědým lemováním. Oči jsou tmavohnědé, vrchní část zobáku je rohovitého a spodní masového zbarvení. Samec i samice jsou zbarveni stejně. Mladí ptáci jsou jim podobní, ale schází světlé lemování peří v křídlech a ocase a chybí i světle krémová hněď na prsou a břichu. Celkově jsou mnohem světlejší a jejich čárkování na prsou a břichu je mnohem intenzivnější.

Tak co je na nich, prosím vás, tak zajímavého?! Když se na ně poprvé přišel podívat kamarád, jeho reakce byla naprosto odmítavá: “Prosím tě, cos to koupil za brabčáky?“. Trvala ale jenom do chvíle, než jeden ze samců „otevřel zobák“! A v tom je právě síla a přitažlivost těchto ptáků – v jejich zpěvu! Zpěv samce je velice melodické flétnovité švitoření, velice příjemné chovatelům pěnkavovitých ptáků. Osobně jsem přesvědčen, že patří spolu se zvonohlíkem žlutobřichým vůbec k nejlepším zpěvákům mezi zvonohlíky. Zpěv je i dostatečně hlasitý.

Rozšíření a charakteristika

Zvonohlíka angolského najdeme v Jižní Africe přes Angolu, Zambii, Botswanu, Rhodesii až po severní Zair. V Ugandě a západní Keni žije rovněž. Je to pták otevřených buší, světlých a promýcených lesů, žije na okrajích polí, v zahradách a parcích. Létá v párech, nebo se sdružuje v malých hejnech. Při hledání potravy okolo cest a na trávnících se neustále ozývá svým dvojslabičným voláním. Živí se převážně semeny různých trav, prosem a jinými moučnatými semeny, méně už olejnatými. Bere též zelené krmivo, rozvíjející se pupeny a živočišnou potravu – tu zvláště při odchovu mladých. Malé miskovité hnízdo bývá umístěno v křoví, nebo na nízkých stromech. Postaveno bývá z různých suchých trav a vláken a vystýláno zvířecí srstí. Vejce, zpravidla 3–4, bývají světlezelená s hnědými skvrnami – zvláště na tupém konci. Zvonohlíci angolští patří i dnes k méně dováženým zvonohlíkům i v EU. Po dovozu potřebují 20–22 °C. Jakmile se aklimatizují, je možné chovat je i v zahradních voliérách. Citliví jsou především na chladné a vlhké počasí, před kterým je třeba je chránit. Lehce mohou „chytit“ infekci dýchacího ústrojí, náchylní jsou i k potížím žaludku a zažívacího traktu. Zvonohlík angolský nemusí být chován jen ve voliéře, ale také v prostornější kleci. V ní velice rychle zkrotne a je velmi příjemným domácím ptákem. Často bývá chován pouze samec kvůli příjemnému zpěvu. Co se odchovu týče, H. Bielfeld uvádí, že bývá často zdařilý, že není složitější než u zvonohlíků mozambických. Největší problémy nastávají při sestavovaní chovného páru, protože samec i samice jsou stejně zbarveni. Proto se doporučuje sehnat 4–6 nebo i více těchto ptáků, abychom měli jistotu, že chovný pár sestavíme. Spoléhat se na sestavení páru jen podle zpěvu se nedoporučuje, protože se stává, že samec delší dobu v novém prostředí vůbec nezpívá. Tok i období odchovu je podobné jako u ostatních zvonohlíků. Na vejcích sedí pouze samice.

Můj chov

Své angoláky jsem umístil ihned do ptačí místnosti mezi čížky ohnivé a ostatní chovance, sedl jsem si mezi ně a sledoval každý jejich pohyb. Vy zkušenější už samozřejmě víte, (i když, jak je vidět na mém případě, zkušení nejsme asi nikdy dost!), že jsem větší pitomost udělat nemohl. Ještě týž večer jsem se zatajeným dechem a přes zavřené dveře „ptákárny“ poslouchal perfektní přednes jednoho ze samců, který porušil psané zvyklosti a naplno se rozezpíval. Z jeho projevu jsem byl doslova unešen a liboval jsem si, jakého jsem získal mistra! Ráno jsem ovšem „sklízel plody“ své unáhlenosti - dva z nových ptáků nezvládli naprosto odlišné bakteriální mikroklima, než na které byli zvyklí, a byť v plné kondici – uhynuli. Později, podle zpěvu druhého samce, jsem zjistil, že to byl právě onen „mistr“ a jedna samička. Jak se ukázalo, zůstal mi 1 samec a 3 samičky. Ptáci zpočátku odmítali brát cokoliv jiného než senegalské proso v klasech. Později vzali i to, co viděli, že berou ostatní ptáci – tzn. různé druhy prosa, lesknici a směsku, kterou dávám čížkům ohnivým. Velmi rychle začali brát vaječnou míchanici, salát a čínské zelí. V polovině října jsem u samce, kterého jsem choval samostatně v kleci 40×40×80 cm, pozoroval zvýšenou pohlavní aktivitu, tak jsem k němu pustil jednu ze samic. Po krátkém a bouřlivém toku došlo k páření. Do týdne si upravili hnízdo v otevřené krabičce, kterou používám i u ostatních ptáků. Hnízdní kotlinu vytočili z jemného sena a vystlali naškubaným sisalem. Snůška činila 3 vejce, na kterých seděla samice 14 dnů. Vylíhlá mláďata krmili velmi pilně oba rodiče, nejprve namočeným piškotem, máčeným senegalem a směskou pro čížky ohnivé. Později jsem přidal klasickou vaječnou míchanici, listy salátu a čínského zelí a dával jsem i sušenou míchanici ORLUX. Ptáci velmi dobře prospívali a po dalších 16 dnech opustili hnízdo. V té době byli zhruba poloviční velikosti oproti rodičům, ale rychle je doháněli. Plné samostatnosti dosáhli zhruba ve stáří 33 dnů. Přibližně od 22. dne je krmil už pouze samec, protože samice se připravovala na další hnízdo. Ty byly do konce roku ještě dvě – po 4 a 3 vejcích a obě úspěšné. V průběhu hnízdění jsem nedával žádnou živočišnou potravu kromě vaječné míchanice.

Co říci závěrem? Zvonohlík angolský je určitě pták, který by si zasluhoval pozornost našich chovatelů, zejména těch, kteří se zabývají drobotinou. Možná, že cena je o něco vyšší než u běžných druhů (v SRN se nabízejí, podle forem, v rozmezí od 80 do 135 EURO za pár), ale domnívám se, že svými vlastnostmi, zejména krásným zpěvem, ji bohatě vyváží. Více by pro obohacení našich chovů o tyto ptáky mohly určitě udělat i obchodní firmy, zabývající se dovozem. Zkušeností a kontaktů už mají určitě dost. Takže se na to společně těšme!

Použitá literatura: H. Bielfeld „Zeisige, Kardinale und andere Finkenvögel“