Jak jsem chovala vodní želvy

Je to už téměř deset let, co jsem si v obchodě se zvířaty koupila svou první vodní želvičku. Tenkrát to pro mě byla jen želva, kterou jsem kupovala pro svého syna Jirku. Ale jak už to tak bývá, stejně jako mnoho jiných dětí i mého syna zvíře zajímalo jen prvních pár dní. Pak už se s želvou jen tu a tam pomazlil, nakrmil ji a stala se pro něj součástí dětského pokojíčku. Veškerá péče o ni, výměna vody, čištění akvária a další drobné úkony zůstaly na mně.

Postupně mě ta potvůrka přirostla k srdci a tak jsem si rok nato pořídila další dvě. Zároveň jsem se poohlédla i po odborné literatuře a brzy zjistila, že jde o Želvu ozdobnou. Dovážely se k nám z faremních odchovů v USA, o velikosti tři až čtyři centimetry, ve značně zuboženém stavu. Mnohdy jich bylo v plastových nádobách od kávy namačkáno několik desítek, v mnoha vrstvách na sobě, a tak nebylo divu, že jich většina toto zacházení nepřežila. Moje hraběnky, jak jsem jim začala říkat, se však měly čile k světu.

Krmila jsem je rybím filé obaleným v rozemleté sepiové kosti, pravidelně je měřila a vážila, denně jim vyměňovala vodu, což bylo vzhledem k jejich rychlé látkové výměně nutné, a často je brala do rukou. Všechny tři si na mé intimnosti velmi rychle zvykly a ztratily svou plachost. Záhy jsem je už tu a tam, když nikdo nebyl doma, nechávala proběhnout po koberci, případně jsem je vypustila do plné vany vlažné vody. Ve vaně rejdily jako zběsilé a tak trochu mi připomínaly přírodovědné snímky, ve kterých se mořské želvy prohánějí oceánem.

Jenže všechno nebylo zas tak jednoduché. Než se rok sešel s rokem, dvě hraběnky začaly zaostávat ve vývoji a brzy byla ta třetí jednou taková. Dostala jsem strach, jestli je ošetřuji správně a navštívila obchod, v němž jsem želvičky před delší dobou kupovala. Obchod už měl jiného majitele a ten mi bez váhání vysvětlil, že to může být způsobeno nedostatkem vitamínů a minerálií a hlavně nedostatkem slunečního záření. V důvěře jsem tedy zakoupila v bazaru horské sluníčko a želvy několik týdnů pravidelně ozařovala tak, jak se v literatuře píše. Tedy několik minut denně.

Nic platné, obr byl stále větší a trpaslíci čím dál menší. Nakonec jsem se odhodlala navštívit veterináře. Ten si želvy prohlédl, byly už víc než čtyřleté, a s úsměvem mě ujistil, že je všechno v nejlepším pořádku. Mám prý dva samečky a jednu samičku. No a samečci jsou u tohoto druhu často skoro o polovinu menší, než jejich družky.

Uklidněna jsem se vrátila domů a dál se o své svěřence starala, jak nejlépe jsem uměla. Postupně jsem byla nucena zvětšovat jejich akvárium, což se časem ukázalo jako neúnosné, a tak jsem místo skleněného akvária nakonec využila velkou plastovou vaničku po Jiříčkovi. Naplnila jsem ji vodou do výšky asi 10 cm a na jeden konec jsem položila novou pálenou cihlu. Pro tu jsem musela s prosíkem do stavebnin, kde se na mě koukali jako na zjevení, že chci koupit jednu jedinou cihlu. Dokonce si ze mě dělali šprýmy, co že prý to budu z jedné cihly stavět. Raději jsem jim to zamlčela.

Nad cihlou byla nad vaničku připevněna noční lampička, taková ta na klips, která se dá připnout třeba na pelest postele. Vyhovovala dokonale.

Jenže i vanička se časem stala poněkud těsnou a protože nebylo zbytí, rozhodla jsem se jednoho z kluků hraběnek odprodat. Musím říct, že ho nikdo nechtěl ani zadarmo, nicméně nakonec se našel jeden chovatel, který si zvíře vzal a umístil ho do svého zahradního bazénku, kde chová koi kapry. Želváka tam má dodnes a libuje si, že mu ty jeho kapříky prohání, aby neztučněli.

vajíčka

Ale zpátky k vaničce. Letos jsem konečně, po tolika letech chovu, objevila ve škvíře mezi stěnou vaničky a cihlou snůšku osmi vajec. Byla bílá, oválná a pravděpodobně čerstvě nakladená. Proto jsem je ihned uložila do květináče, nic jiného nebylo totiž po ruce, a přihrnula je navlhčenou rašelinou. Takto ošetřená vajíčka jsem pak dala do prázdného akvária a zakryla krycím sklem. Neměla jsem žádný inkubátor, ani termostat, ale řekla jsem si, že v Americe, kde želvy žijí, také zahrabou vejce jen tak a víc se o ně nestarají. Akvárko s vejci jsem tedy přenesla do kuchyně a dala na vršek kuchyňské linky přímo nad sporák. Tam je nejtepleji, snad se dílo vydaří.

Asi měsíc potom jsem na radu známého vajíčka odhrnula, opatrně vyndala, uložila do plastové misky na vlhký vermikulit a zakryla vlhkým rašeliníkem. Jinak jsem na jejich umístění nad kuchyňskou linkou pranic nezměnila.

Vejce byl snesena 7. 8. 2007 a podle údajů z literatury by se želvičky měly líhnout asi za 65 dní. Ale v očekávanou dobu se nic nedělo. Začínala jsem být nervózní a nakonec jedno z vajíček otevřela. Málem jsem se dala do pláče. Ve vajíčku bylo totiž skoro vyvinuté želví miminko, které jsem tímto odsoudila k smrti. Nejraději bych si za svou nedočkavost nafackovala.

Čekala jsem dál. Nakonec se v noci z 22. na 23. října vylíhlo sedm malých želviček, které se měly čile k světu. Hned jsem je přemístila do již zmiňovaného starého akvária, které jsem naplnila vodou do výšky 15 cm a na hladinu jsem dala kousek polystyrenu. To jen pro případ, že by si malé želvičky chtěly na chvilku odpočinout. Teplota vody v akváriu se pohybuje mezi 22–24 °C a není nijak přihřívána. Ke krmení předkládám rybí filé obalené v rozemleté sepiové kosti, která se prodává pro papoušky. Občas přidám sušené plevelné rybičky, které se prodávají pro kočky. Malé želvy zatím vypadají dobře a prohánějí se po akváriu sem a tam. Těším se na to, až mi vyrostou a přeji hodně štěstí v chovu všem čtenářům Fauny.