AGAPORNIS ŠEDOHLAVÝ – Agapornis canus (Gmelin, 1778)

Tento pták je nejmenším druhem svého rodu, rodu Agapornis. Ještě menším by mohl být agapornis zelenohlavý, ten však nikdy nebyl do Evropy dovezen živý, nelze tudíž jeho velikost dostatečně spolehlivě odhadnout. V našich klecích tak zůstává nejmenším druhem právě tento agapornis. Ačkoliv byl evropským ornitologům znám velmi dlouho a chovatelům rovněž, jeho odchovům se nedařilo tak dobře jako u jiných druhů agapornisů. Gmelin jej popsal již roku 1778. Před tímto datem je popisován jen agapornis oranžovohlavý, kterého uvádí Linné v roce 1758, všechny další druhy agapornisů jsou popisovány až později. Pokud se týká názvosloví, nacházíme menší rozpory jak v názvosloví vědeckém, tak i českém a rovněž i v datování. Vašíček uvádí rok popisu druhu 1778. Starší české názvosloví i tak zvané názvosloví nové uvádějí shodně rok popisu 1788. Starší literatura uvádí druhové jméno cana, literatura novější pak canus. To může mít povícero příčin, nejsa latiníkem nehodlám nad tímto mudrovat, jenom na tuto skutečnost poukazuji. Pokud se týká českých jmen, je všeobecně známo, že dřívější čeština používala rodového jména papoušík. Až čeština novější používá počeštěného agapornis. Prostě se to tak vyvinulo, lidé začali tohoto jména běžně používat v hovorové řeči a na základě takové skutečnosti zavedli je autoři i do názvosloví psaného. Nechci používat termínu oficiálního, protože to by bylo zavádějící. Žádné názvosloví se dost dobře nemůže domáhat titulu oficiální. Žádné není dokonalé a žádné není ani konečné. Každé je možné upravovat k lepšímu, ale bohužel také i k horšímu. Dřívější rodové jméno papoušík se jednak pletlo s jinými zdrobnělinami jako papoušíček nebo papoušínek a také nebylo dostatečně důrazně používáno. Například sám Dr. Karásek uvádí pod číslem 631. Papoušek šedohlavý – Agapornis cana cana (Gm), ale u dalších druhů již používá rodového pojmenování papoušík. Je to sice s největší pravděpodobností jenom tiskařský šotek, ale jen potvrzuje správnost změny rodového jména na agapornis, i když pravda, moc česky to nevypadá.

Tito nejmenší agapornisové jsou madagaskarskými endemity. Původně se vyskytovali jen na tomto čtvrtém největším ostrově světa. Byli však uměle vysazeni i na jiných ostrovech této oblasti, konkrétně na Mauritiu, Reunionu, Zanzibaru, Rodrigézu a na ostrově Mahé na Seychelách. Měl být vysazen i v Natalu v Jihoafrické republice. Přirozenost jeho výskytu na Komorských ostrovech je poněkud nejasná. Na samotném Madagaskaru se má vyskytovat ve dvou zeměpisných formách. Nominátní forma Agapornis canus canus (Gmelin, 1778), česky Agapornis šedohlavý menší obývá většinu pobřeží ostrova, do vnitrozemí pak proniká až do výšek asi 1000 metrů. Střed ostrova je však hornatý, proto se tady tito agapornisové nevyskytují. Jsou to obyvatelé savan, ostatně jako všechny zbylé druhy agapornisů, kromě zelenohlavého. Druhá forma, agapornis šedohlavý větší = Agapornis canus ablectanea Bangs, 1918, žije jen na suchém, polopouštním jihozápadě Madagaskaru. Tato druhá forma má být asi o 1 cm větší a poněkud tmavší, méně žlutá. I šedá barva na hlavách samců má mít jiný tón. Vašíček jej popisuje vzletně jako purpurově šedou s fialovým odstínem. Bohužel si to nedovedu dost dobře představit, při pokusu takovou barvu namíchat v akvarelu mě to nijak nevycházelo. Ptáci jsou to plaší, kteří s oblibou sbírají svojí potravu na zemi. Živí se především semeny různých trav, ale i ovocem a mladými výhonky rostlin. V přírodě prý byli tito ptáci pozorováni v menších skupinách, tak nejvýše do dvaceti kusů. Často pak byli pozorováni, že se přidružují k hejnům astrildovitých a snovačů rodu Foudia.

Pro chovatele je výhodou, že pohlaví u tohoto druhu se dá bezpečně rozeznat podle vnějšího vzhledu. Samec má hlavu a prsa jasně světle šedé, samice je potom celá zelená, na spodině těla světlejší, na zádech tmavší, šedá jen na uzdičce.

Agapornis šedohlavý – žlutá straka – samec.

Chov těchto ptáků je, dalo by se říci, rozporuplný. Někdo jej popisuje jako snadný a bezproblémový, jinému ptáci vůbec nezahnízdí. Vyžadují, jak se zdá, docela specifické podmínky. Především jsou mnohem náročnější na teplo, než domestikované druhy agapornisů, jako jsou růžovohrdlí, fischerovi nebo škraboškoví. Zase nejde ani tak o výši teplot, ale spíše o stálou teplotu. V poslední době jsem například viděl mláďata v budkách u jednoho německého chovatele a teploměr v tomto chovatelském zařízení ukazoval 13,5 stupně při 83 % vlhkosti. Mě tam tedy zábly nohy. Chov byl asi v metr dlouhých klecích, řekněme 60×50 cm. Pokud někdo ptáky chová ve venkovních voliérách, tak dávat ptáky ven až po polovině května. Ptáci se musí nějak cítit v bezpečí. Mnoho chovatelů to řeší tak, že částečně voliéry, ale i klece zastiňují. Voliéry nejlépe rákosovou rohoží, klece kusem plátna.

Agapornisové šedohlaví hnízdí ve stromových dutinách. Tyto dutiny vyplňují rozkousanými tuhými listy nebo kůrou, kterou zanášejí do hnízd zastrkanou do peří kostřece. Jsou však na tvar dutin asi citlivější než ostatní druhy agapornisů. Například se dočteme, že ptáci zahnízdili ve spadlé budce zhotovené z kmene, která zůstala na šikmo zaklíněná ve větvích keře. Úspěšní chovatelé, jak jsem mohl vidět, používají většinou ležaté budky s rozděleným vnitřním prostorem. Ty budky mají jakousi předsíň, z které pak vede kulatý otvor do vlastní hnízdní dutiny. Lidskou řečí, chtějí 1 + 1.

Chovné klece a český zvěd.

Protože po zastavení dovozů do EU nebyl chov těchto ptáků ještě zcela stabilizován tak jako u jiných druhů agapornisů, začal být o ně mezi chovateli zájem a ceny šly nahoru. Chov zatím není možné považovat za domestikovaný. Tento předpoklad tady však je. Zatím se však nevyskytovaly barevné mutace. Již Vašíček píše, že v roce 1999 se objevily první straky. V letošním roce jsem takového jednoho strakatéto samce viděl u chovatele poblíž německého Marienbergu. Mohu vám představit i fotky.

Považuji tento druh agapornisů za velmi perspektivní ptáky pro vyspělejší chovatele. Jsou sice náročnější a citlivější než domestikovaní škraboškoví, fišeri nebo růžovohrdlí, ale také cenově ve vyšší hladině, takže jejich chov by měl být rentabilní. A odbyt? Vždyť lidé chtějí právě něco jiného, než co je běžné. Agapornisové šedohlaví mají ještě jednu dobrou vlastnost, kterou nechci opomenout. Nejsou to žádní křiklouni. Oproti jiným agapornisům jsou to tišší ptáci. Nechcete je také zkusit chovat?