Evropské bojgy
Telescopus fallax (Fleischmann, 1831)
Hadi rodu Telescopus, který popsal Wagler v roce 1830, jsou ve všech směrech velice zajímavými živočichy. V dnešní době čítá tento rod celkem 12 druhů, kteří se především vyskytují v jihozápadní Asii a v Africe. Ovšem jeden druh se vyskytuje i v jihovýchodní Evropě. Tímto druhem je právě Telescopus fallax. Tento velice zajímavý had byl poprvé popsán Fleischmannem v roce 1831. Jako typovou lokalitu pak uvedl Trieste. V různých publikacích se setkáme i se staršími synonymy, jako třeba Coluber vivax z roku 1826 (Fitzinger) nebo s názvem Tarbophis fallax (Fleischmann, 1831). Ovšem jako platný nomenklatorický popis je uznáván popis Fleischmannův z roku 1831.
Hlavatka kočičí někdy též skvrnovka kočičí, jak je česky tato bojga nazývána, dostala své české pojmenování díky svislé oční zornici, která připomíná zornici kočičí, čímž je uzpůsobena především noční aktivitě. Anglicky je pak nazývaná Mediterranean Cat Snake.
Tento překrásný had má plochou, širokou hlavu, která je zřetelně odlišena od krku. Hlava má vejčitý tvar. Na hlavě jsou patrné velké oči, ve kterých má, jako jediný evropský had čeledi Colubridae, již zmiňovanou štěrbinovitou zřítelnici. Tělo je štíhlé a spíš vyšší než širší. Ošupení na těle hlavatky je hladké. Ve středu těla leží 21 až 22 řad dorsálií. Základní zbarvení tohoto hada je světle až tmavě šedé, modrošedé, žlutošedé a někdy může být i lehce načervenalé. Kresbu tvoří podélná řada skoro pravoúhlých černých nebo šedých skvrn na hřbetě s bledšími skvrnami na bocích. Tyto skvrny mohou však i splývat s přiléhajícími. Skvrny mohou tvořit i pásy nebo dokonce částečně či úplně chybět. Hlava je zbarvena podobně jako tělo. Horní strana hlavy je tmavě skvrnitá nebo tečkovaná a většinou nese tři tmavé pruhy. Ventrální strana těla je zbarvena krémově, žlutavě nebo narůžověle. Břicho však může být i porcelánově bílé. Zbarvení břicha je často proseto vzorem tmavších skvrnek, teček nebo čárek. Telescopus fallax dosahuje délky nejčastěji kolem 70 až 100 cm, ovšem mohou dorůst i délky kolem 130 cm.
Hlavatka kočičí je rozšířena na Balkánském poloostrově, na mnoha ostrovech východního Středomoří, v Malé Asii a zasahuje až na Kavkaz a do jihozápadní Asie. Na tomto areálu vytváří celkem 6 subspecií:
Telescopus fallax fallax (Fleischmann, 1831)
Telescopus fallax iberus (Eichwald, 1831)
Telescopus fallax intermedius (Gruber, 1974)
Telescopus fallax multisquamatus
(Wettstein, 1952)
Telescopus fallax pallidus (Stepanek, 1944)
Telescopus fallax syriacus (Boettger, 1889)
Z těchto šesti poddruhů se v Evropě vyskytují čtyři. Jsou to poddruhy T. f. fallax, iberus, multisquamatus a pallidus. Areál Telescopus fallax fallax zahrnuje území severovýchodní Itálie, pobřeží Chorvatska a přilehlých ostrovů, západní Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Albánie, Makedonie, jižního Bulharska, Řecka a ostrovy Paros, Antiparos, Kalymnos, Samos, Milos, Tourlos a Turecka. Osídluje však také ostrov Malta a nepotvrzené údaje pocházejí dokonce z jižního Slovinska. T. f. iberus obývá oblast, Kavkazu, Dagestánu, Arménie, Gruzie a Ázerbajdžánu. T. f. multisquamatus se vyskytuje na ostrově Koufunissi u Kréty a T. f. pallidus na ostrovech Kréta, Elassa, Gavdos a Christiana. Poddruhy se od sebe odlišujeme hlavně na základě různých morfologických znaků.
Hlavatka kočičí je druh obývající hlavně suchá a slunná stanoviště. Má ráda kamenité svahy řídce porostlé křovinami, ale také nejrůznější haldy kamení, rozpadlé kamenité zdi, staré a rozpadlé budovy. Nalézt se dá také ve vyschlých říčních korytech. Nejčastěji ji nalezneme pod vhodnými kameny a nebo v rozpadlých zídkách, kde přes den odpočívá. Vyskytuje se v rovinách i pohořích. Její výskyt je často omezen množstvím a vhodností potravy.
Tento druh většinou dává v přírodě přednost suchým a slunným habitatům s řídkou vegetací. Proto i pro hlavatku kočičí zařizujeme menší suchá terária. Vyhovují terária o rozměrech např. 60×40×40 (d×vך). Jako podklad do terária je nejlepší směs štěrkopísku s jílovitou zeminou nebo lesní hrabankou, v poměru 2 : 1. Do terária je vhodné umístit několik plochých kamenů, ze kterých vytvoříme úkryt a hrubší větev nebo kořen, na kterém hlavatky rády odpočívají. Do terária umisťujeme také menší misku s vodou. Eventuálně můžeme do terária umístit i některé rostliny, např. břečťan. Terárium osvětlujeme a vyhříváme 10–12 hodin denně, pokud je však místnost více vytápěna, postačí terárium postavit na světlé místo. Teplota přes den by se měla pohybovat okolo 28–30 °C, v noci pak jen nepatrně snížíme. Terárium rosíme asi třikrát týdně, nejlépe ráno. Celkově však nádrž udržujeme suchou. Tento druh můžeme chovat společně, ale opět jen přibližně stejně staré jedince.
Rovněž u hlavatky kočičí je pro předpoklad odchovu a celkově dobrého zdravotního stavu nutné zimování. Tento druh v přírodě může zimovat 4 až 6 měsíců, v teráriu postačuje zimování v délce 2 měsíců. Přičemž jedincům z ostrovních populací postačuje zimování v délce jednoho měsíce. Zimujeme v temnu, suchu a klidu při teplotě okolo 10 °C. V krátké době po odzimování následují námluvy a páření. Tato doba trvá asi 3 týdny. V přírodě je to nejčastěji v dubnu. Rozmnožit tento druh v zajetí je velice těžké, problémem není jen náročnost druhu, ale hlavně sestavení páru ze stejné lokality. Pokud se tyto problémy podaří překonat a dojde k úspěšnému spojení, klade samice, nejčastěji v červenci, 4 až 8 bílých vajíček. Vejce inkubujeme nejlépe ve vlhkém vermikulitu. Teplota v inkubátoru by se měla pohybovat okolo 28 °C. Inkubace trvá okolo 55–65 dní. Z
Jako potrava v přírodě slouží hlavatkám především nejrůznější ještěři, je však zaznamenána i ophiofágie. Někdy však nepohrdne ani hlodavci či hmyzem. Kořist vyhledává především za soumraku a v noci. Kořist ochromuje slabým jedem, ale i udušením. V zajetí podáváme hlavatkám především hlodavce, které někteří jedinci ochotně přijímají. V ohrožení se hlavatky stáčejí, syčí a prudce koušou.
Přestože se tento druh v přírodě vyskytuje v oblasti již herpetologicky celkem probádané a jedná se o chovatelsky atraktivního jedince, není u nás téměř chována, o odchovech pak ani nemluvě. Což je určitě veliká škoda.
Macroprotodon cucullatus (Geoffroy Saint – Hilaire, 1827)
Tento taxonomicky velmi zajímavý druh, poprvé popsal v roce 1827 Geoffroy de Saint – Hilaire, jako Coluber cucullatus. Od té doby prošel druh nejrůznějšími taxonomickými změnami. Můžeme se setkat se synonymikou jako Coronella cucullata (Günther, 1858), Lycognathus cucullatus (Duméril & Bibron, 1854), Coronella textilis (Strauch, 1862), Psammophylax cucullatus (Jan & Sordelli, 1866) atd., nakonec však byl přeřazen do rodu Macroprotodon. V dnešní době však spíše není příliš jasné, jestli je rod Macroprotodon monotypický nebo polytypický. V literatuře se setkáme s tím, že rod Macroprotodon obsahuje pouze jeden druh a tím je právě Macroprotodon cucullatus. Ovšem novější revize, které provedl Carranza et al. (2004) říkají něco jiného. Totiž Carranza uznává v rodě Macroprotodon 4 druhy. Těmi jsou M. cucullatus, M. brevis, M. mauritanicus a M. abubakeri (Wade, 2001). Přičemž M. brevis a M. mauritanicus jsou vlastně poddruhy M. cucullatus. Mnoho odborníků toto nové členění neuznává a v rodě Macroprotodon vidí pouze jeden stávající druh. Pravdou však je, že by se M. brevis mohl v budoucnu opravdu stát plnohodnotným druhem.
Česky je tento druh nazýván užovka kapucínská. Své české pojmenování dostala podle tmavé skvrny nacházející se na zátylku, která má často tvar trojúhelníkovité kapuce. Anglický název hada False Smooth Snake, mimo jiné vystihuje hlavně její hladké ošupení těla.
Tento nevelký a nenápadný had má zploštělou hlavu, která je jen mírně odlišena od krku. Má malé oči s vejčitou zřítelnicí. Hlava je celkově úzká s nápadně velkým, plochým rostrálním štítkem. Tělo je štíhlé s hladkým ošupením. Zbarvení hřbetní části těla je většinou šedohnědé, žlutohnědé nebo červenohnědé. Šíji zdobí již zmiňovaný tmavý obojek, který může přecházet až na horní stranu hlavy. Existují však, i když vzácně, tzv. „černohlavé formy“, které mají svrchní část hlavy zbarvenou černě, bez skvrny v záhlaví. Po celé délce těla se táhne řada se třemi nebo pěti podélnými řadami skvrn. Zbarvením často připomíná hady rodu Coronella. Od těch se však liší folidózou hlavy. Charakteristickým znakem je velký šestý horní labiální štítek, který dosahuje úplně nebo skoro až po štítek parientální. Břicho tohoto hada je zbarveno žlutavě, růžově nebo červenavě s černými příčnými skvrnkami, tvořící šachovitý vzorek, nebo s podélnými proužky. Užovka kapucínská dosahuje celkové délky 40 až 50 cm, maximálně 65 cm.
Tento druh obývá oblast od jihu Pyrenejského poloostrova, přes severní Afriku až po Izrael. Pokud nebudeme brát v úvahu taxonomické změny v druhu tak Macroprotodon cucullatus na tomto území vytváří celkem čtyři poddruhy:
Macroprotodon cucullatus cucullatus (Geoffroy, 1827)
Macroprotodon cucullatus brevis (Günther, 1862)
Macroprotodon cucullatus mauritanicus (Guichenot, 1850)
Macroprotodon cucullatus ibericus (Busack & McCoy, 1990)
Nominotypický poddruh M. c. cucullatus je rozšířen v oblasti středního a jižního Alžírska, Tuniska, severní Libye, severního Egypta, až po Izrael. Vyskytuje se rovněž na Baleárských ostrovech a ostrovech Lampedusa a Galik. Subspecie M. c. brevis se vyskytuje na jihu Španělska a Portugalska, na Baleárách a v západním a středním Maroku. Poddruh M. c. mauritanicus obývá oblast východního Maroka, severní Mauritánie, severozápadního Alžírska a severního Tuniska. Dokonce se vyskytuje na ostrově Lampedusa a na Baleárách. Poslední, taxonomicky celkem mladý poddruh M. c. ibericus, se vyskytuje na jihozápadě Pyrenejského poloostrova.
I tento druh, stejně jako předchozí dva druhy, je představitelem suchých a kamenitých území. Užovka kapucínská se především nalézá na vyhřátých hromadách kamení, na starých zdech často porostlých křovinami. Vyskytuje se i ve světlých lesích. Nalézt se dá také na zemědělsky obdělávaných plochách, jako vinicích, v olivových hájích, na okrajích polí apod. Vyskytuje se jak v nížině tak i v pahorkatině.
Při zařizování terária pro chov těchto hadů, budeme vycházet z biotopu, který druh obývá ve volné přírodě. K chovu postačuje malé terárium o rozměrech např. 50×30×40 (d×vך). Jako podklad zvolíme nejlépe směs štěrkopísku s rašelinou a rozdrcenou kůrou. Nádrž vybavíme několika plochými kameny, menší kůrou, která bude chovancům sloužit jako úkryt a hrubší větví nebo kořenem. Důležité je, aby „macroprotodoni“ měli dostatek tmavých úkrytů. Do terária rovněž umístíme menší misku na vodu. Potřebují na světle stojící terárium nebo osvětlování 10–12 hodin denně. Teplota v teráriu by se měla pohybovat okolo 26 až 30 °C, přes den s nočním poklesem až na hodnoty kolem 20 °C. Terárium téměř nerosíme. Jen v období před svlékáním hada je vhodné terárium lehce porosit. Tento druh je možné chovat pohromadě, avšak osobně upřednostňuji chov oddělený.
Tento druh je rovněž vhodné zimovat. Bez něj hadi často chřadnou a samozřejmě se ani nerozmnožují. Zimování by mělo probíhat v temnu a chladu při teplotě kolem 12–15 °C. Délka zimování by měla být alespoň jeden měsíc. V přírodě tento druh zimuje 4 až 6 měsíců (Gruber, 1989). Po zimování následuje krátké období rozmnožování. Ve volné přírodě období rozmnožování probíhá nejčastěji v květnu, v zajetí pak podle ukončení zimování. Páření probíhá skrytě, často v podvečerních hodinách. Pokud máme sestaven pár nebo skupinku zvířat pocházejících ze stejně oblasti, nečiní rozmnožení těžkosti. Odpářené samice jsou gravidní zhruba měsíc a půl, poté kladou snůšku 3 až 7 vajec. Nejčastěji je to v červnu nebo červenci. Vejce inkubujeme na vlhkém rašeliníku nebo vermikulitu při teplotě okolo 28 °C. Mláďata se líhnou přibližně po 50 až 60 dnech. Po vylíhnutí měří okolo 15–17 cm a jsou zbarvena podobně jako dospělí jedinci. Odchov v zajetí se již několikrát podařil (Kocourek, 1998). Mladé užovky kapucínské odchováváme odděleně. Pohlavně dospívají zhruba po dvou až třech letech.
Přirozenou potravou Macroprotodon cucullatus ve volné přírodě jsou hlavně ještěři. Přesněji však nejrůznější ještěrky a gekoni. Proto je jedince v zajetí tak těžké krmit potravou složenou především z hlodavců. Ovšem jsou jedinci, kteří až překvapivě berou v zajetí ještě neosrstěná mláďata myší (Vlček, 1992). Většinou je však nutné násilné krmení. Někteří jedinci vykazují i ophiofágní sklony. Potravu loví nejčastěji za soumraku a v noci. Kořist polyká živou, částečně ochromenou jeho slabým jedem.
Ještě v nedávné době byl tento druh nabízen celkem ve velkém množství. Ovšem v poslední době je situace úplně jiná. Příčinou, proč se Macroprotodon cucullatus již téměř nechová, není jen jeho relativní chovatelská náročnost, zapříčiněna především potravní specializací, ale i důvod, že teraristé dají často přednost chovu jiných, vzácnějších a chovatelsky zajímavějších druhů, ne tak náročných, které se dají sehnat mnohem lépe a rychleji.
Všechny tři výše popisované druhy patří mezi hady s tzv. opistoglyfním typem chrupu. To znamená, že jsou vybaveny rýhovanými zuby, které však nejsou umístěny v přední části tlamy jako u Viperidae, ale v zadní části horní čelisti. A tímto se právě odlišují od užovek, se kterými jsou některé druhy vzhledově podobné. Jedové zuby stojí v čelisti buď osamoceně nebo po několika v řadě za sebou na každé straně čelisti. Na přední straně se pak nachází žlábek nebo rýha. Před rýhovanými zuby se nachází normální aglyfní chrup, který je od zvětšených maxilárních zubů zpravidla oddělen mezerou. Orgánem, který produkuje toxin je tzv. Duvernoyova žláza, která je součástí žlázy slinné. Jedový kanálek pak vede jed na kořen rýhovaného zubu. Jed se při zakousnutí dostává rýhou až do rány. I přesto, že jsou jedové zuby umístěny až v zadní části čelisti, patří bojgy mezi jedny z nejlepších lovců s velmi účinným jedovým aparátem.
Co se týče jedovatosti evropských bojg, tak ani jeden druh nemůže svým jedem nijak zvlášť ohrozit zdraví člověka. Oba malé druhy Telescopus fallax a Macroprotodon cucullatus nemají dostatečně velkou tlamu, aby dokázaly kousnout tak, že dojde ke kontaktu jedových zubů a kůže. Ovšem jakmile se zakousnou, tak často nepouštějí a snaží se žvýkavými pohyby dostat až k jedovým zubům. Při žvýkavém pokousání „teleskopkou“ či „macroprotodonem“ jsem pozoroval jen lehké pálení a zarudnutí v okolí místa kousnutí. Toto však během několika minut ustoupilo. Také Malpolon monpessulanus, který však kouše již mnohem citelněji, není většinou schopný zasáhnout kořist nebo útočníka svými jedovými zuby. Spíše jen chňapne a zase se rychle vrací zpět, což pro otravu nestačí. Větší dojem způsobuje jeho hlasité syčení. Při opravdovém kousnutí však může k otravě dojít. Otrava se může projevit edémem a zarudnutím pokousané části končetiny, zvýšenou teplotou a zvracením. Většinou se však jedná o lehké otravy, které po několika hodinách zmizí. Ani při pokousání tímto druhem jsem nepociťoval nic víc než slabý otok a zarudnutí. Obojí zmizelo do třiceti minut.
Z celkového hlediska existují i velmi nebezpečné druhy bojg. V Africe žije velmi jedovatá bojga Dispholidus typus, která např. zavinila smrt celosvětově uznávaného herpetologa, profesora Karla Pattersona Schmidta. Smrt nastala po 24 hodinách. Karl Schmidt sepsal v posledních hodinách svého života podrobnou zprávu o průběhu otravy. Nebezpečná bojga je také Thelotornis kirtlandii a za určitých okolností také druh Boiga dendrophila.
Evropské bojgy jsou rozhodně krásnými a atraktivními chovanci, ale díky své relativní chovatelské náročnosti bych je doporučil jen zkušenějším a hlavně trpělivým chovatelům, protože trpělivosti je při chovu nejen evropských bojg opravdu potřeba.
Literatura:
Brodmann, P., 1987: Die Giftschlangen Europas und Gattung Vipera in Afrika und Asien, Kümmerly & Frey, Bern
Cerha, V., Kocián, M., 2001: Užovky, Polaris, Frenštát p. R.
Diesener, G., Reichholf J., 1997: Obojživelníci a Plazi, Ikar, Praha
Chmelík, P., 1992: K biologii rozmnožování užovky Telescopus fallax. Akvárium Terárium, 35 (3): 34 - 36.
Kocourek, I., 1998: Marocká bojga Macroprotodon cucullatus v teráriu, Akvárium Terárium, 41 (4): 57 - 59
Vlček, P., 1992: Nejmenší bojga Evropy. Akvárium Terárium, 35 (11): 26–28.
http://www.embl-heidelberg.de/~uetz/LivingReptiles.html
