Eryx (Gongylophis) conicus

Na úvod bych se chtěl něco zmínit o systematice rodu Eryx. Pokud se podíváme na taxonomii, vypadala by asi nějak takto:
čeleď Boidae (hroznýšovití),
podčeleď Erycinae (hroznýšci),
rod Eryx a Gongylophis

A právě zde panuje nejednota. Někteří autoři uvádějí pouze rod Eryx s dalšími poddruhy. Jiní autoři uvádějí rod Eryx a Gongylophis. Existuje i názor, že označení Gongylophis je synonymem pro označení Eryx.
Právě poslední dři druhy, tedy colubrinus, conicus, mueleri, někteří autoři zařazují do samostatného rodu Gongylophis. Jiní do tohoto rodu řadí pouze druh conicus a muelleri. V poslední době se ještě podle některých vědců objevil jeden druh žijící na území Somálska, který není uveden v tabulce a to Eryx borrii.

Snažil jsem se velmi jednoduše naznačit diagramem, jak to v dnešní systematice vypadá.
K tomuto taxonomickému zařazení by se dalo napsat ještě daleko více, ale nebudu zde rozebírat podrobný vývoj zařazování. Není mým cílem hodnotit nebo polemizovat, zda daný druh je zařazen správně či ne.

Detail šupin.

Nesmím opomenout se na tomto místě zmínit o stupni ochrany těchto zvířat. Celá skupina Boidae spp. patří do přílohy II (našeho známého B) vyhlášky CITES, vyjma některých konkrétních druhů, které jsou zapsány v příloze I (našeho známého A). Tedy rod Eryx, respektive Gongylophis, patří také do druhé přílohy. Výjimku tvořil donedávna Eryx jaculus, který byl zapsán do skupiny 1, ale podle posledních informací by měl také již patřit do přílohy II. Jenom připomenu, že zvířata skupiny II již nepodléhají povinné registraci (až na výjimky), ale chovatel nebo prodávající musí věrohodně doložit původ zvířat, které vlastní. Na rozdíl od zvířat přílohy I, kde pro účel prodeje musí zažádat o výjimku z komerční činnosti.
Teď již dost různých vyhlášek a teorií a nyní se zaměřím na mé praktické zkušenosti s chovem Eryx (Gongylophis) conicus. Tento hroznýšek obývá dost rozsáhlé území, od východního Íránu přes Pákistán, Nepál, až po jich Indie a Srí Lanku.
Obývá stepi, dokonce i hospodářskou krajinu. Není vázán přímo na písečné prostředí jako jiní zástupci, ale má radši kypřejší půdu s kameny, pod kterými se s oblibou ukrývá zahrabán. Jako všichni zástupci žije skrytým způsobem života. Pokud ho je nějak vidět, tak jen jeho hlavu.
Je to poměrně velký a statný druh hroznýška. Podle některých autorů dorůstají v přírodě délky 85 až 100 cm. V zajetí zpravidla 40 až 50 cm samci a 50 až 65 cm samice. Ošupení na hřbetní straně, krku a na ocase je kýlnaté, na břiše pak hladké. Hlavu nemá zřetelně oddělenou od krku, oči jsou malé a spodní čelist zřetelně menší než horní. Zbarvení je šedé, na bocích přechází na jemně světle hnědou. Na hřbetě pak je tmavě hnědý nebo červenohnědý klikatý pruh, mnohdy s černým lemováním. Na bocích je pak menší podobný pruh nebo pouze skvrny v barvě hřbetního pruhu.
Pohlavní rozdíly jsou jasně patrné u dospělých jedinců. Samička je zřetelně větší a robustnější než sameček. Dále pak má samička relativně menší ocásek v porovnání se samečkem. U mláďat nejsou tyto rozdíly, tedy délky ocásku, patrné. Pohlaví se tedy dá určit především sondováním. Např. u Eryx colubrinus se pohlaví podle délky ocásku dá celkem spolehlivě určit velmi brzy po narození.

Pohlaví v dospělosti lze jasně rozeznat podle velikosti.

Jsou to poměrně nervózní a kousaví hadi, zvláště pak jedinci z přírody. Dospívají ve 3–4 roku života, samci mohou být schopni reprodukce ve 2. roce. Někteří autoři uvádějí hmotnost, při které dosáhnou pohlavní dospělosti u samice 250 g, u samce 60–75 g. V době páření, která se pohybuje od února do dubna, obvykle samci nepřijímají potravu. Samice rodí 3–12 mláďat. Mě se podařilo získat dva páry těchto hroznýšku na podzim roku 2003. Všechna zvířata pravděpodobně pocházela z přírody. Jeden pár jsem si nechal pro svůj chov a jeden pár skončil u kolegy. Stáří podle registračních listů bylo 6 let samička a 4 roky sameček.
Hady jsem umístil nejprve pouze na čistý bílý papír se dvěma úkryty, žárovkou na vyhřátí a miskou s vodou. To se mi celkem vyplatilo, protože jsem na nich objevil velmi rychle roztoče. Ošetřil jsem je dvakrát po sobě přípravkem Frontline v rozprašovači a spolehlivě jsem se roztočů zbavil. Na hroznýšcích zpravidla moc často roztoči nebývají, protože jejich neustálé prolézání substrátem jim moc neprospívá, ale protože conicusi mají šupiny značně kýlnaté, pravděpodobně se roztočům dařilo u bývalého chovatele celkem dobře.
Zhruba po měsíci jsem je umístil již do přírodně vybaveného terária o rozměrech 120×50×35 cm. Jako substrát používám jemnou naplavenou opuku.Tento substrát používám u většiny hadů a výborně se mi osvědčil. Můžu si vybrat zrnitost, jaká mi vyhovuje, perfektně pohlcuje pachy, přijímá vlhkost a zase lehce vyschne. Nemám ani žádné problémy s plísní. Samozřejmě se hodí do suchých nebo polosuchých terárií.

U Eryxů jsem použil vrstvu jemné opuky 7–10 cm silnou. Dva úkryty z hliněných květináčů. Jeden v teplém místě a druhý na chladnějším. Dále mám v teráriu umístěný topný kámen a několik plochých kamenů, pod kterými se s oblibou zahrabávají. Také je v teráriu miska s vodou. Pít přímo z misky jsem je viděl pouze jednou, a to samici po porodu. Teplotu pod žárovkami udržuji 30 stupňů Celsia, u topného kamene je teplota 32–37 stupňů Celsia. Teplota v teráriu je asi 25 stupňů Celsia. Oba velmi rádi střídají místa svého pobytu. Zvláště po nakrmení se oba schovají pod úkrytem, který je přímo vyhříván žárovkou. Jeden roh terária jsem pravidelně rosil. Využívala toho především samice a před svlekem trávila veškerý čas v tomto rohu. Sameček se naopak bez jakýchkoli problémů svlékl přímo pod žárovkou.
První zimu, tedy 2003 / 2004 jsem je příliš nezimoval, protože jsem přesně nedovedl posoudit, v jaké jsou kondici. Navíc se objevili trochu zvláštní problémy v příjmu potravy. Oba přijímali potravu celkem pravidelně jednou týdně, ale pouze neosrstěné hole myši, potkana nebo mastomyši. Pokud bylo předložené hole osrstěné, pak bez problému tuto potravu lovili, ale po několika dnech ji natrávenou vyvrhli zpět. Proto jsem se hlavně samici snažil krmit pravidelně holetem potkana. Dále jsem už nepozoroval žádné problémy a proto jsem na konci prosince postupně snížil teplotu vypnutím topného kamene a pak i žárovek. Teplota se pohybovala okolo 15–18 stupňů Celsia.
Oba hadi zalezli do substrátu a nebylo je vůbec vidět až do února. Zhruba v polovině února roku 2004 se příroda zbláznila a aniž bych rozsvítil, Eryxové sami vylezli. Ani se nedivím, protože pokud si vzpomínáte na únor 2004, pak asi na jeden týden teplota vyšplhala opravdu vysoko. Oteplilo se i v místnosti, kde jsem měl terária a Conicusi jako by cítili jaro vylezli a začali slídit po teráriu. Proběhlo i páření, které jsem nezaznamenal, protože jsem nepočítal s tím, že chvilkové zvýšení teploty vyvolá takovou pohlavní aktivitu. Začal jsem mít podezření až asi po měsíci, kdy jsem už zvýšil teplotu v teráriu a samice začala bez jakýchkoli problémů přijímat cokoli, co se naskytlo v dosahu její hlavy.

Detail hlavy.

Conicusi loví zvláštním způsobem. Trčí jim pouze hlava z úkrytu nebo ze substrátu a velmi rychlým trhnutím hlavy do boku uchopí kořist a někdy ji ovinou, pokud se jedná o větší kořist. Nikdy neloví aktivně, ale vždy čeká, až mu potrava přijde až úplně k hlavě. Podobně loví i druh Eryx miliaris. Eryx colubrinus zase loví maličko odlišně, loví spíše škubnutím hlavy směrem nahoru a potravu si omotává vždy.
Samička začala také nabývat na objemu, i když u těchto robustních zvířat zvětšení objemu není až tak viditelné na první pohled. Asi do poloviny dubna byla velmi žravá a pak ji nezajímala potrava už vůbec. Skoro pořád pobývala v teplé části terária a vyhřívala se asi v polovině těla. 2. 7. 2004 dopoledne začala rodit mláďata, poslední mládě porodila asi kolem 2. hodiny odpolední. Celkem porodila 7 bezproblémových mláďat, 5 samečků a 2 samičky. Od páření po porod tedy uběhlo asi 5 měsíců. Mláďata vážila 11–12 gramů a měřila okolo 13–16 cm. Větší polovina z nich si vzala hole ještě před prvním svlekem. Po prvním svleku úplně všechna přijímala holata. Umístil jsem každé mládě zvlášť do plastového boxu s vyšší vrstvou substrátu a miskou s vodou. Teplotu udržuji mezi 28–30 stupni Celsia, spodním vytápěním, s malým nočním poklesem. Krmil jsem podle potřeby, protože pokud mládě čekalo na potravu, vystrčilo hlavu ze substrátu. Pokud bylo nažrané, zalezlo a ani se neukazovalo.
Po sedmi měsících jsem si nechal jeden pár mláďat, sameček měřil 28 cm a vážil 36 g, samička měřila 29 cm a vážila 41 gramů. Nyní ještě zmíním velikost dospělých jedinců: sameček 42 cm, 97 g, samička 63 cm, 2602 g.
Samička ihned po porodu začala přijímat potravu, ale s obvyklým problémem. Spolehlivě tráví pouze neosrstěné holata. Po těchto zkušenostech můžu říct, že chov není nijak zvlášť náročný. Pokud se týká jedinců z volné přírody, mohou vyvstat určité komplikace, ale mláďata odchovaná v zajetí jsou nesmírně žravá a bez problémů rostou. Určitá kousavost a nervozita jim ale zůstává.

Prameny: The EMBL Reptile Database
The Sand Boa Page

text a foto: Richard Valko