NĚCO DO POSLEDNÍHO ČÍSLA, K ZAMYŠLENÍ …

Vážený pane Podpěro!

Josef Švejk komentoval jistou, všeobecně známou episodu mimo jiné i slovy, že chodí rád a na nějakém tom kroku mu nesejde. Podobně jsem na tom já se psaním, píšu rád a na nějakém tom slově mi nesejde. Prosím proto obrňte se trpělivostí, můj dopis bude se vší pravděpodobností poněkud obsáhlejší.
Abych se pustil do psaní, k tomu mne přivedl Váš článek ve Fauně č. 21, ten o kanárkářském museu v Harzu. Je to už třetí povídání o Sankt Andreasberku za posledních několik let, co já četl. Ten první napsal pan Vavřena, druhý pan Edelman, či tak nějak. Jistě oba zmíněné kanárkáře znáte, na rozdíl ode mne. Já žádný kanárkář nejsem, chovám sice a pěstuji kde co, pětadvacet let i kanára, jenže vždycky jen jednoho. Pro zpěv, pro radost, aby mi dělal společnost, když jsem sám. Rádio občas snesu, ale taky přijdou chvíle kdy bych ho s chutí ukopl i se šňůrou. Televizi nemám, televize mi vadí, pomyšlení, že bych byl nazván či označen za televizního diváka, je natolik hrůzná, že mne nikdy nenapadlo si onen přístroj pořídit. Já totiž na rozdíl od většiny národa vím, co to televizní divák je. Je dost dobře možné, že je to známo i Vám, ale pro jistotu: televizní divák je člověk, co si neví rady se životem, proto sedí a dívá se, jak žijí ti, co televizi ke svému žití nepotřebují. Já to nevymyslel, to jistý pan Petránek, komentátor to rozhlasový, já s tím jen souhlasím. Děsí mě představa, že bych měl sedět a dívat se na něco (třeba i velikého a krásného) co prožívá někdo jiný, zatímco bych si mohl odžít něco svého, i když menšího a ne tak zajímavého.
Ale zpátky k domu, kde žil před lety pan Trute. Články pana Vavřeny a jeho kolegy jsem četl ve svazovém Chovateli a moc se mi to líbilo. Jenže mne to vůbec nepřivedlo k tomu, abych se do Říše rozjel. Ostatně bych musel na kole, na stroji zn. Pelikán, rok výroby 1932, nic jiného krom svých starých končetin nevlastním. Já tam ale nezatoužil jet a všechno to vidět, mně konec konců stačilo to psaní a pár fotek v časopise. V tom prvním článku byla fotografie cirkulárky na šlapání – túze zajímavá věc, vyfotografoval jste si ji i Vy. Velice se to zařízení zamlouvalo jednomu mému příteli, jinak to poddanému Norské koruny, co jen povyrostl a rozkoukal se po světě, opustil nehostinný Bergen a usadil se v podhůří Krušných hor, tam, kde skoro pořád svítí slunce a málokdy prší, což se o jeho domovině říci nedá. Ono to Norsko může být tisíckrát nejbohatší země světa, počasí si stejně nekoupěj. Můj kamarád si koupil kus země v kraji granátů, dloube se v hlíně, je šťastnej a nemá elektrický proud. Někdy mu to vadí, občas by ta elektrika usnadnila život, jenže pořídit si ji, být jak ti ostatní – to zas ne. Od jisté doby má cirgulárku na šlapání, může si uříznout kus klacku nebo kolík k hrábím. Taky může zubatej kotouč vyměnit za brus, nabrousit ženě nůž, přibrousit si sekyru. První článek o kanárkářském museu přinesl tedy velice positivní věc, protože to šlapadlo ho přivedlo i k jiným pomocníkům.
Druhý článek přinesl několikero fotografií přímo z musea, ale taky jednu – řekl bych ilustrační, ne nepodobnou té Vaší štrikující nosičce klecí. Představovala mladého chasníka nesoucího na hřbetě úctyhodné množství klícek přikrytých plachtou, v ruce měl řádnou hůl, opíral se o kamení neschůdné stezky kdesi v horách. Snad to měl být snímek dokladující, jak daleko se kanáři roznášeli. Údajně se pěkně na hřbetě podobných synků z Harzu dostali až do Istambulu či do Moskvy. Mne však zaujala ta hůl, krásně kroucená, dole okovaná, nahoře krásně zahnutá do parádního oblouku. Já takovou hůl zatoužil mít. To co bylo, to mne velice zajímá, a tak vím, že většina (drtivá) chlapů ještě před válkou nosila čepici či klobouček, když ne plnovous nebo bradku, tak alespoň knír a při jistých příležitostech – hůl. Pokrývka hlavy je pro mne tak přirozená, jak třeba dýchání, ať už jde o klobouček či čepici, jistý čas jsem byl nucen nosit i helmu. Vousy neodstraňuji už taky pěkně dlouho, vlastně od doby co to závisí jen na mé libovůli. Nosit hůl, to by byla jistě pěkná věc, vykračovat si s ní někde po městě, ať pěkně cvaká o dláždění, někde mezi poli se s ní dá přitáhnout větev třešní, či vnukům ukázat, co přes svůj bystrozrak nevidí. Jenže kde ji vzít, vůbec jsem netušil, co je to za problém. Ještě nejschůdnější cesta je takovou hůl od někoho dostat. Starou hůl, co kdysi kdosi někdo někde vyrobil a dneska si sní pomáháme při zvrktnutém kotníku. Novou ne, nové nejsou, nepovedlo se mi zjistit, že by u nás někdo hole vyráběl. Tím myslím dřevěnou ohýbanou hůl, ty ze dvou kusů dřeva, co prodávají ve zdravotnických potřebách, nepovažuji za hole. Aby mne někdo obdaroval, to se nepovedlo, nezbylo než se onen mužský okrasný předmět naučit vyrábět sám. Úmysl sice ušlechtilý, jen najít někoho, kdo by věděl jak na to. Něco shánět, po něčem se pídit, och jaká slast, je to jedno z mých životních potěšení, ovšem co se výroby holí týče, bylo informací jak šafránu, a to jsem se sháněl po činnosti, kterou před lety ovládal alespoň jeden člověk v každé vesnici.
Ale abych to nenatahoval, hole jsem se jakž takž naučil dělat. Tím – jakž takž je myšleno, že se mi povede tak každá druhá, do které se pustím. Ono totiž vyrobit hůl bez chemie, jen za pomoci vody a ohně, to se dá jen několik málo dní v roce, trénovat se to tudíž nedá, ale i tak jsem spokojen. Druhý článek ze Sankt Andreasbergu byl tedy opět přínosný. Každý rok vyrobím několik holí, obdaruji jimi lidi, kteří jsou stejného ražení jako já, co vědí že chlap musí mít knír, čepici … Přenádherný pocit a zážitek můj i obdarovaného.
Teď tedy třetí článek z kanárkářského muzea. Přiznám se, že jsem ho četl několikrát a i když předchozí dva si už zas tak slovo od slova nepamatuji, stálo by možná za to, udělat z těch tří jeden. Ale to ne já, to by musel někdo se spisovatelským nadáním, mne plně vystihuje slovo – popisovatel. Samozřejmě, že se mi i to Vaše psaní líbilo a já si jen říkal: proč to čtu, k čemu mi to bude, co v tom najdeš. Nakonec jsem opravdu našel, jde o poslední odstavec Vašeho článku, o ty Vaše pochybnosti co by jsme dokázali, kdyby se vymoženosti dnešní doby měly zhroutit. Nevím jak pro koho, ale pro mne veliký námět k přemýšlení, já bych toho svedl dost. Už v mládí mne zajímaly věci, dalo by se říct nepotřebné, jako třeba ujít sto mil v kuse a za míň jako dvacet hodin, nebo přespat v metrovým sněhu. Dovedl jsem se najíst toho co jsem našel, jedno zda v létě či zimě. Pak přišlo období rukodělné. Umím se dřevem i se železem, upletu nůši, umím si jehlou ušít košili. Nemyslím si, že jde o bůhvíjaké umění, svede to jistě kde kdo. Já jen měl vždycky na paměti – co kdyby. Co kdyby nebyl proud, uměl bych cirgulárku převést na vodní pohon? Bydlím totiž u řeky. Co kdyby nebylo uhlí? Dovedl bych vykovat železo dřevem? Nemyslete si prosím, že jsem se soustavně a cílevědomě připravoval na katastrofu, ale opravdu jsem mockrát zkoušel dělat věci, zdálo by se úplně zbytečné. Vždycky mne zajímala historie, světová, postupně pak evropská, naše. Když jsem si natloukl do hlavy základní věci, abych si nepletl panovníky a nařízení o branné povinnosti s povinným číslováním domů, objevil jsem historii svého nejbližšího okolí. To mi myslím dalo nejvíc. Místo kde žiju obývali vlci a medvědi přesně do doby, než sem přišli kolonisti z dnešního Německa, Holandska a Francie. Všechno co tu je vybudovali oni a oni taky nejlépe věděli, jak tu žít. Ostatně na to měli několik století, a ne šedesát let jako my. Seznámil jsem se s člověkem, co je potomkem odsunutých Němců. Jeho rod tady žil od r. 1524, má o tom spoustu písemností a víc jak deset let to převáděl do češtiny. Já tu knihu četl nejednou a považuji to za jedno z nejlepších čtení, co se mi kdy povedlo. A nejen tu knihu, dostalo se mi jich do ruky víc, onen můj známý se s Němci stýká, leccos od nich dostane, či se dozví. Nemyslete si prosím, že chci řešit sudetskou otázku, toho jsem opravdu dalek, jen mne prostě zajímá jejich někdejší život, jak se oblékali, co jedli, z čeho se radovali. Náš život je oproti tomu jejich někdejšímu prázdná nádoba, to mi věřte. Ten jejich byl opravdový, na nic si nehráli, když pracovali, tak pěkně do úpadu, přišel-li čas odpočinku, šli na výlet všichni, nikdo se nehrabal v zahrádce.
Psát Vám, co všechno o našich předchůdcích vím, to by bylo na dlouho a to nehodlám, konec konců k čemu by to bylo. V jejich kronikách a zápiscích se najde leccos, nemyslete si, že jde o nějaké chronologické popisování počasí či koho volili do obecních rad. Našel jsem tam třeba čím prali, když neznali Vizír, jak zavářeli bez Deka, jak si vyráběli barvy na dřevo, kovy i omítky. Je tam toho spousta a hodně jsem si odzkoušel. Funguje to, shrnu-li vše co jsem se naučil, myslím, že bych se dovedl obejít bez výdobytků téhle společnosti a je nás samozřejmě víc. Potíž je jen v tom, že v případě nějakého zhroucení by nám to naše umění nebylo stejně k ničemu. Těch, co za práci považují ťukání do klávesnice počítače je mnohem víc a tak by prostě přišli a vzali by si. Nebýt toho Vašeho článku, nikdy by mne nenapadlo přemýšlet o zbytečnostech, jimiž jsem se léta zaobíral. Je dobře, že jste o kanárkářském muzeu napsal.

Zdraví Vás Zdeněk Stodola