Amadina Gouldové a její chov (30. část) - Šlechtitelská práce

Pro udržení a zlepšování exteriéru nejen jednotlivých mutací, ale i jednotlivých kusů amadin Gouldové, je nutná šlechtitelská práce chovatele. Ta může mít dvě formy. Regresivní formou šlechtitelské práce je výběr (selekce). Jedná se o přísné vyřazování jedinců s vadami, tedy se znaky, které se v interpretaci daného jedince nepřibližují standardu (ideálnímu vzoru). To u sportovního chovatelství. U zájmového chovu stejně přísně vyřazujeme ptáky agresivní, nervózní, špatně odchovávající (zde ale víme, že větší část odpovědnosti za odchov nese prostředí – chovatel).

Dále stejně postupujeme i u ptáků se slabou konstitucí. To platí pro zájmové i sportovní chovatelství. Touto šlechtitelskou selekcí chovatel nahrazuje jeden z motorů evoluce – přirozený výběr, kdy pouze nejsilnější a nejadaptabilnější jedinci přežívají a tyto své schopnosti předávají na své potomstvo. Z pohledu chovatelů nejde ani tak o přežití, jako o zařazení jedinců do chovu. To je tedy regresivní šlechtitelská práce.

Důležité pojmy

Progresivní (konstruktivní) šlechtitelskou prací je tvorba linií, rodin, kmene apod. Nebudeme zde používat často pojmy, běžně užívané v zootechnice, ale některým se nevyhneme. Proto si je zde uvedeme a objasníme. Základní jednotkou je pro všechny chovatele druh (species). Je to skupina ptáků, kteří jsou mezi sebou normálně plodní a shodují se v podstatných morfologických a fyziologických vlastnostech, přenášených na potomstvo. Z hlediska chovatelského je druh nejvyšší základní systematickou jednotkou. Naopak z pohledu zoologického (ornitologického) je druh tou nejnižší základní systematickou jednotkou.
Poddruh (subspecie, zeměpisná rasa nebo forma) je skupina jedinců v rámci druhu s některými specifickými vlastnostmi, která se vytvořila vlivem místních podmínek a potřeb. Odpovídá přibližně zootechnickému pojmu rasa. U amadin Gouldové si tak může chovatel pracovně označit její formy zbarvení hlavy (červeno, černo a žlutohlavé).
Barevná mutace je skupina jedinců v rámci druhu, která se vyznačuje stejným původem, morfologickými a fyziologickými vlastnostmi, které se spolehlivě přenášejí na potomstvo. Tato populace by měla být dostatečně početná, aby se mohla rozmnožovat bez křížení a nutnosti příbuzenské plemenitby. To ale, jak již víme, neplatí u nově vzniklých a neustálených mutací. Pojem mutace odpovídá zhruba zootechnickému pojmu plemeno.
Chovný kmen je skupina jedinců jednoho druhu, poddruhu nebo mutace, která má společné předky. Zde se pojem chovný kmen již rozchází v obsahu s tímto pojmem ve vztahu k zootechnice jiných (hospodářských) zvířat. V chovu amadin Gouldové pojmem chovný kmen nejčastěji označujeme skupinu ptáků z jednoho chovu (od jednoho chovatele). Také stavba chovného kmene se liší od původního pojmu.
Linie je skupina samčích potomků, po samci s vynikajícími vlastnostmi (exteriérovými, chovnými apod.).
Rodina je samičí potomstvo, po matce s vynikajícími vlastnostmi.
Zootechnických i chovatelských pojmů je celá řada. Pro naše potřeby jsme si uvedli alespoň ty základní. Jeden pojem si zde ale ještě uvedeme. Jedná se o výraz používaný v chovech, genetice i zootechnice.
Dědivost (heritabilita)
Pojmem dědivost označujeme celkovou fenotypovou proměnlivost, podmíněnou dědičností. Vlastnosti a znaky fenotypu jsou ovlivňovány jednak geneticky (dědičně) a jednak působením vnějšího prostředí. U různých znaků dochází k ovlivnění dědičností v různé intenzitě. Tato intenzita je vyjadřována tzv. koeficientem dědivosti (h2). Jedná se v podstatě o poměr ovlivnění fenotypových vlastností mezi prostředím a dědičností. Nejčastěji se koeficient dědivosti vyjadřuje hodnotou 0–1, někdy bývá udáván v % (od 0 do 100 %). My se budeme držet stupnice 0–1. Z tohoto pohledu rozdělujeme vlastnosti na nízce dědivé (h2 = 0,0–0,3 – ovlivněné dědičností do 30 %), středně dědivé (h2 = 0,4–06) a vysoce dědivé (h2 = 0,7–1). Z pohledu chovu amadin Gouldové nejsou pro jednotlivé vlastnosti určeny koeficienty dědivosti. Tak je tomu především u hospodářsky významných druhů zvířat. Nicméně jsou známy některé vlastnosti s nízkým koeficientem dědivosti (vlastnosti související s reprodukcí – líhnivost, snůška). Tyto znaky jsou tedy z větší části ovlivněny vnějšími podmínkami. Existují samozřejmě i vlastnosti s vyšším koeficientem dědivosti (agresivita, velikost postavy, barva, apod.). U těchto znaků je ovlivnění genetické srovnatelné nebo i větší, než je podíl vnějšího prostředí. Nelze zde podrobně popisovat jednotlivé případy, ale obecně postačí, pokud si chovatel se zájmem o tuto problematiku blíže prostuduje kapitolu o standardu. Zde zjistí, že některé vady vedou ke ztrátě bodového ohodnocení, ale jiné k výluce, tedy k vyřazení takto postiženého jedince nejen ze soutěže, ale mělo by to být uplatněno i v chovu. Tyto vady mají vysoký koeficient dědivosti a pokud chovatel nechce tyto negace přenášet na další generace, jedince s těmito vadami vyřadí z chovu. 

Vlastní šlechtitelská práce musí mít cíl

Vlastní šlechtitelská práce v chovu musí být podřízena cíli, pro který je chov realizován. Vynecháme zde obecné chovatelství, kde jsou amadiny gouldové chovány pouze pro potěšení nebo potřebu kontaktu se živou přírodou, bez tlaku na jejich rozmnožování nebo standardizaci. V zájmovém chovu jsou ptáci chováni především pro zdárný odchov. Zde je již určitá forma šlechtitelské práce potřebná. Jak víme z předcházejících kapitol, je lépe každý druh chovat po více párech. V zájmovém chovu je pak cílem vytvoření dobrého chovného kmene, který bez problémů odchovává svá mláďata, která jsou nadále životaschopná a zvyšují adaptabilitu tohoto chovného kmene na prostředí nejen daného chovu, ale evropských chovů jako celku. Tento fakt vyplývá z kompromisu ptáci: chovatel (uveden v kapitole „Chovatelská praxe“). V tomto typu chovu bude výběr (selekce) zaměřen na odstranění vlastností, které nejsou vhodné pro zdárný chov a odchov – agresivita, nízká odolnost, klesající velikost a částečně i špatné vlastnosti stran reprodukce, i když víme, že zde není koeficient dědivosti příliš vysoký (0,1–0,2). Pokud se nám podaří v tomto typu chovu vytvořit dobrý kmen, bude tento po dlouhou dobu schopen nejen vlastní reprodukce, bez velké nutnosti zařazování cizích jedinců, ale zároveň bude schopen i produkce mláďat pro prodej. Je zde, jak vidíme, i možnost určitého ekonomického přínosu. Cizí jedince řadíme do našeho chovného kmene pouze v delších časových periodách. Tím získáme možnost výběru, eventuelně i vyzkoušení nových jedinců. Oni budou mít také dostatek času se přizpůsobit našim podmínkám chovu. Klesá potřeba používání příbuzenské plemenitby nebo alespoň úzké příbuzenské plemenitby (rodiče – děti, sourozenci apod.). 

Chovy zaměřené na standard

U chovů zaměřených na standard je situace podobná. Výběr zde je ale zaměřen i na vlastnosti jiné, které jsou vázány právě ke standardu (velikost, barva, kresba apod.). Pro tvorbu alespoň „minikmene“ jsou potřebné minimálně tři páry (lépe 4 až 8), pokud se jedná o chov zájmový. U chovů sportovních je minimum alespoň šest párů od jedné barevné varianty hlavy nebo mutace (lépe deset párů). Jako hranici vytvoření kmene lze brát stav, kdy nám odchovávají ptáci F2 (druhá filiální generace). Tedy vnoučata původně získaných jedinců. Příslušníci F3 (pravnoučata původních jedinců) pak mohou tvořit základ chovného kmene. Pro jejich párování lze použít i jedince z jiného chovu, který by měl být ale pečlivě vybírán, eventuelně odzkoušen. Tím také dochází k rozšíření genetické výbavy (změna krve, přilití krve) do vlastního chovného kmene. 

Zájmové chovy

V zájmovém chovu je tento stav dostačující, protože základním cílem je udržení schopnosti bezproblémového odchovu (někdy pouze odchovu). To není geneticky příliš ovlivňováno. Dále je potřebné udržení původní velikosti a stabilního, charakteristického vybarvení. Při chovu čtyř párů se tak dostaneme celkem lehce k životaschopné F3, bez nutnosti použití cizích jedinců (s vyjímkou náhlých úhynů apod.) a bez nutnosti uplatňovat úzkou příbuzenskou plemenitbu. Situaci si ukážeme názorně v následující tabulce:

generace		pár A+A	Pár B+B	Pár C+C	Pár D+D	Selekce
P	1. rok	A+A	B+B	C+C	D+D	A+A
P/F1	2. rok	AABB	B+B	C+C	D+D	D+D
P/F1	3. rok	AABB	B+B	C+C	DDCC	B+B
P/F1	4. rok	AABB	BBAA	C+C	DDCC	C+C
F1	5. rok	AABB	BBAA	CCDD	DDCC	AABB
F1/F2	6. rok	ABCD	BBAA	CCDD	DDCC	DDCC
F1/F2	7. rok	ABCD	BBAA	CCDD	ABCD	BBAA
F1/F2	8. rok	ABCD	ABCD	CCDD	ABCD	CCDD
F1/F2	9. rok	ABCD	ABCD	ABCD	ABCD	ABCD
F2/F3	10. rok	ABCD	ABCD	ABCD	ABCD	ABCD

Jak z uvedeného vyplývá, ještě příslušníky F2 můžeme párovat mezi sebou bez nutnosti sáhnout k příbuzenské plemenitbě nebo nutnosti nákupu cizího jedince. Alternativ pro párování je mnohem více, než-li je uvedeno, tabulka pouze naznačuje možnosti. Při průběžných odchovech a průměrné produkční periodě jednoho páru amadin Gouldové asi čtyři roky, má chovatel „vystaráno“ na osm až deset let, kdy má tento chov úplnou schopnost autoreprodukce. V této modelové situaci je možnost úhynu simulována prakticky okamžitou obměnou párů. Je jisté, že tento model není jediným, může dojít k vyšším úhynům, některé páry nemusí odchovávat apod. Na druhou stranu model počítá pouze s nepříbuzenskou plemenitbou. V tomto stavu je ale možné k ní sáhnout již v F3, protože by se nejednalo o úzkou příbuzenskou vazbu. Jinou alternativou je tvorba dvou nepříbuzných linií (např. AB a CD), které lze později spojit nebo oživit cizí krví apod. Zde již záleží na invenci chovatele, jak svůj chov povede. Za dobu uvedených osmi až deseti let má dostatek času na vyselektování jedinců s negativními vlastnostmi. Je to i dostatečně dlouhá doba na výběr, eventuelně vyzkoušení cizích jedinců, kteří představují alternativu pro oživení vlastního chovného kmene. Obecně platí, že je vhodnější doplňovat do kmene cizí jedince samčího pohlaví (liniově) a ponechávat si vlastní samičky (rodinu). Model čtyř párů pro tvorbu chovného kmene je minimální, ale pro potřeby zájmového chovu je celkem postačující. V chovech se zaměřením na výstavní (standardizované) nebo mutační jedince by mělo kmen tvořit minimálně šest párů (lépe deset a více). To je způsobeno tím, že chovatel zde bude vyvíjet na ptáky vyšší selekční tlak, protože mimo vlastnosti sledované v zájmovém chovu musí potlačit negace a zvýraznit pozitivní vlastnosti i ve vztahu ke standardu nebo mutaci. Každý chovatel, zabývající se tímto typem chovu má svůj, často osvědčený, recept. Myšleno zkušenější chovatel. Při zakládání takovéhoto chovu je potřebná již určitá míra znalostí a zkušeností, především z oblasti genetiky. Musíme si uvědomit, že zde sledujeme vlastně dvě oblasti – jednak stejnou, jako u zájmového chovu (odchovuschopnost), a jednak udržení té či oné mutace a nebo přiblížení se k ideálnímu vzoru – standardu. Někdy mohou tyto faktory působit i kontraproduktivně (protichůdně), jak ve svých projevech, tak i v požadavcích chovatele. Při rozmnožení novější mutace se bude chovatel snažit o co možná největší produkci mutačních jedinců. To bývá ale většinou kompenzováno ztrátou některých jiných vlastností (velikost, životaschopnost apod.), potřebných pro druhý cíl, přiblížení se standardu. 

Chov dlouhodobě cílený na výstavní jedince

Jde-li o chov dlouhodobě cílený na výstavní jedince, pak by měl chovatel ve zvýšené míře používat heterozygotní jedince (štěpitelné). Tím se sice poněkud snižuje počet odchovaných mutačních ptáků, ale na druhou stranu nedochází ani k výraznějším projevům negací. Existuje zde tzv. heterozní efekt – lepší životnost, plodnost a v řadě případů i lepší exteriérové vlastnosti kříženců (heterozygotů). To má pak, při jejich zařazení do chovu, pochopitelně příznivý vliv i na odchované homozygotní jedince. I u starších, již delší dobu ustálených mutací, je třeba čas od času sáhnout ke křížení s původně zbarvenými ptáky právě kvůli negacím, které se u mutací často objevují. Pokud se chovatel rozhodne pro chov výstavních ptáků, pak by měl své jednání a konání v chovu podřídit tomuto cíli. Pořízení kvalitních výstavních ptáků není vždy zcela jednoduché, zvláště pro začátečníka, který nezná podrobněji situaci na trhu. Zde se ale řada začínajících chovatelů často dopouští chyby, když chce chov zakládat na jednotlivých nadprůměrných kusech z řady chovů – tedy chovných kmenů. Jedinci s vysokým bodovým ohodnocením na výstavách nemusí vždy apriorně znamenat i jedince stejně úspěšné v chovu. Navíc, zkušenější chovatel již ví, že ptáci z tohoto kmene – chovu se vyznačují jistými specifickými vlastnostmi exteriéru, které jsou vůči populaci nadprůměrné, ale mají i některé vlastnosti průměrné nebo podprůměrné. Tato znalost začátečníkovi často chybí. Je tedy vhodnější pořídit si několik průměrných kusů z jednoho chovného kmene a pokusit se jejich přednosti uplatnit a nedostatky vylepšit jejich párováním s jedinci jiného chovného kmene, který má tyto vlastnosti na vyšší úrovni. Pravdou je, že tento postup je delší, než zakoupení jednoho nadprůměrného exempláře, se kterým mohu za týden vyhrát jinou soutěžní výstavu. Ale je také pravdou, že uvedený způsob vede k úspěchu trvalejšího charakteru. Nákup jedinců do tohoto typu chovu realizujeme od chovatelů, kteří se takovým chovem již delší dobu zabývají a dosahují alespoň průměrných výsledků. Na druhou stranu nemusíme od nich získat nejlepší jedince.

Znát genotyp je klíčové

Mnohem důležitější je dozvědět se (alespoň přibližně), jaký je genotyp získaných ptáků. Ušetříme si tím velké množství času, které bychom věnovali zjištění alespoň základních poznatků. Část mutací má volnou recesivní dědičnost nebo dědičnost vázanou na pohlaví, takže jejich genotyp se nemusí shodovat s fenotypem. Je až s podivem, jak zbarvená mláďata se pak v odchovech objevují. Pokud si chovatel již opatřil několik kusů chovných ptáků, je na něm, jakým způsobem bude chtít svůj chov realizovat. Lze ptáky spárovat na základě vlastního výběru a v odchovech provést razantní selekci. Takto také zjistíme, které páry mají dobrý genetický potenciál, protože u nich bude nižší procento vyřazených jedinců v odchovech. Druhou možností je vybrat si nejlepší exempláře a pokusit se je spárovat s více partnery. Pak vyhodnotíme jednotlivé odchovy, tedy polobratry a polosestry, mezi sebou. Zjistíme tak, jaké spojení bylo nejvýhodnější, ze kterého získáváme nejkvalitnější exempláře. Tyto necháme bodově ohodnotit a nejlepší jedince spáříme s rodiči. U volné dědičnosti je celkem jasno – syn / matka, otec / dcera. U dědičnosti vázané na pohlaví to tak jednoznačné být nemusí. Zde může docházet k přenosu křížem – otec–dcera–vnuk. Pak podle kvality odchovu musíme hodnotit opačné pohlaví. Ale i zde existuje situace, kdy se pohlavně vázané znaky přenášejí přímo – otec–syn. Rozhodující je, jak daná mutace dědí. Pokud při spáření mutačního samce dostaneme mutační samičky, v odchovu jde o dědičnost křížem, pokud budou mutační samci, jde o dědičnost přímou. U přímé dědičnosti vázané na pohlaví pak hodnotíme odchované ptáky podobně jako u dědičnosti volné. Po spojení, které ve své podstatě odpovídá zpětnému křížení, opět vyhodnotíme potomky. Tím zjistíme, který z rodičů byl oním „zlepšujícím“ faktorem. Pokud to byl samec, pokusíme se o vytvoření chovného kmene na bázi linie (samčího potomstva), pokud to byla samice, postavíme základ kmene na potomstvu samičím (rodině). Při liniové orientaci v chovu ponecháváme samčí příslušníky – potomky nejlépe hodnoceného samce, u orientace na rodinu pak samice. Na ně můžeme párovat ještě jednou polosourozence, čímž upevňujeme vybrané znaky, ale samozřejmě jak pozitivní, tak i negativní. Jedná se o práci náročnou na trpělivost, protože zlepšení znaků se často dostavuje ob jednu generaci (vnuk, vnučka). Je také jasné, že se zde chovatel může lehce dopustit omylu a celá práce se vrací do výchozího bodu. Dobrý chovný kmen, ať již vychází z liniového nebo rodinného chovu, se tvoří minimálně pět let. U novějších mutací je dobré používat pár ve složení heterozygot×homozygot. Tím se rozšiřuje genetický potenciál, zúžený úzkou příbuzenskou plemenitbou při rozšiřování mutace. Jako příklad bychom si zde mohli uvést zkušenost s chovem stříbrných guld z počátku 90. let minulého století. V té době se jednalo ještě o celkem novou, neustálenou mutaci. Při párování stříbrná×stříbrná, docházelo pravidelně k odchovu, ale mláďata byla málo životaschopná a ve většině případů se nedožila přepeření. U mutací, které dědí volně recesivně nebo jsou vázány na pohlaví, by měl chovatel znát genotyp jednotlivých heterozygotních ptáků (u pohlavně vázané dědičnosti u samců). Pokud jej neznáme, je třeba si jej ověřit. To často nebývá tak jednoduché. Procenta udávaná v tabulkách jednotlivých křížení jsou sice správná, ale pouze ve velkých populacích. To znamená, že pokud chovatel podle těchto procentických podílů očekává počet mláďat v budce, může být velmi zklamán. Zvláště v případech, kdy dochází ke křížení dvou heterozygotů s genotypovým poměrem u jejich odchovů 1 : 2 : 1, kde je fenotypový poměr 3 : 1, nelze očekávat, že jedno z průměrně čtyř odchovaných mláďat bude mít zbarvení recesivní mutace. Také často nedokážeme rozeznat dominantně zbarvené heterozygoty od homozygotů.

U kupovaných jedinců genotyp neznáme

U ptáků, které odchováme, by mělo být jednoduché si jejich genotyp ověřit. Bohužel u nakoupených jedinců jejich genotyp neznáme, nevíme zda se jedná o heterozygoty pouze pro jedno zbarvení nebo o homozygoty. Zde je potom i ověření celkem na nic, protože použitelné výsledky chovatel nemusí dostat do konce života. Ptáci, kteří se pohybují na trhu, mají většinou velmi pestrý genotyp, aniž by to vadilo. Mluvíme nyní o ptácích, kteří nejsou chováni pro standardizaci. Toto je pro chovatele často oříškem. Pokud jedinec vlastní alespoň 12,5 % vloh (krve) pro některou mutaci, je třeba s touto eventualitou počítat. Bohužel to nevíme. Proto by měl chovatel používat jedince, u kterých je alespoň rámcově známý i genotyp (rodokmen). Jinak se často podaří vytvořit trihybridní až polyhybridní kusy. U recesivních jedinců toto nebezpečí nehrozí, protože tam fenotyp odpovídá genotypu, tedy při sledování jednoho znaku. U dvou znaků je to složitější, protože jeden může být dědičný recesivně a druhý dominantně, nebo je vázán na pohlaví. Jen velmi těžko si lze v tomto případě představit testovací křížení, aby chovatel mohl zjistit genotyp ptáků. Vymazání jednotlivých podílů vloh může trvat až pět generací, ale pouze za předpokladu, že ptáci budou párováni vždy s homozygoty. Pokud dojde, třeba i k nechtěnému spárování s heterozygotem, pak se samozřejmě generační interval prodlužuje. Z uváděných skutečností již čtenář jistě pochopil, že udávaná schémata dědičnosti jednotlivých mutací jsou v podstatě pouze teoretické výpočty a předpoklady. Platí jen při párování homozygotních jedinců (čistokrevných) nebo heterozygotů, u kterých známe genotyp (rodokmen). Nelze podat jednoznačný návod, jak postupovat v chovu výstavních a mutačních ptáků. Existuje pouze několik obecných zásad, podle kterých by se měl chovatel chovat a ve svém chovu postupovat. První je, aby chov neobsahoval příliš mnoho různých typů barevných variant nebo mutací chovaných pro výstavní účely. U jednotlivých mutací je potřeba jejich co nejmenšího počtu odůvodněna právě výše uvedenou možností tvorby „zoologické“ zahrady (i nechtěné) v genotypu jednotlivých ptáků. Výstavních úspěchů dosahujeme často s homozygotními jedinci, kteří jsou pro to šlechtěni. U heterozygotů může (ale nemusí) být podíl špičkových jedinců také vysoký. Tito jedinci jsou ale v největší míře odchováváni od párů, kde byl alespoň jeden partner heterozygotně založený. Proto je velmi důležité znát u dominantních heterozygotů jejich genotyp. Pak chovatel ví, kam takového jedince použít a rámcově si dokáže odvodit i genotyp jeho potomků. Druhou zásadou je vytvářet pouze monohybridy (heterozygoty, štěpitelné jedince), protože při tvorbě di a vícehybridů chovatel ztrácí přehled o jednotlivých jedincích a jejich genotypech. Navíc je pak velice složité jejich genotyp vůbec, byť i rámcově, sestavit. Jak víme, pro stanovení homo nebo heterozygotnosti je v řadě případů potřebné testovací křížení. U vícehybridů se pak pochopitelně může jednat o více testovacích křížení, a tím se ztrácí čas. Je tedy dobré vytvářet heterozygoty pouze takové, které potřebujeme pro chov té dané mutace. I při chovu více recesivních mutací nebo mutací vázaných na pohlaví vystačíme při tvorbě homozygotů často pouze s křížením těchto mutací s původně zbarvenými ptáky. Lze tak používat omezený počet těchto dominantních jedinců, které lze použít i pro více mutací. O to tvrdší výběr ale musíme provést u takto používaných dominantně dědících jedinců, aby byl patrný jejich přínos.

Závěr

Chov standardních nebo mutačních amadin Gouldové je dlouhodobou záležitostí, která vyžaduje dostatečné znalosti a zkušenosti. Ty jsou ale dosti specifické ve srovnání se zájmovým chovem, kde potřebujeme především znalosti o biologii, etologii, sociologii. Znalosti z oblasti genetiky jsou specifické právě pro chov soutěžní.