Nejenom blboun nejapný …

Není žádným tajemstvím, že díky zhoubné činnosti člověka a jeho bezohlednému přístupu k přírodě zmizela z naší planety zejména v posledních dvou stoletích celá řada živočišných i rostlinných druhů, a ještě mnohem víc se jich ocitlo až na samé hranici vyhubení. Odnepaměti se zvířata lovila pro maso. Ale díky invazivní a destruktivní povaze člověka se stavy zvířat začaly hrozivě snižovat zejména po rozvoji mořeplavby a vynálezu střelných zbraní. Není tedy divu, že vyhubených zvířat neustále přibývá a tempo vymírání se hrozivě zrychluje. Zejména v posledních několika desetiletích začíná znepokojivě přibývat zvířat, jímž hrozí bezprostřední vyhubení. Z toho důvodu přináší tzv. „Červený seznam“ (IUCN – Světový svaz ochrany přírody) pravidelně aktualizovaný soupis nejvíce ohrožených druhů, který se bohužel rok od roku rozrůstá. Ze statistických tabulek na jejich internetové adrese: http://www.iucnredlist.org se lze například dočíst, že jenom od r. 1600 bylo zcela vyhubeno přes 600 živočišných druhů a další desítky přežívají jen v lidské péči. Nejvíce ohrožených druhů se vyskytuje v tropech, zejména na ostrovech. Proto jsou nejvíc ohroženy především endemické ostrovní populace, které vzhledem k absenci autochtonních predátorů většinou nemají žádný únikový reflex, a jsou tak mimořádně zranitelné. Pro většinu současných živočichů je největším problémem lidská populační exploze, degradace přirozených biotopů, globální znečištění planety a introdukce nepůvodních druhů, jako jsou prasata, kozy, králíci, kočky, psi, promyky a myšovití hlodavci. Vymizení druhu však nemusí nastat jenom vinou člověka, malou izolovanou populaci může nečekaně zničit i přírodní katastrofa, jako je například výbuch sopky, hurikán nebo dokonce epidemie choroby. Ušetřeny však nejsou ani kontinentální druhy, které kromě zhoršujícího se životního prostředí a ničení biotopů ohrožují pytláci, lovci trofejí a nelegální obchodníci se zvířaty.
Každý, kdo se trochu zajímá o přírodu, zná jistě smutný příběh vačnatého vakovlka Thylacinus cynocephalus z Austrálie, jihoafrické zebry kvagy Equus quagga, nebo její africké kolegyně – antilopy modré Hippotragus leucophaeus. V Evropě je asi nejznámějším velkým vyhubeným zvířetem kůň tarpan Equus ferus, či pratur Bos primigenius. Notoricky známý je osud robustního nelétavého holuba dronta mauritijského Raphus cucullatus, u nás známého spíš jako blboun nejapný. Ten byl podobně jako legendární madagaskarští obří ptáci Moa velice snadnou obětí nejenom pro námořníky toužící po čerstvém chutném mase, ale na jeho zániku mají nemalý podíl i na ostrov zavlečené zdivočelé kočky, psi a prasata. Dronte žil po celá tisíciletí v ostrovní izolaci bez predátorů, takže při jeho malé rozmnožovací schopnosti a naprosté absenci strachu před člověkem neměl šanci přežít. Na jeho vyhubení stačilo necelých 100 let. Podobně dopadla i bezbranná alka velká Pinguinus impennis taktéž se zakrnělými křídly, která se díky chutnému masu, vejcím, tuku a cennému peří ubíjela po desetitisících. V archivních záznamech si můžeme přečíst, že jenom při jedné jediné výpravě bylo sebráno víc jak 100 000 alčích vajec. Poslední dvě alky velké byly ubity holemi na ostrově Eldey roku 1844 a jejich vejce byla rozšlapána. Šokující je i příběh obrovského savce z čeledi Dugongidae korouna bezzubého (syn. korouna Stellerova) Hydrodamalis gigas, který byl pro maso, kůži a tuk vyhuben během pouhých 27 let po svém objevení! Paradoxem je, že vědecky byl popsán (Zimmermann, 1780) až 12 let po svém zániku, a to jen podle několika kosterních pozůstatků.

O nic lépe na tom není ani americký kontinent. Zvířata Nového světa se vyvíjela celé miliony let a po celou dobu spolu žila v přirozené rovnováze. Evropským přistěhovalcům ale na zdecimování celých živočišných společenstvech stačilo pouhých několik málo desetiletí. Kolem poloviny 19. století byla Amerika jednou obrovskou střelnicí, zvířata se většinou zabíjela jenom pro pouhou zábavu a pro místní farmáře bylo navíc vše živé škodnou. Severní Amerika je tak nepochybně jedním z nejtragičtějších příkladů dobývání světa člověkem. Bizon prérijní Bison bison bison byl ještě v polovině 19. století jedním z nejpočetnějších kopytníků planety a jeho stavy se odhadovaly na víc jak 60 miliónů kusů. Pro maso a zábavu byl však téměř vyhuben během necelých 20 let. Asi největší věhlas si získal nechvalně známý lovec William F. Cody, známější spíš pod přezdívkou „Buffalo Bill“. Ten, najatý Kansas–Pacifickou dráhou, dokázal sám za 18 měsíců postřílet téměř 4300 bizonů, jejichž masem byli zásobováni dělníci pracující na stavbě železnice. Pro příští generace byl bizon zachráněn prakticky v hodině dvanácté okolo roku 1885, kdy se z hrůzou zjistilo, že v přírodě už žádní nejsou a po zoologických zahradách je roztroušeno jen několik posledních jedinců. Jiné živočišné druhy však takové štěstí neměly. Většinu z nich dnes můžeme obdivovat pouze na dobových kresbách, případně v muzejních sbírkách, často jen jako pouhé fragmenty kostí, chlupů či peří. Tak byl v Novém světě vyhuben jaguár arizonský Panthera onca arizonensis, wapiti arizonský Cervus elaphus merriami, puma východní Puma concolor cougar, ovce Audubonova Ovis canadensis auduboni, sedm (!!!) poddruhů vlka obecného Canis lupus, několik poddruhů medvěda hnědého Ursus arctor, nominotypický poddruh tetřívka prériového Tympanuchus cupido cupido, datel knížecí Campephilus principalis, papoušek karolínský Conuropsis carolinensis a mnoho dalších savců i ptáků. Přímo děsivý případ lidského běsnění je vyhubení holuba stěhovavého Ectopistes migratorius, který byl asi nejrozšířenějším ptákem severoamerického kontinentu. Jeho stavy ještě počátkem devatenáctého století čítaly víc jak dvě miliardy jedinců a jejich hejna zatemňující oblohu se zdála nekonečná. Nezřízeným lovem a také jako důsledek mýcení lesů farmáři, byl holub stěhovavý v přírodě zlikvidován během pouhých 100 let. Poslední osamělá samička uhynula roku 1914 v Cincinnatské zoo v Ohiu.

• Felsuma obrovská (Phelsuma gigas), přes 50 cm velký gekon z ostrova Rodriques. Naposledy spatřen r. 1841.

O vyhubených savcích a ptácích bylo napsáno už mnoho článků a prací. Zprávy o obecně zpopularizovaných druzích se objevují poměrně často, a proto jsou většinou v podvědomí i u laické veřejnosti. O plazech vyhubených člověkem buď přímo nebo v důsledku jeho destruktivní činnosti se však ví velmi málo, což ani tolik nepřekvapuje. Plazi (Reptilia) totiž nejsou mezi lidmi zdaleka tak oblíbení jako savci či ptáci, a tak se o této problematice lze dočíst jenom okrajově, případně jen v odborně zaměřených publikacích. Následující řádky bych chtěl proto věnovat právě plazům.
Pro většinu zoologů a především herpetologů by jistě mohla být potěšující informace, že z víc jak 6000 známých recentních druhů plazů je v současnosti evidováno necelých 20 prokazatelně vyhubených, což nepředstavuje ani jedno procento z celkového počtu současných plazů. Toto na první pohled velmi optimistické číslo si přímo vynucuje myšlenku, že situace není ani zdaleka tak dramatická, jak se většinou prezentuje, a mohla by tak svádět ke zkresleným závěrům. Ve skutečnosti však není žádný důvod k optimismu. Je třeba si uvědomit, že většina současných druhů plazů je kriticky ohrožená a mnoho z nich je proto na samém pokraji vymření. Vždyť jenom v osmdesátých letech 20. století činil celosvětový roční objem lovu asi 7 miliónů krokodýlů, 1 milión mořských želv a 3 milióny hadů, což nepotřebuje žádný komentář. V tom samozřejmě není zahrnut úbytek plazů způsobený devastací krajiny a nadměrnou chemizací. Některé druhy plazů nebyly na svých lokalitách pozorovány už celou řadu let, a tak je jejich zařazení mezi vyhubené druhy jenom otázkou času. U mnoha druhů zase byly vyhubeny prakticky všechny subspecie a ta zbylá je často zastoupena jen několika přežívajícími jedinci. Proto druh jako takový není ještě oficiálně prohlášen za vyhubený, ačkoliv je jasné, že z důvodu ztráty genetické variability má z dlouhodobého hlediska jen nepatrnou naději na přežití. Celková plocha všech ostrovů ve světě zaujímá pouhá 3 % zemského povrchu, je však domovem pro 45 % všech ptačích, rostlinných a plazích druhů. Ještě relativně nedávno byla ostrovní společenstva podstatně bohatší než dnes. Ostrovní ekosystémy však bývají velice labilní, a proto nepřekvapuje, že je kolonizace a brutální zásahy moderního člověka silně poškodily. Plná polovina savců vyhubených od roku 1600 byla domovem právě na ostrovech a z vyhubených plazů a ptáků sídlilo na ostrovech dokonce plných 90 %! Není proto žádným překvapením, že drtivá většina vyhubených plazů byla vesměs ostrovního původu.

Takovým čítankovým příkladem přímého vyhubení plaza člověkem jsou obří maskarénské želvy. Mořeplavci brzy zjistili, že až 300 kilogramové želvy z ostrovů Mauritius, Réunion a Rodriguez vydrží mnoho týdnů bez potravy a vody, a tak je na svých lodích hojně využívali jako živé konzervy. Plenili nejenom živé jedince, ale drancovali i snůšky želvích vajec, které kromě přímé konzumace využívali i na získávání oleje. Podle literatury (Anděra, 1998) bylo jen z ostrova Rodriguez odvezeno v první polovině 18. století přes 280 000 jedinců za necelých 40 let, a tak není divu, že obří želvy nepřežily přelom 18. a 19. století. Želví populace však nedecimovali jenom námořníci, ale také zdivočelá prasata a zavlečené krysy, což vyhubení želv ještě urychlilo. Na ostrově Mauritius to byly dva druhy – želva mauricijská Cylindraspis inepta a želva Gadowova Cylindraspis gadowi. Na ostrově Réunion želva réunionská Cylindraspis indica a želva bourbonská Cylindraspis borbonica, a na ostrově Rodriguez také dva druhy, želva rodriguezská Cylindraspis peltastes a želva Vosmaerova Cylindraspis vosmaeri. Stejný osud potkal i želvu seychelskou Dipsochelys sumeirei, ovšem s tím rozdílem, že poslední jedinec žil v zajetí až do roku 1918. V té době mu údajně bylo neuvěřitelných 150 let. Nenávratně ztraceny jsou i tři poddruhy želvy sloní Chelonoidis elephantopus z Galapág. Druh jako takový však prozatím přežívá, a to především proto, že se celé Galapážské souostroví stalo už v roce 1934 jedním velkým národním parkem a v roce 1978 bylo dokonce zaneseno do seznamu světového dědictví UNESCO. Maskarénské ostrovy jsou vůbec smutným příkladem, jak člověk nezřízeným lovem, destrukcí prostředí (odlesňování, rozvoj zemědělství) a introdukcí nepůvodních živočichů dokázal vyhubit v krátké době celou řadu živočišných druhů, ať už se jedná o plazy či ptáky. Dalším plazem vyhubeným na Maskarénách je až půlmetrový velescink mauricijský Leiolopisma mauritiana, kterého zlikvidovaly zavlečené krysy a zdivočelá prasata záhy po příchodu prvních Evropanů. Také po poddruhu scinka Bojerova Gonghilomorphus bojerii borbonica z ostrova Réunion pátrají vědci už celá desetiletí, zřejmě však vyhynul už počátkem 20. století, neboť od té doby nebyl pozorován. Z ostrovů Rodriguez a Ile aux Frégates nadobro zmizely i felsuma obrovská Phelsuma gigas a její blízká příbuzná felsuma Newtonova Phelsuma edwardnewtoni. Kočky a krysy zlikvidovaly do poloviny 19. století nejprve většího z těchto gekonů. Menší a tím pádem i méně nápadná felsuma Newtonova jim padla za oběť přibližně o 60 let později, neboť údajně přežila až do počátku 20. století. Asi největším z gekonů byl gekon Delcourtův Hoplodactylus delcourti z Nového Zélandu, který měřil přes 60 cm a byl vyhuben v sedmdesátých letech devatenáctého století. Je smutné, že se do současnosti dochoval jen jeden jediný exemplář naložený ve formaldehydu. Zpečetěn je osud i malého podzemního hádka, mauritijského slepáka Typhlos carieri, který zřejmě vyhynul už koncem 17. století a který byl vědecky popsán jen podle kosterních pozůstatků. Na ostrově Round u Mauritia žil ještě v nedávné době nádherný hroznýšovitý had hroznýšovka kýlnatá Bolyeria multocarinata. Její zařazení mezi vyhynulé druhy není doposud uspokojivě vyřešeno, nicméně neoficiálně se za datum jejího vyhubení považuje rok 1980, což je vlastně jen několik let zpátky.

• Leguán jamajský (Cyclura collei), délka až 115 cm. Huben pro maso, mláďata a vejce decimovaly promyky. Snad dosud přežívá.

Kapverdy jsou malý státeček v tropickém pásu Atlantického oceánu, ležící západně od Afriky. Tam ještě do čtyřicátých let 20. století žil na dvou malých skalnatých ostrůvcích impozantní 50 cm scink – velescink kapverdský Macroscincus coctei, který se živil výhonky, plody a semeny tamní vegetace. V době hnízdění buřňáčka bělavého se však z tohoto plaza stával nelítostný masožravý lovec, který plenil nejenom hnízda s vejci, ale neváhal lovit i ptačí mláďata. Jeho totální vyhubení je důsledkem intenzivního lovu pro maso a eroze půdy způsobené nešetrným mýcením vegetace pro účely zemědělství. Ostrov Tongatapu v souostroví Tonga v jihozápadním Pacifiku byl domovem jiného zástupce čeledi Scincidae, scinka tonžského Tachygia microlepsis. Jelikož informace o pozorování tohoto druhu zcela utichly už před mnoha lety, lze jeho vyhynutí pokládat za reálné, ačkoliv nebylo ještě oficiálně potvrzeno. I když v Evropě bylo vyhubeno relativně málo živočišných druhů, přesto v seznamu figurují dva plazi - jsou to dva poddruhy středomořských ještěrek. Zatímco ještěrku ruinovou Podarcis sicula sanctistephani z ostrova San Stephano v Tyrhénském moři nejspíš vyhubily kolem roku 1965 zdivočelé kočky, ještěrka Lilfordova Podarcis lilfordi rodriguezi († 1950) z baleárského ostrůvku Ratas se stala obětí stavby nového přístavu. Leguáni (Iguanidae) jsou obyvateli především Nového světa, někteří však žijí na Madagaskaru a na několika ostrůvcích v Polynésii, což se pro některé z nich stalo osudné. Například na Martiniku už od třicátých let 19. století nebyl spatřen leguánek martinický Leiocephalus herminieri, jeho populaci zcela zdecimovaly promyky. Na jednom z ostrůvků Velkých Antil zase úplně vymizel leguánek navasský Leiocephalus eremitus. Toho sice nemají na svědomí promyky, ale pro změnu zdivočelé kočky. Za vyhubeného byl dlouho považován i leguán jamajský Cyclura collei, který byl po mnoha letech znovuobjeven na malé lokalitě jednoho ze sousedících ostrůvků. Ovšem jeho populace je tak malá, že zoologové mu stejně příliš velké šance na přežití nedávají. Za jednou provždy ztracenou lze s největší pravděpodobností považovat také amejvu obrovskou Ameiva major z čeledi tejovitých (Teiidae), která nebyla spatřena už víc jak 50 let. Také ona je nejspíš obětí introdukovaných promyk. Stejně smutný konec měla i její menší příbuzná amejva šedavá Ameiva cineracea z malého karibského ostrůvku Grand Islet of Petit-Bourg, jejíž malou endemickou populaci (jako jednoho z mála plazů) nemá na svědomí přímo člověk, ale běsnící hurikán.

• Ještěrka Lilfordova (Podarcis lilfordi rodriquezi) ze středomořského ostrova Ratas vymizela relativně nedávno – kolem r. 1950.

Z vyhubených hadů bych chtěl zmínit ještě slepákovce jamajského Celestus occiduus z karibských ostrovů, kterému se stalo osudné především odlesňování spojené s pastvou dobytka, ale také zdivočelé kočky, psi a přemnožené krysy. Panenské ostrovy jsou od počátku 19. století chudší o endemickou užovku ostrovní Alsophis sancticrucis, která obývala ostrov St. Croix. Zatím nejistý je osud užovek Dromicus ornatus ze Santa Lucie a Dromicus cursor z Martiniku. Vzhledem k tomu, že nebyly už léta pozorovány a navíc přímo hrozivým tempem mizejí jejich přirozené biotopy, lze jejich osud nejspíš také považovat za zpečetěný.

• Hroznýšovka kýlnatá (Bolyeria multocarinata) byl nádherný hroznýšovitý had z ostrova Round u Mauritia. Vyhuben r. 1980.

Je zřejmé, že vymírání druhů je přirozený proces. Vyhubených druhů ale století od století přibývá a tempo vymírání nikdy nebylo tak rychlé jako ve století devatenáctém a dvacátém. A bohužel se neustále zrychluje. Zejména v posledních desetiletích je situace značně kritická. Desítky a možná stovky živočišných druhů balancují až na samé hranici vymření, neboť díky neuváženým zásahům člověka do přírody je jejich vnitrodruhová genetická biodiverzita ohrožena. To znamená, že omezený počet přežívajících jedinců není schopen zajistit dostatečnou genovou variabilitu, což druh jako takový odsuzuje většinou k zániku. Nejohroženějšími ekosystémy jsou dnes asi ostrovy, tropické lesy a korálové útesy v oceánech celého světa, kde podle odhadů žije až 90 % všech živočišných a rostlinných druhů planety. Lze jen těžko odhadnout, kolik dalších druhů padne člověku za oběť v nejbližších desetiletích, podle prognóz to ale nebude příliš optimistické číslo. Skutečný počet vyhubených živočišných druhů se však asi stejně nikdy nedozvíme, protože mnoho z nich zmizelo a určitě ještě zmizí spolu se zničenými biotopy, aniž bychom je předtím stačili poznat. Před globálním znečištěním ovzduší a s tím souvisejícím oteplováním není totiž úniku ani v těch nejodlehlejších částech Země, stejně jako i jedy a odpadky vypouštěné do oceánů ohrožují život velmi daleko od zdrojů znečištění. Vždyť vzdálené arktické ledovce tají především díky průmyslovým oblastem USA, Evropy a Asie, a stopy mnoho let zakázaného DDT byly objeveny i v mase hlubinných ryb poblíž Antarktidy. Obludné celosvětové drancování tropických pralesů kvůli těžbě dřeva změnilo tvář Země natolik, že z jejich původní rozlohy zbylo necelých 10 %. To negativně ovlivnilo celosvětové klima planety. Dnes už je jasné, že globální oteplování a neřízená lidská populační exploze není jen pouhým strašákem několika poblázněných ekologických aktivistů, ale je skutečnou celosvětovou hrozbou. Neudělá-li člověk opravdu radikální opatření a nenajde-li rychlé řešení, může celkové znečištění planety a s tím související změna klimatu v brzké době nastartovat podobné hromadné vymírání živočišných druhů, jaké na konci druhohor postihlo dinosaury.

Poznámka:
Právě v době vzniku tohoto článku proběhla tiskem zpráva, že byl nejspíš vyhuben další živočišný druh – endemický říční delfínovec čínský (Lipotes vexillifer), který žil víc jak 20 milionů let v čínské řece Jang-c'-ťiang (Žlutá řeka). Místní obyvatelé mu přezdívali „bohyně Jang-c'-ťiangu“, to však bohužel nezabránilo jeho totální likvidaci. Ještě v roce 1997 bylo na toku řeky spatřeno 13 kusů. Při poslední expedici koncem roku 2006 po něm vědci víc jak měsíc marně pátrali na téměř 1700 kilometrech celého toku řeky, nenašli však ani jednoho. Vzácný delfínovec trpěl především nadměrným rybolovem, který způsoboval nedostatek potravy, hynul však i v důsledku znečištění řeky, industrializace krajiny a také díky stavbě přehrad. Mnoho jich nacházelo smrt v rybářských sítích a při srážkách s loděmi. Sbohem bohyně Žluté řeky …

Použité zdroje:
Ohrožená příroda – Jean Dorst
Vyhubená zvířata – Miloš Anděra
Ještě žijí … – Jiří Volf, Jiří Felix
Galapágy, zázrak v Pacifiku – Jiří R. Hagger, Jan Jeník
Svědectví korálových útesů – Hans W. Fricke
Život na Zemi – David Attenborough
Planeta žije – David Attenborough
Červený seznam IUCN – http://www.iucnredlist.org
Madagaskar a přilehlé ostrovy – http://www.reptilia.cz/madagaskar.htm
Dominica, herpetologický klenot v Karibském moři – http://www.teraristika.cz/cz/terarista/2_3/36.html
21. století 6 / 2006, Zbavíme se vetřelců v přírodě?
http://www.rf-hobby.cz/21stoleti/clanek_frame.php?clanek=1052&cislo=6/2006