Tipy k chovu agapornisů

Rod Agapornis zahrnuje devět druhů malých papoušků velikosti vrabce. Žijí vesměs v Africe, jeden druh na Madagaskaru. Obývají husté lesy a řidší porosty, často až do hor do výšky 3000 m n. m. Jsou to krásní, čilí ptáci, jejich hlas je ostrý a pronikavý. Šplhají velmi obratně ve větvích i po zemi běhají dovedně. Agapornisové hnízdí v dutinách stromů a větví. Samice si vystýlají hnízda kousky větviček a proužky kůry, kterou olupují. Použijí také listy i trávu po nadrolení.
Některé druhy agapornisů jsem začal chovat již před léty. Získané zkušenosti jsem konfrontoval vždy s údaji literatury i s mnohými chovateli, kteří se tomuto druhu papoušků věnovali řadu let. To všechno bylo pro moji činnost velice přínosné. Každý aktivní chovatel si získá po čase zkušenosti, které stále doplňuje.

Jsou si agapornisové v páru věrní? Sociální propojení je nepochybně nápadné. Vícekrát jsem četl, že když jeden partner z chovného páru náhle uhyne, bude ho druhý partner brzy ze žalu následovat. Toto já považuji za výjimku. Když se mi stalo, že jeden kus z páru uhynul, což konečně při tak vysokém počtu párů, které jsem míval, nebylo vzácností, ihned jsem pár doplnil kusem z rezervy, která byla samozřejmostí. Toto lze ale praktikovat jen při chovu v kleci a nikoliv ve voliéře, kde máme více párů. Já jsem měl ve voliérách o rozměrech 2×1×1 (dך×v) metr většinou umístěno po čtyřech párech. Samičky si rychle zvykaly a za krátký čas začaly stavět v budkách hnízda a snášet vejce. Zaznamenal jsem tuto ojedinělost: jeden ze čtyř samečků nebyl stále v dobré kondici a svoji samičku zanedbával. Toho využil sameček od druhé samičky, který zanedbávanou začal krmit i pojímat. Když se vylíhla mláďata, v obou budkách je také krmil. Aby ve voliéře nastal opět klid, tak jsem „opuštěnou“ samici i s původním samcem odchytil a dal do klece, kde se po čase spřátelili a úspěšně zahnízdili.
Je všeobecně známo, že agapornisové svá mláďata často v budkách škubou. Nepochybně to je velice nepříjemný jev. Škubáním se většinou zabývají samice, samečkové jen někdy, ale pravidlo to není. Příčiny není snadné identifikovat a proto i názory chovatelů jsou na tento jev různé. Návrhy na vyřešení této věci jsou jednoduché. Budku zbavíme stříšky a postavíme ji stranou na zem přímo ve voliéře. Rodiče najdou svá mláďata na tomto místě v krátké době a pokračují v jejich krmení bez škubání. Proti škubání se také doporučuje podávat tyto prostředky: sůl kuchyňská, ovocný ocet, jedlá soda, jablečný mošt, zažívací soda a některé z polévkových koření (např. Klasik nebo Maggi). Musím přiznat, že když se mi škubání v chovu objevilo, popsanými způsoby jsem se ho nezbavil a proto jsem „pachatele“ raději z chovu vyřadil.
Občas se stává, že některá samička snesená vajíčka zahrabává do staviva. Když je vyhrabeme, opakuje se to a nepomáhá ani odebrání snítek z hnízda, ani větví z prostoru voliéry. Při této činnosti nakonec samice hnízdo opustí. Začne-li se stavbou druhého hnízda, je výsledek stejný. Případ vyřešíme, když pár přemístíme z voliéry do chovné klece, příští hnízdění zde bude snad úspěšné.
Výživa agapornisů by měla být pestrá a střídavá, což vlastně platí pro většinu druhů chovaných ptáků. Čteme-li v některé literatuře, že agapornisové nejsou na krmení nároční, rozhodně opak je pravdou. O tom jsem se mohl přesvědčit v dobách mých chovatelských začátků a dobře vím co píši.
Chovatelský režim se pokusím rozdělit na několik částí:
1. – na klidové mimohnízdní období,
2. – na období příprav na hnízdění,
3. – na hnízdní období,
4. – na dobu péče o vylíhlá mláďata až do doby samostatnosti a odstavení.

ad1. Základním krmením je směs různých druhů pros, lesknice, oves, pšenice, směs semen různých travin. Na doplnění jen menší množství slunečnice, případně semence, protože organismus agapornisů vysoký obsah tuků nesnáší, Podle Kronbergera maximálně 17 % z celkového obsahu krmení, neboť narušuje jejich zdraví. Po celý rok až do zimního období podáváme denně neznečištěné zelené krmení, strouhanou mrkev, 1× v týdnu vaječné krmivo suché nebo navlhčené, občas také dětské piškoty.
ad2. Připravujeme-li své agapornise na hnízdění, podáváme v přiměřeném množství uvedené zrniny naklíčené. Při krmení dbáme úzkostlivě na to, aby toto krmení nebylo zkysané nebo napadeno plísní, neboť by mohlo vyvolat střevní nemoci. Ptáci mají velice rádi také zrniny, např. oves, pšenici kukuřici, slunečnici apod.
ad3. V hnízdním období budeme zmíněné druhy zrnin podávat především v suchém stavu a teprve asi čtyři dny pře předpokládaným líhnutím se k naklíčenému vrátíme a přidáme první dávku vaječné míchanice, suchou nebo navlhčenou.
ad4. Po celé období vylíhlých mláďat až do jejich soběstačnosti budeme dávat v přiměřeném množství zrniny (druhy jak výše uvedeno) suché, naklíčené nebo nabobtnalé. Nebudeme zapomínat na zelené krmení, např. žabinec ptačinec, salát, smetánku lékařskou, strouhanou mrkev, malé množství strouhané petržele i celeru. Nabídka zeleného krmení z naší přírody může být daleko širší, jen je třeba pečlivě vybírat a dbát na to, aby vše bylo čisté, neznečištěné chemikáliemi apod. Též můžeme sbírat z luk různé traviny podle ročního období.
Dříve jsme běžně dávali ptákům natvrdo vařená slepičí vejce s různými doplňky. Dnes podáváme přednostně hotové suché nebo navlhčené směsi, připravené různými firmami. Někteří chovatelé i dnes dávají ptákům slepičí vejce, ale již ne natvrdo vařená, ale míchaná „na sucho“, protože jsou lépe stravitelná. Já jsem s maximálním úspěchem dával agapornisům výrobek Vitamin pro výkrm a odchov drůbeže. Přinášel jim zdraví a proto ho mohu doporučit. Podporuje spolehlivě oplozenost a líhnivost vajec. Na vylepšení krmné dávky se také podílel hroznový cukr, sýr Eidam i odstředěné mléko v prášku.
Nepostradatelné jsou čerstvé větve stromů a keřů na oštipování jako je vrba, jeřáb obecný, bez černý, ovocné stromy i borovice. Agapornisům tím poskytneme především možnost činnosti, ale také materiál na stavbu hnízd i látky na podporu činnosti střev. Musím také doporučit podávání jeřabin, šípků, arónie a různého ovoce. Nejdostupnější jsou jistě jablka, ale na ty si musí agapornisové často dost dlouho zvykat. K uspíšení konzumu přispěje, budou-li to plody sladké a pevné, nepřezrálé. Mimo dobu hnízdění dávám jablka denně, když jsou v hnízdě mláďata, pak jenom v omezeném množství. Zjistil jsem následující: když jsem v době hnízdění podával agapornisům ranná jablka, krátce na to jsem u mladých zjistil řídký trus a viděl jsem, že se dáví a vyvrhují část přijaté potravy. Také jsem našel několik uhynulých mláďat v hnízdech. Napadlo mne, že by to mohl být důsledek nadměrných dávek jablek a proto jsem ihned krmení jablky omezil. Stav ptáků se zlepšil nápadně rychle. Zřejmě byla v žaludečních šťávách narušena rovnováha kyselosti (acidita).

Jak a kdy začít s hnízděním?
Jakmile přišla zima, trvale se ochladilo a napadl sníh, přestěhoval jsem agapornise do zimoviště, kde bylo zajištěno potřebné světlo, které bylo možno podle potřeby prodlužovat nebo zkracovat. Bylo zde také topení s dostatečným účinkem. Pokud došlo náhle k poklesu teploty, ihned se zapojilo automatické elektrické přitápění, který teplotu ihned zvýšilo. Když se přiblížilo jaro, začal jsem postupně agapornise přemisťovat do voliér. Jednalo se o voliéry kombinované, tedy vnitřní s výletem do zahrady. Střechy byly kryté, z části z dvojitého pletiva. Také pletivo na výletových voliérách bylo dvojité, aby chránilo ptáky před škodnou. V každé voliéře byly umístěny 4 páry, mimo to jsem měl ještě k dispozici klece. Do voliér jsem zavěsil vždy po čtyřech hnízdních budkách o rozměrech 17×17×25 cm s vletovým otvorem o průměru asi 6 cm. Budky byly vyrobeny ze silnějších překližek, které se mi výborně osvědčily. Ke kontrole budek jsem měl upraveny sundávací stříšky.
Samičky byly díky podávání vhodného krmení v dobré kondici a ihned připravovaly stavbu hnízd, ve kterých se již asi po 14 dnech objevila první vajíčka. Při sledování průběhu hnízdění jsem prováděl pravidelné kontroly a výsledky jsem si zapisoval. Po uplynutí asi 5–7 dnů sezení jsem si ověřil oplozenost vajec. Párům, které měly neoplozená vejce, jsem je ihned odebral, aby mohli ptáci zahnízdit podruhé. Inkubace trvala asi 20 dnů. Budky s vylíhlými mláďaty jsem dále dvakrát denně kontroloval, ráno a večer. Tato činnost mi umožňuje udržovat v budkách pořádek, odstraňovat trus a případně i uhynulá mláďata, což považuji za velice důležité. Chovné páry si dobře zvykly na moje kontroly hnízd. Každý, kdo mne v podobné činnosti bude následovat, se rozhodně nemusí obávat, že by staří své potomky opustili.

Jakmile zjistíme, že jsou mláďata plně soběstačná, doporučuji je přemístit od rodičů do dostatečně velkých prostor k aklimatizaci. Pokud bychom mladé neodchytili, mohli by je rodiče, kteří se obvykle připravují na další hnízdění, obtěžovat, honit a nebezpečně se k nim chovat. Mohou se totiž vyskytnout situace, kdy tyto honičky mohou pro mladé dopadnout tragicky. Proveďte toto opatření bez váhání.
Někdy se setkáváme se skutečností, že samička snůšku z počátku spolehlivě zahřívá, potom náhle zahřívání přeruší a začne snášet podruhé. Tato snůška již může probíhat normálně. Pokud by to opět nevyšlo, bylo by lepší samičku z chovu ihned vyřadit. Po uplynutí nepříliš dlouhé doby bychom mohli pokus opakovat.
Často se hovoří o špatné líhnivosti agapornisů a jako příčina se uvádí nízká vlhkost v hnízdě nebo v chovném prostoru. Podle mého názoru to způsobuje především malá vitalita zárodků, což přičítám nesprávné výživě ptáků. Důležité je nejen zdraví, v souvislosti s vyváženým krmením, ale také, že chovné páry budou nepříbuzné a nepříliš staré.
Ve svých sklenících a vnitřních voliérách jsem udržoval relativní vlhkost asi 80 % při teplotě 18–20 °C. Snesená vejce potřebují na začátku inkubace nižší vlhkost, kterou ale musíme v závěrečné fázi zvýšit. Někteří chovatelé plaví oplozená vajíčka ve vlahé vodě. Při tom se musí postupovat velice opatrně, protože při dlouhodobém plavení by se mohly zárodky zadusit. Tento postup jsem do svého chovu nikdy nezaváděl.

Literatura: Vít, R. (1978): Papoušci, ČSCHDZ, Praha

Rudolf Vít