Typ, postava a velikost při posuzování zebřiček

Pro posuzování exotického ptactva je vypracováno podle různých disciplin několik způsobů jejich hodnocení. Vždy se u všech disciplin objevuje pozice typ a velikost. U některých se typ mění docela výrazně, u jiných se zase nemění vůbec. Třeba u andulek, jejichž šlechtění je primárně zaměřeno právě na postavu, se typ, kterého chtějí chovatelé dosáhnout, neustále vyvíjí.

Uměle vypěstované plemeno

U barevných kanárů, u kterých jde především o jejich barvu, zůstává jejich postava beze změny. I u nich však existují ve stupnici oddíly velikost, postava a postoj. V podstatě jde o to, aby do dalšího chovu byli používáni jen ti nejschopnější jedinci. Obvykle tomu bylo tak, že když se dostal nějaký druh ptáků do péče člověka a ten se začal snažit o jejich odchovy ve svém zařízení, potom prvotní odchovy bývaly slabších a menších postav, než jejich bratři z volné přírody. Bylo to způsobeno mnohem pohodlnějším způsobem života a lehkostí obživy. Chovatelé se vždy snažili nevhodné znaky eliminovat pečlivým výběrem jedinců pro další chov. Tím se všechno obvykle srovnávalo až do okamžiku, kdy se naopak v chovu začali objevovat silnější a mohutnější jedinci. Tady se objevila křižovatka, kde došlo k rozdvojení cest. Na jedné cestě zůstali ti chovatelé, kteří se snaží stále chovat ptáky co nejpodobnější ptákům z volné přírody, na druhou cestu se vydali ti, kteří chovají zcela nové, uměle vypěstované plemeno.

Domestikované druhy

Několik druhů exotických ptáků, kteří byli původně dodáváni na evropský trh v ohromném množství přímo z přírody, se proměnilo v tak zvané domestikované druhy. Třeba andulky a zebřičky. U těchto dvou druhů došlo postupem času k úplné domestikaci a všichni ptáci, které dnes v evropských klecích najdete, jsou rodilými Evropany. O původní ptáky z přírody nemá dnes nikdo zájem. Je to na jednu stranu dokonalá ochrana přírodních ptáků, na druhou stranu v podstatě nevíme, jak ti přírodní ptáci do detailu vypadají. V Evropě chybí srovnávací materiál. To může být i na obtíž, když třeba nemůžeme odhadnout, kam až je původní, přírodní konstrukce jejich těla schopná unést stále se zvětšující velikost a tím pochopitelně i jejich hmotnost. Tohle sice v nejbližší době nejspíš nehrozí, nicméně bychom to neměli vypouštět z paměti. Navíc tato pozice se při posuzování hodnotí velmi těžce, velice záleží na bezprostředním, subjektivním dojmu. Dále je obtížné uložit si do paměti všechny typy různých ptačích postav a jejich co nejideálnější velikosti. 

Zebřičky

Asi nebude vůbec na škodu, když se u každé discipliny vrátím do minulosti a pokusím se nastínit vývoj. Dneska to chci udělat u zebřiček, protože jsem před časem udělal nějaké přípravné kroky. Zebřička je také s největší pravděpodobností druhem, u kterého došlo ke skokové domestikaci v poměrně nedávné době, takže některé znaky vývoje zůstaly v paměti mnohým chovatelům. Samozřejmě, že zebřičky někdy z konce let sedmdesátých minulého století se podobaly přírodním ptákům svými postavami více než ptáci dnešní. I když již tenkrát mnohdy nesly jinou barvu peří. Pojmenování typ může být poněkud diskutabilní. Co by vlastně mělo vyjadřovat? Měl by vám padnout do oka pták ladné, ale přitom mohutné postavy. Silueta jeho těla musí být jasná, podle ní musíte neomylně určit, o jakého ptáka jde. Řekl bych to takhle. V přírodě vidíte nějakého ptáka, avšak díváte se na něj proti slunci, takže nevidíte jeho barvy. Vidíte jen jeho černobílou postavu, tvar a velikost těla. Přitom i podle takové černobílé siluety poznáte, jestli jde o kosa, špačka nebo nějakou pěnici. A přesně takhle musíte rozeznat i zebřičku. Její postava musí zachovávat určité držení těla, poměr velikosti hlavy vůči zobáku, charakteristické držení ocasu. Pokud bych měl vyjádřit poměr velikosti přírodního ptáka k velikosti domestikované formy, je to tak, že ten domestikovaný musí vyrůst naprosto souměrně. Pokud by měl třeba jen silnější břicho, není samozřejmě dokonalejší v postavě, je jen tlustý. A o to přeci nejde. Většina standardů, tedy vzorníků, které předepisují ideální tvar těla, který mají chovatelé za cíl u svých ptáků dosáhnout, řeší tohle nějakou kresbou, která ten ideál představuje. Mnohdy tyto kresby ideál ovšem nepředstavují. V první řadě je to o tom, jak to kdo umí vůbec nakreslit. Tohle je však vůbec to nejdůležitější. Pokud to udělá někdo, kdo to skutečně umí, potom to o něčem je. Jenže on to umí jen málokdo. U nás vyšlo ilustrovaných knih o ptácích požehnané množství. Každý však ví, že nejlépe uměl ptáky kreslit mistr Karel Svolinský. Některé jeho ilustrace jsou opravdu nepřekonatelné. Další ilustrátoři, byť se snažili sebe víc, jeho dokonalosti prostě nedosáhli. Něco podobného můžeme najít i u kreseb použitých pro standardy. Ač se na některou budu dívat třeba celou věčnost, tu dokonalost, které mám dosáhnout, tam prostě neuvidím. Když tu kresbu udělá někdo, jehož věhlas je veliký, tak je na bíledni, že jej musíte náležitě zaplatit. Když to udělá druhý, tak to nebude mít tu kvalitu. Je to jako o svíčkové, kterou vařila maminka a o jiné, kterou vám dají na stůl v hospodě čtvrté skupiny.

Trocha historie

Takže se podívejme trochu na historii. Ačkoliv se australské zebřičky chovají v klecích více než sto let, zpočátku šlo jen o prosté odchovy tohoto druhu. Trvalo dlouhou dobu, než se při odchovech v zajetí objevily první barevné mutace. Bílá, stříbrná, skořicová, bělobřichá, škrabošková. Některé tyto variace nesou dnes i jiná označení. Někdy na přelomu let šedesátých a sedmdesátých minulého století se objevila nová mutace zebřiček, která přinesla do jejich chovu revoluci. Byly to zebřičky, tak zvané černoprsé. Až dosud totiž kresba na těle zebřiček zachovávala tradiční, přírodní rozložení barev. Najednou tady byli ptáci, jejichž kresba a rozložení barev neodpovídala přírodnímu vzoru. Znaky odlišnosti byly čtyři. Kresba na prsou byla slitá, hlavně ve spodní části směrem k břichu, takže tvořila jednolitou, černou skvrnu. Odtud pojmenování této mutace. Na tvářích této mutace chybí černé, tak zvané slzní čárky, které vedou od oka přímo dolů. Příčné zebrování ocasu se změnilo na podélné. Avšak pozor, nejde o ocas, o rýdovací péra. Jde o horní krovky ocasní, které u zebřiček téměř překrývají péra ocasní v celé jejich délce. Bílé, téměř kruhové bílé tečky na bocích se změnily v podélné čárky. To jsou čtyři hlavní znaky černoprsých šedých. Avšak pozor. Rezavá skvrna na lících se zvětšila směrem dozadu a její zadní okraj je poněkud rozmazaný, ztratil ostrou hranici mezi touto rezavou a následující šedou. Rezavá se objevuje v menší míře i na okrajích pér na krovkách. Počínaje touto barevnou mutací postava zebřiček zmohutněla a zaoblila se. Najednou tady byl v podstatě jiný pták - výstavní zebřička. Zpočátku rozdíl ve velikosti těla nebyl až tak nápadný, ovšem v posledních letech tento proces dospěl již poměrně daleko a výstavní typ ptáků dnes rozezná i laik.

Vzory s otazníky

Já osobně si myslím, že nad problémy při chovu výstavních zebřiček by se mělo diskutovat. Nevím, jak je nějaká diskuse možná, řekněme, v chovatelsky vyspělém zahraničí. U nás je to obyčejně problém. Málokdo něco udělá, a když potom poukážete na cokoliv, obvykle vybuchne. Asi máme každý v sobě nějaký husitský gen. Tak ty budeš remcat? Tak tady máš cepem po kebuli. Pokud se týká typu zebřiček, máme jen docela málo podkladů. Tím posledním podkladem, z kterého jsem také vycházel, je na internetu umístěný obrázek zebřičky, který tam pověsil nemošický klub chovatelů zebřiček. Upřímně řečeno, je to asi jediná organizace u nás, která vyvíjí nějakou opravdovou činnost, která se týká tohoto druhu ptáků. Jak je však u nás zvykem, převzali německý standard. U nás to nikdo nikdy jinak nedělal. Jen Wiener tam něco svého přidal, což byl čin přímo revoluční. Předložím-li vám několik obrázků ideálu zebřičky, budu jen porovnávat německé podklady. Schovejte proto svoje cepy a řemdichy, nechci chodit do konce života s přilbou na hlavě. Začal jsem původně tak, že jsem si od nemošických z internetu vypůjčil ten obrázek zebřičky. Ten obrázek jsem si potom vytisknul tak, aby byl ve skutečné velikosti, tedy, aby ten pták měl svých 12,5 cm patřičné délky, které má mít podle standardu. Podle obrysů jeho těla jsem si ten obrázek vystřihnul a obkreslil na tvrdou lepenku a opět vystřihnul. U nohy jsem to podlepil dřívkem z lízátka a mezi prsty vlepil kousek trubičky, aby se vzniklý model mohl posadit do bodovací klece. Tak, teď mám přesný model ve skutečné velikosti, model toho, co chceme šlechtěním zebřiček dosáhnout. Také jsem ten model v Lysé posadil do klece k některým vysoce hodnoceným zebřičkám a všechno to vyfotografoval. Já tenhle pokus nepodnikám poprvé. Udělal jsem to již v roce 1988 s andulkou na výstavě v pražské tržnici, ale ten pokus vlastně skončil fiaskem. V kleci vystavený model příliš neodpovídal vystaveným ptákům, a proto to někdo vyřešil zatraceně jednoduše. Model zmizel. Právě proto chci dnes představit dokumentaci. A znovu říkám, budu porovnávat především vzory, převzaté vzory, u kterých shledávám otazníky.

Hermann Heinzel

Od roku 1962 působil jako malíř ptáků ve výzkumném zoologickém institutu a muzeu Alexandera Koeniga v Bonnu Hermann Heinzel. Narodil se v roce 1939 ve Slezku, vyrůstal v západním Vestfálsku. Měl nesporný talent, který rozvinul tak, že určitou dobu byl nejžádanějším a nejlepším ilustrátorem knih o ptácích. Neuniklo to ani největšímu nakladateli přírodovědných knih, kterým je nesporně londýnské nakladatelství Collins. Jeho jméno je u nás nejspíš známé z ornitologické příručky „Pareys Vogelbuch“. Je to kniha, která vyšla v Německu, původně však v Anglii v mnoha vydáních, ohromnými náklady. Dlouhou dobu byl nepřekonatelným co do věrnosti jím namalovaných ptáků. V roce 1968 pak nakreslil pro C.O.M. vzory ptáků, které se dostaly do jakéhosi standardu, který nese letopočet 1971. Není to přímo standard, můžeme to spíše nazvat vzorníkem nebo návodem pro soutěže pořádané C.O.M. Ono to nese nadpis Statuts Réglements d´Exposition, Réglements de Concours de la C.O.M. Hermannem Heinzlem nakreslená zebřička je asi to nejlepší, co jsem viděl. A řekl bych, že tento ideál je posuzovateli používán dodnes, ať je jinde nakresleno cokoliv. Ona se opravdu podle představ Heinzela vyvinula zebřička přesně takhle v téměř dokonalého ptáka. V německém standardu vydaném v roce 1976 je opět uplatněna kresba Hermanna Heinzela a na této kresbě je vidět, že byla vytvořena na zakázku. Pták není tak robustní jako na kresbě pro C.O.M., ale zaujímá o něco vzpřímenější postoj. Zřejmě tady byly uplatněny názory specialistů, posuzovatelů a chovatelů. Ty rozdíly se zdají nepatrné, nicméně jsou viditelné. Kresba pro C.O.M. je viditelně přirozenější. Kreslíř, který pak dělal zebřičku pro Wienerův standard byl amatér a na té kresbě je to vidět. Ten pták má špatně posazené nohy. Ono se sice v té době požadovalo, aby stál zpříma na vysokých nohách, když se na to však podívám dnes, musí vás uhodit do očí, že je to nepřirozené. Co je však pro zebřičku naprosto přirozené, je držení ocasu. Zebřička nese svůj ocas poněkud výše než je osa těla. To tvoří natolik přirozenou siluetu, že musíte poznat zebřičku jako černobílou siluetu i při pohledu proti slunci. Jinak nese svůj ocas třeba kanár. Ten má nakonec i delší ocas než má zebřička. U kanára je přirozené požadovat, aby jeho ocas ležel v ose těla. Jeho stavba těla je jiná. Zebřička má těžiště těla rozhodně jinde než kanár. To musíme mít na mysli vždy. Vzpřímenější postoj podle německého standardu může zebřička zaujímat, řekněme chvilkově. Postoj použitý v kresbě pro C.O.M. je rozhodně přirozenější. Alespoň se to tak zdá, je to ovšem dáno držením ocasu. V podstatě jde o optický klam. Ledacos nám napoví, když si vezmeme k ruce obyčejný úhloměr. Jeden takový mám ještě z doby, kdy jsem chodil do školy. A zrovna se mi tedy hodil. Nemošický obrázek ideálu totiž v jednom případě uvádí i úhly, které má svírat osa těla s vodorovnou rovinou. Osa vedená okem ptáka, která pak dělí tělo přibližně na dvě poloviny má s vodorovnou rovinou svírat úhel 35°. Úmyslně nepoužívám údaj špička ocasu, protože zebřička nese přirozeně svůj ocas poněkud vzhůru. Pták na obrázku ovšem svírá úhel přibližně 42° přičemž vypadá méně přirozeně. Úhel nohou má být 20°, na obrázku je zase větší. Je zřejmé, že přání „zákonodárců“ prostě kulhá na obě nohy. Rovněž držení ocasu přesně v rovině těla je chybné. Pokud se týká staršího německého standardu a kresby C.O.M. je zřejmé, že tady ptáci drží tělo asi v rovině 45°, ale špičku ocasu poněkud výše od této roviny, což vypadá naprosto přirozeně. Na obou Heinzelových kresbách drží ptáci nohy v různých úhlech. Na kresbě pro C.O.M. asi v úhlu 50°, na kresbě pro německý standard pak asi 35°. Domnívám se, že uvádět ve standardu konkrétní hodnoty úhlů nebyl zrovna dobrý nápad, zvláště pak, když přímo na obrázku jejich hodnoty prostě nesouhlasí. Nemusíme přeci přebírat všemožné smyšlenky ze zahraničí, aniž bychom je nepodrobili naší revizi. Ale nebojte se. Většina posuzovatelů má cit pro realitu a používá podvědomě obrázku z C.O.M., který je rozhodně nejpovedenější.

NDR

Kdysi dávno jsme si přiváželi z NDR zebřičky hlavně kvůli barvě. Třeba mramorové, které však ještě moc mramorovými ani nebyly. Mám jednu fotku z té doby a použiji ji proto, abych ukázal na určitou změnu typu. Tehdejší ptáci měli výrazně plochou hlavu, dnes se vyžaduje hlava výrazně zaoblená s vysokým zakulaceným temenem. Na obrázku si můžeme všimnout i vysokých noh. Nohy se dnes nevyžadují natolik vysoké, ten postoj je rozhodně jiný, ale jak se ukazuje, vyjadřovat jej pomocí úhlů je nevhodné.

Velikost ptáků

Důležitou položkou je pak velikost ptáků, která je vyjadřována mírou od kořene zobáku až po špičku ocasu, která má být v dnešní době 12,5 cm. Je to míra, která se v ornitologii používá jen orientačně, protože takhle ptáka přesně nezměříte, i kdyby se vůbec nehýbal. Také při posuzování je to údaj více než subjektivní. Někomu se může zdát, že pták tu míru má, jinému zase, že ji ani zdaleka nedosahuje. Jedinou cestou, jak získat správnější představu, je vyrobit model v předepsané velikosti a posadit jej do klece s živým ptákem. A to jsem také udělal. A také jsem to vyfotografoval, takže si můžete udělat svojí vlastní představu. Ani tohle není docela přesné, protože model a živý pták obvykle nesedí v jedné zobrazovací rovině. To, co je příliš vpředu, zdá se být opticky větším. Ne zase tolik, aby si člověk nemohl udělat docela dobrou představu. Předepsaný model je samozřejmě větší. To je ovšem v pořádku, protože je to míra, která má být teprve dosažena. Otázkou však je, jestli vůbec dosažena být může. V současnosti si myslíme, že ano. Ani bych se tím příliš netrápil i kdyby již současní ptáci dosahovali této velikosti. Museli by totiž současně dosahovat i určité ladnosti svého těla. Já osobně dávám přednost obrázku podle C.O.M. Berte to jako slovo k diskusi, protože svůj názor nemohu uplatňovat jako posuzovatel. Ale posuzovatelé by to, co jsem řekl, měli vědět. Proto, aby svůj názor mohli lépe obhajovat.

Pár slov k obrázkům

Nakonec pár slov k obrázkům. Předkládám obě kresby od H. Heinzela. Potom ještě dvě fotky z použití modelu. Jednou, kdy model seděl uvnitř klece a jednou vně klece. Oba ptáci porovnávaní s modelem byli vysoce hodnoceni, oba dosáhli na 90 bodů. Další komentář asi potřeba není. Potom je tam zobrazení modelu standardu, který držím v ruce. Počítač poskytuje opravdu skvělé možnosti, jak něco doplnit nebo upravit. Pootočil jsem tedy ocasem modelu tak, aby držení této části těla bylo pro skutečnou zebřičku přirozenější. Všimněte si, že takhle to viděl i H. Heinzel, když kreslil zebřičku pro C.O.M. Nakonec se však také ukázalo, že model má příliš dlouhý ocas. Přirozenější je u zebřičky ocas o něco kratší. Jeho délku jsem však již neupravoval. Ukazuje se, že v držení těla je „nemošický model“ určitým kompromisem mezi kresbou pro C.O.M. a kresbou pro Einheitsstandard, kde je vztyčený postoj v normální situaci nepřirozený. Nicméně poněkud vzhůru nesený ocas je naprosto přirozený a žádaný. Dolů svěšený ocas je naopak hrubou chybou.