Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 29. část

Na začátku května 2006 jsem měl v ruce jordánské vývozní povolení na téměř 200 želv dvou druhů, které jsou uvedeny na seznamech CITES. Šlo o zvířata odchovaná na jordánské želví farmě. Naše ministerstvo životního prostředí mi vydalo dovozní „CITES“ povolení. Zaplatil jsem poplatek tisíc korun a začalo prověřování, zda skutečně můj Jordánec želvy odchovává a nechytá v poušti.

Agentura na ochranu přírody a krajiny

Ministerstvo na to má vědecký orgán, Agenturu na ochranu přírody a krajiny, která globálně spolupracuje se svými protějšky z dalších zemích. Nejdříve prověřovali chudáka Jordánce. Přišli mu na šťáru jordánští ochranáři a přepočítali želvy. U želv zvaných podle kresby na krunýři stars – Geochelone elegans – mu zjistili jakýsi nepořádek v účetnictví. Znám historku jen z doslechu, ale snad šlo o to, že mi chtěl prodat želvata, jejichž vylíhnutí předtím nenahlásil. Což se samozřejmě u zvířat uvedených v CITES musí, v želvách musí být pořádek. Proto dovoz těchto plazů ministerstvo promptně zakázalo.
U druhého druhu želv, želv žlutohnědých – Testudo graeca terrestris – na úřadě nahlášené počty seděly. Navíc tyhle želvy Jordánec do České republiky několikrát dovezl, koupili je od něj místní obchodníci, tak kdyby ten dovoz zakázali mně, mohli by to úředníci těžko zdůvodnit. Takže Jordánec mohl vyvážet, i když jsem v tom figuroval já. Přišel čas prověřit dovozce – mne. Nejprve mě kontaktovaly úřednice agentury. Ptaly se, kdeže budou želvy bydlet. Ubytování plazů bylo pochopitelně domluvené u Štěpána. Ve své garsonce nemám osmadevadesát žlutohnědých želv kam dát. Vysvětlil jsem to agentuře a podpořil kopií písemně uzavřené dohody o ubytování želv. Myslel jsem, že to postačí. Štěpán je totiž prověřený do poslední užovky – kontroly tam chodí každý měsíc i normálně, natož nyní, když byl trestně stíhaný. Želv má na skladě kolem deseti tisíc. Přesto mi agentura oznámila, že přijdou do firmy na kontrolu. Obě dámy z agentury, jež ve firmě již předtím byly, zhodnotily kvalitu hoblin připravených pro želvy. Šlo o čistě formální záležitost. Patnáctého září 2006, více než čtyři měsíce po podání žádosti, mi bylo vystaveno dovozní povolení a plazi mohli přicestovat.

Želvy přiletěly

Dvacátého října jsem se oholil, svátečně oblékl a vyrazil na ruzyňské letiště. Želvy přiletěly. Na celnici jsem čekal asi dvě hodiny, protože celníci na takovou zásilku musí povolat inspektory České inspekce životního prostředí. A těm chvíli trvá, než přijedou. Převzal jsem bednu, odvezl je do tepla do připravených hoblin a o tři dny později, třiadvacátého října, požádal na magistrátu o zaregistrování želv (de facto o vystavení registračního listu) a udělení výjimek ze zákazu obchodní činnosti. Šlo totiž o želvy CITES A, které provází ještě další dokument, bez kterého je nelze prodat a který prokazuje původ – právě ta zmíněná výjimka ze zákazu obchodní činnosti. Na obě věci jsou zákonné lhůty třicet, respektive šedesát dní. Třicátého listopadu, více než měsíc po mé žádosti, jsem dostal dopis, že předali mou žádost Agentuře pro ochranu přírody. Šestého prosince jsem poslal řediteli magistrátního odboru architektu Janu Winklerovi stížnost, že se s tím strašně hrabou. Devatenáctého prosince 2006 přišla odpověď na stížnost – agentura jim nedala stanovisko k zaregistrování, o které ji požádali. Osmého ledna jsem panu architektovi poslal další stížnost, že nedodržují zákonné lhůty. Šestého února mi napsal, že věc posílá k posouzení na ministerstvo. Dvaadvacátého února mi napsali z ministerstva, že spis posílají zpátky na magistrát. A dál se nedělo nic tak dlouho, až jsem se naštval.

Nastal problém – čipování

Napsal jsem primátorovi Pavlu Bémovi, že má na magistrátu binec a že ho žádám o pomoc. Teprve pak šlo všechno jako na drátku. Dvanáctého dubna 2007 – asi týden po dopisu primátorovi – jsem dostal pozvání k prostudování spisu, pak si mne pozval pan architekt Winkler a řekl mi, že mi tedy ty dokumenty vydají. Už bylo hotové i stanovisko agentury – jak jsem pak zjistil, datované čtvrtého ledna. Na magistrátu leželo čtyři měsíce. Nastal poslední problém – čipování. K vystavení jak registračního listu, tak výjimky je třeba želvy identifikovat. Buď fotografií břišního pancíře, který je u odrostlejších jedinců nezaměnitelný jako otisk lidského prstu, nebo čipem. Skoro půl centimetru dlouhé čipy mi připadají normální v metrových želvách sloních, ne v želvách měřících mezi deseti a dvanácti centimetry jako ty, jež jsem dovezl. Neměl jsem zájem nechat želvy očipovat, to je prostě týrání zvířat. Náš zákon proti týrání ostatně zakazuje způsobovat zvířatům bolest, pokud to není nezbytné. Zde čipování nezbytné nebylo. Podal jsem tedy v průběhu čekání podnět Ústřední komisi na ochranu zvířat proti týrání, aby čipování želv, které jsou identifikovatelné podle fotky, výslovně zakázala. Obratem mě poslali do háje.

Čipování před fotoaparátem

Stanovisko z agentury k mým želvám pak obsahovalo poznámku, že mi magistrát může želví registraci vydat, ale jen tehdy, pokud je ubezpečen, že želvy jsou očipované. To mne dohřálo natolik, že jsem se rozhodl zvířata skutečně nechat očipovat – před fotoaparátem. Tohle trápení totiž bylo z odborného hlediska úplně zbytečné: želvu je možno zhruba po pět let opravdu jednoznačně určit podle fotografie břišního krunýře – to říká i místopředseda Klubu chovatelů želv Petr Petrás: „Nejde to sice na dvacet let, ale fotografie se přece dají v ,pase' vyměňovat.“

Konečně mám papíry

Druhého května 2007, rok poté, co jsem podal žádost o dovozní povolení, dostaly mé želvy papíry. Pak jsem je jen, jak zněla dohoda, bezúplatně za úhradu jejich nákupu a ceny přepravného převedl na Štěpána, kterému samozřejmě od samého počátku patřily – já byl jen bílý kůň, a vzápětí si od něj tři koupil. Jde o nejsympatičtější želvy, které jsem v životě poznal. Neustále lezou, běhají, cosi kutí, ráno mne vyhlížejí v teráriu, zda už nesu salát, a neustále kopulují. Prostě chovanci k pohledání. Tím se počet mých želv zvýšil na osm a bylo jasné, že už dál si mohu pořídit jen jednu – samce k té první, Leese, aby jí nebylo smutno.
Celý proces registrace trval od chvíle, kdy jsem podal žádost, sto devadesát jeden den. Zákonná lhůta je třicet, případně šedesát dní. Celý můj zákonný nárok na vyřízení legální žádosti byl uspokojen teprve tehdy, když jsem šel orodovat k primátorovi, jehož léta osobně znám, a navíc jako novinář. Jak by bez jeho intervence celá věc dopadla, to si netroufám odhadnout. Pruda s legálním dovozem zvířat chovaných v zajetí je u nás navíc tak silná, že zdvojnásobí cenu zvířete od dovozce. Pro devadesát procent chovatelů je tak výhodnější koupit si zvíře pašované, mnohem levnější je ale odchycené z volné přírody. CITES se mění na úřední systém bránící záchraně ohrožených druhů. Jediné, na co se státní systém ochrany přírody zmohl, bylo, že mne přinutili zcela zbytečně a bolestivě očipovat želvy, které je možné rozeznat podle fotek. S fotografiemi z čipování jsem se nakonec obrátil na poslankyni Kateřinu Jacques, aby zelení proti takové brutalitě něco udělali. Slíbila pomoc – přesto je nový zákon proti týrání na světě a želvy se budou čipovat dál a povinně. Dodnes je na webu Agentury pro ochranu přírody příručka značení CITES zvířat, a želvy větší než deset centimetrů se prostě podle odborného stanoviska Agentury mají čipovat.

Divošská touha lovit

To už bylo jaro 2007 a ve mně se nečekaně probudila ta pubertální, možná dokonce dětská či divošská touha lovit, protože jsem viděl, že ochranářská byrokracie a překážky kladené chovatelství rostou a kupí se rok od roku víc. Takže když si nezachytám letos, tak už si v budoucnosti nejspíš nezachytám nikdy. A začal jsem shánět nejdříve Tanzance, a pak Egypťany, a tady najednou končí ta retrospektivní část mého příběhu. Tady se časové osy všech dějů, bizarního příběhu mých želv, stíhání Štěpána i našeho hadího safari v Egyptě protnuly v jednom bodě, v bodě Assadovy zahrady v Gíze koncem září 2007.
Probudil jsem se a bylo teprve poledne, a tak nás napadlo přebukovat si letenky. Ale ať jsme zkusili telefonovat kamkoliv, nikde to nebrali, a Assad vysvětloval, že nikde nikdo není, protože je ramadán.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)